„Ty tomu nerozumíš,“ zařval. „Uzavřel jsem s nimi dohodu.“

„Ty tomu nerozumíš,“ zařval. „Uzavřel jsem s nimi dohodu.“

Vykroutila se z jeho sevření a natáhla se vzhůru, aby dosáhla na ocelové lano.

„V tom případě ji ruším.“

Než ji mohl zastavit, zatáhla za uvolňovací páku a všichni tři padali dolů jako hrušky.

Je neuvěřitelné, co mysl dokáže během mrknutí oka. Vzdálenost překonali sotva za vteřinu a půl, přesto se Hawkerovi ve tmě mihly hlavou dvě ucelené a přitom naprosto nesouvisející myšlenky.

Za prvé, že pokud se jim podaří přežít ten pád, zabije Danielle za to, co právě provedla. A za druhé, pokud ten pád opravdu přežijí a on se vzdá své první myšlenky, kam se proboha podějí, aby je Ivan nenašel a nepodřízl jim oběma hrdlo?

A pak už narazil do vodní hladiny a bylo to, jako kdyby ho něco vší silou mrštilo proti pevné zdi z cihel.

Strhující příběh dobrodružného románu Černý déšť (Knižní klub, 2012) vyvrcholil děsivým odhalením: artefakt, který Danielle Laidlawová z amerického Národního výzkumného institutu a profesor McCarter, odborník na mayskou civilizaci, přivezli s nasazením života z amazonské džungle, cosi neúprosně odpočítává, přičemž nuly má dosáhnout 21. prosince 2012, v den spojovaný s mayským proroctvím o konci světa. Zároveň předmět neznámo odkud čerpá a shromažďuje obrovské množství energie. Z objevených hieroglyfů navíc profesor usuzuje, že někde existují tři další, podobné kameny. Vydá se je hledat, ovšem Danielle ho v tom nemůže nechat samotného. Vzápětí jsou oba přepadeni, a řediteli NVI proto nezbývá než znovu neoficiálně najmout žoldáka Hawkera, aby Danielle a McCarterovi pomohl z nesnází.

CIA i americký prezident jsou však přesvědčeni, že kámen je pro lidstvo nebezpečný a je třeba ho neprodleně zničit. Utvrzuje je v tom i obrovský výron energie, k němuž došlo při převážení kamene a který způsobil výpadek elektřiny, oslepil ruskou a čínskou družici a vyvolal tak mezinárodní chaos. Začíná hra o čas…

Chicagský rodák GRAHAM BROWN vyrůstal v Illinois a Pennsylvánii. Absolvoval studia na Embry-Riddle Aeronautical University v Prescottu a stal se pilotem. Na Arizona State College of Law v Templu vystudoval práva, rozhodl se však nastoupit spisovatelskou dráhu. Na úspěch svého debutu Černý déšť (2010) navázal ještě téhož roku titulem Černé slunce (2010), třetí pokračování dramatických příběhů Danielle Laidlawové a agenta Hawkera, nazvané Proroctví ráje, vydal v roce 2012 a momentálně pracuje na čtvrté knize věnované osudům těchto hrdinů. Graham Brown žije se svou manželkou Tracey v Tusconu (Arizona).

ČERNÉ SLUNCE

PROLOG

Beringovo moře, listopad 2012

Patnáctimetrový trauler, Orlovskaja zvezda, prorážel mrazivé arktické vody a urputnou mlhu. Obojí se zdálo bez konce. Moře bylo neobvykle klidné a vítr téměř žádný, ale vzhledem k tomu, že venkovní teplota poklesla na minus devět a půl stupně Celsia a voda se držela těsně nad bodem mrazu, podmínky rozhodně nebyly příznivé.

Alexandr Petrov stál u kormidla v ponurém prostředí ztemnělé palubní budky. Na jeho větrem ošlehaném obličeji, oholené hlavě a pevně sevřených čelistech byla znát tíha břemene, jaké se pokoušela unést jeho široká ramena. Zíral do temnoty před lodí, naslouchal hučení motoru a občasným tlumeným herdám ledu narážejícího do trupu.

Zatím byl led tenký; drobné osaměle plovoucí kusy, mezi nimiž loď mohla proplout při rychlosti snížené na polovinu. V tuto roční dobu se však rychle tvořila pole ker, která se jako mor šířila jižním směrem, a to ještě před pouhou hodinou kolem žádný led nebyl.

Petrov, který se při řízení lodi spoléhal stejnou měrou na zrak jako na instinkt, dobře věděl, jaké jim hrozí nebezpečí: pokud se loď brzy nedostane do teplejších vod, uvíznou a tenký trup to rozemele na kovové piliny dříve, než jim někdo stačí přispěchat na pomoc.

Na druhou stranu, za to, oč se pokoušejí, si možná takový osud zaslouží.

Kabinou právě zaduněl další tupý úder, když se za Petrovem ozval hlas: „Sílí. Potřebujeme větší rychlost.“

Petrov se podíval přes rameno, do malého výklenku tmavé kormidelny. Střetl se s rozzlobeným pohledem podsaditého muže. Byl to Vasilij, Rus částečně evropského a částečně asijského původu, zprostředkovatel téhle pekelné zakázky a hlídač jejich neobvyklého lidského nákladu.

Petrov si všiml, že navzdory chladu se mu nad horním rtem leskne pot. V jeho mysli se nejspíš svářila chamtivost se strachem; vidina převratného bohatství na dosah ruky s možností hrůzné smrti v drtivém sevření ledu.

„Co ti dělá největší starost, Vasiliji?“

„Že jsme se ztratili,“ odpověděl bez obalu, s očima upřenýma na odhalené elektrické obvody panelu; to, co zbylo z jejich navigačního systému.

Přijímač GPS zkratoval před osmi hodinami, kdy obrazovkou náhle projel záblesk a kryt se vzňal od spršky jisker. Petrov ho prohlédl jen zběžně, ale i tak mu bylo jasné, že tohle se v žádném případě opravit nedá. Asi hodinu se řídil podle hvězd, jenže pak mlha zhoustla, a tak se musel spoléhat na lodní kompas.

„Než jsem se stal námořníkem, živil jsem se jako rybář. Navigovat mě učil můj vlastní otec,“ klidnil Vasilije. „Vím, co dělám.“

Vasilij přistoupil o něco blíž. „Posádka má strach,“ zašeptal. „Říkají, že je naše plavba prokletá.“

„Prokletá?“

„Úžinou za námi pluje velryba zabiják,“ vysvětloval Vasilij. „A každý ráno jsme viděli žraloky. Takhle daleko na severu jich tolik nebývá.“

Je to divné, souhlasil v duchu Petrov; jako kdyby je sledovali největší predátoři moře, v očekávání, že se jejich hladovým břichům dostane krmení. Přesto doufal, že jde o pouhou shodu náhod.

„Brzo bude svítat,“ řekl, aby změnil téma. „Získáme sotva pár hodin světla, ale mělo by to stačit. Mlha se zvedne a poplujeme rychleji.“

Jeho slova měla zmírnit Vasilijovy obavy, ale ještě než domluvil, objevila se další masa ledu a ve stěně pravoboku to hrozivě zaskřípělo. Už z toho zvuku bylo zřejmé, že kra je silnější a těžší než ty, do nichž naráželi dříve.

Petrov snížil rychlost na pět uzlů. Přesně takové pasti se chtěl vyhnout, a před něčím takovým varoval Vasilije, silnější led znamenal nižší rychlost, a tím pádem víc času k tomu, aby se ve vodách před nimi utvořily ledové kry.

Zapnul vrchní světla, ale mlha paprsky pohlcovala a zároveň jejich záři odrážela zpátky, takže Petrova oslňovaly. Zase je zhasl.

„Potřebujeme hlídku,“ prohlásil. Než stačil zavolat posádku, do něčeho čelně vrazili. Loď to vymrštilo špičkou vzhůru a ztratila hybnost. Jako kdyby najeli na pevninu. Petrov zavřel škrticí klapky.

Čekal v naprostém tichu. Konečně se loď dala do pohybu; klouzala pozpátku metr po metru, až se zase usadila. Vydechl úlevou, ale škrticích klapek se neodvažoval dotknout.

„Tady nemůžeme zůstat,“ řekl Vasilij.

Z podpalubí vystrčil hlavu člen posádky. „Kapitáne, nabíráme vodu,“ oznamoval. „Příď na pravoboku.“

„Jak moc?“ zeptal se ho Petrov.

„Tohle snad ještě dokážu utěsnit,“ odpověděl námořník. „Ale doufám, že to nebude pokračovat.“

„Probuďte ostatní,“ přikázal mu Petrov. „Ať si vezmou záchranné obleky. Pak dělejte, co umíte.“

Bylo to bezpečnostní opatření, které mělo muže hlavně uklidnit. V téhle vodě by ani v plovoucích kombinézách dlouho nepřežili.

Obrátil se k Vasilijovi. „Dej mi svůj klíč.“

„Radši ne,“ odpověděl zprostředkovatel.

„A vezmeš ho teda s sebou?“ zeptal se Petrov. „Když budeme muset opustit loď?“

Vasilij zaváhal, ale sáhl si pod svetr a vytáhl klíč, který měl zavěšený na krku.

Petrov mu ho vyrval z ruky a potom se kolem něj protáhl ven.

Ve vzduchu visela mlha a řezala ho do tváří jako závěs ze střípků skla. Necítil ani nejmenší poryv větru, a jelikož byly motory vypnuté, ticho se zdálo absolutní.

Rozhlédl se kolem. Palubu pokrývala silná vrstva námrazy a krajka z ledových dýk lemovala můstek, žebřík i zábradlí. Každičký kousek povrchu, všechna lana, každý centimetr plavidla byly pohřbeny pod ledovou krustou.

Loď už teď vypadala mrtvě.

Vasilij se objevil o chvilku později, nabalený od hlavy k patě, ale stále mu nedocházelo, že by si měl natáhnout oblek. „Proč jsi zastavil?“

„Abychom neroztrhli loď.“

„Tady ale nemůžem zůstat,“ namítl Vasilij.

Ovšemže nemůžou, ale taky nemůžou riskovat další pohyb ve tmě. V mlze nebylo možné předvídat nebezpečí a netrpělivost by se jim brzy stala osudnou. Přesto se zdálo, že mají do jisté míry štěstí. Mlha se pomalu zvedala. Navíc tmou kolem prosvítalo slabé světlo blížícího se úsvitu. Takhle daleko na severu se slunce nezvedne nad obzor, ale jeho záře bude rychle sílit. Petrov doufal, že jim ukáže cestu ven.

Něco však bylo špatně. Obloha byla nejtmavší přímo před ním. Mělo tomu být naopak; čekal, že vepředu začne svítat. Musel to být nějaký zrakový klam způsobený mlhou, protože to vypadalo, jako kdyby slunce vycházelo na špatné straně.

Než si to stačil srovnat v hlavě, do lodi žuchlo něco těžkého a postrčilo ji to stranou.

„Co to bylo?“ zeptal se Vasilij.

Takové lehké drcnutí mohla způsobit ledová kra pohybující se po proudu. Ale když se Petrov podíval přes palubu, viděl, že voda je dál naprosto klidná, led se nepohnul.

„Alexandře,“ naléhal Vasilij.

Petrov ho ignoroval a zamířil na příď. Mlha už výrazně zeslábla. Místo ní se Petrovovi naskytl pohled, jaký sotva dokázal pochopit: tuhé bílé pole. Jednolitá vrstva ledu dosahující všemi směry až po obzor.

„Pane Bože,“ zašeptal.

Led byl očividně neproniknutelný, ale skutečnost byla ještě daleko horší. Slunce, které začalo konečně vystrkovat svou tvář nad horizont, nebylo před nimi a nalevo, jak mělo být, ale za nimi a napravo.

Dokonce i Vasilij si uvědomil, že se stala chyba.

„Vezl jsi nás špatným směrem,“ zařval. „Celou noc se plavíme na sever!“

Petrov to nedovedl pochopit. Navigace podle kompasu může být kolem pólů ošidná, ale on přece nebyl žádný amatér. Přesto z nějakého důvodu hodiny směřovali k nebezpečí, do houstnoucího pole ledových ker místo od něj.

„Jak se to mohlo…“ začal.

„Ty zatracenej hlupáku,“ zaklel Vasilij. „Zavezl jsi nás do pekla.“

Petrovovi se z toho zjištění podlomily nohy, ale naléhavost situace ho přinutila se vzchopit. Podíval se k zádi. Tam se led ještě nestačil zformovat do pevné masy. Pokud se rychle pohnou, třeba se jim podaří přežít.

Protáhl se kolem Vasilije a hnal se ke kormidelně. Než stačil otevřít dvířka, něco znovu bouchlo do lodi; tentokrát byl náraz tak silný, že loď otočil nejméně o deset stupňů.

Petrov zakřičel na posádku: „Zpětný chod, zpětný chod! Dostaňte nás sakra odsud!“

V podpalubí zaburácely motory a Zvezda začala couvat, ale další náraz odmrštil její příď doprava, kde se rozbíjela o ledový příval.

Petrov rozrazil dveře, hrábl po kormidle a námořníka odstrčil stranou. Rukou nahmatal škrticí klapky a přepnul motory ze čtvrtečního zpětného chodu na poloviční.

„Něco do nás narazilo!“ křičel námořník.

„Led, který se pohybuje s proudem,“ odpověděl Petrov, ačkoliv si byl podivně jistý, že se mýlí.

Náraz byl mocný, úmyslný, spíš jako záměrné užití beranidla. Na mysl mu přišly zabijácké velryby a žraloci.

Vasilij za ním doklopýtal dovnitř. „Co když to byla ponorka?“ řekl. „Vzpomeň si na FSB.“

Petrov si pomyslel na jejich náklad a jeho údajnou důležitost. Agenti FSB, ruského nástupce KGB, je pronásledovali celé týdny, byli jim v patách po většinu jejich cesty Sibiří. Nebylo by divu, kdyby je dosud sledovali, ale ponorka a prorážení kýlu? Možná to dávalo smysl; určitě by neriskovali zničení lodi torpédem.

Roztočil kormidlo, aby obrátil loď přídí na druhou stranu. Jakmile se otočili o devadesát stupňů, posunul škrticí klapky kupředu. Trauler začal zrychlovat, prorážel si cestu ledem, mířil k trhlinám černé vody, slzám otevřeného moře, kde mohl nabrat rychlost.

Kdyby se jim tak podařilo…

Loď zasáhl další náraz, mrštil jí napravo; příď se nadzvedla a zase klesla. Něco takového trup dlouho nevydrží.

Petrov otevřel klapky naplno, dřel kovový trup a riskoval, že uvízne v ledu.

„Kapitáne, měl byste zpomalit,“ upozornil ho námořník.

„Jednu míli,“ křikl na něj. „Pak zpomalíme.“

Ještě než to dořekl, do levoboku něco udeřilo ničivou silou. S tím, jak dovnitř natékala voda, se rozezněl alarm.

„Ať jdou všichni na horní palubu!“ zařval Petrov.

Námořník na něj něco zakřičel, ale poplašné zvonění ho přehlušilo.

„Možná bychom měli vyslat nouzový signál,“ navrhl Vasilij.

Petrov se na něj podíval. „Na to už je pozdě.“

Na palubě někdo vykřikl: „Akula!“

Bylo to ruské slovo pro žraloka. Petrov vyhlédl z okénka. Viděl, jak směrem k nim černou vodu prořezává temný obrys. Udeřil do nich pod čárou ponoru. Petrova náraz smetl na podlahu.

Následovala nová rána, silnější a prudší, a pak další a další, jako bušení pěstmi do dveří. Žraloci svými těly tloukli do trupu, útočili na něj jako živoucí torpéda, naráželi do lodi s takovou silou, že se přitom museli zraňovat.

„Co se to proboha děje?“ řval Vasilij.

Petrov tomu nemohl přijít na kloub. O něčem takovém v životě neslyšel. Jako by ta zvířata posedl amok. Podíval se na pravobok. Každým okamžikem narazí do ledu.

„Držte se!“

Loď udeřila do šelfového ledovce a vzápětí se od něj odrazila. Ošklivě ji to zhouplo jedním směrem a pak druhým. Na kratičký okamžik se pohupovala po ose, než se začala naklánět.

„Opusťte loď,“ křičel Petrov. „Opusťte loď!“

Příkaz byl zbytečný. Muži už byli na zádi a připravovali záchranný člun. Napočítal pět lidí. Chyběl mezi nimi pouze Vasilij a námořník stojící vedle něj. A jejich pasažér.

„Pryč,“ křikl na ty dva. „Okamžitě!“

Zatímco se protahovali dvířky na palubu, Petrov prolezl do podpalubí. Dopadl do třiceti centimetrů vířící vody, z níž mu okamžitě prokřehla chodidla. Přebrodil se k zavřeným dveřím kajuty a vytáhl klíč, který předtím sebral Vasilijovi. Dveře odemkl a zatlačil do nich. Uvnitř seděl se zkříženýma nohama na kavalci dvanáctiletý chlapec. Měl kulatý obličej, tmavé vlasy a nevýrazné rysy. Mohl být stejně dobře Evropan jako Rus nebo Asiat.

„Juriji!“ křikl Petrov. „Pojď ke mně.“

Chlapec ho ignoroval, něco si prozpěvoval a kýval se zezadu dopředu.

Petrov vyrazil, přiskočil k dítěti a strhl ho z kavalce. Přehodil si ho přes rameno hasičským úchopem a pak s ním zamířil zpátky ke dveřím, právě ve chvíli, kdy loď rozhoupal další náraz. Trauler se skřípěním nabíral vodu. Petrov se zapřel o stěnu, která se nakláněla ve dvacetistupňovém úhlu. Jakmile zase získal rovnováhu, razil si cestu ven do chodby.

S Jurijem, který mu visel kolem krku, rozrážel proud vody a mířil ke schůdkům. Chytil se jich a vytáhl po nich sebe i dítě. Když prolézal padacími dvířky, loď se už nakláněla o třicet stupňů. Každým okamžikem se převrátí.

Podíval se za sebe na zadní palubu. Záchranný člun byl pryč, plul si svobodně necelých třicet metrů od rozhoupané zádi. Ale něco bylo špatně; muži se v panice rozhlíželi kolem sebe, někam ukazovali.

Zespodu se vymrštila jakási silueta; obrovské šedé tělo s trojúhelníkovou dorzální ploutví. Záchranný člun se převrátil a muže vyklopil do moře. Mezi kusy ledu se mrskaly tmavé ocasy, krájely hladinu jako nože. Petrov slyšel strašlivý křik svých námořníků.

Akula vraždí jeho posádku. O něčem takovém v životě neslyšel.

Loď se ještě víc naklonila, takže z otevřených skříněk začaly vypadávat předměty. Petrov se protáhl dvířky a postavil se na to, co bývalo boční stěnou kormidelny. Cítil, jak se pod jeho chodidly propadá. Loď se překlápěla. Z vody unikaly bubliny vzduchu.

Skočil.

Na ledové kře přistál tak tvrdě, že se překotil. Jurije to vymrštilo z jeho sevření; sklouzl po ledu a rozplácl se na něm. Za nimi zaburácela hřmotná exploze, a když se Petrov otočil, viděl, že se jeho loď noří do mořských hlubin. Jak šla ke dnu, vybuchovaly vzduchové kapsy a za doprovodu ran, které v mrazivém vzduchu rezonovaly, na hladinu vystřeloval příval trosek.

A pak bylo najednou ticho.

Na místě, kde bývala loď, vířila černá voda, vír unášel trosky vraku, kroužil drobnými úlomky ledu, ale hluk zápasu utichl.

Petrov pohlédl k jihu. Člun byl pryč a jediné, co zůstalo po posádce, byl pár prázdných záchranných vest. Místy bylo vidět žraloky, jak křižují sem a tam a pátrají po čemkoliv, co jim mohlo uniknout. Zbyl jen on a Jurij.

Nějakým zázrakem se jim podařilo přistát na okraji ledové kry. S devadesáti centimetry tloušťky a tvrdostí betonu působila jako pevná zem.

Obrátil se, aby viděl na chlapce.

Jejich náklad, který ho už stál deset milionů dolarů a životy jeho posádky. Ví vůbec, čím je? Co dokáže? A záleží na tom ještě?

Petrov se postavil na nohy, už teď roztřesený zimou. Zvedl zrak k tomu, co se rozprostíralo kolem: plošina zářivé běloby, sterilní pustina ledové kry plovoucí na slané mořské vodě. Jako kontinent, ačkoliv beze jména, s pouhými dvěma obyvateli. A vše nasvědčovalo tomu, že budou mrtví dřív, než znovu vyjde slunce.

( 1 )

Západní Mexiko, prosinec 2012

Danielle Laidlawová se drápala po úbočí hory Pulimundo; nohy jí podklouzávaly na uvolněné břidlici a na svahu se přidržovala nejen chodidly, ale i rukama. Ze šíleného tempa výstupu v kombinaci s řídkým horským vzduchem ji bolely nohy a pálilo v plicích. Přesto si nemohla dovolit zpomalit.

Čtyřiatřicetiletá, atraktivní a atleticky stavěná Danielle byla členkou Národního výzkumného institutu, podivné hybridní organizace, která byla mnohými považována za obdobu CIA postavenou na vědě. Že právě teď pátrají po tom, co je pravda na prastaré mayské pověsti, se mohlo zdát divné, ale měli k tomu své důvody. A skutečnost, že jiná ozbrojená skupina se je pokoušela zastavit, Danielle utvrzovala v tom, že tyto důvody byly vyzrazeny.

Ohlédla se za jedním z mužů, který šplhal spolu s ní. O devět metrů níže na svahu se trápil profesor Michael McCarter. „Pospěšte si, profesore,“ naléhala na něj. „Blíží se.“

Vzhlédl k ní a ztěžka oddychoval. V odpovědi mu očividně bránilo hrozící vyčerpání, nicméně stoupal dál s novým odhodláním.

Danielle se obrátila na jejich průvodce, dvacetiletého chiapaského indiána jménem Oco. „Jak je to ještě daleko?“

„Musíme přejít přes vrchol,“ odpověděl jí anglicky s výrazným přízvukem. „Je to na druhé straně.“

O několik minut později dosáhli hřebene. McCarter padl na ruce a na kolena, zatímco Danielle vytáhla z batohu dalekohled.

Stáli na okraji sopečného kráteru. Tři sta metrů pod nimi leželo horské jezero s malým, kuželovitým ostrovem, který se vypínal z jeho středu. Ani husté zalesnění strmých okrajů ostrova nedokázalo zakrýt jeho vulkanický původ. Obklopovala ho nažloutlá mlha, kterou roznášel vítr z jeho sopouchů a puklin.

„To je on?“

Oco přikývl. „Isla Cubierta,“ řekl. Ostrov Rubáše.

Danielle na něj zaměřila dalekohled. Pokud se Oco nemýlí, tohle místo je dovede k tomu, po čem pátrají: k mayskému monumentu, v pověstech nazývanému Zrcadlo podle Tohila, mayského boha ohně, který měl na čele obsidiánové zrcátko. Bylo symbolem síly a moci, a pokud se nemýlí Danielle, McCarter a NVI, značilo ještě mnohem víc. Ale Zrcadlo doposud nebylo objeveno. Aby ho našli, potřebovali pomoc a předpokládali, že té se jim dostane právě na ostrovu Rubáše.

„Víš to jistě?“ zeptala se.

„Ta socha tam je,“ tvrdil s určitostí. „Jednou jsem ji viděl. Když jsem tady byl se šamanem. Řekl mi, že čas se blíží, čas, kdy se všechno změní.“

Danielle kriticky zhodnotila terén. Cesta k jezeru vyžadovala riskantní sestup po strmém svahu uvolněné a drolící se břidlice na vnitřním kuželu vulkanického kráteru. Nebude to snadné, ale po fyzické stránce daleko jednodušší než výstup, který právě absolvovali.

Sepnula si vlasy do culíku, aby jí vánek mohl chladit krk, a pak upřela pohled na McCartera. Už se dokázal posadit, ačkoliv stále ztěžka oddechoval. Volná lněná halena odhalovala spodní tílko promáčené potem. Čůrky potu mu stékaly po obličeji a zanechávaly na jeho tmavé pokožce bílé, slané skvrny.

Na šedesátiletého univerzitního profesora byl McCarter v dobré kondici. Nehledě k tomu, že s sebou nesli jen malé batůžky a omezené zásoby, protože se všeho ostatního zbavili v zájmu rychlosti. Nicméně tři dny neustálé chůze a šplhání si vybraly svou daň.

„Jste připravený?“ zeptala se.

Vzhlédl k ní, očividně nepřipravený.

„Teď už je to jenom z kopce,“ slibovala.

„Tuhle blbost poslouchám od té doby, co mi bylo čtyřicet,“ odpověděl přerývavě. „A zatím nic nebylo ani o trochu snazší.“ Mávl na ni, aby šla napřed. „Jděte. Pokusím se vás dohnat.“

McCarter a Danielle tvořili neobvyklý tým, ale vzniklo mezi nimi silné pouto přede dvěma lety, kdy Danielle profesora přesvědčila, aby se zúčastnil expedice do Amazonie. Začalo to docela dobře, jenže v hloubi džungle se všechno příšerně zvrtlo. Oni dva a pouze pár dalších unikli vskutku jen o vlásek.

Nedlouho po této misi Danielle odešla z NVI a McCarter se vrátil ke svému přednášení v New Yorku. Tehdy se zdálo daleko pravděpodobnější, že se bude s touto organizací soudit, než že by kdy pro ni znovu pracoval, přesto ho nakonec ke spolupráci dohnala vlastní zvědavost. Navzdory svým důvodům proti se přidala i Danielle, protože doufala, že na něj dohlédne. Měla pocit, že mu to dluží. O NVI by nikdy ani neslyšel, kdyby ho právě ona nenajala. A po osmi měsících v terénu a několika incidentech, z nichž jen tak tak vyvázli, včetně bomby v autě a dvou přestřelek, ho teď tady rozhodně nenechá.

Nehledě k tomu, že jedinou možností, jak se dostat zpátky do Washingtonu D. C. a ke zdánlivě normálnímu životu, jaký se pokoušela si budovat, bylo dokončit tenhle úkol a dopravit McCartera bezpečně zase do New Yorku.

„Jedeme v tom spolu,“ řekla. „A navíc jste tu jediný, kdo se v těch věcech vyzná. To vy to musíte vidět. Stačí, když slezeme tam dolů dřív než oni, zjistíme, co potřebujeme, a zmizíme zpátky na jezero.“

„A co se stane, když nás doženou?“

„Chtějí tu sochu. Po nás nepůjdou.“

Napřáhla ruku a McCarter ji chvíli pochybovačně pozoroval, než se natáhl a chopil se jí.

Pomohla mu na nohy a všichni tři se vydali dolů přes okraj; smýkali se a klouzali, a pokud to šlo, tak běželi. Právě dosáhli dna, když Danielle vysoko nad sebou uslyšela křik. Jejich pronásledovatelé dorazili na vrchol.

„Dělejte,“ vyhrkla, rozběhla se přes posledních deset metrů pevné půdy a skočila do chladného horského jezera.

Sotva přeplavali polovinu vzdálenosti k ostrovu, z hřebenu nad nimi začala třeskat palba. Střely prorážely hladinu kolem a Danielle se potopila; odrážela se nohama pod vodou, dokud jí stačil dech.

Když se vynořila, halil ji sirný opar. McCarter a Oco vyplavali vedle ní.

Střelba ustala, ale Daniellinu pozornost upoutal jiný zvuk: vzdálený rytmický tlukot, který se nesl přes hory; úsečné klapání listů helikoptéry přicházející odkudsi z jihu. Jejich nepřátelé měli očividně v rukávu další eso.

„Kde to je?“ zeptala se Oca.

Ukázal směrem k vrcholu. „Nahoře,“ řekl. „Ukryté ve stromech.“

Šplhali po prudkém svahu ostrovního kopce a přidržovali se stromků jako madel. Sochu našli uprostřed na holém prostranství. Velký kamenný kvádr, do něhož byly vytesány obrysy muže, mayského panovníka se všemi znaky královské moci. V pravé ruce držel něco, co vypadalo jako síť se čtyřmi kameny. V levé třímal jakési žezlo. Přes spodní část byl naškrábán hieroglyfický text a kolem vršku se stáčel had s doširoka otevřenou tlamou, která se natahovala dolů, jako by chtěla krále na jediné polknutí pozřít.

„Ahau Balam,“ řekl McCarter, když si přečetl hlavní hieroglyfy. „Jaguáří král. Duchovní průvodce Bratrstva.“

Oco, který byl mayského původu, mlčel v posvátné bázni. McCarter byl neméně ohromen.

Danielle víc zajímalo hrozící nebezpečí. Podle zvuku odhadovala, že helikoptéra je od nich vzdálená nanejvýš tři minuty letu, a muži za nimi už touto dobou pravděpodobně slézali z útesu.

„Musíme zjistit, co potřebujeme, a zmizet,“ řekla. „Co tam vidíte?“

McCarter studoval nápis, oči mu kmitaly sem a tam. Dotkl se jednoho znaku, pak druhého. Vypadal zmateně.

„Profesore?“

„Nejsem si jistý,“ odpověděl.

Hluk helikoptéry sílil, měnil se v barytonové burácení.

„Máme dvě minuty,“ oznámila mu. „Možná ani to ne.“

Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Není tu žádný příběh. Ani vysvětlení. Většinou to jsou jenom čísla.“

„Data?“

„Ne. Prostě náhodná čísla.“

Její mysl to nedokázala vstřebat. Nemohla uvěřit tomu, co jí říká.

„Snad kdybych…“

Přerušila ho. „Nemáme čas.“

Vytáhla fotoaparát, zmáčkla spoušť a prohlédla si displej. Kámen byl natolik zvětralý, že hieroglyfy nebyly čitelné. Udělala další záběr z jiného úhlu, ale výsledek byl stejný. Neměla dostatečné rozlišení.

Helikoptéra se přibližovala. Danielle už slyšela křik mužů, kteří zlézali okraje vulkanického kráteru.

„Není to dost zřetelné,“ řekla.

McCarter na ni chvilku zíral, pak ze sebe strhl halenu, klekl si k podstavci sochy a látku přitiskl na vystouplé znaky. Jednou rukou si látku přidržoval a druhou po ní přejížděl hrstmi sopečné půdy. Oco mu přiskočil na pomoc.

Helikoptéra jim hřměla nad hlavami. Zpomalovala a obracela se. Hledá vhodné místo pro přistání. Danielle děkovala Bohu, že tu žádné takové není.

Dřepla si vedle McCartera, aby mu pomohla. Začaly se vyjevovat obrysy reliéfu, okraje znaků i jejich detaily. Vypadalo to jako rozmazaná kresba uhlem, ale fungovalo to. Zatímco pracovali, kolem nich se zvířilo jehličí borovic, listí a plevy. Nad nimi se pohybovala helikoptéra a vytvářela vzdušný vír, který smetal všechno kolem.

„Končíme,“ řekla Danielle. „Už nemáme čas.“

McCarter sroloval košili a zastrčil si ji do batohu, zatímco Danielle zdvihla velký kámen a jala se rozbíjet povrch sochy. Hieroglyfy nesmírně cenného díla se pod jejími údery drolily a odlétaly z nich drobné úlomky jako jiskry od brusného kotouče.

Náhle se mezi stromy snesla zatížená lana a rozvinula se jako hadi.

„Utíkejte!“ křikla Danielle.

McCarter i Oco vyrazili. Po provazech sklouzávali muži odění v půlnoční modři a proráželi větvoví.

Danielle se otočila kolem své osy, přičemž vytáhla pistoli Glock ráže devět milimetrů. Než stačila vystřelit, do zad ji zasáhly dva kovové hroty. Tělem jí projel šok. Padala k zemi, aniž se mohla pohnout nebo i jen vykřiknout, a svalila se tvrdě jako pytel mouky, v křeči od taseru.

Zatímco bezvládně ležela na boku, viděla, jak Oco mizí za okrajem vrcholu a McCarter utíká za ním, v patách dráty paralyzéru. Podařilo se mu před nimi uskočit, ale vzápětí, za třeskotu samopalu, zavrávoral. Rozlétla se sprška krve a McCarter se řítil dolů ze strmého svahu.

Další okamžiky byly rozmazané. Danielle se pokoušela pohnout, avšak dosáhla pouze toho, že ji zasáhla další rána z taseru. Muži se skutáleli na zem, obklopili ji a spoutali jí zápěstí za zády stahovací páskou. Všude kolem se za ohlušující symfonie ohýbaly stromy a švihaly větvemi.

Podívala se nahoru. Průrvu mezi listovím vyplňoval tmavý obrys helikoptéry. Létající jeřáb Sikorsky, obrovská bestie ve tvaru napřaženého pařátu, s prázdným prostorem místo břicha unese neuvěřitelnou zátěž. Lze do ní zavěsit návěs tahače i menší tank. Pro takový stroj nebude kamenná památka představovat žádný problém.

Z monstra se spustily těžké řetězy a byly zajištěny. Rotující listy zaburácely, řetězy se napjaly a socha se odlepila od země.

Muž vedle Danielle si z opasku odepjal vysílačku. „Máme jednu z nich,“ oznámil. Pak se podíval směrem k okraji, za nímž zmizeli McCarter a Oco.

„Domorodý kluk nám unikl. Ale ten druhý je mrtvý.“

Danielle bodlo u srdce; ta slova pro ni byla utrpením.

„Vyveďte ji z tý mlhy,“ slyšela říkat strážce. „Spustí pro ni koš.“

Přinutili ji vstát a táhli ji pryč. Když ji vlekli kolem místa, kde se zřítil McCarter, podlomily se jí nohy. McCarter ležel nehybně na boku, asi devět metrů dolů po svahu, nepřirozeně zkroucený kolem stromu. Záda měl ohnutá v nepravděpodobném úhlu a jeho otevřené oči zíraly bez života do dálky. Tílko měl nasáklé krví.

Zaváhala a nohy ji přestaly poslouchat. Herda do zad ji opět přinutila k pohybu a pět minut nato už Danielle byla v kabině obří helikoptéry. Tesaná socha ležela upevněná v nákladovém prostoru a daleko za nimi se ztrácel ostrov Rubáše i s McCarterem a Ocem.

( 2 )

Profesor McCarter ležel nehnutě na černém sopečném svahu. Jeho otevřené oči upřeně zíraly kupředu, na podivně nakloněnou krajinu. Když se skutálel po úbočí zalesněného ostrůvku, narazil si kostrč o strom. Batoh mu vylétl z ruky a zmizel někde dole v mlze, zatímco McCarter se zarazil v pádu s pohledem namířeným vzhůru do kopce a sledoval, jak odvážejí Danielle i sochu.

Neležel bez hnutí záměrně. Jeho tělo bylo strnulé a studené. Neměl cit v chodidlech ani nohou, vůbec nikde od pasu dolů. Sotva cítil konečky prstů na rukou. Stěží dýchal. Nemohl by volat o pomoc, i kdyby chtěl.

Když teď osaměl, začal se ho zmocňovat strach. Usoudil, že ochrnul, a pro muže nahoře na kopci to muselo vypadat, jako by byl mrtvý.

Zasáhli ho do nohy. Přestože se krvácení znatelně zpomalilo, čemuž zřejmě napomohla i zvýšená poloha jeho nohy, McCarter v životě neviděl tolik krve.

A teď necítil vůbec nic, ačkoliv krev v souladu se zákonem přitažlivosti stékala po vyvýšené noze na tělo a zmáčela mu tílko. Byl to zvláštní pocit; mysl mu fungovala, pokoušela se přinutit končetiny k pohybu, a když se nic nedělo, vyvodila si z toho závěr a podala o něm zprávu.

Několik minut tak ležel a přemýšlel o tom, kdo je na tom hůř; on, nebo Danielle? Ale místo toho, aby jeho dech slábl a nakonec zcela ustal, McCarter začal v nohou něco cítit. Nebyla to bolest, spíš nepříjemné trnutí, jako by mu v noze mravenčilo.

Sílilo to v nepředvídatelných vlnách a McCarter si brzy uvědomil, že se musí zkusit pohnout, už jen proto, aby ten pocit potlačil. Překulil se nalevo a do rukou se mu začal vracet hmat.

S obrovským úsilím se mu podařilo odpoutat se od stromu. Skutečnost, že neochrnul, byla velkou úlevou; to, že pociťoval značnou a čím dál větší bolest, bylo pravým opakem. Ztuhlý a zesláblý se odplazil o jeden metr, než zkolaboval. Další minutu dvě jen tak ležel na svažující se zemi, obličej vmáčknutý do hlíny, než konečně zdvihl hlavu.

Když pohlédl vzhůru do kopce, měl pocit, že vidí někoho stát nad sebou, obrysy nějaké ženské postavy.

Přivřel oči ve snaze zaostřit, ale tajemný stín byl pryč.

Přesvědčoval sám sebe, že tu představu vyvolalo jeho zranění, ale přišla mu příliš skutečná. Natolik skutečná, že se odhodlal kopec zdolat. Po čtyřech se plazil vzhůru, až postoupil o pár metrů. Svah byl však pro jeho oslabené tělo příliš prudký, podklad příliš nezpevněný. Drolil se mu pod rukama a McCarter začal klouzat, nejprve do své původní polohy a pak dál dolů do mlhy. Nezadržitelně se sesouval, dokud se nezastavil na rovném okraji jezera, hned vedle batohu, který před půlhodinou ztratil.

Chvíli na něj nevěřícně hleděl, pak si ho přitáhl, pozavíral zipy jednotlivých kapes a pokusil se protáhnout paži jeho popruhem. Než se mu to podařilo, upoutal jeho pozornost hluk způsobený pohybem ve vodě.

Brodil se k němu Oco.

„Odvezli tu sochu,“ řekl. „Helikoptérou. Viděl jsem je.“

„Já vím,“ odpověděl McCarter. „Musíme sehnat pomoc.“

S Ocovým přispěním si ošetřil a zavázal ránu a potom z vodotěsného obalu v batohu vytáhl satelitní telefon. Zapnul ho, vděčný za zelené světélko, které ohlašovalo, že má signál.

S otupělou myslí se pokoušel rozpomenout, co má vlastně říct; snažil se vybavit si akronymy, které mu Danielle opakovaně vtloukala do hlavy. Výrazy pro nepředvídané situace, na jaké nechtěl ani pomyslet, ale které se teď v nejhorší možné míře naplnily. Stiskl tlačítko příjmu a čekal, až družice naváže spojení. Ozval se mu hlas zaměstnance ze zabezpečené komunikační místnosti ve Washingtonu D. C.

McCarter potřeboval někoho s většími pravomocemi.

„Tady je profesor Michael McCarter,“ řekl. „Napojený na projekt Íkaros. Můj kód je sedm, sedm, čtyři, tango, foxtrot. Byli jsme napadeni. Máme status Merkur. A teď mě přepojte na Arnolda Moorea.“

( 3 )

Dvacet čtyři hodin poté a osm tisíc kilometrů od místa, odkud profesor McCarter telefonoval, čekal Arnold Moore, ředitel NVI. Už podruhé toho dne byl poslem špatných zpráv.

Poprvé jednomu ze svých bývalých agentů Marcusi Watsonovi, který odešel z NVI před několika lety. V současné době přednášel na Georgetownské univerzitě a říkalo se, že je zasnoubený s Danielle Laidlawovou. Navzdory veškerému Mooreovu taktu a slibům schůzka skončila hádkou. „Neměl jsi právo povolat ji zpátky,“ trval si na svém Watson. „Říkal jsem ti to už před rokem. Jdi se vycpat, Arnolde. Najdeš ji.“

Marcus byl zásadně proti tomu, aby se Danielle vrátila do NVI, zatímco Moore dělal, co mohl, aby ji k tomu přemluvil. Vždyť ona do NVI patřila, ale na vysvětlování něčeho takového nebyla vhodná chvíle.

„Víš, že udělám vše, co bude v mých silách, abych ji našel,“ sliboval.

„A co když to nebude stačit?“ namítl Marcus.

Na to Moore neměl odpověď. Byla by to mimořádná situace, s jakou odmítal počítat. Jeho dávný přítel se odporoučel a práskl za sebou dveřmi takovou silou, že se budova otřásla.

Teď, o několik hodin později, Moore seděl v Oválné pracovně, uhlazoval si svou nepoddajnou šedivou hřívu a čekal na dalšího starého kamaráda: prezidenta Spojených států.

Ten seděl za působivě velkým pracovním stolem a prozatím si Moorea nevšímal; probíral se řadou listin a jednu po druhé je podpisoval.

Prezident Franklin Henderson, o něco starší než Moore, s tmavými vlasy, o nichž se novináři zoufale snažili prokázat, že jsou barvené, býval kdysi Mooreovým nadřízeným; bylo to před dvaceti lety, kdy oba pracovali na ministerstvu zahraničí. Od té doby zůstali přáteli, i když jen na dálku, a Moore se těšil Hendersonově důvěře a úctě, částečně i proto, že si předsevzal nikdy svého přítele o nic nežádat, aspoň doposud.

Prezident srovnal listiny na hromádku, kterou si převezme jeho pobočník, a pak upřel pohled Mooreovi do očí.

„Mám-li být upřímný, nejsem moc rád, že tě vidím,“ začal. „Pokaždé když sem přijdeš, říkáš nám věci, jaké nechceme slyšet. Proč prostě nezůstaneš v té své Virginii, anebo, což by bylo ještě lepší, neodejdeš do výslužby?“

„Pane prezidente, tohle je moje výslužba,“ řekl Moore. „To je ta odměna, nebo možná potrestání za třicet let ve státní službě.“

„No dobrá, pokud si dobře pamatuju, golf ti stejně moc nejde.“ Svou odpověď zakončil úsměvem; stejným přesvědčivým pousmáním, jaké během kampaně oslovilo tolik voličů. Takovým, co říkalo: „Všechno bude dobré.“

Moore to bohužel viděl jinak. „Pane prezidente, NVI má problém. Vlastně dva, a možná i víc. Podle mých výpočtů se zdá, že se množí.“

Prezident se rozhlédl kolem sebe. „Nejsme tu sami jen tak pro nic za nic, Arnolde. Bylo mi řečeno, že mi dopředu nemůžeš poskytnout žádné informace. Došlo mi, že je to vážné. O čem tady mluvíme?“

Moore vytáhl z kufříku dva archy papíru. Položil je na prezidentův stůl. Na prvním byl satelitní snímek flotily ruských lodí, mířících plnou parou Tichým oceánem k Aljašce. Na druhém byl text proložený dalšími záběry, které ukazovaly podobné manévry čínského válečného námořnictva, a dokonce i několika obchodních lodí.

„To jsem už viděl,“ řekl prezident. „Dnes ráno jsem o tom mluvil s Johnem Gillisem.“ Gillis byl náčelníkem štábu válečného námořnictva. „Nezdá se, že by se Rusové chystali napadnout Aljašku s párem křižníků, tuctem torpédoborců a několika průzkumnými letadly. Totéž platí o Číňanech.“

„Toho jsem si vědom,“ odpověděl Moore. „Očividně nejde o útočné vojsko. Když se podíváte pozorně, uvidíte, že se obě skupiny skládají pouze z rychlých lodí a obě se rozptýlily, jakmile dosáhly tady toho bodu.“ Dotkl se mapy, aby ukázal na místo v Beringově moři, poblíž mezinárodní datové hranice.

„Gillis se domnívá, že to jsou pátrací čety,“ řekl prezident.

„S tím souhlasím,“ přitakal Moore. „Pak se ovšem nabízí otázka: Po čem tam sakra pátrají? Má o tom válečné námořnictvo nějakou představu?“

Prezident pohlédl na satelitní snímek, ale mlčel.

Moore se nenechal odradit, potřeboval informace. „Pane prezidente, nemůžu najít žádný důkaz toho, že by se v této části Beringova moře něco potopilo. Na kanálech, které sledujeme, nebyla zaznamenána žádná nouzová volání. Na průzkumných snímcích se neobjevují žádné olejové skvrny nebo pole trosek. Ani na nepřetržitých infračervených skenech nejsou viditelné žádné tepelné výkyvy, které by ukazovaly na výbuch. Není tu doslova nic, co by naznačovalo, že kterákoliv ze stran ztratila nějaké letadlo nebo plavidlo. Přesto obě strany vyslaly obrovské pátrací skupiny, jen několik hodin po sobě.“

Prezident šel rovnou na věc. „Co ode mne chceš vědět, Arnolde?“

„Máme v té oblasti nějaké ponorky? Máme nějaké sonární snímky, které by nasvědčovaly tomu, že tam měli tou dobou ponorku Rusové nebo Číňané?“

„To bohužel nemáme,“ odpověděl prezident, „ale proč by na tom mělo záležet, pokud se nedomníváš, že právě tohle hledají?“

„Nejsem si jistý tím, co vlastně hledají,“ odvětil Moore.

„Ale máš nějaké tušení, jinak bys tu nebyl.“

Kdykoliv si zpravodajské služby utvořily nějakou představu, pospíchaly s ní za prezidentem, ale pokud šlo všechno špatně, zahrabaly se ve svých kancelářích, kde se zoufale snažily najít odpovědi dřív, než si prezident nebo jeho štáb najde je.

Moore se dal do vysvětlování toho, co věděl. „Několik hodin předtím, než vyrazila ruská flotila, jsme právě v této oblasti zaznamenali zvýšený výskyt paprsků gama. Nešlo v žádném případě o výrazný výron, ale rozhodně to byl neobvyklý druh energie.“

„Paprsky gama?“ zeptal se prezident. „Arnolde, já jsem studoval práva. A především proto, že si zrovna nepotrpím na přírodní vědy. Mohl bys mi tedy, jako laikovi, vysvětlit, co to znamená?“

„Paprsky gama jsou elektromagnetické vlny o velké energii,“ odpověděl Moore. „Používají se ke všemu možnému, třeba v nukleární medicíně při určitých operacích nebo jako extrémně silné rentgenové paprsky, které proniknou zdmi a ocelovými schránami. Dokonce se zkoumá způsob, jak je využít jako zbraně, které by likvidovaly řízené střely nebo by se používaly proti vojenským jednotkám.“

Zdálo se, že na prezidenta to udělalo dojem. „Proč mi o tom neřekl Gillis?“

„Protože to neví,“ odvětil Moore. „Na jeho satelitních snímcích se něco takového neukáže. Údaje, které vám předkládám, pocházejí z prestižního projektu NVI, který jsme letos spustili.“

Zatímco prezident vstřebával novou informaci, Moore pokračoval.

„Téměř ve stejnou chvíli čtyři z našich satelitů, všechny na geosynchronních oběžných drahách nad polárním kruhem, přechodně potemněly a vyžádaly si automatické restartování, aby byly znovu uvedeny do provozu. Přerušení trvalo méně než minutu, ale tato událost byla zaznamenána.“

Podal prezidentovi další vytištěný dokument. „Jak asi víte, GPS funguje tak, že vysílá kódované signály atomovým hodinám na palubě každého satelitu, což umožňuje velice přesné měření času a vzdálenosti. Podle záznamů se satelity vypnuly téměř současně, na miliardtinu vteřiny. Není možné, aby jakýkoliv systém založený na zemi byl načasován takhle přesně pro čtyři odlišné polohy.“

„A to znamená?“

„Vyřadila je všechny jedna událost.“

Prezident se podíval na papír a pak na Moorea.

„Ty si myslíš, že v tom byla nějaká zbraň umístěná na ponorce a že se třeba něco pokazilo, došlo k přetížení nebo něčemu takovému. Podobná nehoda by pravděpodobně zničila samotnou základnu a pátrací skupiny by se hnaly za troskami.“

„To je jedna možnost,“ řekl Moore, ačkoliv tu byla i další, kterou nechtěl rozebírat. „Rusko i Čína pracují na energetických zbraních, tak jako my. Obě země tam mohly mít zkušební zařízení.“

Prezident odsunul papíry zpátky k Mooreovi. „Tak dobře, Arnolde. Co potřebuješ k tomu, abys tohle mohl dál sledovat?“

„Potřebuju čas a přístup. Chci mít klíče k datovým trezorům NSA a potřebuju přehled o odposlouchávacích pozicích a tichomořských sonarech. A je nutné, aby přitom bylo zamezeno sdílení dat a abych nemusel odrážet hloupé otázky NSA, CIA či kohokoliv dalšího.“

Prezident reagoval, jako kdyby dostal pěstí do žaludku. „Sakra, Arnolde, proč rovnou nežádáš o jejich prvorozené, když už jsi v tom?“

Moore neodpověděl. V minulosti s prezidentem čas od času probírali jedinečnou roli NVI v systému zpravodajských služeb. A ať už to bylo kvůli jejich přátelství nebo kvůli tomu, jak cenným se NVI ukázal být, prezident Moorea vždycky podporoval, bylo-li to třeba.

„Můžu ti dát všechno kromě informací o sonarech,“ odpověděl prezident Henderson. „Vzhledem k tomu, že nám tady slídí ruská flotila, Gillis vyletí z kůže, když ho odřízneme od informací, postarám se však o to, aby je válečné námořnictvo předávalo tobě. Máš na to osmačtyřicet hodin. Ale počítej s tím, že tu dobu můžu zkrátit nebo třeba dojde k událostem, které situaci zcela změní.“

Moore přikývl. Pro začátek to bude stačit.

„A teď ještě ten druhý problém,“ říkal, zatímco skládal a uklízel svoje poznámky. „Rád bych vás požádal o laskavost.“

„Je to osobní?“

„Svým způsobem ano,“ odpověděl Moore. „Unesli jednoho z mých lidí. Mám spolehlivé informace, které ukazují na skupinu pracující pro miliardáře Čchen Li Kchanga. Chci ji najít.“

Prezident se zachmuřil. „Právě teď? Při tom, co se děje?“

„Ano, pane prezidente.“

„Proč?“

Ta otázka Moorea zaskočila; domníval se, že odpověď je zřejmá. „Jak to myslíte, proč?“

„Má nějaké informace, které by mohli užít proti nám?“ zeptal se prezident.

„Ne,“ řekl Moore. „Jen drobné střípky, které si nemůžou poskládat dohromady. Ale nezaslouží si, abychom ji ponechali napospas Kchangovi. V jeho rukou ji čeká jistá smrt… nebo něco ještě horšího.“

Zamračený výraz v prezidentově obličeji mluvil sám za sebe. „Ty i já jsme oba takové nebezpečí podstupovali,“ připomněl Mooreovi. „Je to jedno z rizik práce agenta.“

„Ona není jen tak nějaký agent,“ přiznal neochotně Moore. „Já sám jsem ji přitáhl zpátky.“

Prezident se na chvíli odmlčel. „Co se mi tu snažíš naznačit?“

„Jde o Danielle Laidlawovou,“ řekl Moore.

Prezident sebou trhl. Moore věděl, že Henderson to jméno zná, věděl, že pochopí, co pro něj Danielle znamená: dceru, kterou nikdy neměl, chráněnkyni, jejímž prostřednictvím znovu zažíval pocit, že žije. Doufal, že zvrátí prezidentovo rozhodnutí, ale pokud se ručička vah vůbec vychýlila, nebylo to o dost.

„Arnolde, odpověď na tuhle otázku jsi musel znát dřív, než jsi sem přišel,“ začal. „Vztahy s Čínou se už léta vyhrocují. Jako když si nový kluk ve čtvrti protahuje svaly a čeká na příležitost ukázat místnímu kápovi, že jeho dny jsou sečteny. Teď není ta správná chvíle je dráždit.“

„Kchang není člen vlády,“ poznamenal Moore. „Je to soukromá osoba, čínský občan, který unesl americkou občanku.“

„V okruhu lidí jeho postavení žádné soukromé osoby neexistují,“ stroze namítl prezident. „To přece víš.“

„Můžeme to udělat tak, aby kolem toho nevznikl žádný rozruch,“ nenechal se odradit Moore.

„Diskuze skončila,“ prohlásil prezident.

Moore si zhluboka vzdychl. Věděl, že nemá smysl pokračovat v boji, ve kterém nemůže zvítězit.

Když přestal vyvíjet nátlak, prezident se rozhodl, že mu předhodí kost. „Zkusíme to neoficiální cestou. Promluvíme si s pár lidmi.“

Moore přikývl, ačkoliv věděl, že to nepomůže. Vstal. „Budu vás informovat o tom výbuchu paprsků gama, jakmile budu mít něco nového.“

Otočil se k odchodu a prezident se vrátil ke stohu listin; sebral z něj jednu, kterou ještě neprostudoval. Pak promluvil, aniž vzhlédl.

„Nemyslíš si, že ty dvě události spolu nějak souvisí?“ zeptal se Moorea.

Moore se ve zpravodajských službách pohyboval tak dlouho, že mu zatajování informací přišlo jako druhá přirozenost. Nevyzrazovaly se nikomu, dokonce ani prezidentovi Spojených států.

Ten na něj teď upíral pohled. „Čínská flotila se žene jako o závod Beringovým mořem. Čínský miliardář unese jednoho z tvých lidí v Mexiku. Je v tom nějaká souvislost?“

„Pevně doufám, že ne,“ odpověděl Moore.

„Proč tedy?“ zeptal se prezident. „Čím se tam vůbec tví lidé zabývali?“

Když Moore promluvil, jeho hlas zněl zároveň nenuceně i smrtelně vážně. „V podstatě koncem světa, pane prezidente.“

( 4 )

Západní Kongo, prosinec 2012

Otlučený džíp kodrcal po nerovné lesní cestě; stužce červené hlíny, která se proplétala tmavě zeleným listovím spodního patra džungle.

Džíp neměl dveře ani střechu, ale motor chránilo jakés takés pancéřování a nahoře na rámu byl upevněný kulomet ráže 12,7 milimetru. Uvnitř seděli tři muži. Africký řidič a jeho kolega střelec, oblečení do tmavých maskáčů, a na sedadle vedle řidiče bílý muž, jehož bojová uniforma byla zamazaná od krve, potu a kouře a opálený obličej pokrytý sazemi a špínou. Vypadal, jako by před chvílí někde hasil požár.

Hrbil se na sedadle, vytočený směrem ven a s jedním chodidlem opřeným o stupátko džípu, zatímco v rukou netečně svíral útočnou pušku SIG 551 s dlouhou hlavní.

Svým postojem připomínal unaveného vojáka, který se na okamžik zasní, ale za tmavými brýlemi proti slunci se neustále pohybovaly jeho oči; kmitaly z jednoho úseku lesa na druhý, přejížděly pohledem tam a zpět po zaprášené, zčervenalé cestě.

Neviděl nic, co by ho znepokojilo, nic takového nezpozoroval po celou dobu jízdy. A právě to ho trápilo. Očekával přinejmenším nějaký náznak odporu.

Obrátil se k řidiči a promluvil s americkým přízvukem: „Jak je to daleko do vesnice?“

Africký řidič upřeně zíral před sebe, tělo stále ve stejné, strnulé poloze. „Dva, maximálně tři kilometry,“ řekl. „Budeme tam včas, příteli. Já ti přísahám, že Hawk už dnes nemusí bojovat.“

Muž, jehož ostatní nazývali Hawker, se otočil k řidiči zády a zahleděl se na klikatou silnici. Prošli si peklem, aby se sem dostali, a instinkt hluboko uvnitř mu říkal, že se jim ani tak nemusí podařit splnit úkol.

Ohlédl se dozadu na malý konvoj, který je následoval. Necelých dvě stě metrů za nimi jela skupina nákladních vozů vezoucích zdravotnické potřeby, zrno k osevu a pytle rýže. Vozy doprovázely dvě dodávky s lékaři.

Byli to stateční muži a ženy, kteří se chrabře vydali do těchto míst, mimo jurisdikci svých vlád, mimo působnost OSN, léčit zmrzačené a zraněné v nekonečné konžské občanské válce.

Obdivoval je. Neustálé boje si ošklivili natolik, že se pokoušeli aspoň nepatrným způsobem zmírnit krveprolití. Přesto se v nich teď, když to viděli po několik posledních dní na vlastní oči, ne jen jako pozorovatelé nebo andělé spásy, ale jako oběti a bojovníci, svářily protichůdné pocity.

Hawker v nich tu změnu vycítil. Najednou se na něj dívali jinak, vyhýbali se přímému pohledu i skutečné konverzaci. Možná byl pro ně on a jeho muži spíše součástí toho problému než cestou k jeho řešení.

Měl-li být upřímný, bylo mu jedno, co si o něm myslí. Jen za pár minut vesnice, která celé roky trpěla obléháním, dostane potraviny a lékařskou pomoc a odpočine si od ustavičného vykořisťování, jaké silní uplatňují proti slabým.

Džíp vykroužil dlouhou, točivou zatáčku a vesnice se vynořila přímo před nimi. Tvořila ji pouze skrumáž vlnitého plechu a pár chatrčí se stěnami z vepřovic.

Ve středu vesnice se nedlážděná cesta stáčela do kruhu. Vedle něj stál jednoduchý dřevěný kostel, jehož stěny a věž byly pod bílým křížem zjizvené otvory od kulek. Před budovou spočíval nejcennější majetek vesnice, pumpa na solární pohon, která vytahovala čistou vodu z hloubky nějakých tři sta metrů.

Hawker očekával, že se kolem ní shromáždí lidé, ale když spolu se svými kolegy dojížděl na místo, vesnice i okolní pole působily prázdným dojmem a všude vládlo podivné ticho.

Jeho džíp objel kruh ve středu vesnice a zastavil.

Motor nechali běžet naprázdno, předek vozidla stočený směrem k bezpečí lesní cesty, a zrakem pátrali v okolí po jakékoliv známce pohybu. Hawker si k ústům přiložil vysílačku.

„Zadržte konvoj,“ řekl tiše.

Když mu dvojí kliknutí potvrdilo, že zpráva byla přijata, vysílačku odložil.

Ve vzduchu prodléval pach ohně a vaření, ale nikde nebylo nic slyšet ani vidět. Hawker se obrátil k řidiči. „Neříkal jsi, že nás tu bude někdo čekat?“

Muž se nervózně rozhlédl. „Můj bratr je tady… někde.“

Na druhé straně návsi zaskřípěly v pantech velké dveře kostela.

„Vypni motor,“ přikázal Hawker řidiči.

Jakmile burácení výfuku utichlo, dveře se pootevřely o něco víc. Vzápětí z nich vyšli dva muži; jeden měl na sobě háv anglikánského kněze, druhý volnou šedivou košili a černé kalhoty.

„Devero,“ zavolal řidič a vyskočil z auta.

Muž v šedivé košili roztáhl tvář v širokém úsměvu. „Bratře,“ řekl. Rozpřáhli paže a pevně se objali.

„Přivezl jsi doktory?“ zeptal se Devera. „Někteří lidé byli v bojích zraněni.“

„Přivezli jsme je,“ odpověděl mu řidič vzrušeně.

Hawker zapnul vysílačku. „Vzduch je čistý, můžete pokračovat.“

Chvíli nato do vesnice vjížděly náklaďáky v doprovodu dalších opancéřovaných džípů a dvou dodávek s namalovaným červeným křížem.

Devera a kněz sledovali, jak vozidla zastavují.

„Slyšeli jsme, že vás Jumbuto zastavil,“ vysvětloval Devera. „Mnoho lidí uprchlo ve strachu z odvety.“

Jumbuto byl místní vojenský diktátor. A opravdu je zastavil, zaútočil na jejich konvoj ze zálohy poté, co jim slíbil volný průchod. Jeho muži zabili dva řidiče a jednoho strážného a pak unesli lékaře, protože doufali v tučné výkupné od jejich relativně bohatých rodin v Evropě a Americe.

Hawker a jeho lidé šli po nich, což Jumbuto rozhodně neočekával. Osmačtyřicet hodin nato byl diktátor mrtvý, jeho okázalá horská pevnost v plamenech a těch pár mužů, kteří přežili, si útěkem snažilo zachránit život.

Byla to krvavá, hrůzná bitva. Padlo v ní třicet mužů, z toho čtyři byli Hawkerovi lidé. Tři další byli těžce zraněni, ale obklíčení bylo prolomeno.

„Skutečně nám zkřížil cestu,“ vyprávěl řidič. „Jako ten had, kterým vždycky byl. Ale podruhé už to neudělá. Protože jsme ho zabili,“ dodal vzrušeně. „Viděl jsem to na vlastní oči.“

Kněz jeho očividné nadšení nesdílel. „Vidíš, otče, já jsem ti o něm říkal,“ ukázal Devera na Hawkera. „Říkal jsem ti, že to dokáže.“

Zasmál se a sevřel Hawkera v medvědím objetí.

Hawkera těšila mužova vděčnost, ale do smíchu mu nebylo. Věděl, že potíže takové vesnice nemají jednoduché řešení. Nepotrvá to dlouho a najdou se noví utlačovatelé.

Zdálo se, že kněz si je toho rovněž vědom. A přestože se mu tváří mihl výraz úlevy, ani on se neusmíval. „Můžeme doufat jen v to, že nový ďábel nebude horší než ten minulý.“

„Moc si to berete, otče,“ řekl Devera, který si nenechal zkazit radost. „Bůh nám seslal vysvobození.“

„Boží vysvobození neprovázejí kulky a krveprolití,“ namítl kněz.

Hawker si ho se zájmem prohlížel. Na rukou měl stopy po spáleninách a přes čelo se mu táhla jizva, která se ztrácela ve vlasech a kterou očividně způsobila nějaká strašlivá řezná rána, přesto se zdálo, že v jeho očích není ani stopa po zlobě. I po tom všem, čeho byly svědkem, vyzařovaly laskavost a mír.

Na chvíli měl Hawker pocit, že by se měl nějak ospravedlnit, přinejmenším za své skutky, ale nenacházel vhodná slova, a tak jen mlčky přikývl a obrátil se k odchodu.

Za ním se začalo vykládat, a jak Devera očekával, propukly náležité oslavy.

( 5 )

Tři dny po Hawkerově příjezdu africká vesnice ožila, jako zahrada po dlouho očekávaném dešti. Teď když bylo k dispozici zrno, zarostlá políčka se orala a osévala. Děti si hrály mezi lékaři, kteří prováděli očkování a překvapivému počtu mužů i žen vyjímali z ran kulky a šrapnely.

Hawker vnímal živý ruch vesnice jako požehnání i prokletí. Pokud by na toto místo zaměřil svou pozornost další vojenský diktátor, pro lidi, kteří se teď veselí a tančí, by nový útisk byl daleko bolestnější, než kdyby od něčeho takového nebyli nikdy osvobozeni.

Ztrápený tímto vědomím vešel do prázdného kostela a posadil se do jednoduché dřevěné lavice ve druhé řadě. Nemodlil se, nečetl si v Bibli ani nemeditoval. Jen tam tak seděl, ponořený do temnoty a ticha.

Bývalý pilot, kdysi člen CIA, který poté, co neuposlechl přímý rozkaz, strávil posledních deset let na útěku jako vyvrhel. Teď z něj byl žoldák; dodával zbraně, bojoval, létal.

A zatímco dny byly většinou naplněny bojem, nejtemnější zákoutí pro něj představovaly noci; sny, které se mu neustále vracely a připomínaly mu stále totéž, chyby, selhání, přátele, kteří mu věřili, ale trpěli a zemřeli.

Ani v bdělém stavu ani ve spánku nedokázal uprchnout smrti.

Podlahu přeťal paprsek světla, jak někdo otevřel přední dveře. Paprsek zesílil a zase se smrskl a Hawker zaslechl kroky na hrubých dřevěných prknech. Vzplála sirka a zažehla svíčku.

„Máte starosti?“ zeptal se kněz.

„Cožpak je nemáme všichni?“ odpověděl Hawker jen napůl žertem.

Kněz se posadil naproti němu. „Ovšem že máme. To je podstata naší existence. Ale třeba vám můžu pomoct.“

Hawker nabídku zvažoval. Měl nejasný pocit, že jemu není pomoci. „Co se vám stalo?“ zeptal se a dotkl se místa na svém čele, které odpovídalo jizvě na knězově hlavě.

„Krátce poté, co se Jumbuto dostal k moci, mě napadl mačetou muž, který pro něj pracoval.“

Hawker mimoděk sevřel čelist, když si ten útok v duchu představil. „No, možná že už je po něm.“

„Ale ne,“ usmál se kněz. „Díky Bohu se mu daří docela dobře.“

Hawker zmateně přimhouřil oči.

„Ten muž, který mě napadl, byl Devera,“ vysvětlil mu kněz. „Byl mladý a zatoužil po způsobu života, jaký viděl u vojenských diktátorů. Ale neměl to v sobě, a pokud ano, Bůh to z něj sejmul. Jednoho dne, o několik měsíců později, ke mně přišel hledat odpuštění. Oči měl zarudlé od pláče, ve tváři sklíčený výraz a paže pokryté krví od toho, jak si je opakovaně řezal v rámci pokání, které si sám uložil.“

Kněz smutně potřásl hlavou. „I poté co jsem mu odpustil, trvalo dlouho, než on dokázal odpustit sám sobě. Ale dnem i nocí se usilovně snažil pomoct této vesnici a jejím lidem. Nakonec se opět stal jedním z nás. Součástí něčeho většího. Sloužil nám, sloužil životu místo smrti. A tehdy ho temnota konečně opustila.“

Hawker na kněze nevěřícně zíral.

„Kdyby býval nenapadl mě,“ pokračoval kněz, „zabil by jiné, a možná mnoho jiných. Možná by nikdy nenašel vrátka, která by ho zavedla zpátky.“

„Mohl jste umřít,“ podotkl Hawker.

„Cesty Boží jsou nevyzpytatelné,“ odpověděl kněz. „K dosažení změny je často zapotřebí velké dávky bolesti.“

Podruhé od té doby, co se s tím mužem setkal, Hawkerovi došla slova. Sklopil pohled na podlahu a pak oči odvrátil stranou.

„Nebyl bych vás rušil,“ dodal kněz, „ale někdo se tu po vás ptal.“

„Po mně?“

„Nějaký běloch. Prý letěl do Dwanangy a odtud přijel autem.“

„Kdy se tu objevil?“

„Asi před hodinou. Trval na tom, že s vámi potřebuje okamžitě mluvit, ale já jsem ho nechal čekat venku. Tohle místo je útočiště. Tady byste neměl být nikým rušen.“

Před hodinou. Skutečně byl v kostele tak dlouho?

„Řekl vám, jak se jmenuje?“

„Neřekl,“ odpověděl kněz. „Prý byste s ním odmítl mluvit, kdybyste věděl, o koho se jedná.“

To bylo podivné přiznání od někoho, kdo za ním přijel.

Hawker vstal. „Děkuju vám, otče.“

Přešel ke dveřím a zatlačil do nich, a potemnělé ticho kostela tak vyměnil za jas venkovního světa. Když zamžoural přes plácek, spatřil bílého muže s šedivými vlasy oděného v pohodlných kalhotách a bílé košili, jaká se nosí k obleku a na níž měl vyhrnuté rukávy. Muž stál vedle vodní pumpy, zády k Hawkerovi, a povídal si s Deverou.

Když k nim Hawker vykročil, Devera pohlédl jeho směrem.

Po něm se otočil i bílý muž. „Brnění v kostech mi říká, že…“ pronesl dost hlasitě na to, aby ho Hawker slyšel.

Ten muž byl Arnold Moore, ředitel Národního výzkumného institutu.

( 6 )

Temnotu prořízl křik. „Co to hledáte?“

Danielle propátrávala pohledem okolí ve snaze odhalit jeho zdroj. Cítila, jak se celá třese, a zalévalo ji střídavě nesnesitelné horko a příšerný chlad, jako kdyby jí žilami koloval jed.

Oslepil ji prudký záblesk světla.

„Co hledáte?“ dožadoval se odpovědi stejný hlas.

Působilo to jako nějaká noční můra, nesouvislý sen plný hrůzy. Hlava se jí motala, zmocňovaly se jí závratě a měla pocit, že padá. Natáhla se po něčem, čeho by se mohla přidržet, tápala za sebou, ale židle neměla opěradlo, nebylo o co se opřít, Danielle nahmatala jen okraje jako u stolu nebo pultu kuchyňské linky.

Oslepující světlo zmizelo a nahradila ho tlumenější záře. Před ní se pohyboval obličej; podle pokožky a rysů asijský, drobný a s jemnými kostmi. Přiblížil se k ní natolik, že neviděla nic než jeho oči. Najednou ji sevřely jeho ruce; byly studené a rozklepané. Upřeně se jí zahleděl do očí, jako by četl v její duši.

„Nevadí,“ dodal s úsměvem. „Však my víme, co hledáte. Další artefakty jako ten, který jste našli v Brazílii.“ Odtáhl se a rozchechtal jako šílený.

Smál se čím dál víc, tak, že ji to začínalo děsit. Přinutila se k pohybu a posouvala se dozadu, až spadla. Prudký náraz při střetu s podlahou na okamžik zbystřil její smysly. Podívala se zpátky na svého trýznitele. Seděl na kolečkovém křesle s motorovým pohonem a jeho zkroucené chřadnoucí tělo rozechvíval jakýsi vnitřní třas.

Ačkoliv se to mohlo zdát podivné, Danielle vůči němu pocítila lítost. A muž si to zřejmě uvědomil, protože se jeho tvář zkřivila zlostí.

„Chopte se jí,“ zařval.

Dva muži ji popadli, zdvihli a praštili s ní zpátky na vyšetřovací stůl. Třetí muž se přiblížil s injekční stříkačkou.

„Ne!“ vykřikla a pokusila se jim vyprostit.

Muži ji drželi pevně. Znovu zablesklo oslňující světlo, potom její kůži propíchla jehla a vzápětí všechno zmizelo.

Když se probrala, ležela zkroucená do klubíčka a v hrudi jí bušilo srdce. To předtím nebyl jen sen, ale Danielle nebyla schopna rozlišit, co do něj nepatří. Pokoušela se obrazy uspořádat, než vyblednou, tak, aby dávaly smysl; oddělit skutečnost od toho, co muselo být pouze děsivými snovými vidinami. Ať se však snažila sebevíc, nedokázala s jistotou určit hranici.

Pomalu se posadila. Obklopovaly ji bílé zdi a béžový nábytek, který se skládal z pracovního stolu, napodobeniny art deco, a několika židlí, odstrčených k protější stěně. V místnosti nebyla žádná okna. Ani hodiny, rádiové přijímače či televizní obrazovky, na stole nestál žádný počítač. Jako kdyby usnula v kancelářské budově v centru města a probudila se v její obdobě ze seriálu Zóna soumraku.

Kéž by tomu tak bylo.

Byla zajatkyní. A jako s takovou s ní bylo hrubě zacházeno po určitou dobu; dny, možná i týdny. Neměla tušení, jak dlouho to trvalo ani kde se nachází anebo co jim mohla prozradit.

Její poslední jasná myšlenka se týkala profesora McCartera; jak leží mrtvý na úbočí kopce, zkroucený kolem stromu jako auto, které sjelo z útesu.

Okamžitě ji přepadla sklíčenost.

Za profesora McCartera se cítila zodpovědná. Tak především, měl co do činění s Národním výzkumným institutem jen proto, že ho přede dvěma lety přemluvila, aby se zúčastnil brazilské expedice. Tehdy byl obyčejný civilista, jehož pověření ho ani neopravňovalo k tomu, aby se dozvěděl o skutečné povaze mise. Přesto společně objevili předzvěst mayského náboženství, něco, co veškeré civilizaci předcházelo přinejmenším o celé tisíciletí.

A pak byli napadeni; nejprve skupinou žoldáků, poté xenofobním domorodým kmenem a nakonec smečkou houževnatých zmutovaných zvířat, která jako by se vynořovala přímo z mayského podsvětí.

Nenašli to, co hledali, články, o nichž se vědci domnívali, že jsou součástí přístroje na studenou fúzi, ale těsně před odjezdem získali něco jiného: velký, jakoby skleněný kámen, který očividně vyzařoval energii tak, že to dosud nikdo nebyl schopen objasnit.

Národní výzkumný institut kámen ukryl ve sklepení pod svým virginským ústředím a jal se ho zkoumat. McCarter se vrátil do New Yorku, kde začal opět přednášet, zatímco Danielle pozorovala, jak se vládní mašinérie pohybuje stejně jako předtím, aniž by se starala o ty, kdo si kvůli tomu, co nalezli, tolik vytrpěli.

To jí úplně stačilo, aby změnila své hluboko zakořeněné názory ohledně toho, na čem v tomto světě záleží. Odešla z NVI a začala lobovat za kauzy, ve které skutečně věřila: v oblasti vzdělání, zdravotní péče, boje s rakovinou. Poprvé od vysoké školy její život získal zdání normálnosti. Poskytoval klid a uspokojení i společenské styky; byl v něm prostor pro pracovní večírky, nákupní centra a účty.

A taky pro Marcuse.

Posadila se a snažila se překonat vlny nevolnosti. Pomalé, hluboké dýchání jí pomohlo se zklidnit, přesto jí do očí vhrkly slzy, když myslela na muže, s kterým strávila svůj roční život civilistky.

Odchod z Národního výzkumného institutu se ukázal těžší, než předpokládala. S venkovním světem kdysi přerušila spojení a teď si připadla jako cizinec v neznámé zemi. Ale Marcus Watson sám v NVI před časem pracoval, v dobách, kdy tam ona začínala. Dobře se znali a měli společnou minulost. Marcus už přechod do skutečného světa zvládl a jí pomáhal najít cestu.

Byl to nádherný rok; lehký, po tolika těžkých letech. Podobné zkušenosti z práce pro institut jim poskytly společnou půdu, na které mohli stavět, a pro ni bylo v mnoha ohledech příjemné nechat pro jednou někoho jiného převzít otěže. Jenže zatímco si Danielle zvykala na tuto novou, normalizovanou verzi života, podivný zvrat okolností se už dával do pohybu.

Na univerzitě v New Yorku profesora McCartera čím dál víc uchvacovaly artefakty, které nalezli. Brzy ji začal žádat o informace, a když zjistil, že k nim už nemá přístup, obrátil se přímo na Arnolda Moorea.

Jak se ukázalo, McCarter nebyl jediný, komu artefakty nedaly spát. Vědce NVI znepokojovalo, že energie, kterou vydávalo to, čemu začali přezdívat brazilský kámen, sílí. Když jim profesor objasnil teorii, k níž dospěl a podle níž byl jejich kámen jedním ze sady čtyř kusů, Moore usoudil, že je nezbytně nutné, aby našli zbývající tři dříve, než se k nim dostane někdo jiný.

McCarter se nabídl, že se pátrání ujme, ale krátce poté ho napadli ve Guatemale. Bylo jasné, že potřebuje ochranu, jenže on nedůvěřoval NVI. Uzavřel s nimi křehké spojenectví, aby mohl pokračovat v hledání něčeho, co toužil nalézt. Odmítal však mít po svém boku doprovod v podobě nějakého osobního strážce, který se bude ohánět zbraní.

Moore se obával o jeho život i o úspěch výpravy, a proto se obrátil na Danielle s prosbou, aby se vrátila.

Nemohl si k tomu vybrat horší dobu. Marcus ji právě požádal o ruku a ona váhala s odpovědí. Mooreova žádost přilila oleje do ohně a zažehla nekonečné sváry. Danielle si v podstatě prošla peklem, když ji ten, koho milovala, žádal, aby svého přítele nechala vlkům.

Tři dny se ho snažila přemluvit a poté, co se rozhádali téměř nadobro, odjela na letiště, koupila si letenku a odletěla do Mexika. Do letadla nastupovala s přesvědčením, že všechno zničila. A po tom všem se jí stejně nepodařilo McCartera zachránit.

„Co jsem to udělala?“ vyčítala si nahlas. „Co jsem to udělala?“

Zachvátila ji nová vlna nevolnosti a Danielle by si nejraději znovu lehla. O co by bylo snazší to prostě vzdát a umřít. Ale ta myšlenka se jí příčila. Sžíral ji obrovský pocit viny a uvědomovala si, že jediný způsob, jak to aspoň částečně odčinit, jediná naděje, že znovu spatří lidi, na nichž jí záleželo, spočívaly v tom, že se dostane z téhle místnosti.

Pouhou silou vůle se postavila a udělala pár kroků po podlaze. Koberec jí pod holýma nohama připadal hebký a měkký.

Natáhla se po klice a jen tak pro jistotu zkusila dveře otevřít. Samozřejmě byly zamčené. Na jedné straně byla elektronická klávesnice, na druhé pak zřejmě nějaká čtečka karet. Přešla ke stolu a zotvírala jednu po druhé všechny zásuvky.

Každá z nich byla prázdná.

Zabouchla poslední a posadila se, v hlavě jí čím dál silněji tepalo. Buď bylo osvětlení nepřiměřeně jasné, nebo měla něco s očima. Skoro jako kdyby měla zorničky rozšířené, což by znamenalo, že dostávala silné drogy. Svědčil o tom i děsivý sen, stejně jako nesouvislá, útržkovitá podoba jejích vzpomínek a ztráta pojmu o čase, který uplynul od jejího zajetí.

Prohlédla si pravou paži. Našla na ní nejméně čtyři stopy po jehlách, možná jich bylo víc. Kvůli modřinám bylo obtížné vpichy spočítat. Thiopental sodný, pomyslela si. Anebo skopolamin. Obě drogy se řadily k barbiturátům, které se někdy používají jako sérum pravdy. Neúčinkují naprosto stejně, ale lidé po nich mají tendenci mluvit a vyzrazovat tajemství, která by si jinak pravděpodobně nechali pro sebe, zejména při vyšších dávkách; ty jsou ovšem nebezpečné a často způsobují amnézii.

Danielle napadlo, že by to vysvětlovalo sucho v jejích ústech i palčivost světla.

Neměla čas o tom dál přemýšlet, protože cvakl zámek a vešli dva Asiaté. Oba byli očividně svalnatí a v dobré kondici, na sobě měli oblek, nažehlenou košili a hedvábnou kravatu.

Ten, který byl zřejmě výše postavený, k ní přistoupil.

„Obujte si je,“ řekl a na stůl položil její boty. Všimla si, že má pod okem modřinu a strup po řezné rance. Doufala, že mu to způsobila ona.

Vzala si boty „Proč?“

„Protože tam, kam vás teď odvedeme, je budete potřebovat.“

Danielle tušila, že to nebude nic příjemného. Natáhla si pravou botu, a zatímco ji zavazovala, říkala si, jestli by mohla levou použít jako zbraň, ale i kdyby se jí podařilo ty muže přemoct, co by udělala potom?

Vyběhla do chodby? Jenže kam by se dostala? Do čeho? Jen o pár metrů dál mohly klidně být další zamčené dveře. Bude mít pouze jednu šanci, pokud vůbec nějakou. Nesmí ji promarnit.

Nazula si druhou botu a muži ji odvedli ven do chodby, k výtahu. Když do něj vstoupili, odemkli si klíčem skříňku pod ovládacími knoflíky. Víčko odskočilo a muž, který jí dal boty, zmáčkl nejspodnější tlačítko. Ukazatel se rozsvítil, dveře se zavřely a klec začala klesat.

Danielle rychle spočítala tlačítka, tři řady po dvaceti, ovšem z toho, jak se zdviž pohybovala, a jak jí zaléhalo v uších, bylo jasné, že výtah je expresní. Což znamenalo, že budova měla spíše ke stu pater, než pouhých šedesát. Danielle se snažila vzpomenout si na stavby v Číně, které přesahovaly sto podlaží. Nebylo jich málo, jedna jí však sama přišla na mysl: Ananasová věž, vlastněná Kchangem a postavená na prestižním místě na okraji přístavu Victoria.

Danielle byla v Hongkongu.

„Chci mluvit s americkým konzulem,“ řekla.

„Nepřichází v úvahu,“ řekl muž se strupem. „Už jste mluvila až dost, aspoň s námi.“

Výtah zpomaloval, až nakonec zastavil. Dveře se neotevřely do prostorného foyer, jak Danielle doufala, ale před kovovým prahem, za nímž se rozprostírala temnota a něco, co vypadalo jako zvětralý, zčernalý kámen. Páchlo tam zatuchlinou, jako po odpadcích nebo moči.

„Co to sakra je?“

Muž se strupem vystoupil z výtahu.

„Prosím vyjděte,“ řekl a aktivoval taser, který držel v ruce. Mezi hroty přeskočila jiskra.

Danielle neochotně vykročila do něčeho, co vzdáleně připomínalo halu. Stěny byly zřejmě zbudované z přírodního kamene a malty jako vnitřek středověkých hradů, ale byly tmavé a srážela se na nich vlhkost. Těžké dřevěné dveře po její pravici zahnívaly kolem rezavých pantů. Slabé světlo vycházelo z jediné žárovky, zavěšené na holém drátu.

Danielle přistoupila k vratům ze železných mříží.

Než stačila zareagovat, muži ji popostrčili kupředu. Zakopla o malý výčnělek a natáhla se na podlaze, dlaně si přitom sedřela o kámen.

Vyskočila na nohy a pospíchala k vratům, ale ta se jí zabouchla a zamkla před nosem.

„Proč tohle děláte?“ křičela. „Co po mně chcete?“

„Nic,“ odpověděl poraněný muž.

Rozhlédla se po okolní temnotě. Slyšela pohyb: štrachání, úpění a oddychování, jako kdyby její příchod vyrušil nějakou dřímající šelmu. Zápach se najednou zdál ještě horší.

„Co je to za místo?“ zakřičela.

Muži už byli ve výtahu, dveře se zavíraly a přerušovaly přívod světla. Těsně předtím, než se jejich křídla spojila, jeden z nich odpověděl:

„Tohle je váš nový domov.“

( 7 )

V srdci africké vesnice si Hawker chladně měřil Arnolda Moorea. Znal ho z mise NVI, na níž se sám podílel přede dvěma lety, právě z té výpravy do Amazonie, které se účastnili Danielle Laidlawová a profesor McCarter. Hawkerovi byla za jeho úsilí přislíbena určitá forma amnestie, ale v průběhu následných událostí se na tuhle úmluvu zapomnělo.

„Co tady sakra děláte?“ zeptal se.

„Hledám vás,“ odpověděl Moore.

„Nejste zrovna oblečený do buše.“

„To tedy ne,“ souhlasil Moore. „Podle naší zpravodajské služby jste v Kinshase, kde pijete a utrácíte peníze, jako kdybyste si je tiskl. Ale po třech dnech pátrání mi bylo jasné, že tam vás nenajdu. Už jsem málem odjel domů. Jenže potom jsem se doslechl o přestřelce, ke které došlo tady v kopcích a ze které pro jednou ti zlí vyšli nejhůř.“

„Občas se špatné věci dějí správným lidem,“ poznamenal Hawker.

„A jindy těm nesprávným,“ odvětil Moore záhadně. „Potřebuju vaši pomoc.“

Hawker si Moorea pozorně prohlížel a přitom si palčivě uvědomoval jejich rozdíly. Moore byl důležitou figurkou na jedné straně světa. Možná ne zrovna bílý král, ale přinejmenším střelec. Pohyboval pěšci a dělal to mazaně. Hawker kdysi patřil na stejnou stranu, ale to už neplatilo. V údobí života, ve kterém se právě nacházel, vlastně nepatřil na žádnou stranu. Jakýmsi podivným, surreálným způsobem se stal třetím hráčem, červeným jezdcem na černobílé šachovnici. Neměl na nikoho žádné vazby a nemusel nikomu podávat hlášení, takže ho nic neomezovalo. To, že se Moore obrátil právě na něj, mohlo znamenat jediné: šlo o tah, jaký nemohla udělat žádná bílá figurka.

„Když jsem naposledy pracoval pro NVI, nedopadlo to zrovna nejlíp,“ namítl Hawker. „Pokud jste na to už zapomněl, tak vy jste svůj díl dohody nedodrželi. Ačkoliv vy sám jste z toho očividně vyšel docela dobře.“

„Vložila se do toho CIA. Myslí si, že jim stále ještě dlužíte nějakou tu stvrzenku.“

„To bylo vidět. Poslali si pro ně párek grázlů.“

Moore s úsměvem přikývl. „No a potom, co jste ty muže dostal do nemocnice, jsem v té záležitosti ztratil jakoukoliv pravomoc.“

„A taky jste ztratil právo mě žádat o“

„Jde o Danielle,“ přerušil ho Moore v půli věty a bez obalu spustil jako někdo, komu dochází čas. „Unesli ji. Já tuším, kdo to udělal a kde ji drží, ale sám nemůžu zasáhnout.“

Hawker vytřeštil oči, jako kdyby dostal ránu do žaludku. On a Danielle spolu zpočátku v Brazílii moc dobře nevycházeli, ale jak se všechno obracelo k čím dál horšímu, viděl, že se z alfa samice, rozhodnuté zvítězit za každou cenu, mění v člověka, kterému záleží víc na jeho týmu než na sobě. V nejhorším okamžiku jejich pouti byla dokonce ochotna se obětovat, jen aby ostatním poskytla šanci na přežití.

Tenhle zážitek mezi nimi vytvořil pouto, které si Hawker stále ještě uvědomoval, když na ni myslel. Bylo natolik silné, že nemožnost ji znovu spatřit byla nakonec na celém vyústění tím nejhorším.

„Slyšel jsem, že od NVI odešla,“ podotkl rozzlobeně.

„To ano. Ale vrátila se, aby pomohla příteli.“

„Vám?“

„Ne,“ odpověděl Moore. „McCarterovi.“

„McCarterovi?“ Hawkerova mysl se rozběhla na plné obrátky. To, že se Danielle vrátila do NVI, byla jedna věc, ale profesor McCarter? Přimhouřil oči a zaměřil je na Moorea jako laser. Dal si dvě a dvě dohromady.

„Hledáte další podobné artefakty jako ten, co jsme našli v Brazílii.“

Moore přikývl. „Koho jiného jsem k tomu měl použít?“

Ovšem, pomyslel si Hawker. Moore potřeboval zachovat utajení. Podle teorie zvané symetrické omezení bylo nejlepším řešením zvolit pro daný úkol agenty, kteří už tajemství znali, tím spíš to zřejmě platilo v případě toho, co našli v Brazílii.

„McCarter se stále pohřešuje,“ dodal Moore. „Zranili ho, ale podařilo se mu uniknout a skrývá se. Vyslal jsem za ním pátrací týmy, takže ho najdeme, jenže Danielle se ocitla mimo moje pravomoci. A tam, kde je, zemře, ale nebude to rychlé.“

Hawker sevřel čelisti. „Kdo ji zajal?“

„Čínský miliardář jménem Kchang.“

„A ten je nedotknutelný?“

„Tak zní rozkazy,“ přitakal Moore. „Proto jsem tady. Proto jsem musel přijít osobně. Tohle není oficiální mise, ale soukromá. Dohoda čistě mezi námi dvěma, abychom pomohli někomu, na kom nám oběma záleží.“

Hawker si Moorea prohlížel. Pokud se tomu muži dalo něco přičíst k dobrému, byla to jeho starost o podřízené, především o Danielle. To, že se vypravil do Afriky, aby se pro ni doprošoval o pomoc, byl zoufalý čin, který ho nejen mohl stát kariéru, ale taky ho mohl dostat do vězení, kde by strávil zbytek svého života. Vykročil na cestu stát se vyvrhelem. Hawker najednou pocítil k tomu muži respekt.

„Měl byste vědět, že v jejím odchodu z NVI sehrála významnou roli naše neschopnost vám pomoct,“ dodal Moore.

„Nemusíte se mě snažit přesvědčit,“ řekl Hawker.

„Nesnažím se o to. Jen chci, abyste věděl, že to já jsem rozhodl boj o vás vzdát. Danielle s tím nesouhlasila.“

Hawker si musel přiznat, že ho to potěšilo.

„Založil jsem účet,“ pokračoval Moore. „Převedl jsem na něj všechny peníze, které se mi podařilo sehnat. Použijte je, leťte do Hongkongu a dostaňte ji odtud.“

„Tak jednoduché to nebude,“ namítl Hawker.

„To není nikdy,“ dodal honem Moore. „Tohle jste taky nedělal proto, že by to bylo jednoduché. Dělal jste to proto, že bylo třeba to udělat. A někde hluboko uvnitř vás ta situace štvala jako nic jiného. Danielle je na tom podobně. Pokud jí nepomůžete vy, nikdo jiný to neudělá.“

Z dálky k nim dolehly hlasy, zpěv a vtipkování. Vesničané se vraceli z políček, která celý den osazovali. Hawker se už rozhodl, ale nechtěl nechat vesnici bez obrany. Dosud o tom nijak vážně nepřemýšlel, přesto mu to teď připadalo zásadní. Jako jediný květ ve zpustlé zahradě.

„Ochraňte tyhle lidi. Je mi jedno, jak to uděláte. Postarejte se, aby se ti správní muži doslechli, že téhle vesnici se mají vyhnout.“

Moore přikývl. „To můžu zařídit. Jen najděte Danielle a dostaňte ji od Kchanga.“

Hawker byl odhodlaný udělat, co bude v jeho silách, ale nebyl si jistý, zda to bude stačit. „Co když přijdu pozdě?“

Moore ani nemrkl. „Potom najdete toho zkurvysyna Kchanga a zabijete ho. I kdybyste kvůli tomu musel podpálit celý ten zatracený ostrov.“

( 8 )

Profesor McCarter ležel natažený na zádech a zíral na strop z došků a klacků. Byl hostem Ocovy chiapaské indiánské vesnice, zhruba čtyřicet kilometrů od úpatí hory Pulimundo.

S Ocovou pomocí se dostal až sem, ale od té doby uplynulo několik dní a jeho stav se stále zhoršoval. Rána po kulce v jeho noze se zanítila a nepomohly modlitby místního šamana ani jeho lektvary.

V obavách, že by taková léčba mohla urychlit jeho konec, McCarter požádal Oca, aby mu sehnal opravdového lékaře nebo aspoň nějaká antibiotika. Mladík se rozběhl do nejbližšího města, ale vesnice byla natolik odlehlá, že mu potrvá dva až tři dny, než se vrátí. McCarter si říkal, jestli tak dlouho vydrží. A když ho jeho hostitelé přenášeli do šamanovy chýše, napadalo ho, jestli to není kvůli něčemu na způsob posledního pomazání.

Někde vlevo od něj praskalo dřevo v ohni, ale on se k němu nedokázal otočit. Od té střelby a srážky se stromem jeho tělo ztuhlo, jako by mu páteří procházel ocelový prut. Jakékoliv pokusy se obrátit nebo ohnout mu způsobovaly řezavou bolest, takže zjistil, že nejlíp udělá, když bude klidně ležet.

Natáhl levou ruku ke stehnu, kde otok prozrazoval místo, kudy do svalu vnikla střela, když dostal zásah. Přesto měl štěstí. Opláštěná kulka prošla skrz.

Ránu na břehu ostrova vypláchl dezinfekcí a zavázal, ale i tak se mu do ní dostala infekce. Zranění se pod obvazem podebralo a nateklo. McCarter z něj stáhl ruku a přinutil se ke klidu, zatímco mrkáním zaháněl pot z očí.

Jak to mohlo zajít tak daleko? Ta myšlenka mu neustále probíhala hlavou, jako kdyby na ni neznal odpověď, jako kdyby to všechno bylo důsledkem nějaké nepředvídané události. Přesto věděl přesně, jak k tomu přišel. Mohl si za to sám.

O rok a půl dříve, dlouho předtím, než se znovu spojil s Danielle a NVI, než vůbec začal zvažovat, že se podobným směrem vydá, se o jedné z mnoha bezesných nocí vyhrabal z postele a odebral do své pracovny. Na polici ležely dosud netknuté poznámky z brazilské expedice. Sundal je a začal jimi listovat.

To, co tam tehdy našli, vyvolávalo řadu nezodpovězených otázek. Kdyby býval mohl, zůstal by v Amazonii, ale po tom všem násilí, úmrtích a zkáze k něčemu takovému nebyla vhodná příležitost.

Původně pátrali po místě, které Mayové nazývají Tulán-Zuiva a které si spojují se svou legendou o stvoření, podobně jako křesťané mají Rajskou zahradu. Jestli ho nakonec opravdu našli, nedokázal s jistotou určit a ani se tím v posledních dnech toho šílenství příliš nezabýval. Tehdy už záleželo pouze na přežití.

Když ale seděl v županu ve své pracovně a usrkával čaj, začalo ho napadat všelicos. Mohl si svoje zápisky v klidu projít a důkladně promyslet. A to ho přivedlo k nečekaným závěrům.

V brazilském chrámu našli hieroglyfy, které se zmiňovaly o oběti. Ne že by na tom bylo něco neobvyklého, toto téma prostupovalo celou mayskou kulturou, jenže ono konkrétní seskupení znaků se o ní vyjadřovalo jinak, jako kdyby nešlo o nějaký akt či rituál, ale o něco, co fyzicky existovalo. Jeden z popisů ji nazýval Oběť srdce.

A pak si McCarter vzpomněl na předmět, který si nakonec odtud přivezli, na kámen, který vydával energii. Domorodci jej nazývali Srdce Zipacná, podle mytického mayského stvoření.

Pokud by kámen, který objevili v Brazílii, byl skutečně Obětí srdce, co se dalo vyvozovat z ostatních symbolů pro Oběť mysli, duše a těla? Byly tu tři další artefakty?

Ta možnost ho zaujala natolik, že si prošel zbylé poznámky, přemýšlel o nich a zpracovával je celou noc. To, co věděl o původu brazilského kamene, McCartera nutilo připisovat jemu a případně jakýmkoliv podobným předmětům velkou důležitost. A tím to všechno začalo.

Po důkladném prostudování svých poznámek i snímků, které tehdy nafotili, došel k závěru, že čtyři kameny od sebe oddělily dlouhé cesty. Jeden zůstal v Brazílii, dva putovaly po souši a ten poslední přes moře.

Tady záznamy končily. Zdálo se, že vládce brazilského chrámu něco postihlo, možná nějaká vzpoura nebo jiná pohroma, každopádně poddaní, umělci i stavitelé zmizeli. McCarter předpokládal, že většina z nich se vydala na západ a potom na sever do Střední Ameriky. A tam se pokoušel zachytit jejich stopu.

Vyhledával zmínky o něčem podobném, zaměřil se na příběhy o prvních mayských lidech přinášejících si svá božstva jako zvláštní kameny. Řezba ve starém chrámu na jih od Tikalu se zmiňovala o dvou kamenech cestujících po souši a jednom, který putoval přes moře. Zbytky tamější nástěnné malby ukazovaly stylizovaný pohled na svět, nic, co by se dalo srovnávat se skutečnou mapou, ale protože McCarter věděl, co hledá, dokázal si z nich odvodit ohromující možnosti. Dva kameny byly přeneseny dále na sever do Yucatánu a jeden byl uložen na kontinentu za mořem, což mohlo znamenat jedině severní Čínu nebo jižní Sibiř.

Ze skutečnosti, že k jejich rozptýlení došlo až v době, kdy od vzniku nápisu v brazilském chrámu uplynula celá staletí, vyplývalo, že bylo plánované. Muselo mít nějaký účel, nějaký hlubší smysl. Nešlo jen o pouhé vypořádání dědictví či dělení kořisti. Za tím činem musel být nějaký význam, vyšší záměr ve velkém plánu věcí.

Právě v tu chvíli McCarter pocítil nutkání, či spíš potřebu, ty kameny najít. A tak se obrátil na ty, kdo mu mohli pomoct: Arnolda Moorea a Národní výzkumný institut.

Teď mu to všechno připadalo velice bláhové. Nikoliv jeho teorie, ale způsob, jakým se vydal pátrat po jejím důkazu. Co si o sobě myslel? Že je nějaký špion, agent, který změní svět? Skončilo to tak špatně, až litoval, že to vůbec začalo. Přesto i v takhle zoufalé situaci v hloubi duše věděl, že kdyby se mu podařilo se uzdravit, v pátrání by pokračoval.

Uslyšel, jak někdo vchází do místnosti, a pokusil se vzhlédnout.

„Oco?“ řekl.

Odpověděl mu jiný hlas. „Oco se nevrátil z Xihuy.“

McCarter spatřil mladšího muže, který mluvil anglicky a sloužil jako tlumočník mezi ním a jeho hlavním pečovatelem. Hned za ním stál sám šaman, se všemi odznaky své moci.

„Kdy se vrátí Oco?“ zeptal se McCarter.

„Možná zítra,“ oznámil mu tlumočník. „Ale my nemůžeme čekat. Jed z rány se šíří.“

McCarter se zoufale rozhlížel kolem ve snaze rozpoznat, co se na něj chystá. „Co se mnou budete dělat?“

„Šaman říká, že on už rozumí tomu, proč vy nemocný.“

„Jsem nemocný, protože mě někdo postřelil,“ vypravil ze sebe McCarter. „Mám infekci.“

S tím šaman očividně nesouhlasil.

„On říká, že vy něco hledáte,“ pokračoval tlumočník. „Ale vy si nepřipouštíte, co to je, co vy chcete nalézt. On říká, že vy se bojíte, že o to přijdete. A váš duch s tou pravdou bojuje.“

Skvělé, pomyslel si McCarter. Takže mu teď jedna a tatáž osoba poskytne výklad horoskopu i zdravotní ošetření. Takhle si alternativní medicínu zrovna nepředstavoval.

Položil hlavu, protože ho přemohlo napětí v krku. Šamanovu prohlášení vůbec nerozuměl, ale neměl sílu se vyptávat. Za jiných okolností by ho těšilo s nimi rozmlouvat, předávat si slova a myšlenky a pokoušet se pochopit jejich jedinečný pohled na svět. Ale v tuto chvíli mu něco takového bylo naprosto lhostejné.

Šaman nad ním něco říkal. „Otrávená krev přivedla zlé duchy,“ překládal tlumočník. „Ovládají vás ve spánku a přinášejí temné sny. Léčitel duchy přinutí odejít a potom léky budou řádně účinkovat.“

Přitom McCarter zaslechl prohrabávání ohniště, ucítil další příliv horka a uslyšel, jak se šaman dává do zpěvu. Tlumočník zatím drtil v misce nějaké byliny a míchal je s kozím mlékem. Okamžik nato ho McCarter pil.

Mělo tak hořkou chuť, že ho to přimělo zavřít oči. Když je po chvíli znovu otevřel, už zase se mu motala hlava a místnost se začala rozmazávat.

Nedaleko od něj šaman pokračoval v popěvku a současně rozdmýchával plameny v ohništi. Místnost se začala točit a McCarter cítil, jak mu těžkne hlava. Všechny zvuky mu připadaly zkreslené. Slyšel hlasy: zpěv šamana, ale i tlumočníka. A pak měl pocit, že zaslechl někoho dalšího.

„Oco?“ zeptal se s nadějí.

Ten hlas k němu znovu pronikl. McCarter poznal, že je ženský, ačkoliv nedokázal rozlišit slova. Byl to jen šepot. Velice ztlumený.

Šaman prošel jeho zorným polem a do vzduchu vyhodil hrst popela. Jemný poprašek se snášel k zemi, dobře viditelný na pozadí záře z ohně. McCarter v něm spatřil obličej.

Pokusil se zaostřit, ale šaman máchl rukou, čímž prach rozvířil.

„Co jste mi to dali?“ zeptal se McCarter slabě.

Odpověděl mu mladý muž. „Ten lektvar má uklidnit temné duchy, zbavit je síly.“

McCarter už to nedokázal dál sledovat, natožpak něčemu věnovat pozornost. Bolest ustoupila, to rozhodně ano, přesto si byl víc než kdy předtím jistý, že se odebírá na onen svět.

Myslel na svou ženu, která o několik let dříve umřela na rakovinu. McCarter kdysi poznal lidi, díky nimž se zdálo, že život za to trápení stojí, že všechno se nakonec v dobré obrátí, bez ohledu na to, jak beznadějně to právě vypadá. Jedním z takových lidí byla jeho žena.

Jako vysokoškolští studenti v polovině šedesátých let společně překonávali rasistické nadávky a hrozby. A z nich dvou právě ona byla pevně přesvědčená, že jednoho dne se myšlení lidí změní. Když jejich první dítě ohrožoval smrtící zápal plic, slibovala mu, že se syn uzdraví, a on skutečně vyrostl a dospěl v silného mladého muže. A když potom sama umírala a McCarter stál u jejího lůžka, to ona utěšovala jeho.

„Jestliže nastal můj čas,“ zašeptal, „dovol mi tě najít.“

Kolem se mihnul šaman, který zpíval, vířil dokola jako derviš a potřásal přitom jakousi opeřenou hůlkou. Byla z něj pouhá šmouha.

McCarter si ho nevšímal. „Dovol mi tě znovu spatřit,“ pravil své ženě. „Jestliže uzrál čas, vezmi mě k sobě.“

Šaman se teď nakláněl nad ním, skrze kouř a opar mu upřeně hleděl do očí. V ruce něco držel.

McCarter se díval za něj. „Vezmi mě k sobě,“ opakoval a pak uslyšel ženský hlas. Byla to jeho manželka. Šeptala mu odpověď.

„Ne,“ říkala. „Ty vezmi mě… k sobě.“

V tu chvíli šaman zdvihl železný prut ze žhoucích uhlíků ohniště a máchl jím dolů.

Když se mu rozžhavená špička zanořila do otevřené rány, McCarter zvrátil hlavu a zařval.

( 9 )

Ostrov Lantau, necelých pět kilometrů východně od Hongkongu, prosinec 2012

Hawker dorazil na letiště Chep Lap Kok krátce po půlnoci. Vystoupil z útrob nákladního letounu, který přiletěl z Nairobi, a oblečený jako člen posádky dohlížel na vykládku.

Potom místo toho, aby znovu nastoupil do letadla nebo vešel do jasně osvětleného terminálu pro cestující, přepravil se s nákladem do obrovského skladiště na okraji rampy.

Celé to bylo dopředu zorganizované, takže předák noční šichty i pracovník celní správy si ochotně převzali úplatky a postarali se o něj. Dostal novou sadu oblečení spolu s cestovními doklady a orazítkovaným pasem. Třicet minut nato se Hawker ocitl s ostatními zaměstnanci odpolední směny venku na ulici, kde nastoupil do autobusu, který ho měl přepravit do centra Hongkongu.

Ve dvě hodiny v noci město zářilo mnoha světly; obrysy některých mrakodrapů žhnuly bíle a žlutě, jiné byly barevně nasvícené, zatímco všudypřítomný svit oranžových halogenových žárovek se odrážel od vrstvy mraků zavěšené nad domy. Ačkoliv ulice nebyly zcela opuštěné, panoval v nich klid, přinejmenším podle hongkongských měřítek.

Hawker se zhruba dvacet minut jen tak toulal čtvrtí, aby se v ní zorientoval; zastavil se přitom pro anglické noviny a něco k snědku: kantonské kuře a šálek zeleného čaje.

Hongkong vypadal v mnoha ohledech tak, jak si ho Hawker pamatoval; neonová tvář nastavená světu, totéž neuvědomělé bzučení energie i uprostřed noci. Dokonce stejně voněl, směsí připravovaného jídla, slaného vzduchu a výfuků líně se vlekoucí dopravy.

Před patnácti lety, kdy se Britové chystali území vrátit do rukou Číňanů a vznášela se nad ním hrozba komunistického režimu, to mnozí považovali za nemožné. Očekávali, že břímě komunistických daní, zákonů a byrokratických opatření utlumí jeho živost a promění ho v šedivější, pošmournější místo. Každopádně v letech před předáním nastal odliv financí z ostrova.

Ale temné předpovědi se nenaplnily. Kromě toho, že se neustále rozrůstal a zářil čím dál větším počtem světel, se Hongkong nezměnil a zůstal stejným hustě osídleným vírem energie jako vždycky. Byl čilejším New Yorkem nebo Londýnem, mladším a méně zdrženlivým Tokiem. Místo aby byl jeho duch poražen, nakazil pevninu a nákaza se šířila až na nejvyšší posty komunistické strany, zatímco miniaturní verze velkého města vznikaly ze Šen-čenu, Tiencinu a Čhung-čchingu. Jak se ukázalo, Čína se nakonec Hongkongu nezmocnila; Hongkong se zmocnil Číny.

Hawker další důkazy nepotřeboval. Když posledně pronikl do Číny, stát byl jeho protivníkem. Dnes už ale tenhle masivní zdroj moci nefungoval jako dřív. Kchang velice pravděpodobně představoval nepřítele pro svou vlastní zemi, stejně jako byl v současnosti nepřítelem Hawkera a NVI. A tahle skutečnost byla důležitá, protože ačkoliv jakákoliv akce proti němu bude jistě následně nelítostně vyšetřována, zvlášť pokud by ji něco spojovalo se Spojenými státy, zatím měla státní mašinérie důležitější starosti. Hawker předpokládal, že jediná bezpečnostní opatření, s jakými se setká, budou Kchangova vlastní.

Hawker našel cestu do hotelu Peninsula a zapsal se pod falešným jménem ze svého pasu: jako pan Thomas Francis.

„Nemám tu nějaké vzkazy?“

„Něco tu máte,“ odpověděla recepční anglicky a podala mu obálku.

Hawker ji otevřel. Vytáhl z ní jediný arch hotelového dopisního papíru. Neobsahoval žádné jméno, pouze tři slova. Stálo tam: Vychutnejte si výhled. Strčil si papír do kapsy a vydal se do svého pokoje.

Posadil se, otevřel notebook, který dostal od Moorea, a přihlásil se na internet. Pomocí kódovacího softwaru zabezpečil spojení a zkontroloval poštu. Neměl žádné nové zprávy. Potom si otevřel účet, který založil Moore.

Poté co doběhl bezpečnostní program, Hawker poprvé spatřil na vlastní oči zůstatek: 1,4 milionu amerických dolarů. Životní úspory, věnované na záchranu života. Na druhou stranu by se Danielle neocitla v nebezpečí, kdyby ji Moore nepřesvědčil, aby pro něj znovu pracovala.

Hawker zíral na obrazovku. Pravdou bylo, že by pro Danielle přišel, i kdyby za to nedostal zaplaceno. Přesto pro něj peníze, které měl před sebou, nemálo znamenaly. Bylo jich dost na to, aby mu změnily život, dost na to, aby mohl opustit svět, v jakém žil posledních dvanáct let. A tahle myšlenka ho přitahovala jako magnet; to nemohl tak úplně popřít.

Převedl polovinu peněz na svůj vlastní účet. Zbytek počká, tak zněla dohoda. Pak se ze stránek odhlásil, zavřel vyhledávač a vypnul počítač.

Podíval se na vzkaz, který obdržel od recepční, vstal a přešel k velkému oknu bez rámů, s výhledem ze sedmnáctého podlaží. Přiložil k němu obličej a vydechl, takže se sklo mírně zamžilo.

Ve sražené páře se objevila šipka, nakreslená prstem a trochou mastnoty, která na něm ulpěla. Z Hawkerova pohledu ukazovala přímo na stánek, který na protější straně ulice daleko pod ním nabízel pronájem mopedů.

Hawker zvedl ruku a sklo otřel. Ráno se tam sejde se svou spojkou.

( 10 )

Danielle stála v zatuchlém vzduchu, obklopená temnotou. Jakmile zaslechla další pohyb, ucouvla a zaujala obranné postavení; čekala, kdy ji něco nebo někdo napadne.

„Ukaž se mi,“ zvolala.

Odpověděl jí nějaký hlas. „To ty jsi nás vyrušila v odpočinku, tak co kdyby ses ukázala ty nám?“

Rozžehla se petrolejka, která poskytla místnosti jakés takés osvětlení. Když její oči přivykly šeru, Danielle uviděla postavu, která se k ní blížila: postarší asijský muž s prořídlým knírem a bradkou. Na podlaze kolem leželo čtyři pět těl, přikrytých špinavými dekami. Zřejmě spali. Za nimi bylo další kamenné zdivo a železné mříže s odlupující se vrstvou rzi.

„Co je to za místo?“

„Tohle je šatlava,“ řekl starší muž. „Pokud zkřížíš cestu Kchangovi, není žádný soud. Jen tohle místo nebo něco horšího.“

„Přestaň mluvit, starče,“ dožadoval se nějaký silnější hlas.

Když Danielle pohlédla tím směrem, uviděla jiného vězně, mladšího a většího. Z toho, jak si ji prohlížel, Danielle usoudila, že jeho úmysly nebudou nevinné.

„Kdo jste?“ zeptala se bez obalu. „A proč by sakra měl dělat, co mu přikážete?“

Zdálo se, že mladšího muže přímost její otázky urazila, ale právě to byl její účel; zajistit si dominantní postavení nebo aspoň pozici silnějšího.

Vstal a odhodil přikrývku. Byl asi o třicet centimetrů vyšší než ona a o nějakých třicet kilogramů těžší. Ve srovnání s ostatními se zdál být dobře živený. Usoudila, že je okrádá o jídlo. To z něj v kleci dělalo hlavní krysu.

„Říkej mi mistře Čou,“ vyžádal si. „Pobudeš si tu s náma dlouho, takže by ses měla co nejdřív naučit, jak to tady chodí.“

Vykročil směrem k ní a Danielle se připravila na boj.

„Nechte toho,“ mírnil je stařec. „Teď žádné rvačky.“ Ukázal na protější stěnu. Mezi štěrbinami, které kdysi patrně sloužily jako střílny, černota v pozadí ustupovala odstínu modré. Zanedlouho začne svítat.

„Teď nám přinesou jídlo,“ vysvětlil. „Když se budeme prát, nebude jídlo.“

Danielle na něj vrhla rychlý pohled. Byl kost a kůže. Obrátila se zpátky k Čouovi a s očima upřenýma na něj ustupovala k jednomu z kamenných kavalců.

Čou se zase posadil, ale probudil dalšího muže a ukázal mu Danielle.

Pár minut nato po kamenné stěně vystoupaly tenké střípky světla a ostatní zajatci se začali probouzet. Ukázalo se, že Danielle má šest spoluvězňů: starého muže, Čoua a jeho přítele, indickou ženu, která s nikým nemluvila a každému se vyhýbala pohledem, a dva další, pravděpodobně bělochy; chlapce asi deseti, až dvanáctiletého a muže, který překročil šedesátku. Byl malý, ale zavalitý, se širokými rameny.

Nevstal a očividně na tom byl hodně zle. Vlastně nejspíš umíral.

( 11 )

Hawker se postavil do fronty u půjčovny mopedů, právě když ranní slunce pronikalo mezi mrakodrapy. Ulice zatím ucpal šílený shon aut, náklaďáků a lidí. Mezi vozidly se proplétali cyklisté a chodci, kteří se očividně vůbec netrápili tím, že by mohli způsobit kolizi. Poschoďové autobusy se vyhýbaly ostatní dopravě a přejížděly z jednoho pruhu do druhého, jako by je řídili trénující závodníci formule jedna. Troubení se ozývalo prakticky všude a na každé křižovatce skřípěly brzdy.

Vstoupit do toho šílenství se zapůjčeným mopedem se mohlo zdát stejně chytrým tahem jako čelit splašenému stádu s obyčejným deštníkem. Ale soudě podle dlouhé řady lidí u přepážky, jak Číňanů, tak cizinců, to očividně byl oblíbený způsob přepravy.

Zaměstnanec za pultem kývl na Hawkera. „Postupte si dál,“ vyzval ho. „Váš motocykl je připravený.“

Hawker obešel zástup závistivých zákazníků a vydal se za zaměstnancem dál do krámku. Žádný motocykl si neobjednal, ale muž ho zřejmě poznal.

„Tudy prosím.“

Hawker se za ním protáhl dozadu, kde čekala řada čtyřiceti mopedů. Když procházel dveřmi, všiml si skupinky čtyř viditelně ozbrojených Číňanů. Zaměstnanec bezmocně rozhodil paže, jako kdyby o tom nic nevěděl, a pospíchal zpátky do krámku.

Takhle si Hawker setkání nepředstavoval.

Jeden z mužů ho nasměroval k ponku. Přinutili ho se posadit a pak ho prohledali.

Nenašli nic neobvyklého. Hawker mlčky seděl. Možná se mýlil, když se domníval, že jediné, s čím si musí dělat starosti, jsou Kchangovi lidé. Když si prohlížel tyhle muže, usoudil, že jsou buď od tajné policie, nebo příslušníci Ministerstva státní bezpečnosti, čínského ekvivalentu FBI. Přesto ho překvapilo, že se na něj zaměřili tak brzy, protože se zatím ničeho nezákonného nedopustil.

Sebrali mu pas a přes jeho hlavu ho přehodili někomu, kdo stál za ním. Hawker zaslechl plesknutí, jak ho ten někdo chytil, a pak šustění stránek. Nakonec se ozval nějaký hlas. „Co děláte v Hongkongu, pane… Francisi?“

„Jsem tu služebně,“ odpověděl Hawker. „A napadlo mě, že si nejdřív prohlédnu nějaké pamětihodnosti.“

„Musíte mít zálibu v nebezpečí,“ řekl ten hlas. „Obchodníci si tyhle pekelné stroje nenajímají, půjčují si auta.“

Pas dopadl na ponk a do Hawkerova zorného pole vkročila bota. Slyšel, jak se mu za hlavou natahuje závěr pistole.

„Tak jaké nebezpečí hledáte?“ zeptal se ten muž.

Hawker neodpověděl, nebylo to ovšem tím, že by nevěděl, co říct, ale tím, že si všiml mužovy výslovnosti. Jeho angličtina měla silný přízvuk, nezněla však kantonsky ani mandarínsky či nějakým jiným asijským dialektem.

Muž, který stál za ním a mířil na něj zbraní, byl Rus.

( 12 )

V hloubi kamenné šatlavy Danielle pozorovala, jak jim ozbrojená stráž přináší jídlo. Byla to scéna téměř jako z Dickense; špinavé misky s nějakým zkaženým, přesoleným vývarem a kousky okoralého chleba. Sedm porcí pro sedm vězňů, ale nikdo se k jídlu nepřiblížil, dokud stráž nezamkla železná vrata a nenastoupila do výtahu.

Čou vykročil jako první; vzal si největší misku polévky a zabral si pro sebe všechen chleba. V tu chvíli k němu přiskočil chlapec a uchvátil patku.

Čou po něm chňapl, ale dítě bylo rychlejší. Uteklo zpátky na kavalec.

„Za tohle ti uříznu ruku,“ zařval na něj Čou.

Chlapec neodpověděl. Snažil se chlebem nakrmit umírajícího bílého muže.

Čou se za chlapcem vrhl. „Dej mi ten chleba!“

Danielle si stoupla před něj. „Nech mu ho.“

Čou se protáhl kolem ní, vyrval chlapci chleba z ruky a pak mu ze strany vyťal políček. Dítě vykřiklo a rozplakalo se.

Zatímco se ostatní krčili v koutě, Danielle upřeně zírala Čouovi do tváře, což on oprávněně vnímal jako výzvu. Ale neustoupil.

„Nejspíš na tobě bude něco zvláštního.“ Přejel jí očima po vlasech a dolů po těle. „Jinak by tě Kchang zabil.“

Vracela mu pohled v soustředěném souboji vůlí.

Čou si to viditelně vychutnával. „Konkubína, nebo kurva,“ řekl a ohrnul ret. „Však já si zjistím, co dovedeš.“

Nahnul se k Danielle a zblízka si ji prohlížel v očividné snaze ji zastrašit, jenže se tak ocitl ve zranitelném postoji; nohy napnuté, trup v předklonu.

Danielle si sedla na okraj lůžka a trochu se odsunula, aby mezi nimi vytvořila prostor, jako kdyby ji jeho hrozba zastrašila. Z pozice vsedě se dívala, jak se oplzle usmívá. Oplatila mu úsměv a pak se otočila jako na obrtlíku, vymrštila pravou nohu a patu mu vrazila do kolene. Kloub povolil s ošklivým křupnutím, jako když se odpálí rachejtle. Čou se zakymácel a zavyl bolestí.

Než spadl, ohnal se po ní, ale Danielle jeho pěsti hbitě uhnula a vztyčila se. Sotva se Čou ocitl na zemi, kopla podruhé; tentokrát mu mířila do obličeje a jeho nos explodoval ve spršce krve.

Čouův přítel seskočil ze svého kavalce a vrhl se na ni. S úmyslem Danielle vyřídit jí šel rovnou po krku, ale ona mu paže odrazila, jeho vlastní hybnost využila proti němu a mrštila jím o stěnu.

Jakmile narazil do kamene, sevřela jeho paži, zkroutila mu ji dozadu a vší silou ho praštila do lokte. Mužova paže se ohnula nesprávným směrem, až zařval bolestí. Když ho Danielle srazila na podlahu vedle Čoua, v zakrvácené tváři měl výraz naprostého šoku.

Danielle vrhla zuřivý pohled na Čoua. „Tohleto dovedu, ty hajzle.“

Čou se pozadu sunul po podlaze. Jeho přítel se plazil vedle něj a oba se tak odvlekli hlouběji do temných útrob šatlavy.

Ostatní v místnosti tomu přihlíželi a zdálo se, že její čin schvalují. Stařec se chechtal, očividně mu to přišlo zábavné. Vykročil kupředu, sebral si svůj příděl chleba a pustil se do jídla.

„Rozeberte si to všechno,“ vyzval ostatní velkoryse. „Nenechte jim nic. Stejně nemají zuby, takže dneska nebudou mít na jídlo ani pomyšlení.“

Chlapec seskočil, popadl největší misku s polévkou, donesl ji k umírajícímu muži a pokoušel se ho nasytit.

„Sněz to sám, Juriji,“ řekl mu muž. „Ty to potřebuješ.“

Jeho hlas zněl východoevropsky, možná rusky. Danielle si říkala, co asi on a to dítě provedli Kchangovi, že si vysloužili takové zacházení. Rozhodně nevypadali, že by ho mohli nějak vážně ohrozit. Muž se s velkým úsilím posadil.

„Teď se vás pokusí zabít,“ řekl Danielle. „Budou se chtít pomstít.“

Danielle si vybavila slova jednoho instruktora. Učiníš-li tah, postarej se o to, aby byl takový, že předem zmaří jakýkoliv protitah. Byla si poměrně jistá, že právě toho dosáhla.

„Ta zranění je vyřadí na celé týdny, bez řádného ošetření možná dokonce měsíce.“

„Hrozí vám nebezpečí, až budete spát,“ pokračoval bílý muž. „Půjdou po vás.“ Ukázal na chlapce, kterému říkal Jurij. „Může vás v noci hlídat. On nikdy nespí.“

Danielle se podívala na chlapce, usazeného na kavalci jako ptáče.

„To je váš syn?“ zeptala se.

„Není,“ odpověděl muž. „Já jsem ho unesl, abych ho prodal Kchangovi.“

Danielle se zdráhala jeho přiznání uvěřit. Připadalo jí, že ten muž projevuje dítěti silnou náklonnost. „Unesl?“ opakovala nevěřícně.

„Vyrval jsem ho lidem, kteří ho znali, ačkoliv nebyli jeho rodina. Odvezl jsem ho z jediného místa, jaké kdy poznal, i když to nebyl jeho domov.“

„Je Rus, tak jako vy,“ tipla si Danielle.

Muž přikývl. „Byl v péči výboru pro vědu. Dělali na něm pokusy.“

Danielle se zježily chloupky vzadu na krku. „Pokusy?“

Muž jí chtěl odpovědět, ale přerušil ho menší záchvat kašle. „Kéž bych mohl říct, že jsme se ho pokoušeli zachránit, jenže to není tak docela pravda. Zatoužil po něm Kchang. Slíbil nám, že se mu nic nestane a že s ním budou slušně zacházet. Stejně jsme to ale dělali pro peníze.“

„Co se stalo? Proč jste skončili tady?“

Muž se znovu rozkašlal, tentokrát hůř, a dalo mu práci kašel potlačit. „Cestou sem se to zvrtlo. Navigační systém, rádiové spojení, všechno selhalo, a moje loď zabloudila v Arktidě. Posádka si myslela, že je naše plavba prokletá. A možná měli pravdu.“

„Tomu nerozumím,“ řekla Danielle.

„V noci jsme směřovali na jih, řídili jsme se kompasem. Ale když se rozednilo, zjistili jsme, že jsme se plavili špatným směrem. Držely se nás akuly, kosatky, jako by věděly, že zanedlouho skončíme v moři. Vytlačovaly nás na ledové kry, neustále narážely do naší lodi. Tři až čtyři najednou. Posádka se dostala do záchranného člunu, ale byli napadeni a zabiti. A mně se podařilo, těsně předtím, než se loď potopila, uniknout s Jurijem na ledovou kru.“

Danielle si ho pořádně prohlédla. Páchl rozkladem. Namísto jednoho chodidla měl pahýl zabalený hadrem a jeho ruce, nos a další části obličeje byly zčernalé gangrénou. Zdálo se, že dítě podobný osud nepotkal.

„Jak to, že on nemá omrzliny?“

„Měl jsem s sebou nůž, a tak jsem nám vyhloubil malou sluj a zakryl jsem ho, jak jen to šlo. Strávili jsme tam tři dny. Téměř bez slunce. Už jsem byl přesvědčený, že čtvrtý den zemřeme, když přiletěla helikoptéra. Našli nás Kchangovi lidé.“

„Ale proč vás strčil sem?“

„Příliš jsme se vychýlili z kurzu, takže si myslel, že jsme ho chtěli podrazit.“

Danielle se podívala na Jurije. „A tohle všechno kvůli jednomu dítěti? Proč? Co je zač?“

„V podstatě nikdo. Pokud vím, tak nemá žádnou rodinu, ale je na něm něco zvláštního. Narodil se s degenerativní neurologickou poruchou. Jeho rodiče se o něj nedokázali postarat, a tak skončil u výboru pro vědu. Tam na něm dělali pokusy a přitom se jim nějakým způsobem podařilo postup choroby zastavit. Vyvolalo to ale podivné vedlejší účinky. Prý má zostřené vnímání, vidí to, co ostatní nevidí.“

Muž mluvil tak roztřeseným hlasem, že si Danielle říkala, nakolik se jeho informacím dá věřit. Přinejmenším to celé znělo divně.

„Co máte na mysli?“ zeptala se. „Že je něco jako jasnovidec?“

Nemocný muž pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím tím fyzikální záležitosti. Magnetické anomálie, narušení elektromagnetismu. Jeho zrak údajně přesahuje spektrum lidského oka.“

„A vy věříte, že tohle dokáže?“

„Já nevím,“ odpověděl a znovu se ošklivě rozkašlal. „Ale Kchang se domníval, že ano.“

„Ale proč je potom ten chlapec tady?“ podivila se Danielle a přitom si uvědomila, že muž použil minulý čas. „Teď už si to Kchang nemyslí?“

Muž zavrtěl hlavou. „Jurij neudělal nic z toho, co po něm Kchang chtěl. Nepomohlo bití ani sliby. Ani žádné hrozby. Jen si mluvil pro sebe nebo zpíval. A nehnul se ode mne. Proto nás Kchang poslal sem dolů. Jeho muži řekli Jurijovi, že mě uvidí umírat a pak nebude mít nikoho, ke komu by mohl přilnout, kromě svého nového pána.“

Danielle se podívala na chlapce, který srkal polévku. „Rozumí vůbec tomu, co po něm Kchang chce?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl po chvíli muž. „Jenom na to nereaguje.“

Chlapec najednou vzhlédl. Jeho oči vyplašeně zalétly ke dveřím výtahu. Nic se nedělo, nebylo slyšet žádný hluk, ale pár vteřin nato na dno šachty dosedla kabina a dveře se otevřely.

Vystoupila z nich stráž s tasery v rukou.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se Danielle nemocného muže.

„Petrov,“ řekl jí. „Alexandr Petrov.“

Zachvátil ho další záchvat kašle, jeho tělo se celých dvacet vteřin zmítalo v křečích, a když tentokrát odtáhl hadr od úst, měl ho špinavý od krve.

( 13 )

Jelikož Hawker nereagoval na otázku muže, který ho zpovídal, jeden z gangsterů zvedl pistoli a namířil mu ji na oko.

„Když budu mrtvý, už toho ze mě moc nedostanete,“ řekl mu Hawker.

Gangsterem to ani nehnulo, ale muž za Hawkerem se zasmál. „Vezmeme ho s sebou.“

Hawkerovi zakryli oči a odvlekli ho do přistavené dodávky. Popojeli jen kousek, než se ocitli na nábřeží, kde přešli do čekající lodě, džunky s naftovým motorem.

Zatímco s burácením vyplouvali do zátoky, Hawker se pokoušel odhadnout rychlost a směr.

„Kam mě vezete?“ zeptal se po nějaké chvíli.

„Rád vám na to odpovím, až mi řeknete, co tady děláte,“ odpověděl mu hlas s ruským přízvukem.

Hawker mlčel. Pořád ještě zvažoval vývoj situace. Proč by měl on, Američan, vysvětlovat nějakému Rusovi, co dělá v Hongkongu?

Motor pod palubou se přepnul na volný chod a nakonec umlkl docela. Zanedlouho plavidlo ztratilo rychlost a začalo se trhaně pohupovat ve vlnách.

„Vstaňte,“ přikázal mu muž.

Hawker se postavil a přidržel se zábradlí, zatímco mu jeden ze strážných sundal kryt z očí. Hawker se začal otáčet.

„Dívejte se před sebe!“

Do zad ho dloubla hlaveň.

Udělal, co mu nařídili. Byli v přístavu Victoria asi kilometr a půl od pobřeží, s výhledem na mrakodrapy Hongkongu.

„Pokud je mi známo, jste člověk bez domova. Člověk, který si nadělal dluhy a po kterém jde i jeho vlastní země.“

Hawker nereagoval.

„Vystupujete pod jménem Hawker,“ pokračoval Rus. „Což je zajímavá metafora. Tam, odkud pocházím, tohle slovo označuje prodavače na trhu, volavku nabízející zboží nebo služby.“

To jméno vzniklo jako šifra, a Hawker měl své vlastní důvody, proč se rozhodl si ho ponechat. Nepokoušel se to vysvětlit.

„Každopádně vás sem přivedly vaše kšefty, ať už zákonné nebo nezákonné, jen v tomhle případě jednáte na pokyn bezpečnostního aparátu vašeho státu. Byl byste tak laskav a prozradil nám proč?“

Hawker pevněji sevřel zábradlí. Usoudil, že ten muž už zná odpověď, nebo má aspoň nějakou představu, a tak dál mlčel.

„No tak,“ pobízel ho Rus. „Tady jste mezi přáteli. Abych vám dokázal, že mluvím pravdu, odpovím za vás. Jste tu kvůli něčemu, co by mohlo rozzuřit Číňany. S čím lidé, kteří vás najali, nechtějí být spojováni. Jde o vraždu?“

„Nejsem zabiják,“ promluvil konečně Hawker.

„Jste zabiják,“ řekl muž důrazně. „Ačkoliv možná nejste vrah. O co tedy jde?“

Hawker přemýšlel, jestli nemá přeskočit zábradlí, ale usoudil, že by ho provrtaly kulky dřív, než by dopadl na hladinu.

„Není to tak složité,“ pokračoval muž, „odpověď je vlastně přímo před vámi.“

Hawker se podíval přes vodu, rovně před sebe. Loď byla v jedné linii s Kchangovou Ananasovou věží, jejíž fasáda z bílého mramoru zářila v ranním slunci.

„Mají něco, co vaši lidé chtějí zpátky,“ dodal muž.

Hawker očima sledoval obrysy budovy odshora dolů ke skalnímu podloží, v němž byla ukotvena. Pokud se kdysi domníval, že má nějaké krytí, tady očividně selhalo.

Pomalu se otočil a tentokrát mu v tom nikdo nezabránil.

Tři metry od něj, ukrytý ve stínu kormidelny, stál drobný, vyzáblý člověk. Na sobě měl dvouřadý černý námořnický kabát a kožené rukavice. Měřil nanejvýš metr sedmdesát a jeho kulatý obličej s propadlými tvářemi lemovalo bělavé strniště stejné délky jako šedivé vlasy zastřižené ve vojenském stylu.

Hawker odhadoval, že mu táhne na sedmdesátku. Obličej měl bledý, oči téměř šedé. Očividně netrpěl nedostatkem sebedůvěry, protože jeho nohsledi se vytratili a zdálo se, že u sebe nemá žádnou střelnou ani jinou zbraň.

„Kdo jste?“ zeptal se Hawker.

„Jmenuju se Ivan Saravič,“ odpověděl jeho hostitel.

„Vy jste moje spojka?“

„Ne,“ řekl Saravič.

„Co se s ní stalo?“

Saravič mávl rukou, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz. „S ním si nedělejte starosti. Místo práce zvolil úplatek. Takových lidí si cením.“

„Co chcete po mně?“

„Chci vám pomoct dostat se ke Kchangovi, abyste mohl osvobodit vašeho pohřešovaného člověka.“

„A na oplátku?“

Saravič vystoupil ze stínu a zaclonil si oči proti slunci. Přistoupil k zábradlí, odkud se zadíval na Ananasovou věž v dálce.

„Kchang není příliš vybíravý,“ začal, „kromě vaší pohřešované přítelkyně se zmocnil i jednoho z mých spoluobčanů, dítěte, jehož matka je významnou členkou našeho výboru pro vědu.“

Vzhledem k tomu, co věděl, to Hawkerovi připadalo jako rozumné vysvětlení, ale postrádal v něm nějaký důvod. „Proč by to dělal?“

„Matka toho dítěte je odbornicí na fyziku částic. Co si Kchang nemůže koupit, to ukradne, a co se mu nepodaří ukrást, to si vymůže vydíráním. Chce po ní informace.“

Informace v oboru fyziky částic. Hawkera napadlo, jestli by to nějak mohlo souviset s tím, na čem pracovala Danielle s McCarterem.

„Jde o zbraně?“ zeptal se.

Saravič pokrčil rameny. „To nikdo neví. O Kchangovi se říká, že je podivín, chorobně posedlý mimořádnými vědními obory a dalšími zvláštnostmi, jako jsou neobvyklé lékařské případy a genetické deformace. Údajně vlastní obludárium lidských jedinců, kteří se narodili s nějakou poruchou.“

„Úchvatné,“ komentoval to Hawker. „Proč na to potřebujete mě? Proč to dítě nevysvobodíte sám?“

Saravič zhluboka vydechl. „Udělal bych to moc rád. Ale jsou tu jisté ohledy, které je třeba brát v úvahu. Naproti tomu vy, jako muž bez domova, ať podniknete cokoliv, bude to vaše dílo. Nikdo se nedozví, pro koho pracujete ani proč to děláte.“ Pokrčil rameny. „Vynoří se určitá podezření, to ano. Šeptanda a dohady. Jejich šíření nezabráníme. Ale vposledku nebudou nikdy jednoznačné, a tomu my dáváme přednost. Stejně jako vaši lidé.“

„No ovšem,“ poznamenal Hawker. „Draka se dnes bojí každý.“

„Nechtějí ho probudit,“ dodal Saravič.

„Takže chcete, abych to dítě odtamtud dostal?“

Saravič přikývl. „Můžete je zachránit oba najednou.“

Hawker se mohl zeptat, jestli má nějakou jinou možnost, ale bylo jasné, že mu nic jiného nezbývá. Pracoval teď pro Moorea a Rusy. Musel se zasmát nad tou ironií; říkal si, co by si Moore pomyslel o tom, že osobně platí účty, zatímco jeho nepřátelé ze studené války se vezou zadarmo.

Možná bylo nakonec lepší se do něčeho takového nepouštět na vlastní pěst. Obrátil se čelem ke Kchangově věžní pevnosti. „Myslíte, že jsou uvnitř?“

Ivan přikývl. „Máme video z bezpečnostních kamer, na němž je vidět, jak vcházejí dovnitř, a nic nenasvědčuje tomu, že by budovu opustili.“

Od Daniellina zajetí v Mexiku uplynulo osm dní. „To ještě o ničem nevypovídá.“

„Známe Kchanga,“ nedal se zviklat Saravič. „Známe jeho metody. Jestliže je vaše přítelkyně naživu, pak je uvnitř. A Kchang by ji sem nevzal, pokud by měl v úmyslu ji rychle zabít.“

Hawker si prohlížel budovu. „Tím se nám pátrání zužuje na nějakých sto pater.“

„Ve skutečnosti se musíme zabývat jen jedním podlažím,“ řekl Rus. Podal Hawkerovi přenosný dalekohled. „Podívejte se na základy.“

Hawker zaostřil přístroj na černé podloží; vypadalo to, jako by z něj budova vyrůstala. Zahlédl pozůstatky opevnění a staré kamenné zdi, dokonce polorozpadlé schodiště vedoucí dolů k vodě.

„Kchang si svůj mrakodrap postavil na troskách pevnosti Victoria,“ vysvětloval mu Saravič. „Kterou pilní Britové vytesali do pevné skály v roce 1845, pár let předtím, než postavili pevnost Stanley. Kchang si ze staré šatlavy udělal svůj soukromý gulag. Tam dole drží ty, kdo si u něj nadělali dluhy, které nedokážou splatit, nebo ty, kdo mu zkřížili cestu a přežili. Některé, ale těch je velmi málo, se odtud dokonce podařilo vykoupit.“

Hawker zkoumal rozeklaný černý kámen, mokrý od spršky vln.

„Má oba naše lidi,“ dodal Saravič. „Přísahám vám, že je tam najdete.“

( 14 )

Byron Stecker, současný ředitel operací CIA, držel u ucha telefon. Na pracovním stole před ním ležela interní zpráva, která velice kriticky hodnotila spřízněnou organizaci. A právě tahle organizace byla Steckerovi dlouhá léta trnem v oku; šlo o NVI.

Už když Národní výzkumný institut vznikal, našli se v Langley tací, kteří nesouhlasili s tím, co pokládali za svou konkurenci. Jen málokdo však svůj nesouhlas vyslovoval tak hlasitě jako Stecker, který se po uplynulé dva roky usilovně snažil dostat NVI pod správu své agentury. Až dosud to byla prohraná bitva.

Při zpětném pohledu Stecker připisoval hlavní podíl na svém neúspěchu situaci, kterou nemohl ovlivnit: přátelství prezidenta s Arnoldem Moorem. Ale po dvou letech, kdy hlavou narážel do stále stejné zdi, Stecker vymyslel nový plán, který by mohl vřelý vztah těch dvou mužů proměnit z překážky ve výhodu.

Prezident se sice přátelil s Moorem, ale v první řadě byl politik. A jako všichni politici se obával čehokoliv, co by mohlo působit nepřístojně. Pokud se aspoň trochu podobal ostatním politikům, jistě se ve skutečnosti obával zdání nepřístojnosti víc než nepřístojnosti samotné.

S tím na mysli Stecker zrežíroval to, co potřeboval: skandál v NVI. Jestliže se tento incident náležitě rozdmýchá, vrhne špatné světlo na Arnolda Moorea. A prezident, vědom si toho, že se o jeho přátelství s Moorem ví, bude nucen zakročit ještě tvrději než kdokoliv jiný. I kdyby jen proto, aby dokázal, že nikomu nestraní.

Stecker tak získá všechno, po čem touží, a tentokrát si o to ani nebude muset říkat.

Kliknutí na telefonní lince mu oznámilo, že ho přepojili do Oválné pracovny. Prezident zvedl sluchátko.

„Dobrý den, Byrone,“ řekl zdvořile. „Co pro mě máš?“

Stecker sklopil zrak ke zprávě; poskytovala mu několik znepokojivých zvěstí, z nichž si mohl vybrat, včetně jedné, ze které vyplývalo, že se NVI ve svém ústředí na předměstí Virginie zabývá nebezpečným jaderným experimentem. Tomu nevěřil ani on sám, ale hned další informace, kterou vyšťourali jeho lidé, by měla být dostatečně škodlivá.

„Pane prezidente,“ promluvil Stecker melodickým, jižanským dialektem a dal si záležet na tom, aby v jeho hlase zazněly obavy. „Chystám se vyvěsit varovnou vlajku. Ověřil jste si někdy v poslední době, čím se zabývá váš přítel v NVI? Protože to vypadá, že se velmi zaměřuje na pár lidí, které, jak se mnou nejspíš budete souhlasit, by měl raději nechat na pokoji.“

„O čem to mluvíš, Steckere?“

„Obávám se, že Moore podniká neuvážené kroky. Najal si jako žoldáka jednoho z našich bývalých agentů, aby mohl vést soukromou válku kdesi v Číně.“

„Z čeho tak soudíš?“ zeptal se prezident unaveně.

„Dostávám zprávy od prověřených zdrojů v Kinshase a Hongkongu,“ odpověděl Stecker. „Bohužel se domnívám, že NVI překračuje své pravomoci. Opět.“

Stecker si uvědomoval, že skutečnost trochu nafukuje, ale k čertu s tím. Tentokrát proti Mooreovi hovořily jasné důkazy, tak proč by si to nevychutnal.

Prezident neodpověděl, ale to ticho bylo samo o sobě výmluvné, a pokud si Stecker byl někdy něčím jistý, pak tím, že právě teď trefil do černého.

„Přiveď mi ty zdroje,“ řekl prezident po chvíli. Steckerovi připadalo, že přitom zatíná zuby. „A tyhle zvěsti umlč. Pokud se něco z toho dostane ven, než se s tím stačíme vypořádat, budu vědět, komu jít po krku.“

Ačkoliv by Steckerovi vypuštění podobných informací přineslo velké osobní uspokojení, nic takového nehodlal dopustit. Vhodnější bylo prezidentovi ukázat, kdo má svou organizaci pod kontrolou a kdo ne.

„Jistě, pane prezidente,“ odpověděl. „Dávám vám své slovo, že jestliže Moore učinil nějaké neuvážené rozhodnutí, budu považovat za svou povinnost držet to pod pokličkou.“

„Nech těch hovadin, Steckere,“ přerušil ho prezident. „Ty nekandiduješ do žádného úřadu. Buď ve vestibulu Západního křídla zítra ráno, přesně v sedm. Přijeď svým vlastním autem a neber s sebou žádné asistenty.“

Prezident zavěsil a kliknutí na lince Steckerovi dlouho znělo v uších. Měl pocit, že dosáhl svého, ale bylo v tom ještě něco. Prezident se zlobil, nezdálo se však, že by z jeho hlasu zaznívalo skutečné překvapení, spíše nechuť, jako když se člověk dozví o nehodě, o které si myslel, že jí předešel.

Když Stecker pokládal sluchátko a zavíral složku, po tváři se mu rozlil úsměv. Tohle možná bude ještě zajímavější, než si myslel.

( 15 )

Podívaná ze 101. podlaží Ananasové věže byla naprosto úchvatná. Zakřivená stěna z tónovaného skla skýtala panoramatický pohled. Začínal na pravém konci, mrakodrapy v centru Hongkongu. Uprostřed byly přístavy Victoria a Kau-Lung, mezi nimiž se hemžily nákladní lodě, zatímco zcela vlevo se otevíraly vody Sulphur Channel a Discovery Bay a rozprostíraly se až k ostrovu Lantau, na němž bylo postaveno nové letiště.

Bývaly doby, kdy si Kchang toho výhledu nesmírně cenil, ale teď ho taková krása roztrpčovala.

„Zatáhněte žaluzie,“ přikázal.

Asistent odběhl ke svému pracovnímu stolu a rychle zmáčkl jedno po druhém čtyři tlačítka. Z otvorů ve stropě se spustily ocelové žaluzie, aby ten drahocenný výhled zakryly. Za deset vteřin byly dole a uzamčené, zatímco místnost prozařovalo měkké světlo zapuštěných žárovek.

Kchang trochu natočil hlavu a vzápětí zabzučel elektrický motor, jak se kolečkové křeslo, ve kterém seděl, dalo do pohybu. Kchang popojel místností, přičemž si byl velice dobře vědom pohledů, které se na něj upíraly. Od jeho asistenta přes několik technických pracovníků až po velitele ochranky a zároveň neoficiálního šéfa celého personálu; rozložitého muže jménem Čoi.

Přestože se snažili své zírání zakrýt, Kchang si byl vědom jejich soucitu a pohrdání. Kdysi měl postavu vzbuzující respekt, měřil téměř sto osmdesát centimetrů a vážil osmdesát kilogramů, ale před několika lety se u něj vyvinula vzácná neurologická porucha, která z něj nejdřív vysála energii a zbavila ho koordinace a potom jeho tělo okradla o sílu. Kchang mohl chodit a někdy tak činil v rámci ošetřování a terapie. Jenže jeho stav se zhoršoval, a tak mu teď připadalo účelnější trávit většinu času v křesle, zatímco se svíjel a třásl, a to nejen v důsledku nemoci, ale i působením elektrických stimulátorů, které měl připojené k tělu, aby bránily jeho svalům v dalším atrofování.

Že na něj ostatní civí, možná nebylo nijak překvapivé. Přesto jimi za to opovrhoval. Tím spíš, že na nich byl závislý, především na Čoiovi.

„Ta žena je v šatlavě?“ zeptal se.

„Byla tam umístěna, jak jste žádal,“ odpověděl Čoi. „Ale myslím si“

Kchang mu skočil do řeči. „Neptám se tě na tvé názory a už vůbec je nehodlám trpět dneska.“

„Ale teď nám k ničemu není,“ dodal Čoi. „Neví nic, co už bychom nevěděli. Měli bychom ji zabít nebo prodat. Známe mnohé, kteří by za takovou ženu dobře zaplatili. Dokud zůstává tady, je tu možnost zásahu ze strany Američanů.“

Možnost, pomyslel si Kchang. Bylo to víc než jen možnost.

Poskytl Čoiovi dávku útrpné shovívavosti. „Tvé znalosti jsou omezené. Tvůj pohled neobsáhne to, co vidím já.“

Nepatrně natočil křeslo, aby čelil Čoiovi zpříma. „Ta žena nám teď k ničemu není, to je pravda. Ale přijde čas, kdy bude užitečná pro můj záměr. Kdybych ustoupil tvé hořkosti a zabil ji nebo poslal do nevěstince, co bych z toho měl? Dvě věci, z nichž ani jednu nepotřebuju: odplatu a zanedbatelný obolus. Cožpak mám obětovat to, po čem toužím, kvůli nesmyslné zášti?“

Kchang pozoroval Čoie, jak si to v duchu přebírá. Oba společně začínali na ulici. Ačkoliv Kchangovo současné impérium zahrnovalo výrobu, dopravu a stavitelství, začínal jako kriminálník, gangster, zabývající se vydíráním, prostitucí a pašeráctvím. Ať už se jednalo o lidský náklad, drogy nebo ohrožené druhy, pokud to mělo nějakou cenu, Kchang s Čoiem to prodali. A nebyli sami.

Původně jejich tým zahrnoval tři další. Ale Kchang byl přinucen je zabít, jednoho po druhém, když je přestalo bavit poslouchat rozkazy a začali toužit po vedení. Stále ještě na vrcholu sil holýma rukama roztrhl jednomu muži hrdlo. Dosud si pamatoval, jaké to je, cítit takovou sílu, takovou fyzickou sílu; když jeho prsty protékala krev toho muže, zatímco z něj unikal život. Toužil po tom, znovu zažít podobný pocit; ten důkaz své moci. A nedovolí, aby Čoi zmařil jeho hledání.

„Ale pane,“ ozval se Čoi.

„Nebudeš zpochybňovat mé názory!“ zařval Kchang. Jeho hlas se jako ozvěna odrazil od stěn místnosti a zaskočil všechny přítomné.

Čoi sklapl ústa, ale Kchang ve výrazu svého nejpřednějšího služebníka stačil zaznamenat přetrvávající nesouhlas a vzdor. Ačkoliv byl Čoi dlouho věrný, Kchang si uvědomoval, že jeho loajalita začíná být nahlodaná, což bylo nevyhnutelné.

Otočil své křeslo a navedl ho ke dveřím konferenční místnosti. Otevřely se, jakmile se k nim přiblížil, a odhalily dva předměty a několik mužů, kteří vypadali jako nějací technici.

Prvním předmětem byla kamenná socha přivezená z Mexika. Dva jeho muži ji zkoumali pomocí elektronických přístrojů, jimiž pronikali do jejího nitra.

„Co jste zjistili?“ zeptal se Kchang.

„Uvnitř té sochy nic není,“ odpověděl jeden z mužů. „Je to jednolitý kus žuly. Nezaznamenali jsme žádné dutiny ani elektromagnetické výboje. Žádnou známku toho, po čem pátrá NVI.“

„To se dalo předpokládat,“ řekl Kchang. „Kdyby tu něco takového bylo, ten chlapec by to vycítil, když jsme ho sem přivedli. A co ten nápis?“

Odpověděl druhý muž, který seděl u počítačového terminálu. „Pomocí počítačového programu přiřazujeme fotografie té ženy ke zbytku poškozeného kamene. Rozlišení bylo nízké, ale my jsme ho zvětšili a výsledky teď porovnáváme se všemi známými hieroglyfickými soustavami.“

„Jak dlouho ještě?“

Muž pokrčil rameny. „Poškození bylo značné.“

„Snažíme se, seč můžeme,“ dodal další z techniků.

„Dochází nám čas,“ namítl Kchang. „Musíme dělat víc než se jen snažit.“

Všiml si jejich reakce a koutkem oka zahlédl, jak Čoi zoufale vzdychá. Uvědomoval si, že se mu všichni za jeho zády vysmívají stejně jako Čoi. A v tu chvíli by je nejraději všechny zabil, nechal je za jejich pohrdání zmasakrovat. Ale ovládl se a nic takového nepřikázal. Brzy se vyléčí, a jakmile bude zase zdravý, ty nestoudníky zabije vlastníma rukama.

( 16 )

Hawker stál na přídi přístavního remorkéru pod zamračenou oblohou, ze které drobně mžilo. Na sobě měl těžký vlněný kabát, vysoké boty a černou čepici staženou přes uši. Vypadal jako dělník v docích nebo námořník; člen posádky, který přihlíží tomu, jak remorkér tlačí náklad jižním směrem.

Čluny před nimi, plně naložené uhlím, měly namířeno ke vzdálené elektrárně. S tímto legitimním nákladem jako zástěrkou remorkér pomalu propluje přímo pod Ananasovou věží. Zatímco ji bude míjet, Hawker seskočí z boku lodi a pod vodou dopluje k základně věže tvořené zbytky staré britské pevnosti.

S Ivanem zvažovali několik způsobů, jak vysvobodit své krajany Ivan by raději počkal, až dojde k jejich transportu. Byl pevně přesvědčen, že Kchang je nebude v šatlavě držet navěky. Sázel na slabý článek řetězu, příležitost dostat se k nim, až budou někde na cestě.

Ten plán skýtal několik problémů; v prvé řadě vyžadoval přístup k informacím o tom, kdy a kudy budou vězni přepravováni, ale především se muselo počítat se standardním postupem v podobných situacích; během každé přepravy se automaticky předpokládá, že vězňové by mohli snáze uniknout, a proto jsou obvykle střeženi daleko důkladněji. Kromě toho by bylo třeba vyčkávat, a to bylo něco, co Hawkerovi zrovna nesedělo, nehledě k tomu, že by to prodlužovalo muka, jakým byli vězňové za kamennými zdmi nejspíš vystaveni.

Po prozkoumání plánků obou budov usoudili, že ve staré pevnosti se zachoval promyšlený kanalizační systém vybudovaný původními obyvateli. Latríny vedly do prostoru pro shromažďování odpadu, který oddělené tunely propojovaly s řekou. Když nastal příliv, britští vojáci otevřeli dřevěná vrata a voda z řeky se vehnala do tunelů, celý systém propláchla a odpad vyplavila dolů po proudu.

„Chceš se tam dostat kanalizací?“ zeptal se Ivan. „Jako nějaká krysa?“

Zdálo se to jako dokonalé řešení do té doby, než jim průzkum místa odhalil, že dřevěná vrata byla odstraněna a otvor vyplněn betonem. Zůstala jim tak jediná reálná šance a právě teď nastal čas jí využít.

Hawker obrátil zrak k obloze; blížil se večer a tma spolu s deštěm se postará o to, aby nebyl vidět. Vrátil se do kormidelny remorkéru, potřásl si rukou s Ivanem a sebral si svou výbavu.

„Mějte helikoptéru připravenou,“ řekl. „Dostaneme jen jednu příležitost.“

Minutu nato Hawker sklouzával do vody na druhém konci člunu. Na sobě měl černou neoprenovou kombinézu a na zádech rebreather. Byla téměř naprostá tma.

Potopil se, počkal, až remorkér přepluje nad ním, a pak začal plavat směrem ke skále. Pohyboval se pomalu, odrážel se pravidelnými tempy čtyři a půl metru pod hladinou. Vzduch získával ze zařízení známého jako CCR, dýchacího přístroje s uzavřeným okruhem. Oproti běžné potápěčské výbavě skýtal několik výhod. Především byl lehčí a snáze se s ním manipulovalo, ale nejdůležitější bylo, že znovu zužitkovával vydechované plyny, filtroval je, obohacoval o kyslík a vracel zpět potápěči.

Uzavřený okruh znamenal, že se na hladině neobjeví stopa z bublin, které by upozornily na jeho přítomnost.

Hawker sice pochyboval, že by někdo pátral po podobném ohrožení, ale Kchang byl známý svou paranoií. Pokud své muže vyslal hlídkovat, Hawker jim nehodlal poskytnout nic, čeho by si mohli všimnout.

Plaval několik minut, než překonal kanál a narazil do výstupku pevniny na okraji přístavu. V kalné vodě byla taková tma, že neviděl nic, co neměl pár centimetrů před obličejem. Pokračoval vzhůru podél šikmého břehu. Asi po metru bahnitý nános ustoupil a odhalil drsnou černou horninu.

Půl metru pod hladinou Hawker výstup přerušil, obrátil se na záda a zadíval vzhůru. Vodou prostupovalo trochu svitu, ale nepocházel od slábnoucího prosincového slunce. Teď ho vydávala světla města a především bílá záře světlometů kolem Ananasové věže.

Hawker soudil, že větší tma už nebude, ale když se podíval na hodinky, zjistil, že mu ještě zbývá čas, a tak čekal, opíral se o kameny a pozoroval hladinu nad sebou. Kapky deště čeřily vodu a vytvářely hypnotický obrazec. Kaskádu menších kruhů, které se stýkaly a propojovaly v nepředvídatelném rytmu. Hawker sledoval, jak se obrazec nad ním zahušťuje, když se lehké mžení měnilo ve vytrvalou průtrž, a usmál se svému štěstí.

Měl mnoho důvodů, proč déšť vítat. V tomto případě vzdušná vlhkost sníží viditelnost, způsobí, že výstup z bezpečnostních kamer bude rozmazaný a pěší hlídky se budou snažit mít obchůzku co nejrychleji za sebou.

Ačkoliv na tom zřejmě ani tak nezáleželo. Pokud se Hawker nemýlil ve svých předpokladech, bude vevnitř dřív, než si kdokoliv uvědomí, co se děje. A ven se vydá takovým směrem, že to nikdo nebude čekat.

Opatrně se vynořil.

Před ním se tyčil šikmý, rozeklaný útes. O něco výše, nějakých dvacet pět metrů nad úrovní vody Hawker rozeznával patu monstrózní budovy. Sto jedenáct podlaží oděných do italské žuly. Ostrá bílá záře světel namířených vzhůru na boky věže měla oslepující účinek a téměř znemožňovala zahlédnout muže v černém, jak šplhá po temném skalisku dole.

Hawker se potopil zpátky pod hladinu, vyzul si ploutve a uvolnil CCR. Znovu se vynořil, stáhl si masku a jal se šplhat vzhůru po tmavé hornině, jako kdyby se po ní pohyboval obrovský krab.

Našel průrvu, kterou hledal, a nasoukal se dovnitř. Po třech metrech se před ním rozevřela menší propast a Hawker se přitiskl k tomu, co kdysi bývalo stěnou pevnosti. Třicet centimetrů tlusté kusy kamene byly přesně opracovány a položeny, ale za ta léta se malta narušila a stavba teď držela pohromadě především svou vahou. O tři podlaží výše, tam, kde kdysi byla střecha pevnosti, se rozprostírala upravená zahrádka se záhonem květin a cestičkou, která vedla až ke vchodu do Kchangovy věže.

Hawker se držel těsně při zdi, dokud se nedostal k prohlubni, ve které byla vyříznuta úzká svislá štěrbina. Třicet centimetrů vysoká a sotva patnáct centimetrů široká, sloužila kdysi ve staré pevnosti jako střílna a nebyla uzpůsobená pro děla, ale pro muškety. Její vnější okraj umožňoval britským vojákům při střelbě široký záběr, ale směrem dovnitř se zužovala v nepatrný otvor; tento nedostatek však Hawker hodlal překonat pomocí výbušnin. Střílna, která byla původně určena k odražení vetřelců, tak pro něj znamenala cestu dovnitř. Ale nejdřív se musel ujistit, že je na správném místě.

Stáhl si ze zad batoh a položil si ho pod nohy. To, co z něj vytáhl, vypadalo jako malá krabička z čirého plastu. Uvnitř se jako vnitřnosti průhledné ryby rýsovala sada malých baterií, transformátor, mikrofon, kamera a anténa.

Tomuhle zařízení vyvinutému NVI se říkalo pavouk. Hawkerovi ho poslal Moore spolu s několika dalšími kusy nejmodernějšího technického vybavení. Po zmáčknutí tlačítka se ze strojku vysunulo osm mechanických noh s pohyblivými klouby. Tenké končetiny pavoukovi umožňovaly pohyb po nepředstavitelně různorodém povrchu. Mohl dokonce vyskákat po celém schodišti, nicméně pokud byly plány, které Saravič Hawkerovi ukázal, přesné, tenhle konkrétní pavouk se bude muset pouze dostat dolů.

Hawker zasunul nohy zpátky, rychle nahlédl střílnou dovnitř a strojek tam vhodil. Slyšel jedno bouchnutí, jak dopadl a okamžitě se zastavil.

V podřepu se Hawker přitiskl zády do výklenku ve zdi, který ho z větší části chránil před deštěm. Z batohu vytáhl ovládač a na hlavu si nasadil sluchátka. Jejich součástí byl i reproduktor, ve kterém slyšel to, co zachytil mikrofon. Před pravým okem měl miniaturní obrazovku LCD, zobrazující pohled kamery.

Zařízení zapnul a zaostřil okulár. Před sebou uviděl vnitřek šatlavy ze šestnáctého století, špinavý a stísněný, s nízkým stropem a kusy zrezivělého kovu.

Vypadala jako ze středověku až na podpěru v nejzazším rohu, tři metry tlustý sloup ze železobetonu, který procházel vězením a nořil se do skalního podloží pod ním jako součást základů Kchangovy věže, a vedle něj Hawker spatřil výtahovou šachtu.

Zmáčkl tlačítko, čímž se pavoukovy nohy opět vysunuly, a pak se pohled kamery zhoupl ze strany na stranu. Okamžik nato se pavouk vydal na lov.

( 17 )

Kchangovi vězňové leželi natažení na různých kamenných výklencích, čemkoliv, co jim pomáhalo udržet se nad studenou, vlhkou zemí. Muži, s nimiž Danielle bojovala, se uchýlili do jiné cely, ale Petrov, Jurij, starý Číňan a Indka zůstali s ní.

Z celé té skupiny byli vzhůru jen Danielle a Jurij. Bylo ještě poměrně brzy, ale ostatní přetrvávali ve vězení hodně dlouho a zdravotně na tom nebyli nejlíp. Spánek pro ně znamenal nutnost a snad i způsob úniku z jejich tísnivé situace.

Danielle ještě neklesla tak hluboko a předsevzala si, že k tomu nikdy nedojde. Bude si udržovat jasnou mysl, silnou vůli a tělo tak zdravé, jak to jen půjde. A jakmile se jí naskytne příležitost, bude se vší rozhodností jednat.

Podívala se na Jurije.

Aniž pohnul hlavou, obrátil k ní pohled, jako by si byl vědom toho, že ho pozoruje. Pokud Petrov mluvil pravdu, ten chlapec nikdy skutečně nespal.

Usmála se.

On jí úsměv oplatil.

Mrkla a on udělal to samé. Říkala si, jestli ji nevědomky napodobuje, nebo si snad jenom hraje.

Najednou trochu škubl hlavou, jako kdyby něco zaslechl. Odvrátil pohled a zaměřil ho na chodbu.

Napínala uši, ale neslyšela nic kromě pravidelného rytmu deště. Ani vrčení výtahu, které Jurij předtím rozpoznal.

Jurij se posadil, s pohledem upřeným do chodby. Odhrnul tenkou přikrývku a obezřele se postavil.

Danielle na něj mávla. „Pojď sem,“ vyzvala ho.

Zaváhal, ale pak poslechl a vyšplhal se k ní na lůžko.

Pokoušela se rozpomenout na těch pár ruských slov, která znala, ale nedokázala si vybavit nic, z čeho by sestavila smysluplnou otázku. Odhrnula mu vlasy z očí a on se na okamžik uvolnil, ale vzápětí opět ztuhl.

Ukázal na zem. „Dole,“ řekl rusky a ukazoval na podlahu. „Dole.“

Tomu slovu Danielle rozuměla, ale nechápala, co tím Jurij míní.

Napadlo ji probudit Petrova, než se však stačila pohnout, zaslechla nějaký zvuk; kvapné, sotva znatelné ťukání, jako bubnování prstů po tvrdém povrchu.

Začalo to a přestalo, a pak to znovu začalo. A potom v šeru zahlédla, jak se něco mihlo pod dveřmi cely.

Na okamžik si pomyslela, že to je krysa. Však by taky nebyla první, kterou tady viděla, ale i v přítmí zatuchlé šatlavy si všimla, že pohyby jsou příliš přesné, a když se to zastaví, strne to v naprosté nehybnosti.

Jurij na to ukazoval gestem, v němž byla patrná naléhavost. Přestože to od nich bylo vzdálené nějaké tři metry, opakovaně tím směrem napřahoval otevřenou dlaň, jako kdyby se tu věc pokoušel přemluvit, aby se dala na ústup.

„Stroj,“ opakoval, „stroj.“

„To nic není,“ uklidňovala ho Danielle.

Jemně mu přiložila paži zpět k tělu a pak vstala z lůžka a přikročila k předmětu.

Opravdu šlo o stroj, dokonce věděla o jaký.

Rozbušilo se jí srdce. Pavouk patřil k vybavení poskytovanému Národním výzkumným institutem. Znamenalo to, že se odněkud blíží pomoc.

Jelikož si Danielle byla vědoma toho, že přístroj obsahuje mikrofon, začala neznámé osobě, která je pozorovala, popisovat jejich situaci.

„Tady dole je sedm vězňů,“ šeptala. „Na tomto podlaží nejsou žádné stráže ani kamery, ale prozkoumala jsem každý centimetr a kromě výtahu tu není žádný východ. Máte to?“

Pavouček se zhoupl na předních nohách, jako by naznačoval kývnutí.

Danielle se rozhlédla kolem a pak se pohledem vrátila k přístroji.

„Tohle je průzkum?“

Pavouk se pohnul ze strany na stranu.

„Takže je to pokus o záchranu?“

Pavouk přikývl na souhlas. Po chvilce prodlení pokračoval v souhlasném kývání; opakovaně se klaněl a zvedal.

Po třech či čtyřech stejných pohybech se zarazil, což Danielle zmátlo. Co se jí sakra ten radista pokouší sdělit?

„Nemám tušení, co po mně chceš,“ řekla, přičemž jí absurdita té situace připadala skoro k smíchu.

Pavouček ještě třikrát kývl a pak se zastavil. Danielle pokrčila rameny a téměř současně zazněla hromová exploze. Tlaková vlna jí podrazila nohy. Starou šatlavu zahltilo mračno prachu.

V záchvatu kašle se rozhlédla kolem. Jurij ji popadl za ruku a tahal pryč. Ostatní v cele se probudili, stejně překvapení a zachvácení kašlem z prachu jako ona.

„Co se stalo?“ zeptal se stařec.

Kdesi nad sebou zaslechla tlumené kvílení alarmu. Usoudila, že upozorňuje na zemětřesení nebo požár.

Vysoukala se na nohy právě v okamžiku, kdy se ve víru prachu zjevila postava.

„Jsi celá?“ zeptal se nově příchozí.

Hlas jí byl zvláštně povědomý, ačkoliv jen vzdáleně. A pak, když se k ní ten člověk přikrčil, ho poznala.

„Hawkere? Panebože, co tady děláš?“

„Dostávám tě z potíží,“ odpověděl. „Tohle umím nejlíp.“

Ten suchý smysl pro humor, který si pamatovala. Po tom, jak se události vyvinuly v Brazílii, a především po svém odchodu z institutu neočekávala, že ho ještě někdy spatří. A už vůbec ne v podobné situaci.

Sklonil se a začal hrabat v batohu.

„Pokoušel jsem se ti naznačit, že máš před tím výbuchem zalehnout,“ řekl.

„Teď už mi to dává smysl.“

Poplašné zvonění se znovu rozeznělo a Danielle bylo jasné, že vpád byl odhalen.

„Musíme odsud,“ řekla.

Obklopili ji stařec a Indka, zatímco Jurij ji tahal za rukáv.

„Jak se dostaneme ven?“ zeptal se stařec.

„Na konci místnosti,“ odpověděl Hawker. „Střílnou. Vezměte to po skále a plavte na jih. Příliv a proud budete mít na své straně. Ale jděte hned, jestli to chcete zvládnout.“

Oba vězni se rychle sebrali a zmizeli.

Hawker se rozhlédl kolem sebe. „Neříkala jsi, že je vás sedm?“

Danielle ukázala na celu na druhém konci chodby. Krčil se tam Čou a druhý muž, kterého zbila.

„Co se jim stalo?“

„Měli jsme malé nedorozumění,“ odpověděla. „Jsou teď něco jako moje děvky.“

„Někdo musí být pánem hřiště,“ konstatoval Hawker. „Mohlo mi dojít, že to budeš ty.“

„To jo,“ odpověděla. Byla šťastná, že s ním může mluvit, ale říkala si, že na podrobnosti bude čas později. „Můžeme už konečně odsud vypadnout?“

„Ještě ne.“ Podíval se na Jurije. „Vezmi s sebou toho kluka.“

„Ty o něm víš?“

„Je součástí dohody,“ odpověděl Hawker, „alespoň Částečně.“

V jeho hlase zaznělo něco, co jí dělalo starosti, jenže než mohla reagovat, Hawker přistoupil k vratům, která je oddělovala od výtahu. Do zámku zastrčil plastickou trhavinu C4 a ustoupil.

Jurij začal ječet. Jeho vřískot byl naprosto nesrozumitelný, ale jednou rukou si zakrýval ucho a druhou ukazoval na výtah.

„Pozor!“ vykřikla Danielle.

Dveře zdviže se otevřely a vzduchem prolétla smršť šipek, od nichž vedly dráty zpět k střelnému zařízení na principu taseru. Danielle včas uhnula za výklenek zdi, ale viděla, jak jedna šipka zasáhla Hawkera a jeho tělo tuhne, a přitom ji napadlo: Tohle se přece nemůže opakovat.

( 18 )

Hawker ucítil, jak se mu do kůže zapíchl hrot šipky, ale stalo se to právě v okamžiku, kdy se vrhal do úkrytu, a přestože jeho svaly zachvacovala křeč, otřel se hrudí o kamennou zeď, za kterou padal, čímž hrot uvolnil.

Nedostal tak plnou dávku elektrického proudu, i po půlvteřinovém zásahu se však svíjel bolestí.

Překulil se, rozzlobený sám na sebe. Počítal s tím, že výtahem přijede hlídka, dokonce se na to spoléhal. Jenže osazenstvo výtahu zhaslo všechna světla a ječení toho ruského kluka ho rozptýlilo.

Zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, a rozhlédl se kolem. Danielle jednou rukou odstrčila dítě do bezpečí za sebe a druhou popadla pistoli, kterou Hawker upustil. Vystřelila do chodby a na jejím konci zařval jeden z mužů bolestí.

„O jednoho míň,“ křikla Danielle.

Dovnitř vlétla druhá vlna šipek, ale Hawker ji odrazil batohem.

Zmáčkl tlačítko detonátoru a C4 v zámku explodovala, vrata se rozlétla, čímž smetla druhého strážce.

Než se mohli začít radovat, spustil palbu třetí člen hlídky.

Zatímco se kulky odrážely od stěn šatlavy a Danielle střelbu opětovala, Hawker sáhl do batohu, vytáhl odtud granát a hodil ho.

Výbuch srazil zbývajícího útočníka. Hawker se k němu rozběhl, vyrval mu z opasku paralyzér a použil ho proti němu. Pětivteřinová dávka stačila, aby se muž bezmocně kroutil na podlaze, a Hawker usoudil, že ten už jim potíže dělat nebude.

Podíval se k výtahu. Jeho šachtou a otvorem, který Hawker uvolnil ve zdi, sem doléhal řev několika poplašných zařízení. Venku na skále kouř prořezávaly paprsky světel. Byl slyšet křik.

Nějakou tu minutu potrvá, než se shora spustí další strážci, ale vydat se tímto směrem by teď byla sebevražda.

Zavolal na Danielle. „Jdeme.“

Skrze kouřovou clonu uviděl, jak se Danielle spolu s dítětem pokouší pomoct jinému vězni na nohy.

„Nech ho být,“ křikl na ni.

„Nemůžu,“ odpověděla mu.

„Nemáme dost místa. Jestli ten člověk chce ven, musí utíkat…“

Hlas mu selhal, když si uvědomil, že ten muž má místo chodidel hadry nasáklé krví.

„Nenechám ho tu,“ prohlásila Danielle. Muž ji ale odstrčil a svalil se zpátky na kamenné lůžko.

„Jděte,“ řekl rusky. „Vemte ho s sebou.“ Ukázal na Jurije.

Hawker se podíval na Danielle. „Máme místo jen pro tři.“

Rozzlobeně popadla Jurije a odtrhla ho od Petrova. Dítě začalo ječet.

„Dejte mi zbraň,“ řekl muž.

Hawker mu podal tříštivý granát, pro případ, že by už nechtěl být zajatcem. A pak se otočil a odváděl Danielle s dítětem k otevřeným dveřím zdviže.

„Pojedeme výtahem?“ zeptala se.

„Právě teď uzavírají všechny východy a rozestavují hlídky kolem budovy, aby nám zabránili v útěku. My si to namíříme do jejího nitra.“

Nastoupili dovnitř.

Danielle ukázala na klíč hlídky, který stále vězel v otvoru. „Myslím, že když tím otočíme, pojedeme nahoru.“

„Dej mi minutku,“ řekl Hawker. Přidřepl si a vypáčil víko ovládacího panelu.

„Co to děláš?“

„Pokouším se přelstít jejich počítač,“ odpověděl, přičemž vytáhl elektronické rozhraní, které vypadalo jako hřeben napojený na kalkulačku.

Ze skříně vytrhl změť kabelů výtahu a připojil je na stejná místa v hřebenové části vlastního zařízení. Na klávesnici vyťukal „102“ a stiskl „zamknout“. Dveře se zavřely a výtah se vydal na expresní jízdu vzhůru.

Zatímco stoupali, Jurij nepřestával ječet. Danielle se ho pokoušela uklidnit, jednou rukou ho držela kolem ramen, ve druhé svírala útočnou pušku. Moderní žena.

Hawker na svém přístroji zkontroloval hodnoty; projížděli dvacátým patrem a zrychlovali. Zařízení, které připojil k výtahu, pocházelo přímo od jeho výrobce, přes laboratoř NVI a Arnolda Moorea. Nejenže oklamalo bezpečnostní protokol hlavního počítače obsluhujícího výtah, ale po úpravě, kterou v NVI podstoupilo, vyslalo do sítě signál, který přesvědčil kontrolní program, že výtah je dosud v nejspodnějším podlaží u šatlavy.

Zatímco členové Kchangovy ochranky zvenčí uzavřeli pevnost, zlézali venkovní zdi a zuřivě mačkali přivolávací tlačítko zdviže ve vestibulu, Hawker a Danielle s tím dítětem jim ujížděli před nosem a mířili na střechu.

Jen aby tam byl Saravič se svou helikoptérou.

Hawker vytáhl tři úvazy, každý spojený s tenkými ocelovými dráty zakončenými karabinou. Jeden pro sebe, druhý pro Danielle a ten třetí měl být pro Jurije.

„Natáhněte to na sebe,“ řekl a sám si jeden navlékl.

Danielle vklouzla do toho svého; napřed nohy, potom paže. Pomohla Jurijovi do jeho úvazu. Ztišil se, ale oči měl stále zarudlé a nateklé.

„Jak jsi věděl, že tu jsem?“ zeptala se Hawkera.

„Poslal mě Moore.“

„A jak ten se to dozvěděl?“

„Zavolal mu McCarter, potom, co tě zajali.“

„McCarter?“ V hlase jí zaznělo překvapení i naděje. „Myslela jsem, že je…“ zajíkla se. „Myslela jsem, že ho kvůli mně zabili.“

Hawker se na ni usmál. Rád byl pro jednou poslem dobrých zpráv. „Zřejmě vydrží víc, než bys řekla.“ Poprvé za tu dobu, co ji znal, se zdálo, že podlehla emocím.

Zahleděl se na rychle se zvyšující číslo na ukazateli výtahu. „Devadesát. Nahoře budeme za patnáct vteřin.“

„A pak?“ chtěla vědět Danielle.

„Měla by tam čekat helikoptéra.“

„K čemu ty úvazy?“

„Nedá se tu přistát.“

Dveře se otevřely do černé noci a na prázdnou, mokrou střechu.

„Kde je?“ znejistěla Danielle.

Hawker vykročil ven. Nebyla tam.

Stále stejně rovnoměrně, vytrvale pršelo. Nad nimi se hrozivě nízko vznášely těžké mraky, nasvícené světly města stejně, jako tomu bylo ten večer, kdy do něj Hawker přiletěl. Od země po střechu to mohlo být nějakých čtyři sta metrů, přesto se mraky zdály daleko blíže, než když je Hawker pozoroval ze člunu v přístavu.

Za normálních okolností by v takovém počasí nikdo se zdravým rozumem let mezi mrakodrapy neriskoval, ale Hawker tušil, že pilot udělá, cokoliv mu Ivan přikáže. Byl přesvědčen, že Ivanovi na tom dítěti záleží natolik, že by se helikoptéra pokusila přistát i při nulové viditelnosti.

Popošel k okraji.

Panebože, byla to pěkná hloubka. Střechu neohraničovalo žádné zábradlí nebo zídka, prostě jen rovná, ostrá hrana, jako vstup do nějakého nekonečného bazénu. Narovnal se a z falešného pocitu pohybu, vyvolaného vzhůru namířenými světly a proudy deště, se mu zamotala hlava.

„Tak kde je ten odvoz?“ naléhala Danielle.

Hawker se zaposlouchal do deště. Napřed nic neslyšel, ale pak nocí zazněl vzdálený úder tlumené exploze. Dokonce i na střeše ucítili slabé vibrace.

Danielle se podívala na Hawkera a pohled hned zase odvrátila. Oba dobře věděli, co to znamená. Petrov použil granát, ať už proti sobě nebo proti strážným, anebo možná za obojím účelem.

„Každou chvíli jim dojde, že výtah neuvízl ve spodním podlaží,“ řekla.

„Myslíš, že jsou dost chytří na to, aby vypáčili dveře a podívali se nahoru?“ zeptal se Hawker.

„Dřív nebo později to udělají.“

Jako na potvrzení jejích slov uslyšeli hučení strojovny, nejprve pomalé, potom hlasitější a rychlejší. Druhý výtah se dal do pohybu.

„Vypadá to, že spíš dřív,“ řekl Hawker.

„Doufám, že máš záložní plán.“

Upřel na ni prázdný pohled.

„Skvělé.“

Hawker vytáhl z brašny pistoli a ukryl se za obrovský výměník klimatizace. Danielle si přidřepla vedle něj, přitáhla k sobě Jurije, o rameno si zapřela pažbu pušky a vyčkávala.

Výtah zapípal.

Spodní okraj dveří lemoval proužek světla. Hawker zvedl pistoli a zamířil. Dveře se otevřely… ale neodkryly nic. Klec byla prázdná.

„Položte zbraně!“ zahřmělo jim za zády.

Hawker svěsil ramena. Zapomněli na schody.

Pustil svou zbraň a slyšel, jak Daniellina puška s řinkotem dopadá na střechu.

„Otočte se.“

Když se pomalu obrátil, uviděl tři strážce, kteří obklopovali robustního Číňana. Neznal ho od vidění, ale věděl, že Kchangův hlavní hrdlořez je muž jménem Čoi, a tak usoudil, že to musí být on.

„Lehněte si na zem!“ zařval Čoi.

Sotva se Hawker rukama dotkl střechy, zaslechl nějaké vrčení. Zatímco si lehal, zvuk sílil, až se u strany budovy vynořil elegantní trup helikoptéry evropského typu.

Vzhlédl zrovna ve chvíli, kdy se z otevřených dveří stroje začaly sypat střely.

Dva ze tří strážců se skáceli, Čoi a ten další couvali do úkrytu.

Helikoptéra se prohnala kolem a začala se obracet.

Hawker popadl svou zbraň a pálil, Kchangovy lidi držel v šachu na schodišti.

Vrtulník zatím dokončil otočku a vracel se. Vypustil ocelové lano. Zatímco střelbu převzala Danielle, Hawker se natáhl po laně a podařilo se mu ho zachytit.

„Jdeme!“ křikl.

Danielle se rozběhla k němu, Jurije táhla za sebou.

Helikoptéra se vznášela nad nimi, ale vzduchem neustále práskaly výstřely a od zasažených míst na trupu vrtulníku odlétaly jiskry.

„Rychle!“

Hawker zaklapl svou karabinu a potom připoutal i Danielle a dítě.

Stroj vyrazil vpřed právě ve chvíli, kdy Čoi a jeho muži vyběhli ze schodiště a spustili střelbu.

Sotva po nich Hawker stačil vystřelit, lano se napjalo. S prudkým trhnutím je to odlepilo od střechy, strhlo přes okraj a smetlo dolů.

Všichni tři letěli vzduchem jako skokani při nějaké absurdní dobrodružné atrakci, velkým obloukem se čím dál rychleji řítili směrem k vodě, podobní ramenu obrovského kyvadla. Byla to šílená jízda, let rychlostí sto šedesát kilometrů za hodinu ve tmě a v dešti, zatímco kolem nich zela jen prázdnota a stovky metrů pod nimi se černaly vody přístavu Victoria.

Zhoupli se dopředu a nahoru, na okamžik se ocitli ve stavu beztíže, než začali zase padat. Po dvou či třech menších zhoupnutích se jejich pohyb ustálil a helikoptéra je za sebou táhla přes přístav.

Do tváří je bodal déšť jako diabolky ze vzduchovky. Hawker si k sobě pevně přitáhl Danielle i Jurije, aby omezil tření a houpání. Vrtulník neměl dost silný naviják na to, aby najednou vytáhl tři lidi, takže to naplánovali tak, že s nimi přeletí nad Kau-Lung, kde přistanou a rozdělí se.

Danielle se k němu ještě víc přitiskla. „Kdo to pilotuje?“

„Toho neznáš,“ odpověděl jí.

S námahou překřikovala vítr. „Proč mi to nechceš říct?“

Začal jí vysvětlovat, kdo jsou jejich spojenci. „Ti lidé jsou Rusové.“

„Myslela jsem, že tě poslal Moore.“

„To taky ano,“ odpověděl Hawker. „Ale potřeboval jsem pomoc a oni mi nabídli něco, co jsem nemohl odmítnout.“

Zamžoural na ni, přestože ho oči pálily od větru. Viděl, jak se třese chladem a mokrem, ale už klesali a zpomalovali; za pár minut budou dole na zemi.

„Chtějí to dítě,“ pokračoval. „Kchang ho zajal, aby mohl vydírat jeho matku, která je vědecká pracovnice.“

Danielle naklonila hlavu, jako by špatně slyšela. „Lhali ti,“ křikla. „Jurij je sirotek. Dělali na něm experimenty.“

Hawker se zastyděl. Předpokládal, že mu Ivan zdaleka neříká celou pravdu, ale tohle nečekal.

„Víš to jistě?“

„Tak jistě, jak to jen jde,“ odpověděla.

Podíval se na dítě a zpátky na Danielle.

„Nevydám jim ho,“ prohlásila.

Nevěděl, co na to říct, jak jí vysvětlit, co je Saravič za člověka. Že nepřipouští žádné kompromisy.

„Dala jsem někomu své slovo, a nehodlám ho vzít zpět.“

Navzdory prudkému větru a sprškám deště její oči neuhnuly a probodávaly ho pohledem.

Pak obrátila zrak na pobřeží. Nějakých patnáct metrů vysoko, čtyři sta padesát metrů od pevniny, letěli rychlostí pouhých třiceti uzlů.

„Ty tomu nerozumíš,“ zařval. „Uzavřel jsem s nimi dohodu.“

Vykroutila se z jeho sevření a natáhla se vzhůru, aby dosáhla na ocelové lano.

„V tom případě ji ruším.“

Než ji dokázal zastavit, zatáhla za uvolňovací páku a všichni tři padali dolů jako hrušky.

Je neuvěřitelné, co mysl dokáže během mrknutí oka. Vzdálenost překonali za vteřinu a půl, přesto se Hawkerovi ve tmě mihly hlavou dvě ucelené a přitom naprosto nesouvisející myšlenky.

Za prvé, že pokud se jim podaří přežít ten pád, zabije Danielle za to, co právě provedla. A za druhé, pokud ten pád opravdu přežijí a on se vzdá své první myšlenky, kam se proboha podějí, aby je Ivan nenašel a nepodřízl jim oběma hrdlo?

A pak už narazil do vodní hladiny a bylo to, jako kdyby ho něco vší silou mrštilo proti pevné zdi z cihel.

( 19 )

Budova číslo pět: Virginský průmyslový komplex

Když se Arnold Moore dozvěděl, že za ním přichází prezident spolu se šéfem CIA, očekával to nejhorší. Pro krátkou vyjížďku na venkov k Virginskému průmyslovému komplexu, kterému málokdo řekl jinak než vépéká a ve kterém se nacházelo ústředí Národního výzkumného institutu, si vybrali pondělní dopoledne. Mooreovi nesdělili žádný důvod, ale on předpokládal, že to má něco společného se záchranou Danielle, a ukázalo se, že měl pravdu. Částečně.

Po několikaminutovém káráni ze strany šéfa CIA se Moore podíval na prezidenta. Až dosud byl vrchní velitel ozbrojených sil během této schůzky, o kterou výslovně žádal, podivně zamlklý. Skoro se zdálo, jako kdyby veškerou iniciativu v téhle věci nechal na Steckerovi, a ta možnost Mooreovi dělala nemalé starosti. Na druhou stranu to vypadalo, že Stecker si prezidentovo mlčení rovněž nedovede vysvětlit.

„Jde mi o to,“ pokračoval v obviňování Stecker, „že když se doslechneme, jak si někdo najímá jako žoldnéře uprchlíka, který pro nás kdysi pracoval, neočekáváme, že tím někým bude ředitel spřízněné agentury.“

Moore začínal vidět obrysy pasti. Jestliže to setkání před prezidentem popře, Stecker se vytasí s důkazem. A pokud připustí, že něco takového udělal, budou ho mít za neopatrného blázna.

Jelikož neviděl žádné jiné možnosti, vytáhl svou jedinou obranu, jakkoliv slabou.

„Nejednal jsem ze své oficiální funkce,“ řekl.

„Co má tohle sakra znamenat?“ zeptal se Stecker.

Moore mu to objasnil. „Na tu operaci nebyly použity prostředky NVI.“

„A odkud tedy šly ty peníze?“ chtěl vědět Stecker.

„Z mého soukromého účtu,“ odpověděl Moore a pak s trochou škodolibosti dodal: „Značnou část toho tvořilo moje odchodné od CIA. Za to bych ti rád poděkoval.“

Stecker se podíval na prezidenta, jako kdyby očekával, že vybuchne. Když prezident dál mlčel, zamračil se a obrátil svou pozornost znovu na Moorea.

„Musel jsi zešílet, Arnolde,“ řekl. „Dobře víš, že nemůžeš jednat jako soukromý občan. Vzhledem k úřadu, jaký zastáváš. Ohrožuješ každý coul“

„Jestliže mohl Ross Perot zachraňovat své lidi před znepřáteleným národem, a stát se za to hrdinou, mohl bych dodat, pak já můžu zachraňovat ty svoje. Když soukromý občan cizí země jedná proti zákonu, já se tím samým zákonem nenechám svazovat při ochraně našeho člověka.“

Stecker vybuchl. „Zatraceně, Moore, ty jsi naprosto nezvladatelný. Kdybys pracoval pro mě, vyrazil bych tě nebo nechal zavřít.“

Moore se pohodlně opřel. Aspoň Stecker odhalil své skutečné úmysly. „No ano. Takže o to tady ve skutečnosti kráčí. Nekonečná kampaň CIA za převzetí NVI a všech jeho aktiv.“

„Nenazýváme se Ústřední zpravodajská služba bezdůvodně,“ odvětil Stecker.

Moore pozvedl obočí. „Souhlasil bych s tím ‚ústřední‘, ale ‚služba‘? To je tak trochu trefa vedle.“

Viděl, jak Steckerovi rudne obličej. Vypadal jako turista na floridské pláži, který se zapomněl natřít opalovacím krémem.

Než jeho hlava mohla explodovat, prezident zdvihl ruku.

„První kolo je u konce, pánové.“ Podíval se na Steckera. „Byrone, vítězíš na body, ale Arnold má v záloze jeden drtivý úder. Takový, jaký bys nečekal.“

To byla pro Moorea novinka.

„Arnold začal jednat teprve poté, co k tomu ode mě dostal ústní pověření.“

Stecker byl očividně v šoku. „Ústní pověření?“ Zmateně svraštil obočí. „Se vší úctou, pane prezidente, co má tohle sakra znamenat?“

„Znamená to,“ odvětil prezident, „že jsem nechtěl, aby se to celé obrátilo proti mně. Ale zároveň se mi nelíbila představa, že cizí státní příslušníci unášejí naše občany a chrání je přitom zeď zákonnosti. Kdyby k něčemu takovému došlo na volném moři, označili bychom to za pirátství a vyslali bychom válečné námořnictvo, aby jim nakopalo pozadí.“

Než pokračoval, pohlédl na Moorea. „Přiznejme si to, Kchang má velké štěstí, že žije v zemi, na které nám záleží. A vzhledem k této skutečnosti, jsem s něčím takovým mohl souhlasit jen za předpokladu, že pokud by to celé krachlo, padne to na hlavu někoho jiného.“

Prezident se usmál. „Můžeš mi věřit, Byrone, že kdyby ta operace vybuchla, ode mě by ses o tom nedozvěděl.“

Stecker vypadal ohromeně. Moore nebyl překvapený o nic méně, protože prezident žádné takové pověření nevydal. Předstíráním, že tak učinil, dostal Moorea do pozice velkého dlužníka.

„A když jsme si tohle vyjasnili, dovolte mi, abych obrátil list a přešel k tomu, proč jsme se tu doopravdy sešli.“

Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží splatnost první pohledávky.

„Před necelými čtyřiadvaceti hodinami za mnou přišel Byron se znepokojující informací. K CIA se zřejmě donesly v souvislosti s tvou organizací zvěsti o věcech, které překračují pole působnosti jejich ředitele. Mou pozornost obzvlášť upoutalo tvrzení, že NVI pod touto budovou postavil jakýsi experimentální fúzní reaktor, který by mohl představovat ohrožení pro slušné občany hlavního města.“

Moore mlčel. Podrobnosti byly překroucené, ale v podstatě se ta fáma zakládala na pravdě. Prezident o tom přirozeně věděl. Dostával informace od prvního dne a mohl je klidně předat Steckerovi nebo komukoliv jinému, koho by do toho chtěl zasvětit. Kvůli něčemu takovému nemusel jezdit do Virginie.

Takže za tím výletem bylo něco jiného a Moore snadno uhodl co: nastal čas vyjít s celou záležitostí na světlo.

Tohoto okamžiku se už dlouho obával a dělal, co mohl, aby ho oddálil. Ale prezident si očividně přál, aby CIA byla informována o tom, co NVI ukrývá pod budovou číslo pět, a možná se v tom i angažovala. A pokud mělo být skutečně jasné, co to obnáší, bylo nutné odhalit pravdu.

„Takže jste přišli na obhlídku,“ řekl prezidentovi.

Prezident přikývl a Moore vstal z křesla. „S vaším svolením, pane prezidente.“

( 20 )

Moore vedl prezidenta a ředitele CIA dlouhou chodbou. Prezidentova ochranka šla za nimi, dokud ti tři nenastoupili do zabezpečeného výtahu, kde prezident zdvihl dlaň.

„Zakuřte si, jestli chcete, chlapci. Tohle chvilku potrvá.“

Moore navolil kód a dveře se zavřely, zatímco ochranka zůstala venku. Napadlo ho obrátit se na prezidenta s poslední zoufalou prosbou, ale jediný pohled na jeho zatvrzelý výraz ho přesvědčil, že čas na diskuze už vypršel. Prezident chtěl CIA informovat a angažovat.

Pár minut nato společně vstoupili do zšeřelé laboratoře. Jediným zvukem tu bylo tiché bzučení čističky vzduchu; světlo kolem, měkké a zvláštně zbarvené, vycházelo ze speciálních modrých a bílých ledek zapuštěných do zdi.

V tichém přítmí dva techničtí pracovníci sledovali počítačové výstupy. Když si uvědomili, kdo jsou příchozí, rozpačitě vstali.

„Jako by se stalo,“ řekl prezident.

Moore popošel k tabuli skla před nimi. Tím „sklem“, nakloněným v úhlu pětačtyřiceti stupňů, aby poskytovalo dobrý výhled na předmět pod ním, byla ve skutečnosti pět centimetrů tlustá kevlarová deska, dost silná na to, aby zastavila kulku z pušky.

Půl druhého metru pod nimi, osvětlený kruhem ledek a posazený na hrotech jako diamant zásnubního prstenu, ležel kámen ve tvaru trojúhelníku s mírně zkosenými hranami.

Kámen měl velikost a tloušťku obřího slovníku a byl čirý jako nejčistší sklo. Modré světlo na jeho okrajích vytvářelo tenké neonové proužky zatímco bílé jím zřejmě částečně pronikalo a odráželo se až pod jeho povrchem.

„Něco nového?“ zeptal se Moore.

„Ne, pane,“ odpověděl hlavní technik. „Od jednadvacátého nejsou žádné změny.“

Stecker na předmět zíral. Moore si nemohl pomoct a zíral také, přestože ho už viděl mnohokrát předtím. Dokonce ho jednou držel v rukou, jako jeden z mála v NVI.

Prezident měl příležitost ho spatřit pouze dvakrát, ale zdálo se, že tentokrát jeho pohled vyjadřuje větší znepokojení. I to Moore dobře chápal; poslední události a ubíhající čas leccos změnily, takže kámen už nebyl jen předmětem zájmu, ale i důvodem k obavám.

„Na co se to tady dívám?“ zeptal se Stecker.

„Říkáme tomu brazilský kámen,“ odpověděl Moore. „Před dvěma lety ho skupinka našich agentů přivezla z Amazonie.“ Kývl směrem k Hendersonovi. „Informovali jsme o tom pana prezidenta a nejvýše postavené členy Kongresu.“

Moore ustoupil stranou, tak, aby viděl na prezidenta i Steckera. Potřeboval mít možnost hledět jim do tváře, aby poznal, jak si stojí.

„Co to dělá?“

„Vytváří to energii. Jak, proč nebo za jakým účelem, tím si nejsme zrovna moc jistí.“

„A proč je to tady dole?“ chtěl vědět Stecker. „Je to radioaktivní nebo něco takového?“

„Není,“ odpověděl Moore. „Ale tohle sklepení bylo navrženo tak, aby to udrželo na uzdě a ochránilo obyvatele nad tím.“ Ukázal na zdi kolem. „Jsme patnáct metrů pod úrovní země. Tahle místnost je vytvořená z titanové krychle obložené čtyřiceti centimetry olova, deseticentimetrovou vrstvou silikonu a třiceti centimetry železobetonu. Navíc jsme všude rozmístili kontrolní přístroje a vytvořili jsme silné elektromagnetické tlumicí pole.“

„Před čím se nás k čertu snažíš ochránit, Arnolde?“

„Před elektromagnetickými výboji včetně výronů paprsků gama a rentgenového záření; před náporem vysokého napětí, které nejenže usmaží elektronická zařízení, ale může také poškodit lidskou tkáň.“

Stecker se rozhlédl kolem. „Připadá mi, že všechno tohle zařízení funguje docela dobře.“

„Výrony přicházejí v přesných, pravidelných časových intervalech, vždy po sedmnácti hodinách a třiceti sedmi minutách. Před každou pulzací v celé oblasti vypneme proud a odstíníme veškeré elektrické přístroje. Jakmile to přejde, proud zase nahodíme. Většinou je to takhle prosté. Tedy bylo, až do jednadvacátého listopadu.“

„Dvacátý první listopad?“ opakoval Stecker. „To datum mi něco říká.“

„A mělo by,“ odvětil Moore. „Toho dne totiž Rusové a Číňané zahájili pátrací akce. Právě tehdy jsme zaznamenali výron paprsků gama, ke kterému došlo nedaleko severního polárního kruhu a který poškodil sestavu našich satelitů GPS.“

Stecker vypadal rozrušeně; očividně se ocitl na neznámém území a neměl tušení, jak si nové informace přebrat. Moore byl přesvědčený že si s nastalou situací neví rady, v hlavě se mu nejspíš zrovna svářily rozporuplné emoce; zlost, zvědavost a zmatek.

Slova se chopil prezident. „Když jsme tenkrát s Arnoldem hovořili o průniku do Hongkongu, vedli jsme i jiný rozhovor, týkající se ruských a čínských aktivit. Tak jako ty a náčelníci štábů i on z manévrů flotil usoudil, že jde o pátrací výpravu, ale NVI měl navíc k dispozici informaci, jakou nedisponoval nikdo jiný. Záznam o výronu energie. Zpočátku jsme se domnívali, že tyto dva státy vyvinuly nějaký druh řízené energetické zbraně a třeba ji někde v těch místech ztratili. Ale nepřišli jsme na nic, co by tomu nasvědčovalo, a pak jeden ze zdejších techniků zjistil, že amplitudy toho energetického výronu odpovídají drobným odchylkám ve výstupu z tohoto předmětu.“

„Chcete mi říct, že tahle věc má s tamtím něco společného?“ zeptal se Stecker na rovinu.

„To ne,“ odpověděl mu Moore. „Ale možná něco, co je na ni napojené.“

Stecker přejel očima od zářícího předmětu na Moorea a potom na prezidenta, jako by se potřeboval ujistit, že to všechno kolem je skutečné a nikoliv součást jakéhosi podvodu.

„Je to snad nějaký experiment?“

„Ovšem že ne,“ řekl Moore. „Tenhle kámen jsme nevyrobili, ale našli. Zkoumáme ho, nejsme si však dosud jistí významem toho, co jsme zjistili.“

„Což je?“

„Jak už jsem řekl. Zdá se, že tenhle kámen vytváří energii. Vyrábí ji nějakým způsobem, jaký zatím nejsme schopni pochopit. Způsobem, který popírá první zákon termodynamiky.“

„Nejsem vědecký pracovník, Arnolde. Ale taky nejsem žádný idiot. Mluv se mnou tak, abych tomu rozuměl.“

Tohle byl jeden z důvodů, proč se Moore přibrání CIA do party hrozil. NVI byl primárně vědeckou organizací, ačkoliv se jedna z jeho poboček zaměřovala na loupení vědeckých poznatků jiným národům. CIA naproti tomu šlo o moc, shromažďování znalostí spíše strategického charakteru. Jestliže my uděláme tohle, pak oni učiní tamto. Pro Steckera, stejně jako kohokoliv jiného ze CIA, bude obtížné pojmout závěry, k jakým došel Moore a jeho lidé.

„První zákon termodynamiky,“ jal se vysvětlovat, „říká, že energii nelze vytvořit ani zničit. K pohánění auta spaluješ benzín, spalováním vzniká teplo, které způsobuje rozpínání plynů a prudké rozpínání pohybuje písty. Energie vzniká porušováním chemických vazeb ropných destilátů. Vazeb, které se pomalu vytvářely po tisíce let, zatímco se chudáci uhynulí dinosauři přeměňovali v surovou naftu.“ Odmlčel se, aby se ujistil, že ho Stecker sleduje.

„Když jedeš autem, uvolňuješ nahromaděnou energii, ale nevytváříš ji. Jaderná elektrárna funguje na podobném principu, jen trochu jinak; rozbíjí atomy, a narušení jejich vazeb má naprosto stejný účinek jako narušení chemických vazeb ropy, uvolňuje nahromaděnou energii, jen v daleko větším množství. V obou případech však tam ta energie už byla a před využitím bylo možné stanovit její potenciál.“

Moore ukázal na kámen. „Jenže s touhle věcí je to jinak. Čas od času vydává obrovské množství energie způsobem, který neodpovídá ničemu, co známe. Dokážeme si to vysvětlit jedině tak, že energii nějak vytváří nebo ji možná čerpá z kvantového pozadí.“

Stecker byl očividně vykolejený. Nereagoval zdaleka tak arogantně, jak by Moore předpokládal; zřejmě ho to vyvedlo z obvyklé rovnováhy.

„Tak dobrá,“ řekl. „Tohle to tedy dělá. Máte tady kámen, který vyrábí energii. To je skvělé, zapojíme ho do sítě a zastavíme globální oteplování, s kterým si teď každý dělá takovou hlavu. To ale pořád ještě nevysvětluje, co je na něm tak mimořádného, že o něm ví jen pár lidí, ani to, proč mi právě teď o něm říkáš.“

Moore se podíval na prezidenta. Ten přikývl; nastal čas na celou pravdu.

„Protože,“ odpověděl Moore, „ten kámen není nějaké přirozeně se vyskytující těleso. Není to hornina ani žádný nový, exotický prvek nalezený v hlubinách země. Je to stroj vyrobený lidskýma rukama a jako takový byl objeven spolu se strašlivě zmutovanou lidskou kostrou a proroctvím soudného dne, které předvídá úpadek civilizace. Miliardy zabitých ve válce, vlny nemocí a hladomoru, potrestání za hříšnou pýchu lidstva. A to všechno vychází z události, ke které má dojít 21. prosince v roce 2012.“

Stecker se znechuceně ušklíbl. „Mayské proroctví. O něčem takovém slyším, kdykoliv zapnu tu podělanou televizi. Tak o tom se tady bavíme?“

Moore přikývl. „Hieroglyfy, které našel McCarter, to datum označují jako den Černého slunce.“

„Černé slunce? Jako při zatmění? Nebo něčem, co má původ v slunečních erupcích?“

„To nevíme,“ připustil Moore.

„Vy to nevíte?“

„Ne, Byrone,“ řekl Moore vyčerpaně. „Nevíme. Pokud sis to ještě neuvědomil, k hieroglyfům nebývají připojené poznámky pod čarou a komentáře. Takže nám nezbývá než se je postupně pokoušet rozluštit.“

Nezdálo se, že by to Steckera přesvědčilo. „Ale no tak, Arnolde,“ prohlásil nakonec, „svět je plný šílenců, kteří nám tvrdí, že konec se blíží, když budeš chtít, najdeš je na rohu každé ulice. Proč bychom si sakra měli dělat hlavu z tady toho?“

„Protože v našem případě tím šílencem nebyl prorok, ale historik.“

„Dovolíte?“

Prezident se do toho vložil a odhalil pravdu v celé její nahotě.

„Byrone, tímto proroctvím se zabýváme kvůli jeho původu. Proto, že NVI je přesvědčen, že stejně jako tento kámen nebylo stvořeno před tisícovkami let, ale jedenáct století po nás, našimi potomky, vzdálenými od nás tři sta generací.“

Při slovech prezidenta Stecker vyvalil oči.

Moore se mu to pokusil vysvětlit. „To tělo, o kterém jsem mluvil, vykazuje stopy pokročilých protetik, která mu byla implantována a zarostla kostní dření. Z popisu a z prostředí, v jakém se našlo, usuzujeme, že tato osoba podstoupila značné mutace nebo dokonce genetické modifikace, které jí měly pomoct, aby přežila v kyselém, siřičitém prostředí.“

„Nemůžu uvěřit, že“

„Tohle není žádný vtip,“ potvrdil Moore.

Stecker se podíval na prezidenta, který vážně zavrtěl hlavou.

Stecker se zhluboka nadechl. Moore nedokázal posoudit, jestli uvěřil tomu, co mu bylo řečeno, ale přinejmenším se o tom přestal dohadovat. „Takže tahle věc představuje potíže?“

„Ano,“ odpověděl Moore. „Ale to není všechno. Jeden z mých lidí, akademik jménem McCarter, studoval přepisy hieroglyfů, které jsme si přivezli z Brazílie. A došel k závěru, že tenhle kámen je jedním ze čtyř.“

„Tam někde venku jsou tři další?“

„Domníváme se, že ano. Dva ve Střední Americe a jeden kdesi na euroasijské desce, pravděpodobně ve středu Ruska.“

„Uvědomili jste je o tom?“ zeptal se Stecker prezidenta.

Henderson zavrtěl hlavou.

„Tak to je teda něco,“ prohlásil Stecker. „Máte někoho, kdo po něm pátrá?“ zeptal se vzápětí.

„Napadá vás nějaký způsob, jak to udělat, aniž bychom vzbudili jejich pozornost?“ reagoval na to Moore.

„Nenapadá,“ odvětil Stecker. „Dobrý tah.“ Pro změnu mluvil upřímně. Ale dlouho mu to nevydrželo. „Tak dobrá,“ pokračoval. „Řekněme, že tomu všemu věřím, ale jaký to má smysl?“

„To právě nevíme,“ řekl Moore. „Došli jsme však k jedinému možnému závěru: za tisíc let ode dneška svět nebude vypadat tak, jak ho dnes známe. Podle našich dohadů tu bude radioaktivní prostředí a z nebe bude padat kyselý déšť plný uhlíku a síry.“

„A tenhle… kámen… s tím má něco udělat?“

„Zdá se to logické,“ uzavřel to Moore.

„Tak proč mi o tom ale říkáte?“

Moore se podíval na prezidenta.

„Protože,“ řekl prezident Henderson, „chci, abyste na tom pracovali oba, aby tomu obě agentury věnovaly nejlepší mozky, jaké mají k dispozici.“

„Proč právě teď?“

Na to odpověděl Moore. „Protože si ten kámen buduje obrovské množství energie, jako by se chystal k něčemu velkému, a přitom vysílá signál, který se s každým opakováním nepatrně zkracuje. Tak, že dosáhne nuly ode dneška za jedenáct dní, jednadvacátého prosince 2012.“

( 21 )

Danielle stála na sluncem vysušené a větrem ošlehané palubě prorezlé, dosluhující nákladní lodi a opřená o zábradlí levoboku sledovala, jak Hongkong za nimi mizí v dáli. Pomocí úplatků se dostali na tohle plavidlo a časně zrána s ním vypluli. Bylo naložené po okraj součástkami malých strojů, jakož i nějakými dalšími výrobky a udržovalo jihovýchodní kurz, přičemž mířilo ke svému domovskému přístavu v Manile. Daniellin vlastní domov ovšem ležel nesrovnatelně dále a bylo jí jasné, že ještě hodně dlouho potrvá, než ho znovu uvidí.

Zatímco se Hawker věnoval Jurijovi, pokusila se kontaktovat Arnolda Moorea přes satelitní telefon.

„Díky Bohu, že jsi naživu,“ zvolal Moore. „Na mou duši jsem se obával toho nejhoršího. O výbuchu v Kchangově věži se mluví ve všech zprávách. Na neoficiálních kanálech se objevují hlášení o tom, že Kchangova ochranka zabila několik lidí, které označili za teroristy.“

Pomyslela na Petrova. „Pár lidí asi zabili, ale o teroristy nešlo. A my jsme v pořádku. Dělám si ovšem starosti o McCartera, Hawker mi říkal, že se ti ozval.“

„Zkontaktoval se s námi krátce poté, co tě unesli,“ potvrdil jí Moore. „Ale od té doby o něm nemáme žádné zprávy. Řekl nám, že ho zranili, trval však na tom, že to zvládne, takže si nedokážu vysvětlit, proč se potom odmlčel. Vyslal jsem za ním několik týmů. Jenže Mexiko je velká země.“

„Dal by se na útěk, sotva by je spatřil,“ řekla, protože si uvědomovala, jak málo McCarter důvěřuje NVI. „Nemyslíš si, že ho dostal Kchang?“

„O tom pochybuju. Z našich informací vyplývá, že se to jeho lidmi v Yucatánu jen hemží. Nic ale nenasvědčuje tomu, že našel McCartera. Takže pokud se náš milý profesor ukrývá, doufejme, že má dost rozumu na to, aby ze svého úkrytu nevylézal. Možná poslechne tebe, jestli se nám podaří obnovit kontakt.“

Danielle tu možnost na okamžik zvažovala, ale usoudila, že to není pravděpodobné. Kdysi dávno McCartera sama do toho všechno zatáhla, jenže teď byl on tím fanatikem; téměř posedlý potřebou pokračovat. Skutečnost, že se i po tom, co se jim přihodilo, odmítal vrátit do Států, to jen potvrzovala.

„Je s tebou Hawker?“ zeptal se Moore.

Podívala se před sebe na palubu, kde Hawker hlídal Jurije; ukazoval mu, jak nastavit dlaň jako křídlo a nechat ji nadnášet větrem. Jurij toho moc nenamluvil, ale když napodoboval Hawkerovy pohyby, ve tváři se mu zračila radost.

Sama pocítila podobné vnitřní uspokojení nad tím, že je znovu s Hawkerem; nejen proto, že jí pomáhal utéct, ale i proto, že v něm viděla přítele. Drahocenné zboží, které jí prakticky docházelo.

„Ano, je,“ odpověděla.

„A jak vypadá vaše situace?“

„Myslím, že se nám podařilo uniknout, ale vyskytly se jiné potíže.“

„Kchang,“ hádal Moore.

„Ten taky,“ potvrdila. „Ale je za tím ještě něco víc. Znáš nějakého Rusa jménem Saravič?“

„Ivan Saravič?“ Moore to jméno očividně znal. „Vím o něm. Co ten s tím má sakra společného?“

„Nejdřív mi řekni, kdo to je.“

„Bývalý ohař KGB. Před několika lety ho měli na výplatní pásce jako vymahatele, řešitele jejich problémů. Ale řekl bych, že teď už ho poslali se pást.“

„To by ovšem ty jejich pastviny musely být na jižním pobřeží Číny. Zřejmě uplatil nebo odstranil tvou tamější spojku a místo ní se sešel s Hawkerem.“

„Co tím sledoval?“

„Vypadá to, že Kchang něco ukradl i matičce Rusi: dvanáctiletého chlapce jménem Jurij.“

„Proč by to dělal?“ podivil se Moore.

„Saravič Hawkerovi namluvil něco v tom smyslu, že to dítě drželi proto, aby vypáčili informace z ruské vědkyně. Já si ale myslím, že pravý důvod spočívá v tom, že bylo v ruském výboru pro vědu předmětem experimentů.“

Pohlédla na Jurije. „Zdá se poněkud omezený, snad dokonce autistický nebo něco podobného. A taky to vypadá, že má šestý smysl, co se týče energetických polí, elektřiny a magnetismu.“

„To je zvláštní,“ poznamenal Moore. „A ty si myslíš, že to nějak souvisí s pátráním po kamenech.“

„Kchang se je snaží najít,“ odpověděla. „Bůh ví, co ho k tomu vede nebo jak se vůbec o nich dozvěděl, ale člověk, který dokáže vycítit, jak se mění síla elektromagnetického pole, může být při něčem takovém velice prospěšný.“

„To asi dává smysl,“ souhlasil Moore. „O Rusech je známo, že celá léta dělají pokusy související s okultismem, jasnovidectvím a podobnými věcmi. Nepřekvapilo by mě, kdyby si tohle dítě zařadili do nějakého výzkumu. Ale pokud vím, doteď si tím vysloužili akorát výsměch, podařilo se jim vytvořit vlastní verzi tesařských kladiv za čtyři sta dolarů anebo mostu odnikud nikam. Pokud vím, rozhodně z toho nevzešlo nic zajímavého. Ale jestli je do toho zapojený Saravič, musí být ten chlapec něčím mimořádný.“

„Jde o to, že Hawker uzavřel se Saravičem dohodu, která se týkala toho dítěte. A já jsem tu dohodu porušila.“

Moore se odmlčel, což jí dělalo starosti.

„Nejspíš to znamená problém,“ poznamenala.

„Saravič teď po vás půjde,“ vysvětloval Moore. „A po Hawkerovi obzvlášť. Je to arogantní hajzl. I kdyby to mohl nechat být, neudělá to.“

„Právě toho jsem se obávala. Zkus vypustit nějaké zavádějící informace, získat nám trochu času. Jinak by se Hawker asi za ním pustil sám, aby ho oddělal dřív, než on sejme nás.“

Právě něčemu takovému se chtěla vyhnout, nejen proto, že se o Hawkera bála, ale i proto, že nechtěla mít na svědomí další krveprolití.

„Uvidím, co se dá dělat,“ slíbil Moore. „Kde teď jste?“

„Znáš to úsloví o pomalé lodi do Číny?“ zeptala se. „Tak my jsme na zpáteční cestě. Za pár dní budeme v Manile. Jak to jde tam u vás?“

„Nijak zvlášť,“ odpověděl Moore. „Zapojila se do toho CIA. Ten kámen začal vyvolávat určité obavy. Dokonce i u prezidenta.“

„To nejsou dobré zprávy,“ poznamenala.

„Ne,“ souhlasil, „nejsou. Prezident si přeje, aby ten kámen zkoumaly dva oddělené týmy. Vypadá to, že jsme ho dostali do střídavé péče. A taky chce, abychom ho odvezli z blízkosti Washingtonu. Takže ho přesouváme do Nevady. Zřizuje se tam laboratoř v hoře Yucca, na nedostavěném úložišti jaderného odpadu.“

Došlo jí, že to může znamenat jediné. „Pulzování energie stále narůstá.“

„Naší ochranné stavbě hrozilo prolomení, ale ještě větší riziko představovala detonace. Podařilo se nám stanovit parametry odpočítání a podle toho bude stavu nula dosaženo dvacátého prvního prosince, v 5.32 večer tichomořského času.“

Danielle se nad tím datem zamyslela. McCarter jí několikrát vyprávěl o tom, jak na konci této epochy, která začala před pěti tisíci sto čtrnácti lety, se dlouhý počet mayského kalendáře překulí a nastaví znovu na nulu. S tím spojené předpovědi popisovaly konec světa pohřbeného v temnotě. Ztemnělá obloha, temná voda valící se z nebes, černá země. Sama o sobě byla ta legenda pouhým mýtem, ale v souvislosti s kamenem, který našli, jeho běžícím odpočtem a McCarterovou teorií, že existují přinejmenším tři další jemu podobné předměty, se znepokojivě vztahovala ke skutečnosti.

„Kdy ho budete převážet?“ zeptala se.

„Koncem týdne. A pokud se nám nepodaří přijít na to, co ten kámen má dělat, nebo najít v Mexiku další kameny, které by mohly dělat totéž, chystají se ho zlikvidovat, pohřbít, co z něj zbude, a doufat, že to dobře dopadne.“

Od okamžiku, kdy Moore ten kámen uviděl, zacházel s ním skoro jako s nějakým božím darem. Spatřoval v něm smysl. Danielle cítila něco podobného, ale občas si říkala, jestli může svým pocitům důvěřovat.

Snažili se jeho existenci utajit před CIA a armádou, protože první starostí těchto složek by nepochybně bylo, zda se dá použít jako zbraň. Jenže teď, dva roky poté, vzhledem k tomu, že vytvářel čím dál víc energie a něco odpočítával, se právě tohle nabízelo jako velice pravděpodobné vysvětlení.

„Mám ti pomoct vrátit se domů?“ zeptal se Moore. „Máš na to nárok. A Marcus bude určitě moc rád, že tě má zpátky.“

Při zmínce jeho jména se usmála, ale zároveň pocítila nečekaný nával úzkosti.

„Myslíš? Obávám se, že po naší poslední hádce sousedi zavolali metropolitní policii.“

„Pýcha dělá s lidmi podivné věci. Zlobí se, to ano, ale dobře víš, že chce, aby ses vrátila.“

Tím si nebyla tak jistá. Rozešli se ve zlém. „Ví, že jsem v pořádku?“

„Samozřejmě,“ ujistil ji Moore. „Zavolal jsem mu, jakmile jsem se o tom doslechl. A ještě mu to potvrdím, až spolu domluvíme. Pokud mu to ovšem nechceš sdělit sama.“

Ta nabídka ji zaskočila. Byla agentka na misi. V takové pozici se nepovolovaly telefonáty domů. Přesto ji ta myšlenka lákala. Ráda by slyšela jeho hlas, řekla mu, že se má dobře. Ale něco ji drželo zpátky.

„Kvůli mně ohýbáš předpisy,“ podotkla.

„Marcus byl kdysi jedním z nás,“ odpověděl. „Můžu je upravit pro vás pro oba, anebo tě můžu dopravit domů.“

Znělo to jako hotové požehnání. Strašně moc si přála s tím šílenstvím skoncovat. Z toho všeho, co se přihodilo, byla emočně i fyzicky vyčerpaná. Bylo by tak příjemné jet domů, spát zase ve své vlastní posteli a probouzet se, zatímco jí Marcus připravuje kafe. A i kdyby jejich vztah neměl budoucnost, i kdyby Marcus zatím šel dál nebo se pořád zlobil natolik, že by jí nedokázal odpustit, stejně by toužila se vrátit, i kdyby jen proto, aby mu mohla věcněji vysvětlit, proč se tehdy tak rozhodla. Ale zároveň s tím, jak se jí hlavou honily takové myšlenky, ji napadalo, proč by vůbec měla svá rozhodnutí obhajovat.

Jako by se ten jejich spor znovu rozhoříval. A McCarter je stále tam někde venku, pohřešovaný. Převzala štafetu jeho ochrany a nebyla připravená to vzdát, dokud on nebude v bezpečí.

Rozhodla se s nepříjemným pocitem déja vu. „Pokud se nemýlíš, řítí se na nás nějaká katastrofa. Jaký by mělo smysl vracet se domů a čekat, až k tomu dojde? Jestli nemáš nějaký lepší nápad, nejprospěšnější pro všechny bude, když budu pokračovat.“

Namlouvala si, že to je prostá logika, ale věděla, že za tím je daleko víc. Znala se dost dobře na to, aby si uvědomila, že na jejím rozhodnutí se podílí potřeba uniknout. Něčemu se vyhýbala; nikoliv sporu, který by se pravděpodobně opět rozhořel, s tím by se nějak smířila, ale něčemu hlubšímu. Jako kdyby na ni čekala nějaká pravda, které ještě nebyla připravená čelit.

Moore nic neříkal, přesto Danielle vycítila, že její rozhodnutí schvaluje a možná ho dokonce očekával. „Určitě to takhle chceš?“ ujistil se nakonec.

„Když něco začnu, tak to taky dokončím,“ odpověděla. „Vyřiď prosím tě Marcusovi, ať mi to odpustí.“

„Vyřídím,“ slíbil Moore. „Domníváš se, že dokážeš najít McCartera?“

Danielle vzpomínala na to, co se stalo v Mexiku. Na práci, kterou s McCarterem udělali. Rozhovory, jaké spolu vedli. Bylo tomu sotva osm dní, ale přistihla se, že jí připadá, jako kdyby se pokoušela rozpomenout na něco, co dělala před pár lety. Přesto ji něco napadlo.

„Mám určitou představu, kde začít,“ prohlásila.

„To je skvělé,“ pochválil ji Moore. „A co Hawker? Možná by bylo dobré, kdyby jel s tebou. Přinejmenším mu to zabrání jít po Saravičovi.“

„Zeptám se ho na to. Co mám udělat s Jurijem? Nejsem si jistá, jestli je vhodné brát ho s sebou.“

Moore zaváhal. „Pokud ho pošleš sem, nemůžu ti slíbit, že se ho nezmocní státní aparát nebo CIA. Ať už by dopadl tak nebo tak, pošlou ho zpátky do Ruska. Když si ho necháš u sebe, třeba bude nějak užitečný.“

Ta myšlenka se jí nelíbila, nechtěla využívat malého chlapce jako pomocníka při pátrání, ale představa, že ho vrátí do Ruska, byla nepřijatelná. „V tom případě zařiď dopravu pro tři.“

„Kam to bude?“

„Dostaň nás do Campeche,“ řekla. „Dál už si poradím sama.“

( 22 )

Profesor McCarter vykročil ze stísněného, sešlého činžovního domu a kulhal do středu maličké rybářské vesnice zvané Puerto Azul. To místo si zvolil k pobytu záměrně proto, že nešlo o žádný hotel ani motel a na rozdíl od většiny okolních penzionů mělo pouze vchod ze dvora. Ten jeho vedl na příkré, rozvrzané schodiště a do chodby s pěti dveřmi, což jak doufal, by mělo přispět k tomu, že tady bude v bezpečí.

Především si ho však vybral proto, že mu připomínalo pokoj, v jakém se ubytoval se svou manželkou během jejich svatební cesty, kterou strávili právě v tomto městě, zatímco on sám pracoval na vykopávkách jen hodinu cesty odtud směrem do vnitrozemí.

Nevěděl, jestli je za tím důvěrně známé prostředí, nebo podivné vidění, které zažil v obřadní sauně chiapaské vesnice, ale měl najednou pocit, že jeho žena je tu s ním. Pomáhá mu. Dohlíží na něj.

Zjevila se mu v několika živých snech, z nichž některé byly příjemné, zatímco jiné neměly daleko k noční můře. A čas od času se přistihl, jak v soukromí svého pokoje, tak na veřejnosti, že s ní, aniž si to uvědomuje, nahlas mluví, jako kdyby stála vedle.

V Puertu Azul zatím strávil tři dny, po týdnu zotavování v horské vesnici. Ocův návrat s lahvičkou antibiotik ho zachránil, jednak před bakteriální infekcí šířící se jeho tělem, jednak před péčí šamana. A přestože se infekce dosud zcela nezbavil, opustil vesnici, jakmile byl dost silný na to, aby mohl chodit.

V tu chvíli McCarter netušil, kam se má vydat. Soudil, že lidé, kteří ho napadli, se domnívají, že je mrtvý; jinak by ho nenechali na pokoji. Ale nabízela se možnost, že se jim podařilo zachytit jeho hlášení Mooreovi nebo že si z Mooreových následných činů na záchranu Danielle odvodí, že je dosud naživu.

Proto se ukrýval a nechal si narůst plnovous, a nevydal se do města a do hotelu, kde měli s Danielle základnu (a kde zanechali spoustu zavazadel), ale do Puerta Azul, ležícího na severním pobřeží Yucatánu sto třicet kilometrů od Cancúnu.

Městečko přitahovalo jen hrstku turistů, nicméně dost na to, aby jeho přítomnost nebyla nápadná. A přestože bylo na hony vzdálené od mayských nalezišť ve vnitrozemí, a dokonce i od pobřeží, stále bylo na dosah oblasti, o níž se spolu s Danielle domnívali, že by mohla ukrývat další z kamenů produkujících energii.

Prašnou ulicí se vydal na svou každodenní pochůzku, kolem dětí, které si tu hrály a které mu začaly říkat Moses Negro: Černý Mojžíš. S obrovskou vycházkovou holí, o niž se při chůzi opíral, sešitem v podpaždí a počínající houštinou prošedivělých vousů se pro takovou roli rozhodně hodil. Do určité míry ji i prožíval, vždyť se snažil NVI dovést do jakési země zaslíbené. Jen doufal, že na té cestě nestráví čtyřicet let.

Aby našel ostrov Rubáše, pospojoval si to, co se dozvěděl v brazilské jeskyni, s mayskými nápisy nalezenými v Mexiku a Belize. Využíval přitom satelitní snímky, infračervené letecké fotografie a šeptandu vesničanů, kteří dosud žili postaru. Přivedlo je to ke kráterovému jezeru na hoře Pulimundo a k soše Ahaua Balama, jaguářího krále. McCarter očekával, že právě tam najdou klíč k dalšímu pátrání. Ale informace, které objevili, byly mlhavé, v danou chvíli zcela nesrozumitelné a ani poté, co sotva čitelné skvrny ze své lněné haleny přepsal, mu nedávaly o moc víc smyslu.

Z toho, co odhalil před návštěvou ostrova Rubáše, vyplývalo následující: Cesta začíná s duchovním průvodcem, Ahauem Balamem. Z velkého města vyjde špička kopí k Chrámu bojovníka. Tam bude nalezena Oběť duše. Odtud na zářící stezku, ke šlépějím bohů a Oběti těla. S nimi povstane Štít jaguára.

Nemohl přijít na to, co to znamená. Král zobrazený na kamenném monolitu nedržel žádný štít ani žádné kopí. Jediné hieroglyfy, které tam našli, představovaly čísla. I kdyby se jednalo o krále nebo Ahaua, o nichž vypráví legenda, McCarter z toho nedokázal vyčíst nic, co by je dovedlo někam dál. Bylo to, jako kdyby našel instrukce, ve kterých by stálo: Jeďte po té silnici na další silnici a pak zahněte na třetí silnici. Zoufalý z toho, že v tom není schopen nalézt nějaký smysl, se odhodlal vylézt ze své svatyně. Potřeboval víc informací.

Kulhal dál ulicí a ztěžka dopadal na hůl. Napůl cesty mezi svým bytem a pláží našel internetovou kavárnu. Zaplatil poplatek, usadil se na rozviklané židli a zaregistroval se.

Potřeboval se připojit k systému své univerzity, kde by měl přístup k datům, uloženým na sálovém počítači. K datům, jako byly satelitní mapy Yucatánu. Čekal, zatímco se spojení načítalo. Neměl jak zjistit, jestli je jeho účet někým sledován, ale Danielle ho před podobným používáním nezajištěné sítě důrazně varovala. Lidé, s nimiž měli co do činění, byli mimořádně zkušení, a pokud nějakým způsobem monitorují univerzitu, přihlášením na svůj účet jako by vysílal do celého světa, že je živý a zdravý v Mexiku.

Napadlo ho, že by se mohl svézt autobusem do jiného města, jiné internetové kavárny někde jinde. Jenže byl tak zpropadeně unavený. Zranění, stále ještě nedoléčené, ho oslabovalo. Denní žár vysával jeho energii a noční pocení a zimnice mu bránily ve spánku.

Nervózně vyťukal heslo.

Zatímco se jeho prst vznášel nad klávesnicí enter, napadla ho další myšlenka. Co kdyby to za něj udělal někdo jiný. Bylo to docela prosté, až na to, že jiní toho mohli daleko víc tratit a McCarter začínal věřit, že on by tím mohl i něco získat.

Zmáčkl klávesu. Přesýpací hodiny se několikrát převrátily a pak se mu přístup otevřel.

Přiblížil si obraz natolik, aby viděl největší ruiny v oblasti, a dokonce i některé menší. Pochyboval, že mu pomůže něco, co se nachází v místech navštěvovaných turisty. Hledal starší zříceniny, stavby pohlcené džunglí dávno předtím, než byla vůbec postavena velká města jako Chichén Itzá nebo Palenque.

Podle moderních teorií byla mayská civilizace stará nějakých dva tisíce let. Z toho, co McCarter a Danielle našli v brazilském deštném lese, vyplývalo, že jí předcházelo společenství, které existovalo již dlouho předtím. A že lidé, kteří v něm žili, opustili svá sídliště a přesunuli se na sever, putovali přes Andy a dál přes středoamerickou pevninskou šíji, až se nakonec usadili v hornaté oblasti a džunglích Yucatánu, Guatemaly a Belize.

Z potomků těchto cestovatelů se následně stali Mayové. A pokud se McCarter a NVI nemýlili, vyprávění o jejich exodu se začlenilo do mayské prehistorie. Odchod z místa jejich původu, z místa, které nazývali Tulán-Zuiva a odkud si přinesli i samu podstatu moci: duchovní formy svých bohů uzavřené ve zvláštních zářících kamenech, které až děsivě připomínají předmět v současném vlastnictví NVI.

McCarter soudil, že jakékoliv podobné kameny by se musely nacházet na územích s nejstaršími pozůstatky mayské civilizace. A k objevení trosek takového stáří potřeboval fotografie, které odhalí mnohem víc, než kolik je vidět pouhým okem.

Zatímco se tiskla první sada obrázků, otevřel druhý soubor, ten, který obsahoval infračervené snímky. Tyto záběry pronikly zelení listoví a zachytily teplo. A teplota různých druhů vegetace McCarterovi prozradila, co se potřeboval dozvědět. Mayové žijící v nížinách používali ke stavbám vápenec, a i když les tyto stavby pohltil, teplo, které vyzařovaly, bylo jiné než teplota okolní půdy.

S tím, jak snímek na obrazovce nabýval většího rozlišení, v McCarterovi rychle vzrůstala naděje, kterou vzápětí vystřídaly obavy a určitý pocit bezmoci. V Yucatánu se nacházely stovky neprozkoumaných zřícenin, jen v okruhu třiceti kilometrů jich bylo víc než dvacet. Jak se má sakra rozhodnout, odkud začít?

Za jeho zády zazvonil telefon. Mobil v kapse některého zákazníka. Zvonění bylo důvěrně známé, stejná melodie jako na jeho vlastním přístroji, a na okamžik v něm vyvolalo vzpomínky. Vybavil si rozhovor, který vedl s Arnoldem Moorem před několika měsíci.

„Doufám, že vás neruším,“ řekl Moore. V hlase měl tón prodejce, který si moc dobře uvědomuje, že ruší, ale je mu to úplně jedno.

„Čeká nás další slyšení?“ zeptal se McCarter, který měl na mysli sérii parlamentních vyšetřování, zaměřených na jeho krátké působení u NVI.

„Nic takového,“ odvětil Moore. Nakrátko se odmlčel a pak dodal: „Doneslo se mi, že jste žádal o přístup ke kameni. Myslím, že to můžu zařídit.“

To bylo pro McCartera překvapení. „Úžasné,“ prohlásil.

„Nejdřív ale mám pár otázek,“ pokračoval Moore. „Co víte o dvacátém prvním prosinci 2012?“

Rok dva tisíce dvanáct: předpokládaný konec mayského kalendáře. Dalších deset minut se McCarter pokoušel vysvětlit, že to datum pro Maye neznamená konec světa, jak se tolik lidí domnívá. Aspoň ne jednoznačně.

„Jak to myslíte?“ chtěl vědět Moore.

„Tak za prvé, našly se pomníky s nápisy, které předpovídají události, většinou všedního rázu, k nimž má dojít až po tomto datu. Za druhé je počet mayských odkazů na toto konkrétní datum relativně nízký vzhledem k celkovému množství hieroglyfických zápisů. A za třetí, jelikož záznamy mayského dlouhého počtu do jisté míry připomínají odometr, vyskytly se dokonce teorie, podle nichž se popisy apokalypsy ve skutečnosti vztahují k událostem, ke kterým došlo v předchozím cyklu, před 5114 lety.“

Zkusil to s analogií, která by mohla být Mooreovi bližší.

„Lze to přirovnat ke Zjevení svatého Jana. Mnozí bibličtí badatelé vám řeknou, že Zjevení není předpovědí konce světa, ale skrytým popisem soudobých událostí v Římě a pronásledování křesťanů v prvním století.“

„Jistě, ovšem,“ řekl na to Moore, nebo snad poznamenal něco podobného. Znělo to, jako když vlastně doopravdy neposlouchá. Pak ale zase zpozorněl a zeptal se: „Víte o něčem, o jakémkoliv spolehlivém zdroji, z něhož by mohlo vyplývat, že tomu tak není?“

McCarter usilovně přemýšlel. „Existuje jedna památka, takzvaný tortugerský Monument 6. Je silně poškozený, ale hieroglyfy, které na něm zůstaly, popisují událost z konce kalendáře, na závěr 13. baktunu, což je období trvající 144 000 dní. Toto datum připadá na jednadvacátý prosinec 2012. Píše se tam, že bůh změny, Bolon Yokte, sestoupí z černého čehosi a uskuteční… něco.“

Následovalo zaražené ticho. „Něco,“ zopakoval posléze Moore. „Co myslíte tím něco?“

McCarter pokrčil rameny. „To nikdo neví. Znaky, které to něco měly označovat, byly zničeny. Podobně jako některé z těch, co jsme našli v Brazílii. Skoro to vypadá, jako by je někdo záměrně roztříštil.“

„Takže pro Maye nebyly takovým stěžejním bodem zájmu, jak se nám mnozí snaží namluvit,“ poznamenal sklíčeně Moore.

„Nebyly,“ souhlasil McCarter. „Spíše představovaly jednu myšlenkovou linii. Možná ostatními odmítanou. Jako většina apokalyptických představ byla většinovou kulturou považována za bezcennou a bezvýznamnou.“

„A přesto přetrvala do dnešního dne, nezměněná,“ podotkl Moore. „Vidíte v tom něco?“

McCarter se nad jeho slovy zamyslel. Co vlastně hledá? Vlákno pravdy, kterou není možné dokázat? Jediné, o čem taková vytrvalost svědčila, bylo, že existovalo nějaké společenství, které nedopustilo, aby se na legendu zapomnělo. Společenství uvnitř jiného společenství. Společenství se znalostmi. Snad to byli kněží. Nebo dokonce jen určitá jejich skupina, která se starala o to, aby to datum a proroctví žily dál, navzdory jejich odmítání a neoblíbenosti v rámci širší společnosti i u jejích vedoucích představitelů.

„Strážce ohně,“ odpověděl McCarter. „Ale pořád nic víc než fanatické zanícení.“

„Co když vám řeknu, že vím o něčem, co by mohlo jejich fanatismus ospravedlnit, něčem, co by naznačovalo, že v onen den skutečně dojde k mimořádně významné události?“

McCarterovi bylo jasné, kam Moore míří. Ke skutečnému předmětu jejich telefonátu, brazilskému kameni.

„Pak vám na to odpovím, že možná existují další,“ řekl.

Opět se rozhostilo ticho, tak dlouhé, že to málem působilo, jako by byl hovor přerušen. Tentokrát za ním McCarter vycítil rozvažování. Obezřetnost. Dokonce obavy. Konečně Moore opět promluvil. „Spíte poslední dobou dobře, profesore?“

Byla to zvláštní otázka. Tím spíš, že McCarter už celé měsíce trpěl příšernou nespavostí. „Nemůžu spát,“ odpověděl.

„Tak jako nikdo z nás,“ poznamenal Moore. „Měl byste přijet do Washingtonu.“

„Zamluvte mi letenku,“ řekl McCarter. „Potom si promluvíme.“

Hlasitý úder ho vrátil do přítomnosti. Otočil se, připravený se bránit. Hluk způsobil nějaký zákazník, který prudce vstal a převrhl židli.

McCarter zjistil, že mu buší srdce a třesou se mu ruce. Mladý muž a jeho společnice se rozesmáli, přičemž ona ho napomínala, aby byl opatrnější.

Byli to Američané. Její bundu zdobilo několik placek. Na jedné z nich stálo: 2012, MEJDAN, JAKO KDYBY NEBYLO ŽÁDNÉ ZÍTRA, druhá byla narážkou na dlouholeté působení Dicka Clarka v roli moderátora silvestrovských přenosů z newyorského Times Square, známých jako Roztančený Silvestr Dicka Clarka. Na té bylo napsáno: ROZTANČENÝ SILVESTR KUKULKÁNA.

Prostě nebyli vůbec v obraze.

Blížící se datum přitáhlo v tuto dobu do Mexika další tisíce turistů. Většinou z Ameriky, ale mnohé i z Evropy a Asie. Pár jich tu bylo z nějakého rozumného důvodu, ale naprostá většina si přijela jen užívat pěkného počasí a příležitosti k oslavě.

McCarter jim to rozhodně nemohl mít za zlé a jejich přítomnost mu navíc umožňovala snáze splynout s davem, když s Danielle prováděli průzkum. Teď si ale dělal starosti, kdo další se v tom davu může skrývat.

Americký pár se podíval jeho směrem; muž na něj upřeně zíral. McCarter najednou potřeboval vypadnout.

Posbíral si papíry, odhlásil se z počítače a obsluze podal deset dolarů.

Když odkulhal na ulici, ohlédl se za sebe do kavárny. Zaměstnanec i druhý zákazník ho pozorovali a McCartera na okamžik přepadl záchvat nezvladatelné paranoie.

Našel správný rytmus chůze o holi a pohyboval se rychle, i když poněkud neohrabaně při straně ulice. No a co je na tom, že ho pozorují. Není to nikdo, jen turisté ve studentském věku. Nejsou na straně nepřítele, říkal si. Nejsou na straně nepřítele.

Slyšel, jak mu v hlavě rezonují myšlenky, a čím víc se je snažil potlačit, tím silnější se zdály být.

„Pomoz mi,“ zašeptal do okolního vzduchu, v němž hledal ducha své zesnulé ženy. „Olivie, prosím tě, jestli můžeš, tak mi pomoz.“

Protože nezaslechl žádnou odpověď, pospíchal kupředu, na jediné místo, kde se cítil aspoň jakž takž bezpečně; do svého pokojíku v penzionu. Musel se tam dostat, aby si mohl prostudovat vytištěné fotografie a informace. Nerušeně si dělat poznámky a znovu se pokusit přijít na smysl nápisu, který viděl na ostrově Rubáše.

Ale jak se belhal dál, začala ho trápit jiná myšlenka. Takové poznámky by byly mimořádným přínosem pro jejich konkurenci. Pokladem, který lze nalézt nebo ukrást. Už jen samotná skutečnost, že si napíše poznámky a závěry, by ho mohla ohrozit, možná by dokonce způsobila, že by se v případě chycení stal nadbytečným.

Pokud by měli mé poznámky, mé vlastní myšlenky, k čemu bych jim byl já?

Pokoušel se uklidnit. Potřeboval si vyčistit hlavu a napadlo ho, že si najde nějaký bar, kde se opije do němoty. Místo toho ale zvolnil tempo a vědomě zpomalil dech. O něco klidnější změnil směr a vydal se do náhodně zvolené uličky.

Vlastně jen potřeboval najít způsob, jak si dělat poznámky, které by mohl okamžitě zničit. Chtělo to nějakou drtičku nebo oheň, anebo něco, na co by mohl čmárat a zas a znovu to přemazávat, aniž by po jeho závěrech zbyly nějaké stopy.

Potřeboval tabuli. Bylo to tak prosté a přitom dokonalé. Ochránil by tím sám sebe i svůj úkol. Jenže pokud se nevloupe do nějaké školy, nebylo pravděpodobné, že by sehnal tabuli v ospalé rybářské vesnici Puerto Azul.

Ta překážka se zdála nepřekonatelná. A pak vzhlédl a zjistil, že se ocitl na konci uličky, kde ho jen uzounká silnice oddělovala od okraje písečné pláže. Právě nastával odliv, takže písek byl krásně vyhlazený a dost tvrdý na to, aby se do něj dobře kreslilo.

McCarter našel svou tabuli.

( 23 )

Hawker cítil, že se věci dávají do pohybu. Nejen fyzicky, tím, jak nákladní loď zvolna mířila na otevřené moře, ale i na více osobní rovině.

Danielle konečně dotelefonovala s Moorem a přístroj zasunula zpátky do batohu. Blížila se k Hawkerovi s oním typickým výrazem odhodlání v očích. Už zase pracovala.

„Tak co, vy dva?“ zeptala se.

„V pohodě,“ řekl Hawker. „Učím toho kluka létat.“

Ještě jednou zdvihl paži jako křídlo a Jurij to po něm opakoval.

„Já“ začala.

„Dobře vím, co chceš říct.“

„Musím jet zpátky,“ prohlásila. „McCarter je pořád tam někde a odmítá se vrátit.“

Hawker nemohl uvěřit tomu, co slyší. „Určitě mluvíme o stejném člověku?“

„Každý se mění,“ poznamenala.

Nedokázal si představit, že by se McCarter změnil tak zásadně, ale zřejmě mu na tom, po čem pátrají, mimořádně záleželo.

„Uvědomuješ si, že jste tímhle kšeftem oba obsedantně posedlí?“

„Nejspíš ano,“ odpověděla. „Máš chuť naskočit do vlaku šílenců?“

„Ty chceš, abych se k vám přidal?“

Na okamžik zamířila pohledem na moře, jako by váhala a nebyla si jistá, co vlastně chce.

„Nebudu ti lhát,“ řekla nakonec. „Tenhle úkol je stejně zvláštní jako ten minulý. Možná ještě podivnější. Netuším, co z toho bude, ale vím, že McCarter je v tom až po uši.“

„A ty za něj cítíš zodpovědnost,“ doplnil Hawker.

Přikývla. „Ale tobě taky hodně dlužím. Takže tě nechci do ničeho nutit.“

Hawker se zhluboka nadechl. Poprvé po deseti letech měl před sebou na dosah volnou vstupenku do nového života: Mooreovy peníze uložené na anonymním švýcarském účtu. Mohl by zmizet, stát se někým jiným a nechat za sebou temnotu světa, ve kterém poslední dobou žil. Maloval si pláž v Saint-Tropez se studeným pitím, teplým pískem a přehlídkou krásných žen. Třešničkou na dortu byla Danielle, která by se k němu přidala. Společně by cestovali kolem světa za Mooreovy finance. I kdyby si dopřávali, vyžili by z nich celá léta.

Jenže ten krásný sen by se proměnil v noční můru z pocitů viny, jestliže by McCarter zůstal tam venku a nechal se zabít nebo kdyby se Danielle vydala za ním a došli by úhony oba.

Jak se znal, strávil by pak zbytek svého života a utratil všechny Mooreovy peníze, jen aby potrestal Kchanga nebo Saraviče za to, co udělali. Po něčem takovém zrovna netoužil.

„Myslím, že vám dvěma tak trochu přeskočilo. Celý tenhle soudný den, proroctví konce světa, to asi fakt nepochopím. Já tvrdím, že pokud má lidstvo padnout za všechno, čeho se dopustilo, rychlý a čistý konec je příliš mírným trestem.“

„Chápu,“ poznamenala, očividně připravená na odmítnutí.

„Ale nemůžu tě v tom nechat,“ dodal. „Když jsi mě vyhledala v Brazílii, slíbil jsem, že ti to pomůžu dotáhnout do konce. Tehdy jsem si myslel, že to skončí, jakmile tě v bezpečí dostanu do Manausu, ale v tom jsme se zřejmě všichni mýlili.“

Usmála se. A ten úsměv Hawker miloval. Stejně jako na ní obdivoval to, že nenechá McCartera, ať si poradí sám, přestože ji už jednou málem zabili, když se ho pokoušela ochránit.

„Pojedu s tebou,“ prohlásil. „Udělám, co bude v mých silách, abych ti pomohl najít McCartera a zajistil vám bezpečí. Tohle si beru jako svoje poslání, ale co se týče kamenů a všeho dalšího, to už je tvůj problém. Já to vidím tak, že jde buď o nějakou úžasnou hrátku vesmíru, nebo o Pandořinu skříňku, se kterou jsme si neměli vůbec zahrávat. Ale protože vy dva jste dost velcí blázni na to, abyste se za tím hnali, udělám, co můžu, abyste se nedostali do potíží.“

„Takže ty budeš tím hlasem rozumu?“ zeptala se, stěží potlačujíc smích.

Hawker objal Jurije kolem ramen. „Já a tady ten kluk,“ oznámil. „Dohlédneme na to, abyste nesešli ze správné cesty.“

Jurij vzhlédl. Neřekl nic, ale oči mu zářily. Zřejmě se mu líbilo, že je středem pozornosti.

Danielle se zatvářila nevěřícně, bylo však vidět, že z toho má radost. „To je jako žádat lišku, aby ohlídala kurník. Přesto… děkuju.“

Všiml si záblesku v jejích očích. „Ale jedno si pamatuj. Až tohle skončí, za předpokladu, že svět nevyletí do povětří, myju si nad vámi ruce. Jestli se vy dva rozhodnete, že se vydáte na nějakou další křižáckou výpravu, dobrá, jeďte si. Ale na mě už bude čekat pláž.“

Tváří jí přejel uličnický úsměv. „Jdeš do důchodu nebo něco takového?“

„Vlastně ano,“ odpověděl. „Nedávno jsem objevil výhody důchodového připojištění. I když ne zrovna svého vlastního.“

Podezíravě se na něj podívala, ale on to dál nerozváděl.

„Hmm…“ protáhla rozpustile. „Tak to jsme možná dva.“

„Jak to myslíš?“

„Až tohle skončí, za předpokladu, že svět nevyletí do povětří, tak já skoncuju s NVI a tímhle vším.“

Hlas měla vyšší než obvykle, jako by si jen tak pohrávala. Přesto to zároveň určitým způsobem působilo jako výzva. Kdo odejde dřív a za lepším. A Hawker ji znal natolik dobře, aby věděl, že ráda vyhrává.

„Možná tomu nebudeš věřit,“ pokračovala, „ale i já jsem nějakou chvíli vedla normální život. A bavilo mě to.“

Málem se nahlas rozesmál. „Vážně?“ podivil se. Tentokrát byl doopravdy překvapený.

„No a co? Myslíš si snad, že nedokážu vést normální život?“

„Péct koláče a vyřizovat pochůzky?“

„Pokoušet se lobovat o miliony dolarů a pomýšlet na kandidování do Kongresu,“ utřela ho nabroušeně.

Její podráždění ho pobavilo. „Tak za prvé, tohle není normální život. A za druhé, nejde o to, že bych si myslel, že něčeho takového nejsi schopná. Jen si nedokážu představit, že by tě to moc dlouho bavilo.“

Rozesmála se a zavrtěla hlavou, jako by ji hluboce zklamal, ale její smích se vytratil až příliš rychle a Hawkera napadlo, jestli byl upřímný.

( 24 )

Zatímco McCarter kráčel po písku, dumal nad tím, jak o pláž prakticky zakopl. Spolu se svou ženou často cestoval autem a k potěšením z těchto výprav patřilo i to, že bezpočtukrát zabloudili a ona nakonec vždycky našla ztracenou cestu.

Nebyl si jistý, nakolik to může připsat jakémusi zásahu nadpřirozena, ale pokud někdo věděl, že půjde dál, aniž by ho napadlo zeptat se na cestu, pak to byla jeho žena.

„Jestliže jsi to byla ty, děkuju ti,“ řekl.

Na vrcholku pláže byl písek měkký a lehounký. McCarter maličko škobrtl, když do něj vstoupil. Ale obešel ho a popošel blíž k příboji. Zastavil se těsně před hranicí, kam dosahovaly vlny, kde se vzpínaly a slábly, než zase klesly zpátky do Mexického zálivu.

Tady byl písek pevný a McCarter už na nic nečekal a jal se do něj kreslit svou holí.

Začal tím, co vyčetl ze sochy, kterou jim ukradli před očima. Její tvůrci patřili k nejstarším mayským umělcům v dané oblasti a McCarter si je spojoval s kmenem, jehož potomci odešli z Brazílie. Když hieroglyfy poprvé uviděl, nevěděl, co si o nich má myslet. Většinu z nich tvořila čísla, dlouhé řady čísel, která mu tenkrát nedávala žádný smysl.

Uvědomoval si, že Mayové byli čísly posedlí; vždyť i jejich kalendáře byly toho viditelným důkazem. Řadili se také k prvním kulturám, které objevily a pochopily význam nuly. Matematiku používali k projektování měst a stavbám pyramid. Dokonce se zdálo, že některé výpočty, vyryté v různých městech do kamene, měly jediný účel: demonstrovat jejich dovednosti. Starověká obdoba toho, když se dnes někdo pokouší nalézt nejvyšší prvočíslo nebo vypočítat pí na větší počet desetinných míst než kdokoliv před ním.

Jeho přítel matematik kdysi přišel s myšlenkou, že Mayové možná byli numerologové a že jejich elita v podstatě uctívala čísla sama o sobě. McCarter tak daleko nezašel, nicméně pochopil, že odpověď na to, po čem právě teď pátral, spočívá v nějakém výpočtu.

Rád řešil problémy v noci, když nemohl spát. Už prověřil nejrůznější teorie a zamítl je. Zdálo se, že čísla nezastupují žádné konkrétní místo a nedají se dešifrovat ani jako jména. Zrovna tak neurčovala čas v rocích nebo měsících či nějaké jejich obměně z nejrůznějších mayských kalendářů. Byla to prostě čísla, dlouhé řady čísel, a McCarter si všiml, že je neoddělovaly čárky.

Pak se o jedné bezesné noci dobelhal do koupelny, aby si vleklou infekci v noze ošetřil antiseptickým přípravkem. Přípravek byl koncentrovaný a měl se ředit pitnou vodou. Jelikož se infekce nemohl zbavit, McCarter se rozhodl, že si namíchá silnější roztok. Podíval se na lahvičku, aby si přečetl instrukce.

Našel tam řadu čísel, která stanovovala potřebné koncentrace; jednu pro vykapání očí, jinou pro povrchové užití a další pro ošetření porušené kůže nebo podobných otevřených zranění.

Čísla byla uspořádána ve dvojicích; jako poměr vody a léku. 50:1 na oči, 30:1 na kůži, 10:1 při použití na otevřené rány.

McCarter si roztok namíchal přibližně v poměru 2:1 a nalil si ho na hnisající ránu po kulce; pálilo to tak, že zkřivil obličej bolestí. Když si ale zpěněnou kapalinu opláchl několika hrnky další vody, bolest trochu polevila a v tu chvíli mu to najednou došlo.

Čísla na soše byla zapsána podobně. Představovala poměry, v nichž druhé číslo bylo pokaždé stejné: 90. A jak o nich tak přemýšlel, najednou pochopil, co se mu pokoušela sdělit.

První z každé dvojice představovalo východo-západní demarkační linii. Ta další poukazovala na úhly k ní vztažené, přímky, které mohly v daném úhlu vycházet od určitých trosek či jiných míst, která Mayové považovali za posvátná. Pokud si to vysvětloval správně, přímky se budou sbíhat ve tvaru šipky. Špičky kopí, která je dovede k Chrámu bojovníka.

Když byl teď na pláži s vytištěnými fotografiemi a čísly, která znal zpaměti, musel jen přijít na to, ze kterých trosek, jichž byly v okolí desítky, ty přímky mají vycházet.

McCarter se díval do papírů a v písku si dělal další značky. Nakreslil východo-západní linii, jak nejpřesněji dokázal, a pak začal doplňovat okolí. Z oblázků a ulit navršil malé hromádky, které měly představovat větší zříceniny viditelné pouhým okem, a pak rukama uplácal kopečky písku jako trosky, které byly vidět pouze na infračerveném skenu a byly dosud pohřbené v džungli.

Takhle pracoval zhruba hodinu, chodil sem a tam, belhal se po svém náčrtku, občas se ztěžka sehnul, aby něco poopravil. Pár, který procházel kolem, vrhl na McCartera a jeho veledílo znevažující pohled; jemu to bylo jedno, nestavěl přece hrady z písku.

Přikreslil řeku a upravoval polohu různých orientačních bodů, dokud si nebyl jistý, že je všechno na správném místě a ve správném měřítku.

Když ustoupil a podíval se na svůj nákres, musel se usmát. Pro přihlížející to bylo čmárání šílence, ale on v tom viděl dokonalou kopii satelitního snímku, do které si navíc mohl libovolně zakreslovat a zase své kresby umazávat.

Rozhlédl se, aby se ujistil, že je sám, a pak se pustil do práce na další fázi projektu: výběru ruin, ze kterých povedou přímky.

První přímka měla začínat ve „velkém městě u ústí studny“. McCarter věděl, že to je překlad názvu Chichén Itzá, který pocházel z mayského jazyka yucateco.

Našel dané místo na plážové mapě a pokusil se odhadnout úhel. Na okamžik zalitoval, že s sebou nemá nic, co by se dalo použít jako úhloměr, ale když čáru dvakrát vymazal, napotřetí měl pocit, že se docela trefil. Protáhl ji na sever, směrem k zálivu a pěně vybíhajících vln.

Orientační bod pro druhou přímku bylo obtížnější určit. Znaky si vyložil jako Chrám vycházejícího slunce, ale v Yucatánu mohlo být na padesát míst, která se nějak vztahovala k východu slunce, takže to jeho pátrání nikterak nezužovalo.

V druhém řádku popisu byl chrám označen jako „místo Vosí hvězdy“, Xux Ek, a tak někteří Mayové pojmenovali Venuši. Když se nad tím spojením zahloubal, jako první mu přišly na mysl trosky v pobřežním Tulumu.

Neměl jak získat jistotu, ale také neměl co ztratit. Popošel k hromádce ulit představující Tulum a odhadl úhel. Začal kreslit holí čáru a protahoval ji směrem na severozápad, napříč Yucatánským poloostrovem. Přesně jak doufal, nová přímka směřovala k té první. A pak se konečně setkaly.

Byla v tom jediná potíž. Na jeho provizorním diagramu se poblíž onoho bodu nenacházelo vůbec nic. Žádné hromádky ani navršený písek.

McCarter se zklamaně posadil. Překontroloval své výpočty a úhly a pak se pustil do zkoumání vytištěných fotografií. V oblasti, kde se jeho přímky křížily, nejenže nebyly žádné viditelné ruiny, ale nic nevykazovaly ani snímky družic Landsat. Žádné ukryté obrysy vápence ani pouhá skvrna, která by naznačovala, že někde poblíž mohlo být něco postaveno. Nic než kilometry pobřeží zarostlého džunglí.

Zoufale si povzdechl. Otřel si čelo předloktím, aby se zbavil potu, ale tím si ho jen umazal od písku.

Čím dál sklíčeněji se rozhlížel po ustupující pláži. Bylo krátce po poledni a horké slunce mu hřálo záda, přičemž jemné burácení vlnek útočících na pláž klidnilo jeho mysl.

Jak tam tak seděl a říkal si, co se sakra pokouší dokázat tím, že zůstává v Mexiku, necelý kilometr dál po pobřeží vyjel z přístaviště motorový člun. Hlučně zrychloval a projížděl ve vzdálenosti nějakých devadesáti metrů podél pláže.

Zatímco McCarter pozoroval, jak se ztrácí v dáli, brázda, která se tvořila za zádí, se blížila ke břehu a cestou se spojila s menší, přírodní vlnou.

Společně se vzduly a přelily přes písek, přičemž zasáhly hlouběji do pláže, až k bodu, kde se křížily McCarterovy přímky. Voda na okamžik vířila, pěna a nános se zavrtávaly několik centimetrů do písku. A pak vlna sklouzla zpátky, vrátila se do zálivu a v místě, kde křižující se přímky tvořily hrot kopí, nechala čisté plátno.

„Smazala mi tabuli,“ bručel McCarter. „Znamená to, že mám začít úplně od začátku?“

Unaveně vstal, přesvědčený, že tomu tak bude. Ale pak si všiml, že vše ostatní na jeho plánku zůstalo neporušené. Něco ho napadlo. Ještě jednou se podíval na vytištěné fotografie.

Když porovnal záběry s čárami, které nakreslil do písku, uvědomil si, že zapomněl načrtnout obrys pobřeží. Při zvoleném měřítku plocha, kterou vymlelo dmutí vln vyvolané lodí, poměrně přesně představovala linii pobřeží.

Podíval se na třpytící se vodu Mexického zálivu. Právě tím směrem ukazovala Špička kopí. Tam někde se nalézal Chrám bojovníka, ukrytý ve vlnách.

( 25 )

Čoi stál v komunikační místnosti Kchangova soukromého Airbusu A340. Stěny lemovaly haldy elektronických přístrojů, radiotechniky a satelitních přijímačů. Stísněností mu připomínala kokpit, navíc ale bez oken, ačkoliv ta teď zrovna potřebovat nebudou. Byla noc a ve výšce jedenáct tisíc metrů přelétali nad Tichým oceánem, takže toho nebylo moc k vidění.

Radiotelegrafista mu podal papír s vytištěnými údaji, které dešifrovali z družicového přenosu. Čoi ho přelétl pohledem. Spokojený s tím, co vidí, se vydal uličkou směrem k prostorům vyhrazeným Kchangovi.

Jindy by s informacemi počkal do rána, ale tentokrát věděl, že je Kchang vzhůru a s jedním ze svých četných doktorů podstupuje léčebnou proceduru.

Když Čoi zaťukal na dveře kabiny, otevřel mu jakýsi zdravotník. Uvnitř Čoi uviděl Kchanga, napojeného na novější, mnohem účinnější elektrický stimulátor. Místo aby měl elektrody jednoduše přisáté na kůži, byly mu dráty chirurgicky implantovány přímo do těla. Lékaři je napojili na některá nervová zakončení, o nichž se domnívali, že by je mohli regenerovat a možná dokonce použít k ovládání protetik.

Zvolený postup skýtal mnohá nebezpečí, ale Kchang se zoufale potřeboval dostat ze svého vězení. Vyzkoušel už každičkou metodu, kterou nabízela lékařská věda. Transplantaci kmenových buněk, neurochirurgii, netestované léky i holistický přístup.

Přesto se jeho stav dále zhoršoval.

Ze všech způsobů léčby elektrická stimulace jako jediná zpomalovala postup nemoci a Kchang se na ní stával čím dál víc závislý. Jeho konečným cílem nicméně nebylo zabránit svalům v dalším atrofování. Na jeho neustálé naléhání mu lékaři předložili novou teorii, podle níž by vhodná elektrická stimulace mohla vyvolat obnovu nervových zakončení.

Čoi ho pozoroval. Po každém výboji elektrického stimulátoru sebou nějaká část Kchangova těla začala škubat, nejdříve jeho paže a pak i noha. Prsty na ruce se narovnaly a neovladatelně roztřásly, ale jakmile byl přívod proudu přerušen, zase se zkroutily do neživé koule.

Kchang churavěl tak dlouho, že tyto pohyby Čoie zaskočily. Celé roky neviděl, že by Kchang rozevřel levou dlaň, prakticky deset let ho nespatřil pohnout nohou. Když se teď na něj díval, něco ho na tom pohledu děsilo. Ve spojení se zrůdnou deformací obličejových svalů, která šoky doprovázela, to byla podívaná, jaká Čoie málem přinutila odejít. Série šoků ale skončila a Kchangovo tělo opět znehybnělo. Pohlédl na lékaře, který zkoumal výsledky na slabě zářícím monitoru LCD.

„Příliš dlouho nic neříkáš,“ pobídl ho Kchang. „Máš dobré, nebo špatné zprávy?“

„Je mi to líto,“ odpověděl lékař, „ale vaše neurologické reakce nadále slábnou.“

„Tak zvětši intenzitu dráždění.“

„Způsobí vám to velkou bolest,“ namítl lékař. „Budete mít pocit, jako by vám hořela kůže, jako by vás spaloval oheň, před kterým nemůžete uhnout.“

„Dobrá, ale být na mém místě, takové pocity bys vítal.“

Doktor zdvořile kývl. „Budu potřebovat pár minut, abych upravil nastavení.“

Jakmile se lékař vzdálil, Čoi přikročil blíže. Kchang si zřejmě všiml jeho výrazu.

„Ty to neschvaluješ,“ řekl.

„V mém postavení mi žádné schvalování nenáleží,“ odpověděl Čoi.

„To je pravda,“ souhlasil Kchang. „Co pro mě máš?“

„Nové zprávy o tom Američanovi. O tom, o kterém jsme se domnívali, že zemřel v horách, o profesorovi. Vypadá to, že je možná naživu.“

„To by odčinilo jedno ze tvých selhání,“ poznamenal Kchang.

Čoi potlačil zlost, kterou v něm Kchangův posměch vyvolal, a zůstal klidný. Umírající muži mají ve zvyku rozdávat údery a Kchang tak činil neustále.

„Přinejmenším v to můžeme doufat,“ řekl nahlas. „Jisté je to, že buď on, nebo někdo jiný, kdo použil jeho heslo, se připojil k sálovému počítači jeho univerzity. Stáhl si z něj různé informace včetně satelitních fotografií Yucatánu.“

„Víš, kde je?“

„Úplně přesně ne, ale terminál, ze kterého pracoval, se nachází v jednom městečku, značně vzdáleném od místa, kde on a ta žena původně působili. A pokud by se ho pokusila vyhledat…“ Čoi nechal větu vyznít do ztracena.

„Samozřejmě že se o to pokusí,“ prohlásil Kchang. „Kde máš své lidi?“

„V Tulumu a Puertu Morelos. A v hlavním městě Mexika, v Muzeu antropologie, kde ti dva také pátrali.“

„Tak to je dobře. Udržuj je v povzdálí. Tvůj minulý tah byl příliš zbrklý.“

Zatímco Čoi přikyvoval, lékař vystrčil hlavu zpoza přístroje, na kterém upravoval nastavení.

„Je to připravené,“ oznámil.

Kchang naznačil Čoiovi, že má odejít.

Čoi se sotva znatelně uklonil, vykročil z kabiny a zavřel za sebou dveře. Když kráčel zpátky uličkou, slyšel, jak z pokoje za jeho zády vychází slabé bzučení. Zaslechl i Kchangovo chrochtání do rytmu elektrických pulzů. Než došel do komunikační místnosti, do chodby pronikl Kchangův řev, jeho výkřiky bolesti i rozkoše.

( 26 )

Hawker seděl na sedadle spolujezdce v polorozpadlém, rzí prolezlém džípu, který řídila Danielle. Jurije usadili vzadu. Společně tak celé hodiny cestovali v mexickém slunci, které představovalo příjemnou změnu ve srovnání se studeným mrholením v Hongkongu a na Jihočínském moři.

Když mířili po pobřežní silnici k Puertu Azul, pozoroval, jak se na hladině odrážejí sluneční paprsky, a jakkoliv se takové pomyšlení mohlo zdát absurdní, připadal si skoro jako na dovolené. Jako kdyby on a Danielle byli nějaký pár, s adoptivním synem, který sedí za nimi připoutaný bezpečnostním pásem, na hlavě sombrero, jaká se prodávají turistům, a na očích obrovské, plastové sluneční brýle.

Byl zamlklý a většinou se nerozpovídal, ani když na něj mluvili rusky. Jinak byl ale v podstatě jako všechny děti; drobné detaily, které měl přímo před sebou, ho zajímaly daleko víc než pohled do okolí.

I teď se zdálo, že ho na brýlích upoutalo spíš cvakání plastových nožiček než možnost se skrze ně koukat. Opakovaně si je stahoval, pokaždé je sedmkrát či osmkrát těsně u pravého ucha zaklapl, dokud mu je Hawker nesebral a nenasadil zpátky na nos.

Když to celé sledovali už podesáté, Hawker se obrátil k Danielle. „Co to s ním je?“

Danielle pohlédla do zpětného zrcátka. „Nemám tušení,“ odpověděla. „Zdá se, že žije ve svém vlastním světě. Tak trochu mi to připomíná projevy autismu, ale nejsem si jistá. Jeho život nezačal zrovna nejlíp.“

V jejím výrazu se zračil smutek a zklamání. Vysvobodili Jurije z jednoho vězení, ale budoucnost mu pravděpodobně chystá další. Hawker tomu rozuměl.

Pravidla byla často bezohledná, a přestože si s Danielle mohli Jurije prozatím ponechat u sebe a rozhodně ho v žádném případě nevrátí Kchangovi, diplomatické vztahy s Ruskem budou horší překážkou. Jurij byl ruský občan, svěřenec státu. A až přijde čas, kdy Rusové budou požadovat jeho navrácení, sotva se najde legální cesta, jak jim ho nevydat.

„Třeba nám ho nechají,“ prohodil žertem.

„Není to zaběhnuté štěňátko,“ namítla. „Ale nemůžeme dopustit, aby se vrátil zpátky.“

Hawker sledoval, jak se soustředí na vozovku a značení. Byla to dlouhá jízda. Devět hodin napříč krajinou, a jediné, co je chránilo před sluncem, byla plátěná stahovací střecha. Na tělo se jim lepil pot, písek a špína a jen těžko odolávali touze zastavit, vysprchovat se a vyspat. Jenže času měli málo, a tak řídili téměř bez přestávky.

Přesto mu Danielle nepřipadala o nic méně nádherná, než jak si ji pamatoval, v některých ohledech se zdála dokonce ještě úchvatnější. V Brazílii, kde čelila tlaku nadřízených, kteří od ní očekávali nemožné výkony v neskutečně krátkém čase, byla hodně formální a upjatá. Ale tady, když řídila starý džíp, oblečená do džín, trička a pomačkaného kovbojského klobouku, zatímco její pokožka chytala barvu od slunce, působila přirozeněji a uvolněněji.

„Škoda že jsme si nevybrali auto s klimatizací,“ poznamenal.

Když se zasmála, bylo to od srdce. „Máme klimatizaci typu dva devadesát.“

„Dva devadesát?“

„Jo. Dvě okna dole, devadesát kilometrů za hodinu.“

„Tak to je skvělé,“ poznamenal Hawker a utřel si z čela pot. „Něco takového určitě neměl ani James Bond. Možná bychom si příště mohli sehnat nějaký Aston Martin.“

„Tohle se k tobě hodí líp. Tak trochu mi to připomíná tvoji helikoptéru.“

Rozesmálo ho to. „To máš teda pravdu.“

Silnice je zavedla do malé rybářské vesnice. U břehu kotvila řada nehybných, dlouhých člunů, jejichž nátěr ztratil svou původní, zářivou barvu. Vypadaly jako lachtani vyhřívající se na slunci. O něco dál zahlédli shluk menších domků.

„To je ono,“ řekla Danielle. „Pokud je McCarter stále ještě v Mexiku a chce, abychom ho našli, bude tady.“

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“

„Když jsme sem přijeli, zřídili jsme si základnu nějakých osmdesát kilometrů odsud směrem do vnitrozemí, poblíž zřícenin mayského města Ek Balám, což znamená černý jaguár. A McCarter neustále mluvil o tom, že by se chtěl podívat do téhle vesnice. Pochopila jsem z toho, že tu strávil pár měsíců se svou ženou. Celé dny pracoval a celé noci se milovali. Podle toho, co říkal, nezamhouřil oka.“

„Zní to moc hezky,“ poznamenal Hawker. „Až na tu práci… a nedostatek spánku.“

„Ty jsi teda romantik.“

Zajela s džípem ke straně vozovky.

Za hodinu prošli všechny místní motely. Kousek dál po pobřeží se nacházely dva menší penziony, ale jeden člověk, kterého oslovili, jim poradil, ať zkusí činžovní dům o několik uliček blíž do vnitrozemí.

Danielle před ním zastavila.

„Teď je řada na mně,“ prohlásil Hawker. Vylezl z auta a šel se podívat, co z toho bude.

„Moses Negro,“ řekl recepční za pultem, když mu Hawker popsal, koho hledá. „Este es loco.“

Hawker si McCartera pamatoval jako klidného a odměřeného. Bylo těžké si představit, že je „loco“, šílený, nebo že čímkoliv připomíná Mojžíše.

Recepční ukázal na schody. „Trece, nueve,“ oznámil. Třetí podlaží, pokoj číslo devět.

Hawker zdolal rozviklané schodiště a prošel krátkou chodbou.

Zvenčí budova působila značně omšele, staré červené cihly a odlupující se omítka, ale uvnitř byla dobře udržovaná, i když staromódní a poněkud stísněná.

Podlaha z tvrdého dřeva byla poškrábaná a vybledlá, ale dokonale zametená. Na odkládacím stolku u vrcholku schodiště přetékala z květináče rostlina podobná vínu, s tmavě zelenými listy a zářivě červenými květy. Oknem bylo vidět na dvorek. V jeho středu bublala prastará kamenná fontána. Na jejím okraji seděli ptáci a další cvrlikali v hvozdících, které se pnuly po mřížoví u stěn.

To místo mělo nesporný půvab.

Hawker pomalu došel k pokoji devět. Na okamžik se zaposlouchal.

Nic.

Zaklepal. „Pane profesore?“

Žádná odpověď. Recepční McCartera neviděl odcházet, to ovšem ještě nemuselo znamenat, že je uvnitř. Klíčem, za který zaplatil sto dolarů, si Hawker odemkl a vstoupil do pokoje.

Místnost byla uklizená, ale prázdná. Postel byla ustlaná, nicméně přehoz, který ji zakrýval, byl nepatrně shrnutý, což neladilo s puntičkářským pořádkem všude kolem. Hawker usoudil, že na přehozu někdo seděl nebo ležel. Zásuvka v nočním stolku nebyla zcela dovřená.

Něco tu nehrálo, ačkoliv to Hawker nedokázal přesně pojmenovat.

Koutkem oka zahlédl pohyb; tenké, průsvitné závěsy vedle okna se vyduly slabým vánkem. Hawker k nim přikročil, ale v tu chvíli ho něco těžkého udeřilo do zad mezi lopatky. Zapotácel se a zachytil se o okno.

Za hlavou mu cvakl kohoutek pistole.

„Kdo jste?“ ozvalo se nevrle.

Hlas byl povědomý. Zněl jako McCarter.

Hawker se začal otáčet.

„Nedělejte to!“ zařval ten hlas. „Nehýbejte se!“

„Jen vám chci ukázat, kdo jsem,“ řekl Hawker, jak nejklidněji dovedl. „To přece chcete, nebo ne?“

„Dobrá,“ řekl ten člověk za ním. „Tak tedy dobrá. Ale pohybujte se pomalu.“

A tak se Hawker co možná nejpomaleji otočil.

Jakmile mu pohled padl na McCartera, pochopil, proč si o něm recepční myslí, že je „loco“. Profesor vskutku vypadal jako šílenec. Huňatý plnovous, neostříhané vlasy, oči protkané tolika žilkami, že vypadaly jako pensylvánská silniční mapa.

„Vzpomínáte si na mě?“ zeptal se ho. „Prošli jsme si spolu tím peklem v Brazílii.“

Když McCarter poznal Hawkera, výraz v obličeji mu maličko zjihl, ale vzápětí opět zpřísněl. „Jste skutečný?“ zeptal se.

„Co jestli jsem?“

„Skutečný“ opakoval McCarter. „Jste skutečný?“

Hawker nevěděl, co si o tom má myslet. Možná to označení „loco“ sedělo víc, než se původně domníval.

„Jsem skutečný,“ odpověděl, jak nejklidněji dovedl. „Ačkoliv, kdybych nebyl, stejně bych vám asi lhal a trval na tom, že jsem.“

McCarter se uvolnil. O pár centimetrů sklopil hlaveň. „Dobrá připomínka,“ připustil. „Tohle nejspíš nebude ten nejlepší způsob, jak rozpoznat skutečnost.“

Hawker natáhl ruku a odklonil zbraň, aby nemířila jeho směrem. „Ať už se rozhodnete jakkoliv, byl bych raději, kdybyste mě pro její rozpoznání nemusel zastřelit.“

McCarter zajistil kohoutek a odhodil zbraň na stolek za sebou, pak se podíval zase na Hawkera. „Je to kapslová pistole,“ přiznal smutně. „Nic lepšího jsem nesehnal.“

„Kapslová pistole!“ Hawker se neubránil smíchu.

„To jen…“ začal McCarter, „že občas vidím věci… nebo slyším… které ve skutečnosti neexistují. A vy nejste zrovna někdo, na koho bych… totiž… nečekal jsem, že…“ Nemohl najít správná slova. „Co tady sakra děláte?“

Hawker se rozhlížel po místnosti, mnul si vzadu krk a pokoušel se přijít na to, jak ho McCarter doběhl.

„Očividně ze sebe dělám hlupáka, protože jsem naletěl na starý trik se schováváním za dveřmi.“

„No a to je další důvod, proč jsem si myslel, že nejste skutečný,“ vyhrkl McCarter. „Kdo by skočil na něco takového?“

Hawker přikývl. „Nejspíš jsem už vyšel ze cviku.“

McCarter se usmál. Při tom nečekaném projevu radosti působil ještě šíleněji než předtím. Jako rozjásaný, blouznící pomatenec.

„Stejně jsem rád, že vás vidím,“ řekl. „A mrzí mě, že jsem vás praštil,“ dodal omluvně. „Vždyť víte, jak nerad někomu ubližuju. Jsem v zásadě pacifista.“

Než mohl Hawker odpovědět, na chodbě se ozvaly kroky. A pak dovnitř nakoukla Danielle s Jurijem, který se jí držel za ruku.

„Nechtělo se nám čekat v autě,“ oznámila.

Ačkoliv McCartera nečekaný vpád Hawkera nemálo překvapil, ještě víc ho udivil příchod Danielle s dítětem v závěsu.

„To je na dlouhé povídání,“ ujistil ho Hawker.

Zatímco si vzájemně vyprávěli, co se jim přihodilo, Danielle se podívala na ránu v McCarterově noze. Očividně byla dosud zanícená.

„Navzdory nejlepší péči akreditovaného medicinmana a vlastním pokusům o samoléčbu trpím halucinacemi a nočními můrami,“ sdělil jí. „A záchvaty paranoie, které nedokážu dost dobře vysvětlit.“

„To mohly způsobit horečky a nedostatek spánku,“ vysvětlila mu. „Nehledě na opožděnou reakci na útok a postřelení. Měl byste být v nemocnici.“

Prohlédla si lahvičku s léky, které bral. „Tyhle nejsou dost silné na to, aby si poradily s vaším zraněním. Možná dokonce způsobují, že se infekce stává rezistentní. Seženu vám nějaká pořádná antibiotika. A pak vás pošlu domů.“

„Nepošlete mě nikam,“ vyštěkl McCarter. Pak, protože si zřejmě uvědomil, jak to vyznělo, dodal: „Chci říct, že to já jsem přece s tím vším začal. A nevrátím se, dokud to nedokončíme.“

„Bude to čím dál nebezpečnější,“ řekla, v dobré víře, že ho tím odradí.

Zhluboka se nadechl. „Můžete klidně odejít, jestli chcete. Anebo zůstat a pomoct mi, ale já jsem ještě neskončil.“

Vedle ní se rozesmál Hawker. „Mluví úplně jako ty.“

McCarter se nedal odradit. „Vím, že vám připadám jako zmanipulovaný blázen, ale to vážně nejsem. Může mi být ukradený celý NVI i jeho politika, já akorát vím, že musíme najít ty kameny dřív, než se k nim dostane někdo jiný.“

Danielle si povzdechla. „To byla jenom taková nabídka. Ale pokud tu zůstanete, zůstanu taky. Z těch samých důvodů, z jakých jsme se do toho vůbec pouštěli.“

McCarter se podíval na Hawkera. „A co vy?“

„Jsem si naprosto jistý, že tohle skončí nějakou pohromou,“ odpověděl. „Ale i když to zní šíleně, nic lepšího na práci nemám.“

McCarter vyhlédl z okna. Skrze závěsy dovnitř znovu pronikl mořský vánek, čerstvý slaný vzduch.

„Možná že máte,“ odpověděl. „Možná bychom všichni měli být někde jinde.“

( 27 )

Ivan Saravič vystoupil z vozu metra a vydal se do přestupního podlaží moskevské stanice Park kultury. Opulentní prostředí připomínalo muzeum nebo sál nějakého velkolepého paláce. Podlaha byla vydlážděná velkými naleštěnými černými a bílými čtverci jako obrovská šachovnice, stěny pokrýval mramor a zdobily je bohaté reliéfy. Celý prostor osvětlovala měkká záře z řady zavěšených lustrů.

Na rozdíl od americké podzemní dráhy, převážně vytvořené z funkčního betonu a ocele, bylo ruské metro něčím víc než jen dopravním prostředkem; bylo předmětem pýchy, nyní ruské, kdysi, v době svého vzniku v padesátých letech, pýchy sovětského lidu. Ve státě, který se pokládal za ráj dělníků, představovaly stanice metra jejich paláce, jejich velkolepé sály.

Saravič si dosud vzpomínal na chvíli, kdy právě touto halou kráčel poprvé. Jako dvacetiletý odvedenec z Uralu přijel do Moskvy, aby se podílel na velkém boji a začal pracovat pro KGB. Když vstoupil do této haly, pociťoval přesně to, co strana očekávala: pýchu, moc a sovětskou nadřazenost. Pro něj to byl úsvit nového věku, v němž ideologie obyčejného člověka odstraní utlačování elitami.

Třicet let nato se Svaz sovětských socialistických republik rozpadl a spolu s ním zanikly i veškeré iluze ohledně obyčejných lidí a elit.

Saravič zatím došel k závěru, že jakákoliv forma vlády nezbytně vede k elitářství. Byl to přirozený proces; ti, kdo usilují o moc, si ji schraňují pro sebe. A ti, kdo touží po rovnosti, postrádají ambice, dostatečně silné ego nebo sobeckost, aby s nimi mohli soupeřit. A tak musela přijít změna.

S novou érou Ruska Saravič začal chápat, že i v civilizované společnosti musí každý spoléhat jen sám na sebe. S tím na mysli přijal kapitalismus daleko snáze, než by čekal, ačkoliv většinou pracoval na volné noze pro stejné lidi, kteří ho kdysi vypláceli ze státních peněz.

Byl také daleko bohatší; tak, že by mu to pětkrát stačilo na odchod do důchodu, kdyby po něm toužil, ale zatím ho to nelákalo. Jako bezdětný vdovec bez přátel a s minimem mimopracovních zájmů v něm neshledával žádný smysl. Právě v tom viděl prokletí kapitalismu: práce se vyplácela jako máloco jiného, a tak vposledku všechno ostatní zastiňovala.

Když teď procházel halou Parku kultury, necítil ani stopu po hrdosti, kterou v něm kdysi vyvolávala. Kráčel rázně, hlavu skloněnou, ruce zastrčené do kapes. Prostory vypadaly stejně okázale jako vždycky, ale tentokrát byly jen přestupní stanicí.

Ze soustředění ho vyrušil chraplavý hlas. „Soudruhu,“ ozvalo se za ním. „Snad nespěcháš?“

Saravič zpomalil, ale pokračoval v chůzi. Poznal ten hlas i otázku, nebo přinejmenším její smysl; byl za tím starý zvyk KGB pokládat sugestivní, nicméně nejednoznačné dotazy zamýšlené tak, aby zaskočily každého, kdo měl co skrývat.

Mohutný muž s ním srovnal krok; ačkoliv vážil o nějakých padesát kilogramů víc než Saravič, nebyl tlustý, byl jen nadměrný, s obrovskými pažemi, širokými rameny a velkou hlavou. Saravič ho znal jménem, to však nikdo nepoužíval; říkalo se mu prostě Gora, Hora.

„Proč se se mnou scházíš v metru?“ zeptal se Saravič. „Hlášení mám odevzdat až ráno. Copak to nestačí?“

„Obávám se, že nestačí,“ odpověděl Gora. „Už se rozneslo, co se stalo v Hongkongu. Hranice se rozhořívají. Brzy na nich někoho upálí.“

„Mě?“

„Anebo nás všechny.“

Nás všechny. Pro Saraviče bylo těžké si představit, že by Gorovi a ostatním, kteří ho najali, mělo být horko kvůli tomu, co se pokazilo. To by mu spíš přidrželi chodidla nad plamenem.

„Jak tě mohlo napadnout angažovat toho Američana?“

„Připadalo mi to jako rozumný způsob, jak nás z toho vynechat. A fungovalo to. Jistě sis všiml, že to nevyvolalo žádné nežádoucí reakce.“

Gora se zachechtal a Saraviče napadlo, jestli ho tak rozesmál jeho pokus ospravedlnit své selhání, nebo nějaká jiná, utajená skutečnost. Ať už byla pravda jakákoliv, Saravič byl příliš unavený, než aby se tím v tuhle chvíli trápil.

Otočil se a kráčel dál, takže se zanedlouho ocitl u paty schodiště.

Gora ho neopouštěl, neustále se mu držel těsně za zády. Saravič z toho začínal mít pocit, že ho někam vede.

Společně vyšli do chladného moskevského vzduchu. Padal sníh, který osvětlovaly městské lampy, a na ulicích už ležela zhruba deseticentimetrová vrstva, ačkoliv na ruské poměry to bylo jen drobné sněžení. Ve sněhu čekal černý sedan Maserati. Před nějakými dvaceti lety by to byl hranatý ZIL; sovětská obdoba amerického lincolnu nebo cadillaku. Ale u nových zbohatlíků si oblibu získal Mercedes a BMW. Gora, který se vždycky snažil ostatní trumfnout, se poohlédl o třídu výš.

Maserati, obutý do nadměrných zimních pneumatik s vystouplým vzorem. Co by tomu řekli Italové? Vypadal jako modelka na molu v galoších.

„Pojedeš s námi,“ oznámil mu Gora.

„Proč?“

„Abys to vysvětlil.“

Při těch slovech Saravič ucítil, jak mu na rameno ztěžka dopadá Gorova tlapa. Nasměrovala ho do zadních dveří sedanu.

Ocitl se na zadním sedadle vedle muže, kterého neznal. Gora se protáhl předními dveřmi a zcela vyplnil přední sedadlo, zatímco řidič zařadil rychlost.

Tak takhle to končí, pomyslel si Saravič. Zmizí za jedné zasněžené moskevské noci. A nejspíš ho nenajdou, dokud nepřijde jarní obleva.

Auto se proplétalo dopravou a přejelo most nad řekou Moskvou. Okamžik nato zastavili v samém středu Rudého náměstí.

Že by to udělali tady? Možná ano, pokud má sloužit jako odstrašující příklad.

Vedle nich zastavilo další vozidlo, v opačném směru a přimáčknuté tak blízko, že ani u jednoho vozu nešly otevřít dveře.

Gora stáhl okénko. Rychle si s pasažérem druhého vozu vyměnil pár slov a ten mu pak něco podal.

„Jedeme,“ přikázal řidiči.

Zatímco se maserati rozjíždělo, Gora se pokusil obrátit čelem k Saravičovi a podal mu polstrovanou obálku.

„Dostal jsi poslední šanci. Tyhle rozkazy pocházejí přímo od Federální služby bezpečnosti.“

„Jaké rozkazy?“ zeptal se Saravič opovržlivě.

„Vydej se tam, najdi toho kluka a přivez ho zpátky na výbor pro vědu. A pokud se ti ho nepodaří zajmout, zabij ho, jakož i každého, kdo s ním přišel do styku.“

Saravič nahlédl od obálky. Nový pas, hotovost, pokyny. „Tuhle práci už nedělám. Vyřiď jim, ať na to pošlou někoho ze svých lidí.“

„Je to tvoje ostuda,“ řekl rozzlobeně Gora. „Petrov byl tvůj bratr.“

„Můj nevlastní bratr,“ bránil se Ivan.

„I tak měla na tom neúspěchu podíl tvoje rodina. A teď je na tobě, abys to odčinil.“

Saravič upřel pohled ven. Pro Sovětský svaz toho udělal mnoho a mnohého se vzdal, ale navzdory jeho celoživotní práci teď bylo jeho jméno očerněno. Na druhou stranu, proč by mu mělo záležet na nějaké cti? K čemu mu kdy byla?

„Ti muži na tebe budou čekat v hlavním městě Mexika,“ dodal Gora. „Budou poslouchat tvoje rozkazy, ale nenechají tě svobodně odejít. Rozumíme si?“

Ovšem že tomu rozuměl. Ti muži budou z FSB, devátého výboru, zabijáci s příkazem sejmout každého, kdo má být zlikvidován. A následně se postarat i o Saraviče, pokud nepřiveze toho kluka, a nejspíš i když to udělá.

„Možná si myslíš, že nemáš co ztratit,“ upozornil ho Gora, „ale pořád máš synovce a neteře. A ti budou trpět, jestliže se do písmene nebudeš držet daných pokynů.“

Saravič Goru provrtal pohledem, ale hora se ani nepohnula. Hrozba byla skutečná. Zastrčil si obálku do bundy a vyhlédl z okénka. Blížili se k mezinárodnímu letišti. Nastoupí do letadla, aniž měl možnost zastavit se doma.

Hříšníkům zřejmě nebylo dopřáno oddechu.

( 28 )

Devítimetrový rybářský člun s trupem ve tvaru písmene V překonával vody Mexického zálivu s překvapivou grácií; překvapivou především proto, že to byl otlučený dvacetiletý veterán, na němž byly na první pohled patrné letité šrámy, odlupující se lak a koroze způsobená slanou vodou. Dokonce i motor kašlal a prskal, když ho Danielle nahodila, a dokud pomalu vyplouvali, vrčel jako starý traktor.

Ale jakmile klapky přemluvila k chodu vpřed, do vody se ponořila dvojice přívěsných motorů. A když teď pluli po relativně klidném moři a za nimi se čeřila dlouhá brázda, Danielle začínala nabývat sebedůvěry a vychutnávala si tu svobodu. Podobné pocity se očividně odrážely ve tvářích přinejmenším dvou z jejích tří pasažérů.

McCarter vedle ní se zdál být zase sám sebou, usměvavý a oholený. Dva dny řádných převazů a mega dávky antibiotik si zřejmě poradily se zbytkem infekce. Prášky na spaní mu dopřály trochu odpočinku, takže už nevypadal jako šílenec, který uprchl z nějakého ústavu, a připomínal muže, jakého si pamatovala.

Jurij se také zdál být spokojenější, podobně jako na nákladní lodi, kterou se plavili do Filipín. Hodně o něm přemýšlela a říkala si, že pokud skutečně dokáže vycítit energetická pole, jak to tvrdil ruský kapitán, dokonce i ospalé městečko jako Puerto Azul pro něj může představovat nadměrnou stimulaci.

Vědělo se, že podobné pocity smyslového přetížení vyvolává u postižených autismus, ale Jurij na tom byl daleko hůře. I kdyby se ocitl v tiché, tmavé místnosti, bombardovaly by ho elektromagnetické vlny, kterých si nikdo jiný není vědom.

Nejrůznější spotřebiče, telefony, elektrické vedení, cokoliv, co je poháněno elektřinou, vytváří určité magnetické pole. Jestliže byl někdo schopen něco takového slyšet nebo vnímat, jak to údajně dokázal Jurij, moderní svět mu musel připadat jako místnost, v níž každý křičí, troubí na trumpetu, tříská do činelů, a to všechno najednou.

Ale tady venku bylo takových předmětů pomálu a zdálo se, že otevřené moře ho uklidňuje.

A tak jediný nespokojený člověk byl Hawker. Zdržoval se v blízkosti přídě, prohrabával se nejrůznějším zařízením a vypadal čím dál víc rozmrzele. Natáhl se k prorezlému místu na trupu a odtrhl z něj šupinu zkorodovaného kovu.

„Copak se vážně nezmůžeme na nic lepšího?“ zeptal se a plíšek odhodil přes palubu.

„Podobá se to našemu džípu,“ odpověděla.

„Kde jsou všechny ty střely, kulomety a minitorpéda?“

„Nic jiného jsme si nemohli dovolit,“ namítla. „Jen základní přepravu. Aspoň je ta loď rychlá. Normálně se takové čluny používají k lovu barakud.“

Hawker překvapeně pozdvihl obočí, bylo jasné, že nikdy nerybařil. „Barakud? Co to sakra je?“

„Ryba,“ odpověděla. „A mimořádně rychlá. Tahle loď je stavěná tak, aby ji chytila.“

Odpověď zavrčel s pohledem upřeným na obzor. „To je teda výhra.“

Ukázala na skříňky, které prohledával. „Přinejmenším potápěčská výbava je špičková. Což budeme potřebovat.“

„Pokud něco najdeme,“ namítl a zahleděl se na kontrolní panel. „Nikdo jiný než my by se nevydal pátrat po potopeném městě s rybářským sonarem.“

Danielle sledovala jeho pohled. Jediná další zařízení, která měli k dispozici, byl přijímač GPS a levný zvukoměr pro akustické měření hloubky. Důkladně však zkontrolovali McCarterovy výpočty. Pokud se nemýlil, špička kopí ukazovala na místo dvanáct kilometrů od pobřeží, v relativně mělkých vodách Campechského zálivu. Z podmořských údajů se toho nedalo moc vyčíst, ale měla tam být v nevelké hloubce plochá, sedimentární deska. Pokud by se na ní nacházely nějaké trosky, musely vyčnívat jako kandelábr.

Podívala se na McCartera. „Myslím, že o nás pochybuje.“

„Nic si z toho nedělejte,“ klidnil ji McCarter. „Však my mu ukážeme, že se mýlí.“

Hawker zavrtěl hlavou. „Já si jenom nedokážu představit, jak by tady, pod vodou, mohli Mayové něco postavit.“

„K tomu se nabízejí dokonce dvě vysvětlení,“ odpověděl mu McCarter. „Za prvé je možné, že nestavěli pod vodou. Mohli to něco zbudovat na ostrově, který se později, postupem času potopil.“ Mávl kolem sebe rukou. „Záliv se nachází ve velice aktivní oblasti proudění a deskové tektoniky. A nejen to; většinu podloží tvoří sedimentární hornina, která je relativně měkká. Ostrovy se mohou vynořit nebo potopit i v průběhu jednoho lidského života. Tisíciletí pak může zaznamenat opravdu výraznou změnu krajiny. A pokud víme, Mayové a jejich předkové v této oblasti působili dvakrát až třikrát tak dlouho.“

„Nemáte doufám na mysli Krakatoa nebo něco podobného?“ ujišťoval se Hawker.

„Kdepak. Spíš by se to dalo přirovnat ke zdrclé bábovce nebo domu, který klesá do měkkého podloží.“

Danielle si s radostí všimla, že profesor je ve svém živlu.

„A ta druhá možnost?“ pobídl ho Hawker.

„Domníváme se, že domorodce, které jsme objevili v Brazílii, zaučil a instruoval ten, kdo jim přinesl ty kameny, ať už to byl kdokoliv. Proto tam dokázali postavit ten chrám. A proto také dosud stojí. Takže si dovedu docela dobře představit, že mohli vybudovat i podvodní stavbu. Beton tuhne díky chemické reakci. Jestliže použijete správné složení, můžete ho tvrdit a sestavovat pod vodou. Zvlášť když je jednou z příměsí sopečný popel.“

McCarter pohlédl na Danielle. „Cestou na ostrov Rubáše jsme se ujistili o tom, že se tito lidé vydávali do sopečných oblastí. Byla to dlouhá štreka, a pochybuju, že by něco takového podnikali, aniž k tomu měli závažný důvod. Usoudili jsme, že tím důvodem byla stavba chrámu jako schrány pro nový kámen, a koneckonců tomu tak být mohlo, ovšem možná jsme k tomu měli přistoupit obráceně. Jejich úsilí sice směřovalo k uložení kamene, ale jinde; na ostrově pouze získávali příměsi, které potřebovali, aby mohli dokončit svou práci tady dole.“

To Danielle dávalo smysl. Dokázala si představit karavany mezků naložených sopečným popelem, jak putují po svahu hory Pulimundo. Zkontrolovala GPS. „Myslím, že se to brzy dozvíme. Už tam skoro jsme.“

Stáhla klapky a loď zvolnila na mírnější tempo.

Plán byl prostý. Až vplují do dané oblasti, budou ji hodinu dvě křižovat ve tvaru mřížky, a jakmile objeví něco podezřelého, sestoupí pod vodu. Po dvaceti minutách stále nic neměli, ale hloubka zůstávala prakticky konstantní.

„To je dobré znamení,“ podotkla Danielle.

„Přemýšlel jsem o tom, co vlastně hledáme,“ poznamenal McCarter. „Kámen, který jsme našli v Brazílii, byl ukrytý v poměrně výrazném monumentu. A byl střežen. Jako by ho lidé, kteří ho tam uložili, chtěli ochránit, ale zároveň zanechat na známém místě.“

„Těžko dostupný, přitom snadno viditelný,“ přeložila si to Danielle.

„Až tak snadno viditelný nebyl,“ opravil ji. „Koneckonců se nacházel uprostřed Amazonie. Ovšem pokud ‚snadno viditelný‘ nesedí, co takhle neztratitelný?“

To působilo případněji.

Hawker přikývl. „Ta zvířata bránila chrám v Brazílii jako nějaké hnízdo.“

S tím Danielle souhlasila. „Nemohl se jen tak ztratit a navíc byl dobře hlídaný. Říkáte, že tady to bude něco podobného. Zbudovali chrám někde v moři, kde je ještě nepřístupnější.“

„Ty předměty s sebou nepřivezli bezdůvodně,“ pokračoval McCarter. „Pro lid, který tu našli, vytvořili legendu, která měla vysvětlovat jejich účel, nicméně si nepřáli, aby s nimi někdo manipuloval.“

„Tak proč se do toho pouštíme my?“ zeptal se Hawker.

McCarter a Danielle si vyměnili pohled. Občas jim význam celé té záležitosti připadal tak monumentální, že na to raději nechtěli myslet. Podivné zářící kameny, které byly ve skutečnosti stroji, jakýmisi zařízeními, vyslanými ze vzdáleného období v budoucnosti. Kdosi byl ochoten projít si peklem, aby je dostal zpátky do minulosti, jenže teď k něčemu sbíraly sílu, a pakliže na těch pověstech bylo byť jen zrnko pravdy, mohlo to něco pro lidstvo znamenat kataklyzmatické změny. Nechat je být a ani se nepokusit pochopit, k čemu by mohly sloužit, prakticky nepřicházelo v úvahu.

„Máme k tomu dobrý důvod,“ odpověděla. „Musíme přijít na to, co udělají v nultou hodinu.“

Zkoumala Hawkerův výraz a čekala na nějakou reakci. Měla pocit, že ho tak docela nepřesvědčili.

Než ale mohl něco říct, vztyčil se náhle Jurij, s pohledem upřeným přes levobok. Přistoupil k zábradlí, aniž odvrátil zrak od místa před nimi a trochu vlevo. Jak proplouvali kolem, neustále ten bod sledoval očima.

Danielle ještě o něco víc zpomalila a jala se loď otáčet tím směrem. Hloubkový měřič začal pípat a Jurij byl čím dál rozrušenější. Nakláněl se přes okraj paluby a přitom kýval hlavou, jako by se pokoušel pohledem proniknout skrz vodní masu.

Najednou přeběhl z levoboku na pravobok, sevřel zábradlí a stejně rozčileně sebou vrtěl.

„Siréna,“ vykřikoval. „Siréna, siréna, siréna!“

Byl očividně bez sebe, vztekle ječel a pohupoval se přitom dopředu a dozadu. Přebíhal z jedné strany lodě na druhou, až nakonec začal přelézat zábradlí. Hawker ho jen tak tak zachytil.

„No tak, uklidni se,“ mírnil ho.

„Siréna, siréna, siréna.“

Hloubkoměr teď pípal hlasitěji; pod nimi něco bylo.

Jurij sebou vrtěl a pokoušel se vyprostit z Hawkerova sevření. Vrhl se mu po ruce a málem ho kousl. „Siréna,“ nepřestával ječet. „Siréna!“

„Dostaň nás odtud!“ křikl Hawker.

Otevřela naplno škrticí klapky; loď sebou trhla vpřed a rychle se od těch potíží vzdalovala.

Jurij se ohlédl na brázdu za nimi. „Siréna,“ pronesl tiše a hloubavě. „Siréna.“

A pak byl najednou klidný.

Danielle znovu zpomalila, a když Hawker uvolnil sevření, Jurij se k ní rozběhl a pověsil se jí na nohu.

„Co s ním proboha udělali?“ rozhořčil se Hawker.

„Nemám tušení,“ řekla a pohladila Jurije po hlavě. Přidřepla si k němu.

„Co ta ‚siréna‘ znamená, zlatíčko? Povíš mi to?“

Jen na ni nechápavě zíral. Nemělo to smysl, nevěděl, co po něm chce.

„To bude dobré.“ Podívala se mu do očí a pohladila ho po tváři. „Všechno je v pořádku. Ty jsi taky v pořádku.“

Upřeně jí hleděl do očí a zdálo se, že ho něco trápí, ale pak se jí vytrhl, našel svoje sluneční brýle a začal si jimi zase cvakat u ucha.

„Myslíte, že je v pořádku?“ zeptal se McCarter.

Smutně se na něj podívala. „To netuším. Ale myslím, že jsme našli Špičku kopí.“

( 29 )

Danielle mačkala tlačítka potápěčského počítače, aby zjistila, jak dlouho můžou zůstat pod vodou. Záviselo to na způsobu dýchání, druhu směsi a dekompresních zastávkách. Zatímco zadávala potřebné údaje, Hawker si stáhl triko a začal vytahovat ze skříňky jejich potápěčské vybavení.

Podívala se na něj. Jeho ramena a zádové svalstvo tvořily široké písmeno V, které se směrem k pasu zužovalo. Když rovnal těžké láhve k zábradlí na zádi, svaly se mu napínaly.

Opálenou kůži měl posetou řadou jizev; zela na ní stará bodná rána, která se stáčela pod lopatku, na pravém boku měl pokožku sedřenou od styku s vozovkou nebo od šrapnelu a patrné byly i dvě menší, kulaté stopy, zřejmě po kulkách. I když se to mohlo zdát divné, ty jizvy mu slušely, podobně jako se k němu hodila stará otřískaná helikoptéra nebo zrezivělý džíp.

„Nenechte se moc rozptylovat,“ poznamenal McCarter, když ji přistihl.

„Jasně,“ odpověděla, poněkud v rozpacích.

„Nic si z toho nedělejte,“ dodal McCarter. „Předtím jsem přistihl jeho, jak zírá na vás. Málem přitom spadl přes palubu.“

„Tak to je dobře,“ řekla a sama pro sebe se usmála. „Mrzelo by mě, kdybych zjistila, že ztrácím svůj šarm.“

Upřela pohled zpátky na počítač. Jestliže hloubkoměr ukazoval správně, mořské dno tvořila písečná rovina pětadvacet metrů pod hladinou. Ale v místě, kde Jurij začal ječet, přístroj zaznamenal sadu po sobě jdoucích odezev z hloubky od sedmnácti do jednadvaceti metrů. Něco tam dole ze sedimentu vystupovalo; útes, pozůstatky nějakého ostrova nebo jakési stavby. Přešla na příď, aby získala jakés takés soukromí, a převlékla se do potápěčského oblečení z tenké, přiléhavé lycry podobné neoprenu, ale určené do teplejšího prostředí. Nešlo o suchý oblek v pravém slova smyslu, chránil však stejně dobře před poškrábáním a na rozdíl od neoprenu nebránil vznášivosti.

Jelikož ji oblek obepínal jako druhá kůže, titanový nůž s deseticentimetrovým ostřím si zasunula do pouzdra připevněného kolem lýtka a potom se vydala na záď. Hawker už tam stál, oblečený do potápěčských šortek a rychle schnoucího trika, a kontroloval potápěčské masky.

Byly celoobličejové, se zabudovanou vysílačkou a v pravém horním rohu měly podobně jako helmy bojových pilotů miniaturní obrazovku, která ukazovala hloubku, čas a světové strany.

Každá z nich stála dobrou tisícovku, a když se k tomu připočetly dva podvodní skútry a dvojité hliníkové láhve, celé to přišlo na nějakých dvacet tisíc dolarů, ne-li víc.

„Už vidím, kam se poděl náš rozpočet,“ poznamenal Hawker.

„Nechala jsem si je poslat letadlem,“ odpověděla. „Ale ta loď… to víš, musela jsem vybírat z toho, co bylo k dispozici.“

Hawker jí pomohl nasadit láhve na záda.

„Je v tom nitrox,“ konstatoval, přičemž měl na mysli speciální směs kyslíku a dusíku, která potápěčům umožňuje dosáhnout větší hloubky a zůstat déle pod vodou.

„Čtyřicetiprocentní.“

Pro sestup do pětadvaceti metrů vlastně nic takového nepotřebovali, ale hloubku naleziště neznala předem, a pokud by snad něco objevili v hlubších vodách, nechtěla, aby se museli vracet pro jiné láhve.

„S nitroxem vydržíme hodinu a deset minut bez dekomprese,“ vysvětlovala. „Celkem můžeme na dně zůstat maximálně dvě hodiny, pak bychom potřebovali třicet dva minut na dekompresi cestou na hladinu.“

Hawker si seřídil hodinky a natáhl si na ramena svoje láhve.

Danielle se otočila k McCarterovi. „Nastavila jsem v GPS traťový bod. Nesmažte si ho. I když je loď ukotvená, proud vás bude trochu unášet. Je nutné, abyste mohl zamířit zpátky, kdybychom potřebovali vyzvednout.“

„Myslel jsem, že máte v maskách vysílačky.“

„To ano, ale nejsou tak silné jako ty, které máte na palubě.“ Ukázala na kontrolní přístroje.

„Uslyšíme se navzájem a uslyšíme i vás, ale jakmile překročíme hloubku devíti metrů, vy nás neuslyšíte.“

Když McCarter přikývl, Danielle si natáhla masku, přelezla zábradlí a žbluňkla do teplého karibského moře.

Hawker ji následoval a za okamžik už oba ve vodě testovali své skútry; stroje ve tvaru torpéda s pahýly křídel a madly, která připomínala řídítka motocyklu.

Zatímco křižovali křišťálově čistou vodou zálivu, Danielle aktivovala kontrolní obrazovku. Na skle masky se naformátovala řada jasně zelených linek, jako by to byla nějaká videohra s vysokým rozlišením.

Hloubka: 4; Kurz: SSZ (323); Teplota: 31,11; Spotřebovaný čas: 1:17.

„Kterým směrem?“ zeptal se Hawker.

„Musíme zpátky pod loď a pak sledovat azimut 107.“

A s těmi slovy vyrazila doleva, jako delfín, který se odděluje od hejna. Hawker se vydal za ní; společně propluli pod lodí a zamířili k vyvýšenině ukryté v písku necelý kilometr odsud.

Cestou ho slyšela v přijímači, jak se s nevalným úspěchem pokouší napodobit Jacqua Cousteaua. „A společně se nořovali do temných hloupek, aby patřili po obrovském chobotnatcovi. Ačkoliv tam nebylo tak temno, jak očekovali, a ve skutečnosti se nezanořili tak hlupoko.“

Danielle se usmála. Mořská voda pohlcuje a rozptyluje sluneční paprsky poměrně účinně, ale v hloubce dvanácti metrů byla stále ještě jasná, čirá a průzračně modrá. Vzhledem ke světle zbarvenému písčitému dnu bude v pětadvaceti metrech jen o trochu větší šero.

Koutkem oka zahlédla, jak se Hawker zastavuje a otáčí.

Vypnula motor a společně se vznášeli na místě, ve stavu beztíže.

„Co se děje?“ zeptala se.

Ukázal před sebe.

„Žraloci.“

( 30 )

Danielle pozorovala, jak v dálce nabývá obrysů ohromné tělo, jako by se zčistajasna před nimi zhmotnilo.

„Kladivoun,“ zašeptala.

„Hlavně že to není ten, co se vynořuje na hladinu s lidmi v čelistech,“ komentoval to Hawker.

Když Hawkera lépe poznala, pochopila, že má ve zvyku zlehčovat situaci, vtipkovat, aby ostatním dodal odvahy nebo rozptýlil jejich obavy. Nepřipadalo jí, že by se teď bál, nicméně šestimetrový půltunový žralok nebylo něco, co by se dalo brát na lehkou váhu.

„Kladivouni si obvykle lidí nevšímají,“ řekla, zatímco se rozhlížela kolem sebe. „Potíž je ale v tom…“

Ještě než domluvila, z temnoty se vynořili dva další tvorové s podivně tvarovanou hlavou, vzápětí je následoval třetí, čtvrtý a pátý.

„Potíž je v tom, že se většinou pohybují v hejnech,“ dodala.

Žraloci proplouvali kousek pod hladinou, směřovali metodicky, téměř líně, kamsi mimo její dohled. Povolila klapky a pomalu se rozjela.

„Co to děláš?“ zeptal se Hawker.

„Chci zjistit, kam mají namířeno,“ odpověděla.

„Co kdybychom je tam prostě nechali odplout?“ navrhl.

V podstatě nebyla proti. Problém byl ale v jejím přesvědčení, že ve skutečnosti nikam nemíří. Hlodalo v ní neurčité podezření, že se pouze vytratí z dohledu a pak se obrátí zpátky, směrem ke dvěma lidským tvorům.

Pomalu je pronásledovala, dokud je neviděla zřetelně. Žraloci skutečně změnili směr, ale ne zpátky, směrem k ní a Hawkerovi; uhnuli doleva a stočili se jižně. Ráda by je sledovala dál, jenže i když pluli zvolna, nemohla jim rozhodně stačit; jedině že by pustila klapky skútru naplno, což se jí nezdálo rozumné vzhledem k tomu, že žraloci velice citlivě vnímají vibrace.

„Danielle,“ promluvil na ni Hawker, „radši by ses měla otočit.“

Zmírnila tempo a obrátila se jeho směrem. Připlouvali k nim další žraloci. Tentokrát to však nebylo pár jednotlivců. Byly jich desítky, uspořádané do dlouhé řady po dvou třech vedle sebe, jako řidiči v dopravní špičce na jakési podvodní žraločí dálnici.

Oba začali nehlučně klesat na mořské dno, což bylo zřejmě moudré řešení. Dopadli do písku. Odtud měla Danielle lepší výhled. Když se podívala nahoru, sluneční paprsky dopadaly na záda žraloků, takže mohla dobře sledovat jejich pohyby. Konečně spatřila, co dělají; pluli v kruhu o průměru nějakých osm set metrů. Pozvolna se stáčeli, plavali stále dokola a dokola, jako to dělají rybky v kulatém akváriu.

„Sice bych to daleko raději pozoroval z nějaké ponorky,“ poznamenal Hawker, „ale je to parádní podívaná.“

„Slyšela jsem, že jejich hejna můžou čítat až stovky jedinců, ale něco takového jsem v životě neviděla.“

„Kolik si myslíš, že jich tu je?“

Nebylo možné je spočítat, když však sledovala jejich kroužení, odhadovala, že jich bude přes stovku, možná spíš ke dvěma stům. Ti větší se pohybovali samostatně, dalo by se říct po vnější dráze. Ti menší, dva až půldruhého metru dlouzí, se drželi blíže u sebe, v sevřenějších skupinkách na vnitřní straně okruhu.

Jak se snažila pojmout celý ten výjev, zabloudila pohledem přes mořské dno k místu, kde by se měl nalézat střed žraločí kružnice. A tam z nánosu vyrůstal korálový útes a něco, co vypadalo jako výchoz horniny.

Najednou jí to všechno dávalo smysl. Žraloci, a kladivouni obzvlášť, mají v čenichu citlivý orgán, kterým vycítí elektromagnetické impulzy. Tento drobný orgán se nazývá Lorenziniho ampule a v podstatě se jedná o svazek nervových vláken, která reagují na změny elektromagnetického vlnění.

Pokud byl jejich předpoklad, že by se v této oblasti mohl vyskytovat další kámen, správný, pak bylo možné, že žraloci vnímali jeho energii a byli jí přitahováni, podobně jako se to předtím přihodilo Jurijovi nahoře na palubě.

Až na to, že pro žraloky neexistovala žádná omezení, která by je držela zpátky, a tak jejich potřeba být nablízku vyústila v tohle nekonečné kroužení. Jako když můra poletuje v kruzích kolem světla svíčky v domnění, že to je měsíc. Nemůžou se k tomu nikdy zcela přiblížit, ale nemůžou se ani vzdálit.

Podívaná na žraloky, zvolna kroužící nad nimi, ji téměř hypnotizovala. Trochu omámeně odvrátila pohled ke korálem zarostlému výchozu uprostřed.

Než promluvila, párkrát se zhluboka nadechla, aby si pročistila hlavu.

„Měli bychom se vydat k té korálové vyvýšenině. Je na správném místě. Pokud je někde tady jeden z těch kamenů, myslím, že ho najdeme právě tam.“

Pomalu, a zatímco jedním okem neustále hlídali žraloky nad sebou, dopluli k výchozu horniny. Pod korálovou pokrývkou se rýsovaly velké kamenné kvádry, přesně nařezané a pokladené přes sebe tak, aby do sebe zapadaly a navzájem se podpíraly.

Danielle je obeplula ze strany, kde našla odhalený roh a vystouplou hranu.

„Vypadá docela neporušeně,“ hlásila.

Hawker zkoušel pevnost stavby. „Jestliže to zvenku působí bezpečně, mělo by to být bezpečné i uvnitř.“

„Jak to říkal McCarter: je obtížné ho najít, ale nedá se ztratit.“

„A je dobře chráněný,“ dodal Hawker a ukázal na žraloky. „Přesně jako v brazilském chrámu.“

Danielle zkoumala okraje stavby; rozpoznala na nich nějaké vytesané vzory. Nebyly to hieroglyfy, ale podobaly se jiným mayským kresbám, které jí ukázal McCarter. Znázorňovaly postavy bojovníků a obrysy nestvůry witz, mayského symbolu spojovaného s bohem deště. Tentokrát jí z úst visel párek hadů.

Ten objev Danielle v těle rozproudil adrenalin. Vlastně cítila přímo euforii. „Pojďme se podívat, kudy vede cesta dovnitř.“

Opatrně, aby na sebe neupozornili žraloky, stavbu shora obepluli a na druhé straně zase klesli ke dnu.

Danielle se přiblížila k základně, kde skrze korály rozpoznala nějakou dutinu. Namířila do ní baterkou.

„Tunel.“

Byl úzký a jeho zdi pokrývalo plno hrubých výrůstků korálu, ale Danielle byla přesvědčená, že to za pokus stojí.

Hawker ji chytil za paži. „Ty se tam vejdeš, ale neprotáhneš se s láhvemi.“

Pro své nadšení na to málem zapomněla. Dvojité láhve na jejích zádech byly objemné a na šířku rozhodně měřily víc než její boky. Stáhla si je z ramen.

„Nedělej to,“ varoval ji Hawker.

„Jenom se tam podívám.“

Odpojila regulátor, odhodila láhve a kopnutím se vymrštila kupředu. Po necelých pěti metrech se tunel kolem ní začal zužovat. Vrátila se zpátky a na okamžik se znovu napojila na dýchací přístroj.

Hawker na ni zíral, jako kdyby se zbláznila.

„Dej si pohov,“ řekla mu sebevědomě. „Jsem hubená a ty si děláš zbytečné starosti.“

Několikrát se zhluboka nadechla; pokoušela se o hyperoxidaci svého těla, jako to dělají potápěči bez přístrojů. Pokud bude mít štěstí, zásoba vzduchu jí vystačí na tři čtyři minuty. Bylo to riskantní, ale byla si jistá, že to, co hledají, je hned za rohem. Všechno do sebe zapadalo: McCarterův překlad a výpočty, Jurijova reakce, žraloci. Druhý kámen byl uvnitř. Musel tam být. A v jejích silách bylo ho odtamtud dostat.

Znovu odpojila regulátor a vydala se zpátky do tunelu. Odrážela se nohama a hladce proplula až do místa, kde se tunel zužoval. Z jedné strany vyčnívaly kusy korálu, ale Danielle se přimáčkla na protější stěnu.

„Opatrně,“ varoval ji Hawker.

Neodpověděla, protože by tím spotřebovala vzduch, ale přistihla se, že si v duchu říká, kdy se z něj stal takový rejpal.

A pak se jí korál zapíchl do žeber. Pokusila se vyprostit, jenže v tunelu bylo málo místa a pomalu si začala dělat starosti. Bylo na čase vycouvat.

Zatahala za korál rukama, ale stonky, které ji předtím pustily dovnitř, se teď vzpříčily a tlačily ji do zad. Nemohla se otočit a nešlo z toho vycouvat. Kroutila sebou a vzpírala se ze všech sil. Uvědomovala si tlukot svého srdce a cítila, jak některé větvičky pod její vahou povolují.

„Vydrž,“ pobízel ji Hawker.

Když se ohlédla za sebe, uslyšela zabublání, jak odpojil svůj přístroj a vydal se za ní. Na noze ucítila jeho ruku, která se ji pokoušela vyprostit, jenže korál už měla zapíchnutý v noze a cítila, jak jí probodává kůži.

„Počkej!“ zasípala.

Hlava se jí motala. Potřebovala, aby ji vysvobodil, ale bála se, že ji korál pořeže a krev ve vodě by znamenala konec pro ně oba.

Zkroutila se, aby viděla nahoru. V hrudi měla pocit, jako by ji současně něco drtilo zvenčí a explodovalo jí to uvnitř.

Hawker znovu uchopil její nohu, rukama jí sevřel lýtko.

Maličko vydechla, aby upustila trochu tlaku, a bubliny se vznesly směrem vzhůru… kde popraskaly.

Hawker zatáhl a ona se posunula zpátky o pár desítek centimetrů.

„Pusť mě,“ vypravila ze sebe s obrovskou námahou.

„Ne!“

„Prosím tě, pusť mě.“ Slova jí skřípala v hrdle. Už neměla žádný vzduch a bylo jí na omdlení, ale i tak si uvědomila, že cestu do bezpečí má před sebou a nemá smysl vracet se zpátky.

Nakopla ho a pak ještě jednou, cítila, jak ho její chodidlo udeřilo do hrudníku. Vyprostila se z jeho sevření a odrazila se směrem vzhůru, kde viděla praskat bubliny. Než tam stačila doplout, vidění se jí rozostřilo a obklopila ji temnota.

Hawker po paměti tápal kolem, až nahmatal Danielliny ploutve. Odhodil je stranou a pokoušel se pokračovat dál, ale zátěž na jeho opasku se o něco zachytila. Uvolnil ji, jenže i tak nemohl dál, jeho vlastní plíce ho pálily. Natáhl paže před sebe do tmy a pokoušel se ji poslepu nahmatat.

Když nic nenašel, vyhrabal se z jeskyně, popadl Danielliny láhve a regulátor si nasadil na masku. Několikrát se rychle zhluboka nadechl a pak se vydal zpátky do jeskyně, přičemž láhve sunul před sebou. Kdykoliv se někde zachytily, přitáhl si je zpátky a pak jimi rozzlobeně mrštil před sebe; používal je jako beranidlo, kterým po obou stranách odlamoval velké kusy korálu.

„Danielle!“ křičel do vysílačky. „Slyšíš mě?“

Zhluboka se nadechl, z pochvy na noze vytáhl nůž a přeřízl hadici s přívodem vzduchu. Vzápětí z ní vyrazily bubliny a Hawker tlačil láhve před sebou, po klesajícím svahu a dál na protější stranu. Dopadly na dno tunelu, zatímco bubliny mířily vzhůru k jeho stropu, kde zmizela Danielle.

Neměl pochyb o tom, že bude v bezvědomí, ale když se zbavila láhví, vesta by ji měla nadnášet. Měla by v ní směřovat vzhůru, přetočit se obličejem nahoru jako tonoucí v záchranném obleku a narazit na strop jeskyně, ať je jakkoliv vysoko.

Hawker nedoufal, že se k ní dostane rychle, a vzhledem k tomu, že byla v bezvědomí, se nemohla připojit na svůj regulátor, ale pokud bude mít štěstí, vzduch z proříznuté hadice vyplní nejvyšší místo jeskyně. Vytvoří vzduchovou kapsu, ve které bude moct dýchat, a to ji udrží naživu, dokud si on neprorazí cestu tunelem, aby se k ní dostal.

Cítil, že na něj jdou mdloby, a tak vycouval a nadýchal se ze svého vlastního přístroje. Potom se vrátil zpátky a zaútočil na korál nožem.

Jakmile z nich odřezal větší kusy, dokázal se protáhnout na dno tunelu, kde se chodba opět zvedala vzhůru.

Když tam doplaval, z rozříznuté hadice na Danielliných lahvích stále unikal vzduch.

Proplaval kolem nich a zamířil vzhůru, přičemž ve tmě kolem tápal po Danielle. Dostal se do vzduchové kapsy, kterou vytvořil, a zoufale máchal všemi směry. Rukama narážel na strop a okolní stěny.

Nemohl tomu uvěřit. Danielle zmizela.

( 31 )

Zaměstnanec přístaviště, který měl na starosti pronájem lodí, seděl s nohama na stole, puštěným rádiem a kšiltem čepice staženým tak, aby mu do očí nesvítilo slunce. Když zaslechl kroky lidí na dřevěném molu, vzhlédl.

Ke svému překvapení uviděl tři Číňany ve vojenských kalhotách a tmavém triku. Jejich oblečení nevypadalo na to, že by se chystali rybařit.

„Hola!“ zavolal na ně.

Největší z nich se protlačil do malé kukaně. Druzí dva zůstali venku a zaujali obranné postavení.

„Pronajal jste teď někdy loď,“ řekl mu ten Číňan. „Nějakým Američanům.“

„Chodí k nám mnoho Američanů,“ odpověděl zaměstnanec.

„Tyhle si budete pamatovat. Dva muži, jeden bílý a druhý černý. K tomu krásná žena a malý chlapec, který vypadá, jako když k nim nepatří.“

„Tak to jo,“ přikývl zaměstnanec.

Tazatel vypadal, že ho to mile překvapilo. Vytáhl svazek bankovek a zaměstnanci podal pár dvacetidolarovek.

„Víte, jestli s sebou měli zbraně?“

„Možná nějakou tu harpunu,“ odpověděl zaměstnanec.

„Kam jeli?“

„Lovit barakudy“ řekl jim, přičemž opakoval to, co mu řekla ta žena. „Ale měli s sebou potápěčskou výstroj.“

Tentokrát mu na stole přistála stovka. Začal chápat, jak tohle funguje.

„Existuje nějaký způsob, jak je najít?“

Zaměstnanec zavrtěl hlavou. „Mám jenom jejich zálohu, pro případ, že by nevrátili loď. Ale palivo jim vystačí na nějakých osmdesát kilometrů. Tak kam by mohli doplout? Stačí zavolat ostatní přístaviště.“

„Jakým směrem vypluli?“ chtěl vědět Číňan.

„Jakmile vypluli z přístavu, drželi se severního kurzu.“

Číňan mu předal další bankovku. „Dejte mi všechno, co tu nechali. A najděte mi dvě nejlepší lodě, takové, které by je mohly dostihnout.“

Zaměstnanec přikývl a natáhl se po klíčích ke dvěma větším plavidlům. Měla kormidelny a motory v podpalubí a byla stavěná k chytání mečounů, takže byla stejně rychlá jako loď, ve které odpluli ti Američané. Možná ještě rychlejší.

( 32 )

Hawker se vynořil v temné prázdnotě, kterou nyní vyplňoval vzduch z Danielliných láhví. Serval si masku a zařval.

„Danielle!“

Opřel se o stěnu, aby získal rovnováhu.

„Danielle!“

Slyšel hučení dýchacího přístroje a jeho ozvěnu, jako kdyby se ocitl v porouchané zářivce. Ale ani stopy po Danielle.

Nahmatal baterku LED a rozsvítil ji. Prostor kolem neměl v průměru víc než půldruhého metru a připomínal kruh. Strop nad ním byl vyklenutý jako vnitřek kupole. Hawker se posouval podél stěn, až našel otvor.

Vypadal jako okraj bazénu. Jak se Hawker pohyboval, voda se přes okraj přelévala a stékala po jakési nakloněné rovině.

Vnitřní komnata chrámu byla suchá.

Ve slabé záři baterky uviděl na dně nějakou postavu. Přelezl zeď a sklouzl dovnitř. Danielle ležela na boku, vykašlávala vodu a pomalu se probírala z bezvědomí.

Otevřela oči a vyčerpaně se na něj podívala.

„Co se to s tebou sakra stalo?“ zařval. Jeho výkřik se odrazil od stěn jako ozvěna. „Zbláznila ses?“

S nemalým úsilím se posadila. „Nejspíš jsem se fakt zbláznila,“ řekla nakonec.

„O čem to mluvíš?“

„O opojení dusíkem,“ odpověděla. „Anebo spíš opojení kyslíkem, protože používáme směs s vysokým obsahem kyslíku. Už kdysi se mi něco takového přihodilo, ale bylo to při delším potápění a do větších hloubek.“

„Potápěla jsi se, když jsi studovala mořskou biologii.“

„Jeden z mnoha oborů, které jsem začala a nedokončila,“ odpověděla. „Ale každopádně se omlouvám. Vůbec jsem si neuvědomovala, co dělám. Měla jsem akorát pocit, že se sem můžu dostat. Bylo to přímo před námi.“

Zakryla si oči rukama a promnula spánky. „Nejzákeřnější na tomhle opojení je, že si neuvědomuješ jeho příchod. Prostě si připadáš skvěle. Jako po čtvrtém panáku tequily, jen bez toho pití.“

I když se zlobil, musel se rozesmát. „Neprůstřelně?“

„Neporazitelně,“ odpověděla.

Připadala mu trochu divná už od chvíle, kdy spatřili ty žraloky. Rozhlédl se po svahu. „Pamatuješ si vůbec, co se přihodilo?“

„Vzpomínám si, že jsem se nechtěla pořezat a že jsem se bála, že se tím oba dostaneme do pasti. A pak, když jsem se od tebe odtrhla, vydechla jsem a viděla, jak bubliny praskají. Připomnělo mi to jeskyni, ve které jsem se potápěla před pár lety. Pamatuju si, jak se vzduch z mého přístroje zachytil pod stropem a vytvořil tam tisíce malých bublinek, dokonale kulatých stříbrných perel. A když ty bubliny popraskaly, došlo mi, že tam musí být vzduch. Proto jsem do tebe kopla. Nemohla jsem se vrátit. Musela jsem pokračovat dál.“

Podívala se na stěnu.

„Chytila jsem se té zdi, právě když jsem ztrácela vědomí. Asi jsem se přetáhla přes ni.“

Přisedl si k ní a odhrnul jí z obličeje mokré vlasy. „Vím, co dokáže opojení kyslíkem, ale proč by se to mělo přihodit tobě?“

„Prostě se to stává.“

„Při takhle krátkém, mělkém ponoru?“

Tušil, že za tím bude něco víc, možná něco, co mu odmítala sdělit. A tak vyčkával.

„Poslední dobou jsem se moc nevyspala,“ řekla nakonec. „A v Číně do mě cpali různé drogy. Nevím, co to bylo zač; sérum pravdy, narkotika, možná nějaké barbituráty. Hodně tlumicích prostředků. Říkal jsi, že jsem tam strávila deset dní. Já si z toho pamatuju osmačtyřicet hodin.“

„Takže ty drogy pořád ještě máš v sobě.“

„Některé možná ano,“ připustila. „Nepřemýšlela jsem o tom. Asi jsem nechtěla. Ale zřejmě to tak bude, protože tyhle věci můžou působit, když se potápíš, obzvlášť s nitroxem.“

„Hlavně že to dobře dopadlo,“ řekl a osvětlil baterkou okolní prostory. „Ale kam jsme se to sakra dostali? Copak jsme prošli králičí dírou?“

Ocitli se uprostřed jakéhosi chrámu, jehož střed byl chráněný před vodou. Tunel, který nejprve klesal a potom stoupal, fungoval jako vzduchová komora. Pokud by nezačalo protékat stropem, voda by nepřekonala tlak vzduchu. Dovnitř by se nedostala.

Strop nad nimi byl klenutý a hladký jako kopule nějaké rotundy. Spoje kamenů byly vyhlazené a téměř neviditelné. Nekapala z nich ani jimi neprosakovala žádná voda. Byla to neuvěřitelně mistrovská konstrukce.

Paprsek Hawkerovy baterky poskakoval po hladké kamenné stěně a zastavil se na něčem, co vypadalo jako pata schodiště zdobená hieroglyfy. „McCarterovi by se tady moc líbilo.“

„Pokud by překonal žraloky,“ poznamenala.

„Sám jsem to málem nezvládl,“ řekl Hawker. Posvítil nahoru na schody. Na oltáři na jejich vrcholu ležela povědomá silueta, připomínající mumifikované tělo.

„Dokážeš vstát?“ zeptal se.

Napřáhla ruku a on ji vytáhl na nohy. Společně přešli otevřené prostranství a začali stoupat po schodech.

Nahoře na hladině seděl McCarter v rybářské lodi. Bylo to zvláštní, ale paranoidní pocity se mu vrátily téměř vzápětí poté, co Danielle s Hawkerem sestoupili pod hladinu.

Přistihl se, že každých třicet vteřin kontroluje GPS, aby se ujistil, že jimi nepohnul vítr nebo proud, a dalekohledem sleduje obzor v obavě, že by jejich pozici mohli objevit nějací zlosyni. Až dosud nic neviděl, ale to ještě neznamenalo, že by se něco takového nemohlo přihodit.

Navíc musel hlídat Jurije, a uvědomoval si, že je jako na jehlách pokaždé, když se chlapec vzdálí od středu lodi. Pro jistotu utáhl všechny popruhy na jeho záchranné vestě a na záda mu upevnil další plovací zařízení.

„Myslíš, že se budou zlobit, když tě k něčemu přivážu, než se vrátí?“

Jurij ho ignoroval a McCarter se musel sám sobě smát.

„Kdysi jsem býval normální,“ vyprávěl Jurijovi. „A jen se na mě teď podívej. Vidím věci. Slyším je.“ Vrhl pohled na chlapce, který si ho dál nevšímal a už zase si hrál s brýlemi. „Povídám si tu s dítětem, pro které je kus plastu zajímavější než moje učená rozprava.“

Opět zdvihl k očím dalekohled a pohledem přelétl klidné vody zálivu. Bylo časné odpoledne a z kobaltově modré oblohy pálilo žhavé slunce. Na východě se začínala hromadit kupovitá oblačnost. Byla daleko od nich, ale zdálo se, že se pohybuje jejich směrem. To poslední, po čem toužil, bylo zažít na moři bouřku.

„No tak,“ šeptal na adresu svých nepřítomných druhů. „Ať vám to netrvá celý den.“

Zvedl se lehký poryv větru a zašuměl mu u ucha.

Proč dneska nedáváš pozor?

Otočil se jako na obrtlíku, aby přišel na to, odkud vyšla ta slova. Ovšem že tam nikdo nebyl.

Proč dneska nedáváš pozor?

Byla to slova jeho ženy. Míněna laskavě a vyřčena o jednom z těch dní, kdy se nechal rozptýlit nějakým problémem a nevnímal ji.

Podíval se na Jurije. Chlapec ho probodával očima, jako kdyby i on něco zaslechl.

„Ani se tě nebudu ptát,“ poznamenal McCarter.

Jeho pozornost upoutal další zvuk, tentokrát vzdálené dunění hromu na východě. Bouřkové mraky byly stále spoustu kilometrů od nich, ale šířily se jižním směrem. Sledoval jejich okraj dalekohledem a přitom si říkal, jestli by způsobil potíže, kdyby se vrátil na břeh. A tehdy zahlédl něco nového: po hladině se k nim rychle blížily dvě lodě. Mohly být nějakých osm devět kilometrů daleko, ale očividně se kvapem přibližovaly a pluly přímo na ně.

„Do prdele,“ ulevil si McCarter a odložil dalekohled.

Podíval se na Jurije. „Tahle slova se raději neuč.“

Když chlapec nereagoval, McCarter obrátil pozornost zpátky k lodím; doufal, že za nimi uvidí ve zpěněné brázdě vodní lyžaře.

Neviděl. A přestože mohly patřit komukoliv, měl velice špatné tušení ohledně toho, kdo to bude a o koho se zajímá.

Popadl Jurije, připoutal ho vedle sebe na sedadlo a pak nastartoval motory.

Hawker a Danielle došli na vrcholek schodiště. Tělo tam leželo v jakémsi sarkofágu, obalené obyčejnou gázou. Jeho schrána nebyla nijak mimořádná; jen prosté dřevo s vydlabanými vruby po stranách zřejmě pro její přenášení.

Danielle odloupla proužek tkaniny. Lebka se snad dala označit za lidskou. Hladkou kost narušovaly miniaturní póry. Z prázdné očnice vedl do mozkovny tenounký drát. Deformovaná žebra a nadměrně velké oční jamky vykazovaly stejné anomálie, jaké viděli na těle v Brazílii. Další potomek člověka, který zemřel několik tisíciletí předtím, než se oni dva narodili.

Podívala se na Hawkera. Mlčky mu prokazoval úctu.

Pak namířil světlo baterky za tělo. V nice za ním se tyčila socha mayského krále v ceremoniálním šatu. Danielle to připomnělo monument, který našli na ostrově Rubáše, jen uspořádání bylo jiné. Tady král vztahoval ruce, jako kdyby do dlaní zachytával tekoucí vodu. Tiskl si jimi k hrudi drobný, hladký předmět, který vypadal jako ze skla. Na první pohled měl stejnou stavbu jako kámen, který našli v Brazílii, ale byl trochu jinak tvarovaný a menší. Zhruba velikosti obřího grapefruitu.

Danielle sáhla po Hawkerově baterce a zhasla ji. Jakmile jejich oči přivykly tmě, viděli, že z kamene vychází strašidelné bílé světlo.

Hawker popošel blíž a natáhl se po něm.

„Stůj!“ vyhrkla.

Stáhl ruku a překvapeně se na ni podíval.

„Počkej chvilku,“ řekla a rozhlédla se kolem, jako by tu na ně mělo někde čekat pár nastražených pastí.

Snažila se ignorovat obavy, které mu vyčetla z očí, přistoupila ke kameni a sama ho vyprostila. Připadal jí těžký, ale na omak byl překvapivě hladký a teplý. V prstech jí vyvolával mravenčení, vlnu energie, která probíhala jejím tělem. Při tom doteku pociťovala zvláštní radostné vzrušení.

„Co je s tebou?“ zeptal se Hawker.

Jeho hlas ji vrátil do reality.

„Nic,“ odpověděla. „Prostě jen nedokážu uvěřit, že jsme ho skutečně našli.“

Opatrně ho zasunula do vaku, pak zatáhla zip a připnula si ho k opasku. Vzápětí vytáhla přístroj, který vypadal jako starý fotoaparát na film, a začala dělat snímky.

„To patří k našemu retro stylu?“ zeptal se Hawker, když si všiml staromódního cvakacího aparátu. „Jako ten džíp a loď?“

„Pamatuješ si, jak v Brazílii všechna elektronická zařízení selhala?“

Přikývl.

„Napadlo mě, že bychom měli mít něco, co tomu nepodléhá.“

Palcem posunula film, požádala Hawkera, aby nasvítil povrch, který se chystala vyfotografovat, a pak už jen mačkala spoušť. Udělala pár záběrů sochy, schodiště a hieroglyfů, které je zdobily. Vyfotografovala strop, zdi a vybledlé nástěnné malby. Nakonec fotoaparát namířila na tělo a oltář, ale pak ho sklopila, aniž otevřela uzávěrku.

Hawker s tím souhlasil. „Nechme toho chudáka na pokoji.“

Skončila tedy a pustila se do balení přístroje. Přitom ji napadlo, že by měla zničit řezby, jako to udělali s McCarterem na ostrově Rubáše, ale nebyl tu nikde žádný uvolněný kus kamene a neměli s sebou kladivo ani jiný těžký nástroj. I nože, které se tak osvědčily při řezání křehkého korálu, by jim u tvrdého kamene, z něhož byl chrám postaven, nebyly nic platné.

Nechala to být. Stejně jim nezbývalo moc času. Museli stihnout cestu zpátky a výstup na hladinu za dvacet minut, jinak by potřebovali dekompresní zastávku, čemuž se v oblasti zamořené žraloky raději chtěla vyhnout.

Zatímco uklízela fotoaparát, Hawker se ponořil zpátky do tunelu a posbíral jejich láhve se vzduchem. Když zase připlaval, uvelebil se na vršku rampy, jako by seděl na okraji bazénu. Vylezla k němu a zrak jí padl na přeříznutou vzduchovou hadici.

„Tyhle jsou tvoje,“ řekl Hawker.

„Takhle zacházíš se svěřenou výbavou,“ poznamenala.

„Pokoušel jsem se ti zachránit život,“ odpověděl.

Na to mohla těžko něco namítat. Sehnula se a zkontrolovala tlakoměr. V láhvi se aktivoval nouzový systém, navržený tak, aby v případě nehody naráz neunikl všechen vzduch. Uzavřel vnitřní záklopku, čímž zachoval menší množství směsi, která se uvolní, pouze když potápěč ručně přepne na rezervu. Danielle odpojila hadici, kterou Hawker přeřízl, a záklopku otočila tak, aby rezervní vzduch proudil náhradním přívodem.

„Je toho tam asi na patnáct minut,“ poznamenala. „To by mělo bohatě stačit.“

„Pokud ne, budeme společně dýchat z mých lahví,“ odpověděl. „Ale neměli bychom tady už zbytečně mařit čas.“

Přikývla a sklouzla přes okraj zpátky do tunelu.

Láhve tlačila před sebou, jako to dělal Hawker cestou dovnitř. Za pár vteřin byla venku a znovu se ocitla ve volném moři, nepředstavitelně šťastná z toho, že ji opět zalévá jasně modré světlo.

Euforie se vzápětí vytratila. Zapraskalo jí ve sluchátku, když její přijímač zachytil volání McCartera, se kterým v chrámu ztratili spojení.

„… k nám z jihozápadu. Slyšíte mě? Dvě lodě míří velkou rychlostí přímo na nás.“

( 33 )

Než se z jeskyně vynořil Hawker, Danielle už měla láhve zajištěné. Z toho, jak spěchal, usoudila, že volání také zaslechl, a teď si rychle zapínal své vlastní úvazy. Nasadil si přístroj na záda a společně se potopili ke skútrům, které zanechali u vchodu do tunelu.

Popadla madlo svého stroje a spustila motor na plné obrátky. Jakmile se vrtule roztočila, Danielle se odrazila nohou, aby zrychlení ještě víc uspíšila. Okamžik nato ujížděla, jak nejrychleji mohla, s Hawkerem jen pár metrů za sebou.

Rychle se vzdalovali od potopeného chrámu a přitom pozvolna stoupali. Naštěstí nebyli v takové hloubce ani pod vodou nestrávili tolik času, aby potřebovali skutečnou dekompresní zastávku, ale i tak by nebylo rozumné vynořit se příliš prudce na hladinu.

Měli v plánu postupovat nahoru pod rovnoměrným úhlem, čímž by svému tělu dopřáli čas vysycovat vstřebaný dusík, a až za nějakou tu minutu spatří McCartera, odhodí skútry a vynoří se na hladinu.

„Pozor!“

Otočila se, jakmile ve sluchátku zaslechla Hawkerův výkřik. Kolem se mihl stín; zaútočil na ně jeden z kladivounů. Vzápětí se objevil druhý, a jak ji míjel, otřel se o ni svým tělem, čímž ji prudce vychýlil doprava. Stejně rychle zase odplul a ztratil se v dálce, ale to už se k nim blížili další; řítili se na ně jako torpéda.

Na hladině zatím McCarter nespouštěl zrak z lodí, které se k nim kvapem blížily.

Popadl vysílačku. „Jestli mě, lidi, slyšíte, měli byste si pospíšit. Jsou už od nás nanejvýš tři kilometry.“

Pokud se chtěl zachránit, musel co nejdřív zařadit nejvyšší rychlost a zamířit na západ. Tak si to aspoň představoval; vydal by se na západ, zavolal mexickou pobřežní hlídku a doufal, že jejich helikoptéry útočníky odradí.

Zdálo se to jako rozumné řešení, jenže McCarter nedokázal snést pomyšlení, že by tu zanechal své přátele. Přiškrtil klapky a natáčel loď, dokud nemířila přídí k oblasti, kde se potápěli, a pak ještě jednou popadl vysílačku.

„Jsem necelý kilometr severně od místa, kde jsem vás vyhodil. Budu čekat, jak dlouho to půjde.“

Najednou Jurij upustil brýle, vstal a jako v transu zíral na vodní hladinu před nimi.

Danielle zabočila doleva a zamířila dolů, aby hejnu unikla, ale přestože využívala pohon skútru a ještě se odrážela nohama, žraloci se pohybovali třikrát až čtyřikrát rychleji.

Několik menších jedinců prolétlo kolem, další se jako střela snesl shora a udeřil ji do ramene. Jakmile se jí naskytla příležitost, ohlédla se po Hawkerovi. Držel se za ní, skútr rovněž nastavený na nejvyšší rychlost, ale žraloci si ho prakticky nevšímali. Na okamžik ji to dopálilo, ale vzápětí si uvědomila, proč tomu tak je.

Kladivouni, kroužící čestná stráž podmořského chrámu, se stahovali kolem předmětu, který je do těchto míst přivábil; kamenu, vyzařujícího energii, nyní bezpečně uloženého v Daniellině batohu.

Nikdo z nich se ji nepokusil pokousat, aspoň prozatím. Dokonce se zdálo, jako by si její přítomnost ani neuvědomovali a jejich vzájemné srážky je překvapovaly stejně jako ji. Nedokázali však překonat senzorické přetížení detektoru magnetismu ve svém mozku, a tak pokračovali v pravidelných nájezdech.

Otočila se, aby uhnula před dalším úderem, ale žraloků bylo příliš mnoho. Zanedlouho jí všechno splynulo v rozmazanou skvrnu, jako kdyby se ocitla uprostřed splašeného stáda. Kolem ní vířily šedé hřbety zvířat, jejich bílá břicha, explodující bubliny z jejího regulátoru.

Po letmém nárazu do nohy následoval tupý úder do pravé paže a vzápětí rána do žeber, která ji ohnula v pase a škubla jí krkem.

„Drž se!“ křičel na ni Hawker.

„Jdou po tom kameni,“ vypravila ze sebe.

V příštím okamžiku na ni zaútočila skupinka mláďat a roztočila ji dokola tak, že Danielle ztratila orientaci.

Viděla, jak se na ni řítí větší jedinec. Podařilo se jí před nárazem sklonit, ale žralok vletěl do skútru, vyrval jí ho z rukou a žlutý stroj po spirále klesal k mořskému dnu.

Když se napřímila, zahlédla nad sebou záblesk hladiny a odrazila se tím směrem, ale něco ji zadrželo. Otočila se a uviděla Hawkera; svíral ji kolem pasu a přitahoval k sobě. Chytila se madla podvodního skútru právě v okamžiku, kdy pohonná jednotka nabrala zrychlení.

Další skupina žraloků se vydala jejich směrem a Danielle se obrnila proti nárazu, ale drželi se jich už jen dva a jeden další, osamělý jedinec.

Jakmile se vynořili na hladinu, rozhlédla se kolem. Loď řízená McCarterem už směřovala k nim. Díky Bohu byl blízko. Zpomalil a natočil loď bokem.

Hrábla po žebříku a šplhala nahoru, zatímco ji Hawker podpíral zdola. Převalila se na palubu a okamžitě se otočila, aby pomohla Hawkerovi.

Chytil se jí zrovna ve chvíli, kdy vodní hladinu prořízlo šedozelené zvíře, srazilo ho jako torpédo a táhlo ho pryč.

Danielle jen ucítila, jak se jí vyškubl z ruky.

„Za ním!“ křikla na McCartera.

McCarter přidal rychlost a roztočil kormidlo, zatímco Danielle popadla harpunu.

Hawker, který se řítil vodou tlačený kupředu obrovským žralokem, měl pocit jako po srážce s rozjetým vlakem. Neměl šanci jakkoliv zmírnit prudký náraz, který mu strhl masku a vyrval z ruky skútr.

Kroutil se a svíjel ve snaze se vyprostit, jenže plochá hlava zvířete se mu zaklínila mezi záda a dýchací přístroj.

Ale pak se najednou převalil a zpomalil. Žralokovi se konečně podařilo vyškubnout, ale odtáhl ho o nějakých šedesát metrů.

Hawker se odrazil nohama a vynořil se na hladinu. Lapal po vzduchu a rozhlížel se po lodi. Uviděl ji, jak k němu míří.

Pevně doufal, že ho teď žraloci nechají na pokoji, stejně jako si ho nevšímali, dokud si k sobě nevzal Danielle. Ale když konečně popadl dech a začal šlapat vodu, všiml si, že mu z okraje nosu ukapává barevná tekutina. Sáhl si na čelo a ruka se mu zbarvila krví.

Okamžitě se ho zmocnila panika. Odhodil láhve a začal ze všech sil plavat k blížící se lodi, přičemž se zoufale snažil udržet obličej nad vodou.

Danielle ho z lodi zahlédla. Všimla si krve a páru hřbetních ploutví, které prořezávaly hladinu směrem k němu.

Vyhodila nákladní síť. „Rychleji!“ zařvala na McCartera.

Blížili se k němu plnou parou. Hawker se zachytil sítě a Danielle tahala ze všech sil, zakláněla se, aby se do toho opřela celou svou vahou.

Konečně se Hawker překulil a svalil na palubu, právě ve chvíli, kdy se jeden z kladivounů vymrštil a prohnul v zádech, polovinu svého těla nad vodou.

Dopadl na můstek, čímž nevelkou loď naklonil a málem poslal ke dnu.

Přední třetinou těla uvízl v lodi. Mrskal kolem sebe hlavou a čelistmi chňapal po všem, co měl na dosah. Jurij ječel, Hawker do zvířete kopal a Danielle opět sáhla po harpuně.

Ale pak najednou žralok sklouzl zpátky do moře, až voda vysoko vyšplíchla.

„Jedem!“ vykřikla Danielle.

McCarter otevřel klapky naplno a úzký trup lodi vyrazil kupředu jako střela.

Danielle znovu zajišťovala můstek, zatímco kolem se hemžili další žraloci. Nějakou chvíli je sledovali, ale s rychlou lodí nedokázali udržet tempo. Danielle se vnucovaly vzpomínky na Petrovovo vyprávění o tom, jak je pronásledovali žraloci a dravé kosatky. Děkovala Bohu, že najala nejrychlejší plavidlo, jaké se jí podařilo sehnat.

Najednou si všimla, že má vedle sebe Jurije. „Tahle siréna,“ řekl a natáhl se po kameni. „Tahle siréna.“

Jakmile ho trochu uklidnila, otevřela skříňku na vybavení, odkud vytáhla speciální schránu vystlanou olovem. Kámen do ní vložila, krabici uzamkla a zastrčila si ji do batohu. Jurij ji celou dobu upřeně pozoroval.

„Siréna,“ opakoval tiše, „siréna.“ Když Danielle batoh zavřela do skříňky a dvířka zajistila petlicí, usadil se před skříňkou a provrtával ji pohledem, jako kdyby se díval na televizi.

Danielle ho pohladila po vlasech a podívala se na moře před nimi. Lodě, které předtím zahlédl McCarter, se zhruba kilometr a půl od nich rozdělovaly; jedna pokračovala ve směru k nim, zatímco ta druhá zamířila na západ, aby je odřízla od pobřeží.

Možná že to nejtěžší je teprve čeká.

( 34 )

Konvoj vozů kodrcal po popraskané silnici ve vysoko položené západonevadské poušti. Uprostřed jel maskovaný devítiosý tahač s návěsem, obklopený eskortou vojenských terénních vozidel Humvee vybavených kulomety, zatímco dvě stě metrů nad nimi se vznášela dvojice helikoptér Black Hawk vyzbrojených raketovými střelami.

Zbývalo jim osmdesát kilometrů k hoře Yucca a bývalému nukleárnímu úložišti, které po většinu posledních třiceti let upadalo v zapomnění.

Toto místo bylo původně určeno ke skladování jaderného odpadu s tím, že se do něj mělo z celé země svážet vyhořelé radioaktivní palivo. Ale pak se do toho obuli ochránci přírody a projekt pohřbili prakticky v samém počátku. Léta tahanic, dopadových studií a měnící se politické situace způsobila, že Yucca Mountain zůstala prázdná, přičemž naprostá většina radioaktivního materiálu ve Státech ležela tam, kde vznikla; na pozemcích sto sedmi různých jaderných elektráren, které byly často nedostatečně hlídané a jen několik kilometrů od nejhustěji zabydlených oblastí. Těm, kdo tak urputně bojovali proti úložišti, zřejmě tahle alternativa připadala jako menší riziko.

Nicméně díky jejich snahám teď byla hora Yucca prázdná, a tudíž ji mohl využít NVI. A tak Mooreův tým vyzvedl brazilský kámen z ochranného sklepení pod Virginským průmyslovým komplexem a naložil ho do vojenského stroje C17. Po čtyřhodinovém letu přistáli v Nevadě a pokračovali po zemi směrem k Yucca Mountain.

Cesta byla naplánována do posledního detailu; rozvržená tak, aby kámen vyjmuli z úkrytu během nejnižší fáze jeho energetických výbojů, kdy byl téměř nečinný, a dostali ho do nové skrýše, než jeho energie začne opět narůstat. Až dosud převoz probíhal bez problémů. Všechno nasvědčovalo tomu, že se dostanou hluboko do nitra hory přinejmenším sedm hodin před dalším výronem.

Arnold Moore, usazený v kabině tahače, poslouchal, jak nad nimi hřmí motory jednoho z blackhawků, který popolétl, aby zaujal své místo v útvaru. Moorea do jisté míry pobavilo, jak byla ochranná opatření přehnaná.

Konvoj se právě nacházel v samém středu území spravovaného armádou, projížděl po bezejmenné silnici, která procházela testovací základnou Nellis. Pokud by je někdo chtěl napadnout, musel by přejet stovky kilometrů otevřenou pouští a pak prolomit nejdůsledněji hlídanou vojenskou základnu v pevninských Spojených státech. Vzdušný prostor tu hlídaly helikoptéry vyzbrojené raketovými střelami a raptory F22. Každý čtvereční centimetr oblasti sledovaly kamery a infračervené senzory a ještě předtím, než do ní vjel Moore se svým nákladem, dostaly vojenské hlídky rozkaz bez váhání každého vetřelce zastřelit. Důvod byl prostý: tahle část pouště byla zároveň domovem vojenské základny Groom Lake, přísně tajného leteckého střediska, kde byl vyvinut neviditelný bombardér a další neobvyklá letadla. A jako by to nestačilo, obklopovalo je území nechvalně známé Oblasti 51.

Moore vyhlédl z okénka. Viděl pustou krajinu, poďobanou krátery po bombách, posetou zkušebními stanovišti a ošklivými kopci navršené zeminy. Testovaly se tu tisíce různých výbušnin, od kazetových pum po bomby známé jako „sekačky sedmikrásek“, a dokonce tu vybuchovaly i jaderné hlavice.

Na suchém povrchu pouště všechny ty jizvy zřetelně vystupovaly; a nikde ani stopy života, který by je vyhladil. Žádné stéblo trávy, kaktus, ani miniaturní pouštní křovisko. Vypadalo to jako měsíční krajina nebo povrch jiné planety. Možná právě proto si fanoušci UFO byli tak jistí, že tady přistáli mimozemšťané; nejspíš by si tu připadali jako doma.

Dveře, které je spojovaly s návěsem, se otevřely a jeden z výzkumných pracovníků nahlédl dovnitř.

„Máme problém, pane.“

Mooreovi se zastavilo srdce. „Co se děje?“

„Došlo k nepředvídanému nárůstu energie,“ odpověděl výzkumník. „A rychle to stoupá.“

V Mexickém zálivu zatím Danielle zkoumala obě lodě, které je ohrožovaly

„Pokouší se nás sevřít v kleštích,“ upozornil ji McCarter.

„Říkal jsem ti, že jsme si měli vzít raketové střely,“ poznamenal Hawker.

„Příště na to budu pamatovat,“ slíbila mu, ačkoliv jí nebylo zrovna do smíchu.

Sledovala, jak se klín mezi jejich pronásledovateli rozšiřuje, a napadlo ji, že by toho mohla využít. Odstrčila McCartera od kontrolních přístrojů a trochu přiškrtila klapky. Okamžik nato je přiškrtila ještě o něco víc. Kleště se rychle zavíraly. Vzápětí Danielle naposledy zpomalila, kvapem udělala devadesátistupňový půlobrat a nažhavila motory.

Plnou parou vyrazila kupředu.

Jak uháněli po hladině, Danielle udržovala klapky naplno otevřené a skláněla hlavu před větrem a vodní tříští bičující palubu. Mířila do prostoru mezi oběma plavidly, která je pronásledovala, což si jejich kormidelníci očividně uvědomili, protože okamžitě změnili kurz a sevření stahovali.

Danielle očima kmitala z jedné lodě na druhou. Bude to těsné.

Za ní se Hawker obrátil na McCartera. „Radši si lehněte,“ řekl mu a šetrně stáhl Jurije na palubu. McCarter následoval jejich příkladu, zatímco Danielle se sklonila, jak nejvíc to šlo, aby zároveň viděla před sebe a mohla řídit loď.

Plavidla se k sobě blížila součtem rychlostí sedmdesát až osmdesát uzlů.

Pár vteřin před střetem se Danielle přikrčila, aniž pustila z rukou kormidlo.

Prolétla mezi nimi. Lodě pronásledovatelů se za ní těsně minuly, jí nad hlavou zasvištěl déšť kulek, které nebyly určené jí, ale exponovaným přídavným motorům.

Byl to marný pokus, střelba z rozhoupané paluby, přičemž k zacílení nezbýval víc než zlomek sekundy. Tisíc ku jedné, pomyslela si Danielle. Zaposlouchala se do zvuku motorů, soustředila se na jejich vibrace a pak se na ně letmo podívala. Zákon pravděpodobnosti fungoval. Vyšli z toho bez nehody.

Ohlédla se za sebe. Jednu z lodí to obrátilo severním směrem, zatímco druhé plavidlo změnilo kurz a právě se otáčelo, aby mohlo pokračovat v pronásledování.

Čekal je závod ke břehu a nebyla si jistá, jestli mají šanci ho vyhrát.

Ve zpleněné krajině nevadské pouště zrovna Arnold Moore hleděl do vyděšených očí vědeckého pracovníka. „O čem to sakra mluvíte?“

„O výrazném výkyvu napětí,“ odpověděl muž.

Moore se pokusil vstát, ale zjistil, že je stále připoután.

„To není možné,“ prohlásil, zatímco uvolňoval bezpečnostní pás, ale vzápětí si uvědomil, že nemá ani tušení, co u toho kamene je nebo není možné.

Protáhl se do návěsu. V improvizované verzi virginské laboratoře tam dva jeho zaměstnanci sledovali zářící kámen. Moore zkontroloval hodnoty na obrazovce počítače. Výdej energie očividně dosáhl vrcholu, byl čtyřnásobný oproti běžnému klidovému stavu a stále narůstal.

„Kdy to začalo?“

„Asi před pěti minutami,“ odpověděl pracovník. „Nejdřív jsme si všimli změn v energetickém rozdělení; víc hodnot s vysokou energií a méně šumu. A pak se změnil signál odpočtu, najednou byl čím dál složitější a stále víc nahodilý.“

„Co to tedy znamená?“ zeptal se Moore, přesvědčený, že ten muž už došel k nějakému závěru, jen mu to nechce sdělit.

„Já vážně nevím,“ odpověděl zaměstnanec. „Něco se změnilo a ten signál je z toho zmatený. Jako kdyby se to porouchalo a nějak se to tu závadu pokoušelo odstranit.“

Moore si prohrábl šedivé vlasy. Podíval se na křivku energie; směřovala prudce nahoru jako obvykle před výronem, ale krajní hodnoty se málem nevešly do tabulky.

Na připojeném počítači začalo blikat varování, a jak extrémní hodnoty dále narůstaly, spustil se hlasitý varovný signál. Vzápětí se obrazovka rozostřila a začala zrnit, jako kdyby někdo vymazal program. V přijímačích kolem a v kabině tahače praskala statická elektřina.

Moore křikl na řidiče: „Jsou tu někde nějaké bunkry?“

Seržanta leteckých sil, který vůz řídil, to očividně zaskočilo. „Pane Moore?“

„Můžeme tohle někam schovat?“

„Ne, pane,“ odpověděl řidič. „Všude kolem je jen otevřená krajina.“

Hawker pevně držel Jurije a zakrýval ho svým tělem tak, že prakticky leželi natažení na palubě. Danielle dál řídila rychle plující loď. Smýkla jí napravo a vzápětí ji hned zase stočila doleva; dělala, co mohla, aby pro své pronásledovatele nebyli snadným cílem.

Pokud to Hawker mohl posoudit, lodě byly srovnatelné, co se týče rychlosti, ale každá otočka a úhybný manévr ubíraly na vzdálenosti, která je oddělovala. Právě teď byli jejich pronásledovatelé jen nějakých pětačtyřicet metrů od nich, drželi je v obklíčení a nazdařbůh po nich stříleli.

Zatím si vedli dobře. Ještě pět minut a budou v přístavu. Hawker doufal, že zalidněná oblast jejich pronásledovatele odradí. Ale nebyl si jistý, zda se tam vůbec dostanou. Stačil by jediný zásah do boku lodi a byli by vyřízeni.

Výstřel z pušky zasáhl palubu jen kousek za ním a další mu prosvištěl nad hlavou.

Danielle se sklonila. „Měli bychom něco podniknout!“ křikla na něj.

Ještě než domluvila, Jurij zamumlal cosi nesrozumitelného a vykroutil se z Hawkerova objetí. Natáhl ruku ke skříňce, oči vykulené, jako kdyby právě na něco přišel.

„Dva,“ oznámil zničehonic a pak se podíval na Hawkera. „Dva.“

Hawker mávnutím přivolal McCartera.

„Co to s ním je?“

„Nevím,“ odpověděl Hawker, „ale hlídejte ho.“

Zatímco McCarter držel Jurije, Hawker se odplazil na záď. Z prostoru pod sedadly vytáhl kotvu. Rychle se blížili k pobřeží, jenže pokud tam mají dorazit včas, potřebují pomoc.

„Udržuj kurz,“ křikl a přeřízl provaz nožem.

Loď se srovnala a na okamžik letěla přímo vpřed. V tu chvíli Hawker rozhoupal čtrnáctikilovou kotvu jako laso a mrštil jí před sebe.

Kotva i s kusem provazu vylétla na jejich pronásledovatele, ale šplíchla do vody daleko před cílem.

„Budeš se muset víc snažit,“ křikla na něj Danielle.

„Díky,“ odpověděl jí. „Taky mi to došlo.“

Následně mrštil jedním z pádel, které přistálo těsně před bližší lodí a vzápětí ho rozpůlil její kýl.

Muži na lodích odpověděli dalším deštěm střel a Danielle zprudka otočila loď doprava, zatímco moře kolem čeřily stopovkové střely.

Hawker se sehnul a přitom spatřil signální pistoli.

To mu vnuklo další nápad. K jedné z rezervních lahví přivázal bójku. „Poslední pokus,“ vykřikl.

Pohyb lodi se ustálil tak, že se za nimi vytvořila rovná brázda. Hawker otevřel záklopky a láhve přehodil přes palubu. Vyšplíchly vodu a ponořily se, ale díky bublinám a bójce byly stále viditelné.

Okamžik vyčkával.

Potom vystřelil ze signální pistole.

Karmínový náboj zasáhl bubliny unikajícího plynu a zažehl čtyřicetiprocentní směs kyslíku, která se vzňala.

Bližší loď uhnula příliš pozdě, takže ji výbuch vymrštil několik desítek centimetrů do vzduchu. Přistála trochu nakřivo a při dopadu na hladinu se rozkývala jako závodní automobil, kterému praskne pneumatika na daytonské pláži. Do všech stran se z ní rozlétly střepy a vzápětí se naklonila na levý bok, zalila ji voda a loď znehybněla.

„Skvělá trefa,“ zvolal McCarter.

Hawker doufal, že posádka druhé lodi zastaví a vydá se svým druhům na pomoc. Místo toho ale obeplula poškozené plavidlo a pokračovala v pronásledování.

A tentokrát, jakmile se vzdálenost mezi nimi dostatečně zmenšila, muži na přední palubě spustili bez zábran otevřenou palbu. Do lodě se jim zařezávaly kulky a stopovkové střely.

Hawker zalehl na palubu, zatímco Danielle v plné rychlosti naváděla loď do přístavu, vyhýbala se ukotveným plachetnicím a dalším plavidlům. Za ní se rozječel Jurij. Vykroutil se z McCarterova sevření a vrhl se ke skříňce, která ukrývala kámen. „Dva!“ vřískal a bušil pěstmi do skříňky. „Dva! Dva! Dva!“

Arnold Moore křičel, aby přehlušil nesnesitelný pronikavý pískot, který se ozýval z vysílaček.

„Stáhněte helikoptéry!“

„Proč?“ zeptal se seržant.

„Ať okamžitě přistanou!“

Hlavní seržant popadl vysílačku a pokusil se předat dál Mooreův příkaz; musel hulákat, aby bylo jeho slova slyšet přes ozvěnu a praskání statické elektřiny. Počítače v zadní části návěsu projevovaly známky přetížení. Z ventilátoru jednoho přístroje vylétaly jiskry a osciloskop, připojený k sestavě, explodoval.

„Musíme to uzavřít!“ zařval Moore na své muže a vrhl se k těžkému olověnému poklopu připevněnému pantem k bedně, ve které ležel kámen. „Pojďte to zavřít!“

Vysílačky v kabině vydávaly pronikavé kvílení a postupně odcházely. Zbývající počítač zkratoval. Moore spolu s vědeckým pracovníkem zdvihli těžké víko a právě se ho chystali přiklopit, když z kamene vyšlehl oslnivý záblesk a návěsem se prohnala rázová vlna ven do otevřené pouště.

„Dva, dva, dva,“ křičel Jurij. A pak vykulil oči.

„Jeden.“

Lodí otřásl výbuch.

Hawkera to málem smetlo přes palubu, Danielle vylétla kupředu, překulila se přes ovládací panely a dopadla na palubu. Za nimi explodovaly motory. Z hloubkoměru a vysílačky vylétaly jiskry.

Hawker neměl tušení, co se stalo. Jako kdyby dostal zásah tabulí skla. Dech měl vyražený, v uších mu zvonilo. Viděl, jak se McCarter sklání nad Jurijem a snaží se mu pomoct. Vepředu Danielle přelézala zpátky ke kormidlu.

Podíval se dozadu. Z jejich přídavných motorů vycházel černý kouř a loď, která je pronásledovala, se vychýlila z kurzu a její strojovnu olizovaly plameny. Několik plavidel v přístavu se potýkalo s podobnými problémy.

Danielle sevřela kormidlo a navedla loď tak, že setrvačností dopluli na pláž. Vklouzli do písku a zastavili.

„Co to sakra bylo?“ zeptala se.

„Nemám ponětí,“ odpověděl Hawker.

Obrátil se k McCarterovi, který držel Jurije, jako by přenášel spící dítě; podpíral mu krk a hlavu. Odtáhl pravou dlaň; byla zmáčená krví, která Juriji vytékala z ucha.

„Pane Bože,“ vydechla Danielle.

„Pojďme rychle odsud,“ řekl Hawker. „Já ho ponesu.“

Převzal Jurije od McCartera, zatímco Danielle vytáhla ze skříňky batoh s novým kamenem a pak seskočila z boku lodi.

Pomáhala McCarterovi přejít přes pláž. Když Hawker odnášel Jurije, hlavou mu probleskla myšlenka: Našli druhý kámen, ale za jakou cenu?

( 35 )

Danielle rozrazila dveře pohotovosti. V závěsu za ní šel Hawker s Jurijem v náručí.

„Potřebujeme doktora,“ křičel.

„Necesitamos un médico,“ opakovala po něm španělsky Danielle.

Rozhlédla se kolem. V místnosti byla tma, osvětlovalo ji jen trochu slunečního svitu, který pronikl tónovaným sklem v oknech, a nouzová světla v obou rozích.

„Nejde proud,“ řekla.

Cesta do nemocnice byla jako šílená noční můra. Semafory nefungovaly, silnice blokovala nepojízdná auta. Aby je sem dostala, musela jet středem vozovky a v jednu chvíli dokonce po chodníku. Ale výpadek proudu je předešel. A s ním i řada potenciálních pacientů.

Jako většina pohotovostí v Americe i tahle byla přeplněná a potýkala se s nedostatkem personálu. Už teď bylo v čekárně daleko víc lidí, než kolik jich tu mohli rychle ošetřit.

Přednostně se věnovali těm nejpotřebnějším: pacientům se srdečním záchvatem, těm, které jejich zranění nebo stav ohrožovaly na životě. Pro šťastlivce, kteří utrpěli méně nebezpečná poranění nebo nebyli v tak vážném stavu, se čekání mohlo protáhnout na hodiny.

Danielle byla přesvědčená, že Jurij tolik času nemá.

Z druhé strany místnosti se na ně podívala sestra, kterou upoutalo Jurijovo bezvládné tělo. Vzápětí už k nim pospíchala se stetoskopem v ruce.

„Mluvíte anglicky?“ zeptala se Danielle.

Sestra přikývla. „Co se tomu dítěti stalo?“ vyptávala se, zatímco mu k hrudi přikládala stetoskop.

„Měl epileptický záchvat,“ odpověděla Danielle.

Sestra se podívala na krev, která Jurijovi vytékala z ucha, potom mu nadzdvihla jedno oční víčko a posvítila do oka. Ve tváři se jí zračily čím dál větší obavy.

„Nereaguje. Dech má skoro neznatelný,“ poznamenala. „Tudy.“

Vedla je potemnělou chodbou do místnosti oddělené závěsem a osvícené pomocí nouzového generátoru. Bylo tu čisto, ale vybavení vypadalo staře. Danielle napadlo, jestli tu budou mít vše, co Jurij potřebuje.

„Měli jsme ho odvézt do Států,“ pronesla nahlas.

„Ujišťuji vás, že tu máme skvělé lékaře,“ řekla jí sestra.

Danielle přikývla. Neměla v úmyslu zpochybňovat kvalitu lékařské péče, jakou tu mohli očekávat. Vlastně ani neměla na mysli jejich současné rozhodnutí; myslela po Hongkongu, místo toho, aby se s ním vydali do Mexika.

„To se spraví,“ řekl Hawker a položil Jurije na vyšetřovací stůl.

„Jak?“

„Nevím. Ale spraví.“

Sestra vyšla z místnosti a pár vteřin nato dovnitř vstoupila lékařka. „Jsem doktorka Vasquezová,“ představila se a okamžitě zamířila k vyšetřovacímu stolu, aniž se podívala na Danielle a Hawkera.

„Tohle dítě mělo epileptický záchvat?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděla Danielle.

Doktorka Vasquezová obešla stůl a zkontrolovala Jurijovi pulz a tlak.

„Kdy?“

„Před dvaceti minutami.“

Doktorka vzhlédla. „Když vypadl proud? Co v tom okamžiku dělal?“

Danielle se zarazila a rychle pátrala v paměti.

„Seděl u televize? Nebo byl v místnosti s přirozeným světlem?“

Otázky začaly dávat smysl. Epileptické záchvaty mohou být vyvolány nejrůznějšími podněty; jednou z častých příčin je blikající světlo jako u televizního přijímače nebo porouchané počítačové obrazovky.

„Ne,“ odpověděla. „Byli jsme venku, na moři.“

Doktorka Vasquezová na ni upřela významný pohled a pak se podívala na Hawkera. „Poblíž Puerta Azul?“

Danielle neodpověděla. Pochopila, že navzdory nefungující elektřině se už v nemocnici doslechli o podivné příhodě. Lodě, plující o závod do ospalého přístavu, exploze, které způsobily výpadky, a skupinka lidí, která zastavila své plavidlo o pláž a utíkala s dítětem v náručí, nemohly zůstat bez povšimnutí.

Podívala se lékařce do očí. „Podívejte, mám za sebou dva roky studia medicíny a byla jsem svědkem, jak tohle dítě utrpělo epileptický záchvat. Teď je v bezvědomí, krvácí z ucha, takže je možné krvácení do mozku. Potřebuje magnetickou rezonanci nebo počítačovou tomografii, či cokoliv jiného, co máte k dispozici, aby se vyloučila možnost otoku mozku.“

Doktorka Vasquezová začala vypadat znepokojeně.

„Vy nejste jeho rodiče,“ prohlásila.

V tu chvíli do místnosti vstoupil vysoký zřízenec se širokými rameny. Zřejmě vycítil napětí, protože se zkoumavě podíval na doktorku Vasquezovou.

„Ricardo“ začala, zatímco rukou sahala na tlačítko alarmu.

Danielle na ni skočila, rukou jí zakryla ústa a přimáčkla ji na zeď. Ricardo se k nim vrhl, ale Hawker byl rychlejší. Praštil zřízencem o protější stěnu, vytáhl černou pistoli a přitiskl mu ji k hlavě.

Doktorka Vasquezová pozorovala Danielle, v očích čirou hrůzu.

Danielle takové scény nesnášela.

„Poslouchejte mě,“ řekla lékařce a provrtávala ji pohledem, aby se ujistila, že jí rozumí. „Přísahám vám. Přísahám. Nejsme tady proto, abychom ubližovali vám nebo vašim zaměstnancům, ani tomu dítěti.“

Zhluboka se nadechla a pak nechala nadechnout doktorku Vasquezovou. Hawker odtáhl zbraň od Ricardovy hlavy, ale držel ji připravenou ke střelbě.

Doktorka obrátila zrak zpátky k Danielle.

„Nejsem jeho matka, ale nejsem ani žádná pomatená osoba, která ho unesla a myslí si, že je to její syn. Není to můj syn. Ale prošel si peklem a hledají ho lidé, kteří by ho chtěli odvléct zpátky. A tohle já nikdy nedopustím.“

Danielle si všimla, že se doktorka tváří smířlivěji a vrhá kradmé pohledy na Jurije. Uvolnila ruku na jejích ústech, ale byla připravená zasáhnout, kdyby se doktorka Vasquezová pokusila křičet.

„Co jste zač?“

„Jsme zaměstnanci americké bezpečnostní služby,“ odpověděla Danielle.

„Tady nemáte žádné pravomoci,“ namítla doktorka.

„Ne, to nemáme. Ale naši nadřízení jsou ve spojení se členy vaší vlády,“ lhala Danielle. „Lidmi, kteří o naší přítomnosti vědí a dali k ní souhlas. Teď nemám čas ani možnost je kontaktovat. Tak nám prosím vás pomozte.“

Doktorka Vasquezová se zdála být na vážkách, ale pak se znovu podívala na Jurije. „Uděláme mu magnetickou rezonanci,“ prohlásila nakonec. „A pak odejdete.“

Danielle přikývla a přitom si pomyslela, že by slíbila cokoliv, aby Jurijovi zajistila potřebné vyšetření.

Profesor McCarter seděl na náměstí, ukrytý v davu a chaosu z dopravní zácpy způsobené odpoledním výpadkem.

Snažil se pozorně sledovat okolí a pátral v něm po jakémkoliv náznaku potíží, přičemž marně bojoval se vzrůstajícím strachem.

V batohu měl čerstvě nalezený kámen; předmět, který právě vyslal mohutný výron elektromagnetické energie a který hledají přinejmenším dvě skupiny ozbrojených mužů, ochotných zabíjet. Ačkoliv byl velice nesvůj z toho, že ho má s sebou nosit bez obrany, souhlasil s Danielle, že nepřichází v úvahu vzít ho do nemocnice, kde by ovlivnil bezpočet testů a přístrojů, nemluvě o těch, které budou zapotřebí k vyšetření Jurije.

Naproti němu vyrůstala z betonu a štuku fontánka, kolem se hemžily stovky lidí, z nichž mnozí vyšli na ulici a do parku právě kvůli výpadku elektřiny. Na otevřeném plácku parta náctiletých hrála fotbal. Poblíž hranic jejich provizorního hřiště postávala skupinka uniformovaných federales. Když vkročili do masy lidí, vypadali jako predátoři, kteří si ve stádu vyhlížejí kořist.

McCarterovi rozum říkal, že mají dohlížet na dav, zajistit, aby se odpolední výpadek nezvrhl v něco horšího. Ale navzdory logice svého uvažování se nemohl ubránit dojmu, že hledají zrovna jeho. Jdou po něm, aby mu mohli sebrat ten kámen.

Danielle stála s doktorkou Vasquezovou v kontrolní místnosti a společně si prohlížely výjezd z magnetické rezonance. Byl na něm průřez Jurijova mozku, s vyznačenými červenými, oranžovými a růžovými plochami. Jedna oblast byla modrá a rozmazaná.

„Co to je?“

Doktorka upravila nastavení a nechala přístroj udělat nový sken. Zařízení, které připomínalo pás dopravníku, se s Jurijem zasunulo zpátky do tubusu obrovského stroje a spustilo se hlasité, přerušované řinčení, jak přístroj snímal další obraz Jurijova mozku.

Tentokrát to dopadlo lépe, ale okraje modré oblastí byly stále rozmazané.

„Nemůže být něco s tím strojem?“ zeptala se Danielle.

Doktorka Vasquezová zavrtěla hlavou. „Neřekla bych. Pro jistotu jsem trochu změnila úhel skenování.“ Ukázala na rozmazanou oblast. „Kdyby to bylo tím přístrojem, rozmazaná oblast by se posunula, což se nestalo. Je v jiné části snímku, ale na stejném místě chlapcova mozku.“

„Co to může být?“ zeptala se Danielle.

„Neříkala jste, že na něm někdo prováděl experimenty?“

„Podle toho, co vím, tomu tak bylo.“

Doktorka Vasquezová smutně pokývala hlavou. „V tom případě se nejspíš díváme na pozůstatky jednoho z těch experimentů. Je to nějaký předmět, něco, co vyzařuje energii. Bylo mu to implantováno do mozkové kůry.“

„Předmět vyzařující energii?“

„Vysílá vlastní elektromagnetickou vlnu. Samozřejmě slabou, ale způsobuje to modré zkreslení.“

Danielle se udělalo nevolno. A potom zaslechla zvuk, který to celé ještě zhoršil. Jurij se probudil a začal ječet.

McCarter se vydal k okraji parku. Zastavil se u stolku pouličního prodavače a předstíral, že si prohlíží nabízené zboží. Ohlédl se za sebe na skupinku policistů.

Jdou si pro ten kámen.

Byly to jeho myšlenky, nebo nějaký hlas?

Utíkej. Nebyl to fyzický zvuk, spíš vnitřní popud. Utíkej!

McCarter to nedokázal ovládnout. Upustil cetku z ruky a rozběhl se k východu z parku.

Jurij se probudil s jekotem, ale uklidnil se, jakmile skener vypnuli. Držel se Danielle jako klíště, zatímco mu doktorka Vasquezová dělala další testy.

„Nic nenasvědčuje otoku mozku,“ řekla. „Neurologické reakce má v pořádku.“

Díky Bohu, pomyslela si Danielle.

„Co to krvácení z ucha?“

„Vypadá to, že měl cystu v ušním kanálu, která při tom záchvatu praskla. Ale slyší dobře, takže nedošlo k žádnému poškození.“

Doktorka se usmála. „Je to dítě štěstěny,“ prohlásila, ale vzápětí si uvědomila, co právě řekla, a opravila se. „V jistém ohledu.“

Danielle vstala a Jurije si starostlivě přitáhla k sobě.

„Co s ním budete dělat dál?“ zeptala se doktorka Vasquezová.

„Pokusíme se ho dopravit někam do bezpečí, kde se mu dostane patřičné péče,“ odpověděla Danielle.

„Můžete ho nechat tady u nás,“ navrhla jí doktorka. „Zařídím, aby se o něj někdo postaral.“

Danielle zaváhala, ta myšlenka zněla rozhodně lákavě. Nechat Jurije zmizet, takže by ho neohrožoval Kchang ani Rusko. Nečekaly by ho žádné další potíže. Jenže si nebyla jistá, že by to tak dopadlo.

Zavrtěla hlavou. „Hledají ho lidé, před kterými byste ho nedokázala ochránit. Kdyby vás našli, zabili by vás a každého, kdo by se jim postavil do cesty.“

„Proč?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ odpověděla Danielle. „Až odjedeme, raději zavolejte policii. Pro případ, že by sem přišli ti muži.“

Doktorka nervózně kývla. Pohlédla na Hawkera, který stále ještě v ruce držel zbraň. „Dám vám pět minut, než je zavolám. Nevracejte se.“

Danielle se otočila a s Jurijem v náručí vyšla z místnosti. Hawker ji vzápětí následoval.

„Mám zavolat ochranku?“ zeptal se Ricardo.

„Ne,“ odvětila doktorka Vasquezová.

„Necháte je jen tak odejít?“

Přikývla. „Bude to tak nejlepší. Jestliže jsou tím, kým říkají, že jsou, pak není třeba zasahovat.“

„A pokud ne?“

„Pak bude lepší, když budou daleko odsud, až je dopadne policie.“

Ricardo neochotně kývl a potom mu pohled padl na malý přístroj vedle dveří. Zběsile na něm blikala jasně zelená ledka.

„Byl ten implantát v chlapcově mozku radioaktivní?“ zeptal se.

„To bych neřekla,“ odpověděla doktorka Vasquezová. „Proč se ptáte?“

Ukázal na ledku. „Varovný signál. Jeden z nich musel přijít do styku s radioaktivním materiálem.“

McCarter se snažil běžet uspořádaně, ale dobře si uvědomoval, jak přitom asi vypadá. Noha ho bolela, hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky a tempo, jakým se pohyboval, by odpovídalo leda tak třínohému závodu, ačkoliv jeho nesvazovalo nic než on sám.

Zatímco pokračoval přes ulici, myslel jen na to, že se musí dostat pryč, co nejdál od policie, kohokoliv, kdo by ho mohl pronásledovat, co nejdál od Hawkera a Danielle.

Nad poslední myšlenkou se zarazil. Jak ho mohlo napadnout něco takového? Byli to jeho přátelé. Chránili ho. Chtělo mu snad jeho podvědomí něco naznačit?

Před nemocnicí zahlédl zastávku a všiml si, že se k ní přeplněnou ulicí blíží autobus. Dopajdal tam a zařadil se do fronty. Autobus zastavil a z jeho brzd unikl proud teplého vzduchu.

„Profesore?“

Když se otočil, viděl Danielle a Hawkera vycházet z nemocnice. Jurij šel s nimi. McCarterovi se ulevilo.

„Co to děláte?“ zeptala se Danielle podezřívavě.

Rychle přemýšlel. „Víte, no, skrývám se,“ řekl. „Snažím se působit nenápadně.“

Ukázal na policisty v parku a na rohu křižovatky.

„Policie po nás nejde,“ namítla Danielle.

„Tím si nemůžeme být tak jistí,“ hájil se.

Danielle se podívala na Hawkera a kývla směrem k autobusu. „Co tomu říkáš?“

„Je na čase dát džípu sbohem,“ souhlasil.

„My do něj nastoupíme?“ zeptal se překvapeně profesor.

„Jo,“ přitakala Danielle. „Nastoupíme.“

( 36 )

Arnold Moore seděl v permanentním příšeří tunelu hory Yucca a u spánku si přidržoval studený obklad, zatímco kolem pobíhali technici, napojovali kabely a stěhovali zařízení; v širokorozchodném návěsu zřizovali novou laboratoř.

Pozoroval je při práci, potlačoval nutkání dávit, které ho od té nehody přepadalo každých patnáct minut, a naslouchal natolik obšírnému lamentování Byrona Steckera, že se na další epizodu zvracení začínal docela těšit.

Jakmile zprovoznili první z laboratorních monitorů s plochou obrazovkou, nechali si celou záležitost s energetickým výronem přehrát, ale moc toho k vidění nebylo.

Moore zíral na obrazovku. Přehrávání bylo v režimu pauzy a levý okraj obrazu deformoval proužek z jiného záběru.

Zachycoval pouštní půdu posetou důlky, devítiosý tahač, ze kterého se kouřilo, a porůznu rozptýlené terénní vozy. Zabíral i obě helikoptéry Black Hawk, které nezávisle na sobě nouzově přistály. Zdálo se, že jedna dosedla na zem téměř normálně, ale z té druhé se kouřilo a ležela převrácená na boku, zatímco všude kolem se povalovaly černé úlomky z jejích lopatek, které se roztříštily jako stará gramofonová deska.

V hlavním obrazu bylo vidět obrysy muže, jak vyskakuje z hořícího trupu.

Byron Stecker, který v Yucce čekal na Moorea a jeho tým, znovu promluvil. „Nemáme jediné video, které by zobrazovalo samotnou nehodu. Nic před tímhle. Navzdory tomu, že jsou po celé základně rozmístěné kamery, včetně přístrojů navržených tak, aby zachytily jaderný výbuch, všechny datové zdroje jsou prázdné od okamžiku čtyři minuty devatenáct sekund před výronem, až k této chvíli, zhruba minutu třicet sekund poté.

Nicméně máme jednoho očitého svědka, který to popisuje jako rázovou vlnu šířící se přes poušť, jako jaderný výbuch se vším všudy až na atomový hřib.“

Moore nemohl odtrhnout oči od posledního záběru. Z bezvědomí se probral teprve před několika minutami.

„… zasáhlo to přinejmenším patnáct komerčních letů,“ pokračoval Stecker. „Včetně devíti letadel, která se ocitla zcela bez proudu a musela nouzově přistát. V Nellisu selhaly radary a komunikační systémy a po celém západním pobřeží došlo k rozsáhlým výpadkům v síti elektrického vedení. Vegas, Henderson a Tahoe jsou úplně bez proudu.“

Moore se ho pokoušel nevnímat.

„Nejhorší na tom je,“ pokračoval Stecker, „že jak Rusové, tak Číňané nás osočují z toho, že jsme porušili dohodu o zákazu jaderných zkoušek nebo že vyvíjíme nějakou novou superzbraň. OSN kvůli tomu svolává na pozítří zasedání Rady bezpečnosti. A to přesto, že bude zpropadenej víkend.“

Moore si unaveně promnul čelo; zájmem cizích mocností se věci rozhodně komplikovaly.

„Kam tím vším míříš?“ zeptal se, příliš vyčerpaný, než aby čekal, až k tomu ředitel CIA dospěje sám.

„Říkám ti to pořád,“ vyštěkl Stecker. „Tahle věc je nebezpečná.“

„Všechno, co má v sobě nějakou energii, může být nebezpečné,“ namítl Moore. „Auto, puška, bomba. Dokonce i ty. Otázkou je, jak ty předměty správně používat, abychom vyloučili rizika.“

„A to je právě to, Arnolde. My nevíme, jak tuhle věc používat. Nevíme ani, co to vlastně dělá. Víme akorát to, že po dvou letech výzkumů tě to zaskočilo nepřipraveného.“

Nebylo pochyb o tom, že Stecker už ze svých poznatků nechal sepsat hlášení a poslal ho prezidentovi. Moore si bude muset rychle připravit odpověď a doufat, že prezident si navzdory silným argumentům zachová racionální pohled.

Zatím budou pracovat s ještě větším úsilím. Nechají si letecky dopravit nové přístroje místo těch, o které přišli během výbuchu, a otestují nové způsoby sdíleného napětí.

Dveře návěsu se otevřely. Dovnitř vešel major vzdušných sil v doprovodu tří civilistů. Byli to vědečtí pracovníci: Mooreův vrchní analytik, který naštěstí či možná naneštěstí s nimi nejel v tahači; zhruba pětačtyřicetiletý specialista s přísnými rysy, dogmatik, kterého si vybrala CIA a který zřejmě už dříve pracoval na nějakých náročných projektech pro armádu; a o něco starší indián, tomu mohlo být skoro šedesát. Měl opálenou, vrásčitou kůži, prořídlé bílé vlasy a kozí bradku tvořenou chomáčem vzdorovitých chlupů. Na sobě měl bolo s ozdobnou přezkou, kostkovanou kovbojskou košili se šatonovými knoflíky a ohromné pouzdro plné propisek. Moore v něm poznal Nathaniala Ahigu, teoretického fyzika, který kdysi působil v laboratořích Sandia v Novém Mexiku a nyní pracoval pro Národní akademii věd.

Ahiga bylo navažské jméno, znamenající „ten, kdo bojuje“, a jeho rodina měla v tomto směru bohatou historii. Děd byl jedním z proslavených navažských šifrantů za druhé světové války, otec získal medaile v Koreji a starší bratr nastoupil jako jeden z prvních indiánů k Zeleným baretům, s nimiž si během tří cest do Vietnamu vysloužil dlouhou řadu uznání.

Nathanial sám šel na vysokou, místo aby nastoupil do armády, ale svou prací pro ozbrojené složky je všechny zastínil; především tím, že se podílel na vývoji spouštěcího mechanismu použitého v jaderných hlavicích raket Trident a roky poté trávil prací na budování protiraketové obrany. Pokud by měla přijít třetí světová válka, Ahigův přínos by byl zcela zásadní, jak z hlediska rozdrcení nepřítele, tak s ohledem na ochranu toho, co by mohlo být zachráněno ze Spojených států.

Ze Steckerova řečnění jasně vyplývalo, že CIA si přeje, aby byl kámen zničen, kdežto Moore a jeho tým zatím nabyli přesvědčení, že udělat něco takového by bylo chybou; pokud ovšem situace nedospěje tak daleko, že nebudou mít jinou možnost.

Rozložení sil Ahigu stavělo do pozice toho, kdo to nakonec rozhodne. Až bude vše řečeno a uděláno, bude záležet pouze na jeho názoru.

Moore si s ním potřásl rukou a pak se díval, jak Ahiga prochází provizorní laboratoří nahoru na pozorovací stanoviště. Vyklonil se a přivřel oči, a když si vytvořil první dojem, stiskl rty do tenké čárky. Mohla to být známka zamyšlení či obyčejná manýra, kterou ten muž často používal, ale Moore v tom viděl jednoznačný projev znechucení.

( 37 )

Hawker seděl na balkoně jejich nového hotelu, pětihvězdičkového zařízení, osmdesát kilometrů jižně od místa předchozího McCarterova pobytu. Jako téměř všude na pobřeží kolem Mexického zálivu i tady byli bez elektřiny, což se hodilo, protože recepční nemohl jejich příchod zaznamenat do počítače.

Úplatek v hotovosti ho přesvědčil, aby to nedělal ani později, až světla znovu naskočí. Další peníze jim pomohly získat tohle apartmá a uhradily i pronájem vedlejšího pokoje. Za každý den bylo přislíbeno tisíc dolarů, pokud jejich přítomnost zůstane po následujících pět dní utajena. To jim pomůže přečkat až do dne zúčtování. A Hawker pochyboval, že by se tu zdržovali ještě i poté.

Bez rozsvícených světel a s měsícem schovaným za mraky vypadalo pobřeží stejně temně jako moře, ale nad černotou zálivu se schylovalo ke dvěma pořádným bouřkám a oblohu protínaly nachové blesky. Občas byly mezi nimi dlouhé přestávky, v tuto chvíli však podívaná nabírala na síle; záblesky prosvěcovaly mraky zevnitř a jako obrovské vidlice křižovaly jejich nadýchaný povrch.

Přestože bouře směřovala do vnitrozemí, vzduch na balkoně byl naprosto nehybný. Nebylo cítit ani nejslabší záchvěv vánku, a dokonce i plamen svíčky vedle Hawkera hořel bez mihotání.

Hawker v tom výjevu spatřoval jakousi velkou pravdu, ponaučení o životě a jeho nesnázích; o tom, že když člověk věnuje pozornost pouze svému bezprostřednímu okolí, nepochopí skutečný dosah toho, co se vlastně odehrává. Právě taková pošetilost otvírala zadní vrátka nebezpečí a Hawker si říkal, jestli se podobné chyby sám nedopouští.

Zrovna teď se cítil tak dobře, jak mu už léta nebylo; nikoliv po stránce fyzické, neboť náročné události posledních několika hodin ho nutily volit mezi ibuprofenem a panákem něčeho silného, ale jeho mysl se poprvé po mnoha měsících, ne-li letech, uklidnila. Hlodavé pocity viny, dokonce i sny o zločinech v Africe se prozatím vytratily.

Změnu připisoval tomu, že je zase nablízku Danielle a McCarterovi. Nebyl nijak zvlášť přesvědčen o tom, že ten kámen a proroctví s ním spojené mají nějaký hlubší smysl. Bez důkazu nebo nějakého jednoznačného vodítka mu to celé připadalo jako pouhé dohady, ale byli do toho zapleteni dva lidé, na nichž mu opravdu záleželo, a potřebovali jeho pomoc. Ať už z toho vzejde cokoliv, ochrana přátel dodávala jeho konání smysl a jeho duši naplňovala mírem.

Přesto se obával, že se někde na obzoru sbírají mraky. V tuto chvíli je ještě neviděl ani nepociťoval jejich účinek, ale věděl, že se stejně jako bouře tam v dáli nad zálivem blíží.

Aby se zbavil nepříjemných myšlenek, napil se znovu ze sklenice vedle sebe. Když ji odkládal, dveře za ním se otevřely a na balkon vyšla Danielle.

„Jak se daří pacientům?“ zeptal se.

„McCarterova infekce ustupuje a on teď zpracovává, co jsme našli tam dole. A možná tomu nebudeš věřit, ale Jurij právě usnul.“

Hawker překvapeně pozdvihl obočí.

„Dala jsem mu sedativum. Vypadá dobře.“

„To rád slyším,“ řekl Hawker a protáhl si nohu.

Danielle se posadila k němu. Pak sáhla po jeho sklenici, zhluboka se napila a sklenku postavila zpátky na stolek mezi nimi.

„Netušíš, jak nás mohli najít?“ zeptal se Hawker a vyslovil tak nahlas jednu z myšlenek, které ho znepokojovaly.

„Promluvili si s tím člověkem od lodí,“ odpověděla s jistotou.

„No dobrá,“ namítl, „ale jak věděli, že si mají promluvit s člověkem od lodí? Jak mohli vědět, že se vydáme na moře?“

„Mají tu sošku z ostrova Rubáše. Podle jejích znaků přece McCarter určil to místo.“

„Copak jste ji vy dva neroztřískali?“ podivil se Hawker.

„Dělali jsme, co jsme mohli, ale…“

Odvrátil pohled. Asi to dávalo smysl.

„Děláš si starosti?“ zeptala se.

„To pořád,“ odpověděl.

Usmála se. „Tak poslouchej, ty jeden podezřívavý. Nic se nestalo. Získali jsme kámen, nechytili nás a Jurij je na tom dobře. Všichni jsme na tom dobře.“

„Skutečně?“ zeptal se a pátravě se na ni zahleděl.

Všiml si na Danielle zvláštního způsobu chování, který u ní v Brazílii nepozoroval. Dokud šlo všechno z kopce, byla pozorná a obezřetná. Jakmile však nebezpečí pominulo, zaujala zase ten přehnaně sebevědomý postoj. Odvaha a průbojnost tvořily nedílnou součást její povahy, ale tohle se zdálo jiné; hraničilo to s neopatrností, jako kdyby byla v jistém směru nevyrovnaná.

Zabořila se do křesla a spokojeně vydechla. „Poslyš, omlouvám se za to, co se stalo tam dole. Měla jsem být opatrnější s tou směsí. Čtyřicet procent bylo moc, vzhledem k mé situaci. Byla to prostě chyba.“

Oblohu proťal obrovský záblesk. Osvítil obzor i moře pod ním. Několik vteřin nato k nim dolehlo tichounké hřmění. Vrátilo ho to v myšlenkách ke kameni.

„Jak podle tebe vznikla ta rázová vlna?“ zeptal se.

„Ty kameny vydávají energii,“ odpověděla. „Byl to nějaký druh výboje.“

„Třeba jsme to způsobili tím, že jsme s ním hýbali,“ řekl napůl v žertu.

„Možná. Divné na tom je, že kdyby k tomu nedošlo právě v tu chvíli, byli bychom mrtví. Dopluli bychom na pláž a ti chlápci by nás postříleli do zad, než bychom doběhli na ulici.“

Hawker si vzal sklenici. „Tomu říkám mimořádně šťastná souhra okolností.“

Ještě jednou se napil a pak do sklenice vyprázdnil dvě další lahvičky rumu z minibaru.

Danielle teď působila trochu uvolněněji. Pozorovala bouřku venku.

„Proč jsi se za mnou vydal?“ zeptala se tiše.

„Zaplatil mi za to Moore,“ odpověděl. „Kde bychom jinak vzali peníze na tenhle přepychový životní styl?“

Sebrala mu pití, znovu trochu usrkla a sklenici si nechala. „Myslím to naprosto vážně. Naposledy jsem tě viděla před dvěma lety. Tehdy jsem slíbila, že se pokusím očistit tvoje jméno, ale nepodařilo se mi nikým pohnout. A pak, místo aby poslali někoho, kdo tě přivede zpátky do našich řad, CIA vyslala chlápky, kteří tě měli přitáhnout v řetězech.“

„To nebyla tvoje chyba. Tušil jsem, jak to asi dopadne. Už jen to, že ses snažila, pro mě hodně znamená.“

Vzdychla, znovu si usrkla rumu a sklenici odložila. „Tentokrát jsem do toho McCartera nezatáhla. Ale nechtěla jsem, aby tady byl sám. Myslela jsem, že ho dokážu ochránit.“

„To dobře znám,“ poznamenal. „Je hrozné zjistit, že každého ochránit nemůžeš, ať se snažíš sebevíc.“

Přikývla, jako by pro ni ta slova měla nějaký hlubší smysl. Ale nerozvedla to.

Což je škoda, pomyslel si Hawker, protože poprvé od té doby, co se znali, se u ní setkal s takovou otevřeností, a připadalo mu to milé.

„Tak proto ses za mnou vydal,“ řekla s úsměvem. „Abys mohl chránit někoho, na kom ti záleží.“

„Když jsem tě poznal, byla jsi taková ta dokonalá, ambiciózní profesionálka. Vyzařovala jsi kolem sebe energii, jakou jsem já sám snad nikdy v životě neměl. A jediné, na co jsem myslel, bylo: tahle úchvatná ženská mi pomůže získat, co chci.“

Rozesmála se. „Nevím, jestli se mám cítit polichocená, nebo uražená.“

Uvědomil si, že jeho prohlášení se opravdu dá vysvětlit různě.

„Ale když jsme se ocitli v džungli, ležela ti na bedrech spousta obtížných rozhodnutí. A ty ses rozhodovala správně, a když jsme se odtamtud dostali, připadalas mi jiná. Říkal jsem si, že tu je možná někdo, kdo mi pomůže najít, co potřebuju; způsob, jak v něco věřit, jak zase vidět nějakou naději.“

Překvapeně se na něj podívala, jako by řekl něco divného. „Nepřipadal jsi mi jako člověk, který postrádá naději. Nevzdáváš se. Nepodrobuješ.“

„Nerad prohrávám,“ řekl. „A když mám jít ke dnu, tak s plnou parádou. Ale to ještě zdaleka neznamená, že věřím, že tím něco získám.“

„Vzdor,“ navrhla.

„To možná,“ souhlasil. „Jenže to není totéž jako víra.“

Chvíli se na něj tiše dívala, hnědé oči upřené do jeho. Světlo svíčky jí zalévalo obličej a rty se jí leskly od rumu. Najednou byli docela blízko a navzájem si hleděli do očí.

Naklonil se k ní, ale vtom je vyrušilo pronikavé bzučení. Satelitní telefon.

„To je Moore,“ řekla a vstala.

Odešla pro telefon.

Hawker se svalil do lehátka, sklíčeně si podepřel nohy a popadl sklenici, čerstvě naplněnou rumem. „Paráda,“ mumlal si pro sebe. „Polovina západní polokoule je bez proudu a já si najdu děvče s telefonem na sluneční pohon.“

Danielle naposledy pohlédla na Hawkera i bouřkové mraky, které se sbíraly na obzoru, a pak sebrala telefon. Přešla s ním do vedlejší místnosti, vyťukala svůj kód a potvrdila ho, aby mohla hovor přijmout.

„Promiň, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se ozval,“ řekl jí Moore. „Vím, že ses se mnou pokoušela spojit před několika hodinami. Bylo tu poněkud rušno.“

Začal jí vysvětlovat, jak se přesun zvrtl a jak CIA té nehody využila k útoku proti nim.

„V tu chvíli jste byli venku?“ zeptala se překvapeně.

„Bohužel.“

„Copak vás něco zdrželo?“

„Kdepak,“ prohlásil, jako by ho taková možnost rozčílila. „Jeli jsme přesně podle plánu, neměli jsem důvod očekávat výkyvy napětí dřív než za několik hodin. Spustilo to předčasně a s daleko větší intenzitou, než mělo.“

V mysli si rychle přehrávala, co se stalo na lodi. Připadalo jí to stejné. Oba kameny zničehonic vybíjely. A zdánlivě nahodilé události tak najednou dávaly smysl.

„Myslím, že vím, co se stalo.“

„Povídej.“

„My jsme zatím našli další kámen,“ vysvětlila mu. „Vytáhli jsme ho z podmořského chrámu, třináct kilometrů od břehu.“

„To jsou zatraceně dobré zprávy,“ řekl.

„Díky,“ odpověděla. „Ale jde o to, že tenhle kámen taky vysílal výboje. Nevím, jestli máš přístup k místním zprávám, ale polovina Yucatánu je bez proudu, zřejmě úplně stejně jako Vegas.“

„Myslel jsem, že to máme na svědomí my.“

„Ne,“ odpověděla. „Tohle bylo naše dílo. A mám pocit, že načasování se shoduje.“

„Jak to myslíš?“

V hlavě si rychle rovnala myšlenky. „Ty kameny přece vysílají konstantní signál. Nosnou vlnu, která neustále krouží jako světlo majáku nebo reflektoru kolem dokola. Zatím jsme ale nevěděli, co se stane, když se ta vlna od něčeho odrazí.“

„Ty si myslíš, že se ty kameny našly,“ podotkl.

„Jeden z nich vyslal dotaz a druhý na něj odpověděl. Jako v počítačové síti.“

„Zdá se to možné. Ale proč se potom nedokázaly najít už dávno?“

„Ten první jsi ukryl ve sklepení pod budovou číslo pět,“ odpověděla. „A ten druhý jsme našli pětadvacet metrů pod hladinou moře, chráněný tisíci tunami hornin a korálu. Ale shodou okolností jsme ho vyzdvihli na povrch zrovna ve chvíli, kdy jste vy ten váš převáželi.“

Očekávala, že se k tomu Moore bude stavět skepticky, ale kupodivu s ní souhlasil.

„Dává to daleko větší smysl, než si dokážeš představit. Sledovali jsme nárůst energetické vlny, samozřejmě dokud to šlo. A hlavní signál vykazoval překvapivou odchylku od předchozího, konstantního vzorce. Změnu v nosné vlně, pro kterou jsme měli jen dvojí vysvětlení. Buď se v tom kameni něco porouchalo, nebo ta odchylka byla důsledkem mísení dvou původně samostatných vln.“

„To je určitě ono.“

„Vysvětlovalo by to i další okolnosti,“ dodal s úlevou. „Tak především, výron energie, který jsme zažili tady, měl ve srovnání s normálem desetinásobnou intenzitu. To se dá snadno pochopit, jestliže jeho signál něco zesilovalo.“

„Ty kameny mají něco dělat společně,“ prohlásila s jistotou. „Třeba jsou teď dokonce na sebe napojené, jako přes nějakou síť.“

Zaváhal. „Možná že chvíli byly, ale už nejsou. Jakmile jsme brazilský kámen uložili do tunelu, nosná vlna se vrátila k normálu.“

Zamyslela se nad tím. Vypadalo to, že Yucca Mountain nakonec přece jen funguje jako izolační kryt.

„Nechám tvou teorii prověřit,“ řekl Moore, „ale myslím, že na to jdeš správně.“

„Takže co teď?“ zeptala se Danielle. „Doufám, že máš nějaký plán, jak tenhle kámen dostat tam k vám. Pochybuju, že bych ho pronesla letištní kontrolou v palubním zavazadle. A už vůbec si nedovedu představit, že bych ho vzala do letadla.“

„O to se nepokoušej. Nech si ho u sebe. Aspoň prozatím. Musíš přijít na to, jak ho odstínit, jinak budeš každých sedmnáct hodin a třicet sedm minut způsobovat výpadky.“

„Nějak to udělám,“ odpověděla. „Ale potřebuju, abys zařídil převoz Jurije.“

„Proč?“

„Ty impulzy ho zranily. Teď už to s ním vypadá dobře, přesto chci, aby se dostal odsud. To, co s ním provedli ti Rusové, zřejmě zapříčiňuje, že mu tahle věc může ublížit.“

„Můžeš to upřesnit?“

„V mozku má nějaký implantát,“ vysvětlovala. „Během té nehody dostal epileptický záchvat a nějakých třicet minut potom byl v bezvědomí. Dopravila jsem ho do nemocnice, kde mu udělali magnetickou rezonanci.“

Odmlčela se, aby se nadechla. „Jde o to, že potřebuje péči, jakou mu my tady nemůžeme poskytnout, a když si ho tu necháme, vystavíme ho ohrožení. Už jednou jsme museli čelit útoku, a přestože jsme se přesunuli, rozhodně nejsme v bezpečí.“

Moore mlčel příliš dlouho.

„Můžeš to nějak diskrétně zařídit?“ naléhala Danielle.

„Už jsem ti říkal, že by se ho tak mohla zmocnit CIA. Podle mého názoru by si Jurije vzali do péče, jakmile by se jim k tomu naskytla příležitost, a nejsem si jistý, jestli by na tom byl líp, než kdybychom ho předali Saravičovi.“

Danielle cítila, jak se jí zmocňuje vztek. „Nemůžeme ho vystavovat takovému riziku. Je to jen dítě, a ještě k tomu se zvláštními potřebami.“

„Já tě chápu, ale tady se mi to vymyká z rukou,“ namítl Moore.

„Ani u nás to není zrovna růžové,“ poznamenala rozhořčeně.

„U tebe bude Jurij ve větším bezpečí.“

Moore měl při jednání s lidmi v podstatě jen dvě polohy; buď dával najevo namyšlené sebeuspokojení, nebo stěží zakrývané znechucení. Nervozita mu nebyla vlastní, přesto Danielle v jeho hlase cítila nezvyklé napětí a obavy.

„Co se děje?“

„Kvůli té události vyšilují Rusové a Číňani. Obviňují nás, že vyvíjíme a testujeme nějakou novou zbraň, kterou nemáme pod kontrolou. Steckerovi to parádně nahrává do karet a prezident, o kterém jsem si myslel, že se něčím takovým nenechá ovlivnit, na tu jeho hru přistoupil.“

„K věci,“ řekla.

„Přivést do toho najednou ruské dítě, nejdřív unesené Číňany a vzápětí ukradené americkými agenty, kteří ho odvlekli do Mexika, by právě teď nebyl nejlepší nápad.“

„Tak mi najdi nějaké útočiště,“ nedala se odbýt Danielle.

„V Mexiku? Ty si myslíš, že tam něco takového máme?“

Danielle v duchu zaklela a pohledem opět zabloudila k Jurijovi. Měla pocit, že kvůli cizímu prospěchu riskuje jeho život. A právě to, že ji nutili k podobným kompromisům, bylo hlavním důvodem, proč odešla z NVI.

„Chceš mi říct, že u nás je to pro něj nejbezpečnější?“

„To ne. Jenom ti říkám, že pokud to takhle půjde dál, možná nebude nikde bezpečně pro nikoho.“

Mooreův hlas byl tak tvrdý a neoblomný, až zalitovala, že jeho telefonát vůbec přijala.

Z balkonu ucítila závan vzduchu. Bouřka se blížila.

„Máš devadesát dva hodin,“ prohlásil nakonec Moore. „Dobře je využij.“

Nezbývalo jí než věřit jeho odhadu situace. „Zjisti, co můžeš, o Jurijovi,“ požádala ho. „Dám ti vědět, než se do něčeho pustíme.“

Moore se odpojil a Danielle odložila telefon. Otočila se k balkonu. Vítr zesílil a byl o poznání studenější, o zeď se začaly tříštit dešťové kapky. V trhavých výbojích blesku zahlédla, jak vítr žene déšť z boku přes pláž.

Hawker zatím vstal z lehátka a teď se opíral o zeď v zakryté části terasy, přímo za dveřmi. Jen tak tam tiše stál a pozoroval bouřku.

Napadlo ji, jestli si vzpomíná na poslední bouřku, kterou spolu zažili, okamžik přede dvěma lety, v její mysli tak čerstvý, jako by se to stalo včera. Měla chuť se k němu přiblížit, položit mu ruku na rameno a počkat, až se k ní otočí, ale věděla, že to není tak jednoduché.

Pomyslela na Marcuse a okamžitě pocítila další výčitky svědomí. Představovala si ho, jak na ni čeká ve Spojených státech, nezbývá mu než věřit tomu, co se dozvěděl od Moorea, a nejspíš je bez sebe strachem o ni. Najednou litovala, že si s ním nepromluvila.

Zhluboka se nadechla. Tohle nesnášela. Neměla ráda zmatek.

V hlavě se jí vynořila Mooreova věta. Možná nebude nikde bezpečně pro nikoho. Nesmí se rozptylovat. Musí přestat myslet na Hawkera i na Marcuse. Nesmí se zabývat ničím jiným než úkolem, který má před sebou.

Ještě chvilku Hawkera pozorovala. A pak se od toho pokušení odvrátila, odešla do své ložnice a zavřela za sebou.

( 38 )

Obrovský sklad na předměstí Campeche patřil pobočce Kchangovy průmyslové. Teď ale byl odsud obvyklý předmět podnikání přesunut jinam, aby přenechal prostor Kchangovu pátrání po kamenech.

Kchang ze svého křesla na všechno to snažení dohlížel. Okny v zadní části budovy viděl na létající jeřáb, který jeho muži použili k vyzdvižení sochy z Isla Cubierta. Teď nečinně odpočíval na přistávací ploše, spolu se dvěma dalšími, předtím než se vydá na novou misi. Zdi uvnitř budovy lemovaly haldy výbavy; stála tu bojová vozidla usazená na masivních pneumatikách, přepravky s nafukovacími čluny, malá dvoumístná ponorka a flotila bezpilotních špionážních letounů, které se podobaly predatorům používaným armádou Spojených států.

Když se Kchang rozhlížel kolem, srdce se mu dmulo pýchou a nově nabytým sebevědomím. Jeho sbírka špičkového technického vybavení se rozrůstala celá léta, jako důsledek situace, s kterou se musel vyrovnat.

Zhoršující se zdraví ho přimělo změnit způsob dohledu nad svým impériem. Když byl nucen pověřovat jiné a spoléhat se na ně, viděl, jak se růst jeho impéria zastavuje, a počet neúspěchů a promarněných příležitostí dosáhl stupně, jaký nemohl tolerovat. Vzal si z toho ponaučení, které považoval za objevné: největším nepřítelem je lidská omezenost a omylnost.

Právě tak jako selhávalo a zrazovalo ho jeho tělo, selhávali a zrazovali ho lidé kolem něj. Po stránce fyzické se musel čím dál víc spoléhat na stroje. Dodávaly mu sílu, léčily ho a poskytovaly mu pohyblivost a nezávislost.

K záchraně svého impéria začal uplatňovat podobný princip. Ultramoderní sledovací systémy pokrývaly každý čtvereční centimetr jeho panství, software predikativní umělé inteligence mu umožňoval rychle reagovat při podnikání i v dalších oblastech, aniž by ho zpomalovala dlouhá řada najatých analytiků. Počítačové programy prozkoumaly výkonnost a spolehlivost každého jeho zaměstnance. Rozhodovaly o tom, koho přijmout a koho vyhodit. Nebyly v tom žádné pohovory, emoce ani kamarádství. Jen fakta, údaje a algoritmy. Když ze svého podnikání odstranil prvek lidskosti, začalo zase vzkvétat.

A teď zamýšlel zavést tyto změny i do svého pátrání po kamenech. Ať se Čoi a jeho lidé snažili sebevíc, Kchang věděl, že nalézt a získat to, co hledá, mu pomůžou jedině stroje. Lidská síla byla nutná pouze k tomu, aby je řídila nebo spouštěla, a pokud to lidé nezvládali nebo byli příliš pomalí, bylo snadné je vyměnit.

V Kchangových očích nebyl Čoi a jeho muži ničím víc než náhradními díly, jeden stejně dobrý jako ten druhý, zato stroje… Stroje je spasí.

Zavolal na něj jeden z jeho lékařů. Byli připraveni zahájit nejnovější a nejpokrokovější etapu jeho léčby. Když to Kchang slyšel, obrátil křeslo a rozjel se přes skladiště. Čoi po jeho boku ho poslušně následoval.

Zastavili se u kovového pracovního stolu. Kolem byly seskupeny nejrůznější, už důvěrně známé přístroje; od elektrických stimulátorů přes monitory po zdroje napětí.

„Jste připraven, pane?“ zeptal se lékař.

„Jsou testy hotové?“

Lékař přikývl. „Projeli jsme celou diagnózu a přiřadili k ní výsledky předchozích léčebných procedur.“

Nastal okamžik pravdy.

„Pak můžete pokračovat,“ řekl Kchang a neobratně natáhl pravou ruku.

Doktor jeho paži narovnal a navlékl na ni jakousi rukavici. Pak mu na loket nasadil vzpěru a pokračoval s ramenním postrojem. Jakmile utáhl všechny popruhy, začal na různá místa konstrukce zapojovat dráty.

„Nechám vás tu,“ řekl Čoi.

„Zůstaneš tady,“ přikázal mu Kchang.

Čoi se rozpačitě posadil.

Zatímco doktoři pracovali, přiblížil se k nim zdvižný vozík převážející několik velkých beden. Vyložil svůj náklad a pak zase odspěchal; na místo přiběhli muži a bedny otevřeli. Uvnitř spočívaly mechanické obdoby soumarů. Čtyřnohé stroje, poháněné vnitřním motorem a řízené špičkovým počítačovým mozkem, který jim umožňoval udržovat rovnováhu a obratně se pohybovat po téměř jakémkoliv terénu a přitom unést desítky kilogramů nákladu.

Kchangovi technici je okamžitě začali sestavovat. Na Čoiovi bylo vidět, že z toho není dvakrát nadšený.

„Něco ti dělá starosti,“ poznamenal Kchang.

Čoi zaváhal.

„Ty snad s tím, o co se snažím, nesouhlasíš?“ Kchang cítil, jak v něm narůstá zlost.

„Taková spousta zařízení nás zpomalí,“ namítl Čoi.

„Jinak to nejde,“ prohlásil Kchang.

Doktor zatím připojil všechny dráty, přilepil je leukoplastí ke Kchangově paži a zapojil do zdroje napětí v postroji. Kchang obdivně přihlížel. S titanovými vzpěrami, hydraulickým ovládáním a kloubovým loketním a ramenním spojem jeho nový rukáv vypadal jako jakési futuristické tělesné brnění, ale byl daleko víc než jen to.

Technici ověřili usazení, upravili ho a ještě jednou dotáhli popruhy. Potom se jali napojovat menší mechanické přídavné části na Kchangovy prsty.

„Rád bych si promluvil o naší kořisti,“ řekl Kchang. „Stále ti uniká.“

„Jen prozatím,“ hájil se Čoi. „Už brzy je najdeme.“

„Posledně jste je měli na dosah,“ namítl Kchang. „A stejně sis je nechal uniknout.“

Mezi Čoiem a stolem se tísnil jeden z techniků, který stáčel a zapojoval tenounké drátky k ovládání na Kchangových prstech.

„Podařilo se jim uniknout,“ odpověděl Čoi rozčileně, „ale jenom díky tomu výronu elektromagnetické energie. A ještě předtím nás dovedli k pobřežnímu nalezišti. Naši muži se tam právě teď potápějí. Našli zaplavený chrám se spoustou hieroglyfických nápisů, které budeme mít zanedlouho přeložené. A jejich význam nám pomůže najít další cíl.“

Kchanga ta zpráva očividně neuspokojila. „A kdybyste byli rychlejší, získali byste to, co tam dole našli. Druhý kámen by teď byl v našich rukou.“

„To ano,“ připustil Čoi. „Ale známe jejich teorii. Podle ní existují čtyři takové kameny. To znamená, že jsou ještě další dva.“

„Nejsou,“ prohlásil Kchang s naprostou jistotu. „Už zbývá jenom jeden.“

Čoi se zatvářil nechápavě.

Kchang zmírnil tón hlasu, jako by mluvil na hloupého, nicméně věrného psa.

„Ovšemže od tebe nemůžu očekávat, že bys o něčem takovém měl ponětí. Přesahuje to tvoje schopnosti vnímání a porozumění. Jsi jen jednoduchý nástroj, vhodný pro jednoduché úkoly.“

Kývl na techniky, kteří pinzetou připojovali drátky k různým nervovým zakončením na jeho paži. Při každém napojení sebou jeho paže maličko škubla.

„Je-li použito kladivo tam, kde je třeba jemného ostří,“ pokračoval Kchang, „řemeslník nemůže vinit kladivo ze svého nezdaru. A jestliže jsem tě vystavil zkoušce, která byla nad tvoje síly, není snad pouze moje vina, že jsi v ní neobstál?“

„S informacemi, které teď máme, se na další naleziště dostaneme před nimi,“ nedal se Čoi. „Než k němu dorazí, zmocníme se všeho, na čem záleží. A můžeme jim přichystat past, z jaké nebude úniku.“

„Jsme připraveni to zapojit,“ oznámil technik.

Čoi vypadal zoufale.

„Začněte,“ pobídl je Kchang. Jakmile do ní pustili proud, Kchangova paže sebou zaškubala, ale vzápětí se její pohyb ustálil.

„Dělám si starosti,“ řekl nakonec Čoi, kterému očividně vadilo, že má takový rozhovor vést v přítomnosti techniků.

„Kvůli čemu?“ zeptal se Kchang s pohledem upřeným na zařízení, které mu umožňovalo hýbat paží.

„Rozumím tomu, proč chcete ty kameny,“ začal Čoi opatrně. „Ale síla, jaká v nich dříme“

„Ruský kámen byl použit k vyléčení toho chlapce,“ skočil mu do řeči Kchang, protože neměl rád, když jeho plány někdo zpochybňoval.

„No dobrá, ale viděl jste, čeho je ten kámen schopen, co se stalo tady v zálivu. Možná není bezpečné ho vlastnit.“

Kchangovi se rozšířily oči. „Co chci, to taky dostanu.“

„A já to pro vás získám,“ ujistil ho Čoi. „Jen se domnívám, že musíme být opatrní.“

Čoiovo prohlášení bylo tak ohleduplně zaobaleno, jak jen to bylo možné, přesto ho Kchang vnímal jinak. Obavy si vysvětlil jako neochotu, vycítil z nich zradu. Najednou viděl Čoiovy neúspěchy a jeho těsné prohry v jiném světle. Vzplanul hněvem.

„Ty mi to nepřeješ,“ zavrčel, rozzuřený doběla.

„Ale ne,“ namítl Čoi. „Tak tomu není.“

Ovšem že tomu tak je, pomyslel si Kchang, kdybych zemřel, Čoi se chopí moci. Je stejný zrádce jako ostatní.

„Nechceš, abych to získal,“ řval. „Raději bys mě nechal umřít!“

„Ne, ne. To jste mě špatně pochopil. Chci, abyste to získal. Já jen…“

Čoi nedomluvil; zrak mu padl na Kchangovu paži a to podivné zařízení, které k ní měl připojené. Paže se pohybovala sem a tam; rozvírala se a svírala, jako když se člověk protahuje po dlouhém spánku. Ovladače prstů, které Kchangovu dlaň sevřely v pěst, teď jeho ruku opět narovnávaly a propínaly.

Jeden z techniků vypáčil víko bedny ve tvaru rakve. Odpadlo se zaduněním. Uvnitř byla podobná zařízení jako ta, která měl Kchang připojená k paži; dvě nožní, jedno na druhou paži a další pro trup; všechna s hydraulickým ovládáním, svazkem drátů a sadou lithiových baterií.

Kchangův obličej zčervenal radostí; Čoiův zrudl nejdříve rozpaky a vzápětí strachem.

„Mnoho let jsem se na tebe spoléhal,“ řekl mu Kchang, „snášel jsem tvoje neúspěchy, krádeže i tvoje pohrdání. Ale teď už se s tím smiřovat nemusím.“

Kchangova ruka se vznášela nad obrovským šroubovákem. Než bys řekl švec, hydraulika jeho prsty zaklapla. Ruka sevřela nástroj a přitáhla si ho. A vzápětí se paže napřímila; vystřelila tak rychle a s takovou silou, že Čoi zůstal jako omráčený.

Šroubovák do něj zajel a on se překotil dozadu. Židle, na které seděl, se zřítila na podlahu a Čoi se rozplácl na betonu za ní. Přitiskl si ruku k hrudi, sevřel zabodnutou zbraň, ale neměl dost sil na to, aby ji vytáhl.

Dýchal přerývavě. Podíval se nahoru na Kchanga; pohledem hledal svého pána. „Jsem věrný,“ vypravil ze sebe. „Potrestal bych je… za… vás.“

Čoiův zrak se rozostřil, jeho oči se obrátily v sloup.

„Až je najdu,“ oznámil Kchang svému umírajícímu zástupci, „potrestám je sám.“

( 39 )

Rozednělo se. Jurij měl dny moc rád. Ve dne bylo méně ostrosti než ve tmě. Za denního světla většina věcí dřímala, ačkoliv nespalo všechno.

Ze svého místa na podlaze jednu takovou věc, která byla bdělá, pozoroval; zdálo se, že světlo kolem ní mihotá a vznáší se jako duch mezi rotujícími lopatkami stropního ventilátoru. Čerstvý vzduch od něj proudil dolů, ale světlo se drželo jeho osy a otáčelo se spolu s ní. Jeho vzor se měnil; posouval se a ohýbal, čas od času se mírně vydul. Ale Jurij si říkal, že se mu to líbí. Bylo to jemné a tiché, barvy byly bledé a příjemné.

Na druhém konci místnosti seděl u stolu ten tmavší pán a pracoval. Byl důležitý, protože znal takové věci, jaké ti druzí dva neznali. A také věci viděl a slyšel je. Jurij je neviděl ani neslyšel, ale ten důležitý člověk ano. Někdy o tom pochyboval, jindy si tím zřejmě byl jistý. A občas s nimi dokonce mluvil.

Jurij ho měl rád. Důležitý pán byl laskavý. Když promluvil, mluvil těžkopádně. Měl raději tužku a papír než ten stroj, na kterém pracoval; mačkal jeho klávesy a nadával přitom.

Jurij viděl, že ten stroj je horký. Možná toho pána pálí. Jurije rozhodně bolely oči, když se na ten stroj díval. A tak došel k závěru, že ho nemá o nic raději než ten důležitý pán. Přál si, aby zmizel. To by bylo nejlepší. Mohl by prostě zmizet, ať ho má někdo jiný.

Dveře místnosti se otevřely a Jurij viděl, jak dovnitř vešla ta paní. Slyšel je spolu mluvit, ale nerozuměl jim; jejich slova byla jiná než ta jeho.

„Povedlo se?“ zeptala se.

„Zatím ne,“ odpověděl ten pán. „Ale nevzdávám to.“

Paní popošla k němu, aby se podívala. Její obličej hřál; přinášela jim teplo. Jurij nevěděl, jak to dělá, prostě to dělala. Když se ho dotkla, nebál se. Jakmile se ho dotkl někdo jiný, bolelo to, vzbuzovalo to v něm strach, ale tahle paní pomáhala ostatním, aby se cítili lépe.

Spolu s tím důležitým pánem se pokoušeli něco najít; hledali něco, co se ztratilo. Byla nervózní, bála se, že to nenajdou. Ten pán se nebál; byl si jistý, že to najdou, počítal s tím. V tom se tolik lišili, až Jurije napadalo, že třeba každý hledá něco jiného.

Venku za skleněnými dveřmi, ve slunečním světle, stál ten druhý pán. Byl jiný než ti dva; nechtěl najít to, co hledají, ale stejně jim pomáhal a dával na všechno pozor. Ten pán venku pořád všechno sledoval, jeho oči se stále pohybovaly. Neviděl světlo a barvy jako Jurij ani neslyšel slova jako ten důležitý pán, ale díval se a díval, jako kdyby věděl, že se něco stane.

To je ono, říkal si Jurij. Ti druzí dva něco hledají a tenhle pán jim pomáhá, ale dívá se jinak. Oni si myslí, že něco najdou, kdežto on se kouká po něčem, co by mohlo najít je.

Ta paní zase něco řekla. Snažila se pomoct tomu důležitému pánovi.

„Co kdybychom se obrátili na ambasádu a požádali je, aby se spojili s vašimi kolegy?“

„To by nám asi nepomohlo,“ odpověděl. „A mohli bychom se tím prozradit.“

„Tak dobrá,“ řekla a otevřela igelitovou tašku, kterou si přinesla.

Vytáhla z ní několik lahviček. Jurij tyhle lahvičky znal a věděl, že v nich jsou léky. Občas mu léky dával někdo jiný. Nebyla to tahle paní, ale lidé, kteří mluvili stejně jako on. Některé léky tlumily světla, takže mu už netančila před očima.

Nevěděl, proč tomu tak je, ale občas byl rád, protože světla byla příliš jasná. Jenže jindy neměl léky ani trochu rád. Bylo mu z nich špatně od žaludku a bolela ho hlava. A navíc nechtěl, aby ta světla zmizela.

Z každé lahvičky vyndala dvě pilulky. „Vezměte si to,“ řekla.

„Co to je?“

„Nová antibiotika. Už téměř nemáte horečku a tohle by mělo s infekcí nadobro skoncovat. Možná se nám podaří vás v podstatě vyléčit.“

Natáhl ruku a ona mu do ní vložila tablety.

„Děkuju,“ řekl.

Kývla, načež se otočila a odešla.

Důležitý pán sáhl po sklenici, ale pak se zarazil. Podíval se na léky, potom si vsunul ruku do kapsy, a když ji vytáhl, tablety tam nebyly. Ta paní to neviděla. Nevěděla o tom. A on se pak stejně napil vody a zase se vrátil k horkému stroji.

Po těch lécích věci mizely, to Jurijovi bylo jasné, a důležitý pán chtěl, aby se věci, které viděl, zase vrátily.

( 40 )

Po krátké návštěvě ošetřovny na základně vzdušných sil u jezera Groom se Arnold Moore vracel do Yucca Mountain. Seděl na pozici střelce v terénním vozidle Humvee, které se kodrcavě blížilo k rozšklebenému otvoru ohromného tunelu.

Po jejich pravé straně stál obří tunelářský hloubící stroj. Vypadal jako nosná raketa Saturn pět položená na bok. Tento stotunový stroj sám vyrazil, ořezal a vybetonoval tunely, které teď horu protínaly. A potom, protože bez toho, aby byl rozebrán, byl příliš těžký na přesun, stál zaparkovaný a zabalený do fólie u vjezdu, pro případ, že by byl potřeba k další práci.

Humvee se valil kolem a do ústí tunelu skrze obrovská vrata, odolná proti výbuchu. Prostředí se rázem změnilo; z oslnivého nevadského slunce v téměř naprostou temnotu, zcela nedostatečně prozářenou žárovkami ve zdech a vysoko posazenými předními světly terénního vozidla.

„Dá se na tohle zvyknout?“ zeptal se Moore, zatímco se rozhlížel kolem.

„Chce to čas,“ odpověděl řidič. „Horu kontrolujeme třikrát denně. A taky sem musíme pokaždé, když přijedou nějací lidi od vědy jako vy. Ačkoliv se to obvykle obejde s daleko menší palebnou silou.“

Moore usoudil, že naráží na terénní vozidla vybavená kulomety a rozmístěná kolem vjezdu, čety ozbrojených mužů a pravidelné, každou hodinu se opakující průzkumné vzlety blackhawků.

Zaměřil pozornost na tunel před sebou. Jeho vstupní část byla na tři vrty, což znamenalo, že byla ve srovnání s jednotlivými štolami třikrát tak široká. V této šíři se táhla necelých dvě stě metrů, potom se hlavní tunel zužoval do něčeho, co byla v podstatě dvouproudá vozovka lemovaná horninou a betonem. V dlouhé, úzké sluji Moorea přepadl další záchvat klaustrofobie.

„Co si počneme, jestli se stěny provalí?“

Nemyslel tu otázku vážně, ale řidič mu na ni stejně odpověděl.

„Je tu několik únikových štol, které vedou nahoru na povrch. Musel byste vyšplhat pár stovek metrů po žebříku, ale pak byste se ocitl venku.“

„Brrr,“ zavrčel Moore, protože nevěděl, co je horšího; být rychle rozdrcen při závalu, nebo zlézat stometrové žebříky. „Copak tu nemáte výtah?“

Řidič zavrtěl hlavou. Ujeli necelé dva kilometry, když se ve světlech terénního vozidla začala rýsovat širokorozchodná mobilní laboratoř.

Hlavní šachta pokračovala ještě šest a půl kilometru, takže se už vynořily obavy, jestli jsou dostatečně hluboko. Skutečnost byla taková, že se nacházeli ve středové části „testovacího“ tunelu, kde se po léta prováděly četné pokusy, jejichž cílem bylo vyloučit možnost nestability seismické aktivity či podemletí podzemní vodou a potvrdit, že tato lokalita není nevhodná pro účely úložiště.

Proto tu také byly položeny kabely na elektřinu a přenos dat, takže se týmy NVI a CIA mohly snadno připojit. Kdyby se přesunuli hlouběji, vyvolalo by to nutnost sítě protáhnout, na což teď v podstatě nebyl čas.

Pro nepředvídatelné události se začalo budovat něco jako raketové sáně. Motor, který je měl pohánět, pocházel ze střely Sidewinder. Pokud by se zdálo, že kámen začíná dosahovat nadmíru kritických hodnot, byl by k nim připojen jako zátěž a vystřelen do samého srdce hory. Třívteřinová cesta do zapomnění.

Moore vyskočil ze svého taxíku, po dvou schůdkách vystoupil k návěsu a vešel do provizorní laboratoře. Byl připraven pustit se do boje, ale pozornost všech momentálně upoutal bezprostřednější problém.

Zasedání OSN se nevyvíjelo dobře a muži v návěsu to celé právě sledovali ve vysokém rozlišení přes satelit. Zástupci jednoho národa za druhým si brali slovo a všichni odsuzovali Spojené státy. Na rozdíl od dřívějších dob, kdy se v případě podobných erupcí muselo počítat s odporem jen hrstky nepřátelských zemí, se teď mnohé spřátelené národy dožadovaly odpovědi na otázku, co se přihodilo v nevadské poušti, a vystoupení jejich představitelů povzbuzovala vůdce rozvášněného davu.

Zatímco v britském parlamentu je po učiněném prohlášení poskytnut prostor k jeho vyvrácení, současný systém OSN představitelům zemí umožňuje, aby zcela ovládli mikrofon a jeden po druhém pronášeli nepřerušované proslovy. Velvyslanec Spojených států tam mohl jen sedět, bezmocně si dělat poznámky a u ucha si přidržovat překladová sluchátka.

Celkem vzato Moore postup OSN uznával, ale tohle se začínalo měnit v cirkus.

A jako by to nebylo už tak dost zlé, přenos sledoval i prezident, i když ze své Oválné pracovny ve Washingtonu. Moore ho nicméně v rámci uspořádání, které připomínalo telekonferenci, viděl na jedné obrazovce, zatímco na druhé probíhala debata v OSN. Ještě štěstí, že Stecker momentálně musel do Langley, takže přinejmenším dnes nebude nikde nablízku.

„Je to hodně špatné?“ zeptal se Moore.

Nathanial Ahiga se na okamžik odtrhl od hromady údajů, které sledoval.

„Kdybych si potrpěl na sázení, v tuhle chvíli bych rozhodně nepřihazoval.“

Moore se zaposlouchal do přenosu. Čínský delegát právě tvrdil, že nějaká nová americká super zbraň zničila jednu z jejich „komunikačních“ družic. Takový čin považují za nebezpečný a nezákonný, jinými slovy za předzvěst války. Nenabídl žádné vysvětlení ohledně toho, proč by čínský „komunikační“ satelit měl kroužit nad územím Spojených států, a všichni přítomní samozřejmě dobře věděli, že se jedná o špionážní družici, ale tím nebylo její zničení o nic méně nebezpečné.

„Je to pravda?“ chtěl vědět Moore.

Odpověděl mu prezident. „Vojenská zpravodajská služba potvrdila, že se dnes ráno čínské vzdušné síly marně pokoušely obnovit kontakt s jednou ze svých družic pro sběr informací.“

„Sakra,“ ulevil si Moore.

„A to není všechno,“ pokračoval prezident. „Rusové také prohlašují, že přišli o satelit.“

Moore si v duchu rozčileně říkal, jaká zatracená souhra náhod způsobila, že se špionážní satelity dvou dalších světových velmocí ocitly v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Na druhou stranu ovšem základna vzdušných sil Nellis, přistávací plocha u jezera Groom a Oblast 51 patřily k nejbedlivěji hlídaným lokalitám na území Spojených států. Možná by ho spíš mělo překvapovat, že ty satelity byly jen dva.

„Nějaké známky bojové aktivity?“

„Výběrová, ale intenzivní mobilizace a rozptyl jednotek,“ odpověděl prezident. „Doprovázené vystupňovanou aktivitou ve všech vojenských přístavech.“

Ovšem, pomyslel si Moore. Likvidace špionážních satelitů je něco, co je v každé vojenské doktríně nutně považováno za možnou předzvěst války. Odpověď Rusů a Číňanů se sice mohla zdát paranoidní, nicméně za dané situace byla naprosto logická; v rámci bezpečnostních opatření mobilizovali jednotky a rozmísťovali je na odlehlá stanoviště. Kdyby tomu bylo naopak, Spojené státy by se zachovaly úplně stejně.

Promnul si spánky; z toho stresu se ho zmocňovala migréna. Napadlo ho, jestli by se raději neměl vrátit na ošetřovnu.

„Jak jsme na to odpověděli my?“

„Nezbývalo mi nic jiného než také zvýšit stav připravenosti. Přešli jsme na čtvrtou úroveň stavu obranné pohotovosti a sbor náčelníků štábů pravděpodobně navrhne úroveň tři, pokud budou Rusové a Číňané ve svých aktivitách pokračovat.“

Moore zoufale vzdechl. „No a tím právě potvrdíme jejich nejhorší obavy.“

„Promiň?“ řekl prezident.

„Měli bychom s nimi mluvit, pane prezidente, místo abychom přesouvali tanky a letadla na startovní pozice. Eskalace vyvolává další eskalaci, to je její naprosto předvídatelný důsledek.“

Prezident se okamžitě rozčílil. „Jsi úplně mimo, Arnolde, a nedochází ti, o co tu sakra kráčí. Celý tenhle zmatek je přinejmenším z poloviny tvoje dílo. Až dosud jsem stál za tebou, ale tvoje snažení nikam nevede a moje trpělivost má své hranice. Hranice, kterých dosáhne zhruba za tři dny.“

„Pane prezidente“

Prezident Henderson ho nenechal domluvit. „Ty tvrdíš, že nás ty předměty mají před něčím chránit. Zatím nás akorát ohrozily. Potřebujeme nějakou strategii, abychom věděli, jak s nimi naložit, a ty už bys mi sakra měl něco takového poskytnout, jinak mi nedáváš na vybranou.“

Moore v prezidentově hlase slyšel jasnou hrozbu, varování, že zneužívá jejich přátelství. Tady nešlo jen o nějaký spor mezi dvěma politickými stratégy; mluvil tu s prezidentem a vrchním velitelem ozbrojených sil. Zároveň s tím si Moore uvědomoval, že by prezident mohl jediným slovem nechat brazilský kámen zničit.

„Omlouvám se, pane prezidente,“ řekl. „Jsem velice unavený. Jaké jim nabídneme vysvětlení?“

Prezident na něj upřel pohled a pokrčil rameny. „Tak mi nějaké poraď. Co jim můžeme říct?“

Moore se odmlčel. Nebyl schopen přemýšlet, jako by mu mozek přestal fungovat. Nedokázal přijít na nic, co by aspoň trochu dávalo smysl. Sklopil zrak. Podlaha návěsu neměla koberec, aby se předešlo vzniku statické elektřiny, která by mohla ovlivnit jemné přístroje. Mooreova vyčerpanost dosáhla takového stupně, že mu studená kovová podlaha připadala lákavá a napadlo ho, co by si asi prezident pomyslel, kdyby se na ni natáhl a trochu si zdříml. Nejspíš by ho tím utvrdil v přesvědčení, že se totálně pominul.

Zabloudil pohledem k technické části laboratoře. Od té doby, kdy ten kámen spatřil poprvé, měl pocit, že je něčím důležitý, dokonce životně důležitý. Že by se tím přesvědčením nechával příliš unést? Musel si stále připomínat, že má dobré důvody k tomu, aby své závěry zpochybňoval.

Navzdory dvěma letům výzkumů se ten předmět vzpíral jejich pochopení. Bylo zřejmé, že v něm dřímá obrovská síla, a když se nakrátko naladil na druhý kámen, ta síla desetinásobně vzrostla. Znamenalo to, že tři kameny by vysílaly stokrát více energie a čtyři kameny tisíckrát? Jestliže by tomu tak bylo, uvolnilo by se přitom množství energie odpovídající současnému výbuchu několika stovek jaderných hlavic.

Pokud to dokázali posoudit, nebyla v tom žádná radiace ani explozivní složka, nic než ta masivní elektromagnetická vlna, ale mohli si tím být jistí? Už jednou je ten kámen překvapil. Možná se v tomhle mýlil právě on sám, možná by kámen měli zničit dřív, než se jim všechno vymkne z rukou.

„Řekněte jim pravdu,“ navrhl.

Prezident na něj beze slova hleděl.

„Poskytněte tyhle informace celému světu, místo abyste je drželi pod pokličkou. Jinak budou nuceni udělat si své vlastní závěry, v podstatě podložené strachem.“

Na obrazovce se prezident zatvářil překvapeně, vzápětí pohled odvrátil stranou a promluvil si s někým mimo záběr. Moore usuzoval, že to bude šéf jeho poradců.

„Zvážím to,“ prohlásil nakonec prezident.

„Třeba to pochopí,“ dodal Moore, najednou sám na sebe pyšný. „Vždyť by dočerta mohli mít i nějaký ten nápad, co s tím.“

K prezidentovi přistoupil vojenský pobočník. Položil před něj desky a něco mu šeptal. Zvuk k nim přicházel tlumeně, ale výraz prezidentova obličeje byl čím dál napjatější. Obrátil se do kamery a oslovil Moorea.

„Máme tu další problém. Rusové právě sestřelili dvojici čínských špionážních letadel.“

Moore zděšeně obrátil pozornost na obrazovku, která přenášela zasedání OSN. Čínský velvyslanec byl očividně o novém vývoji informován a právě spílal ruské delegaci, a kdyby jen spílal; hrozil jim odvetou.

Situace začínala být nezvladatelná.

( 41 )

McCarter strávil většinu noci a celé dopoledne studováním snímků, které Danielle nafotila v podmořském chrámu. Některé byly překvapivě jasné, jiné o něco horší. Měly nízké rozlišení a byly zabírány při slabém světle, ale vzhledem k tomu, co už věděl, mu stačily, aby si o textu dokázal udělat slušnou představu.

Začal ji vykládat Danielle, ale ta ho zarazila. „Myslím, že by to měl slyšet Hawker,“ prohlásila vážně.

Vyměnili si pohled a McCarter nakonec rezignovaně kývl. Danielle měla pravdu, a ačkoliv si podobné myšlenky nerad připouštěl, byly tu důvody, proč by Hawker měl mít při rozhodování větší slovo než kdokoliv z nich dvou.

Přesto se Hawker až dosud na předmět jejich výzkumu příliš nevyptával. Znal základní fakta a žádal po nich detailní údaje ohledně Kchanga a případného ohrožení, ale co se týkalo informací, které se pokoušeli vykutat z mayského textu, ty jako by ho vůbec nezajímaly. McCarter souhlasil, že se to bude muset změnit.

Danielle na Hawkera zavolala. „Děláme pokroky,“ řekla mu. „Ale měl bys být při tom.“

Hawkerovi se obličejem mihl podezíravý výraz, který v McCarterovi vyvolal pocit, že je zpátky ve třídě nebo na cyklu přednášek.

„Vzpomínáte si na naši výpravu do Brazílie?“ zeptal se Hawkera.

„No ovšem,“ odpověděl Hawker. „Rozzuření domorodci, zmutovaná zvířata, lidi, kteří se nás snažili zabít. Skvělá zábava. Měli bychom si to někdy zopakovat.“

Po tom žertu se McCarter trochu uvolnil. „Jasně. Pak si možná vzpomenete, že jsme tam jeli pátrat po Tulán-Zuiva. Označovali jsme ho jako mayskou Rajskou zahradu, protože v pověstech Mayů je to první místo, kde se objevili lidé a kde také jednotlivé mayské kmeny získaly své bohy.“

„Na něco takového si pamatuju,“ souhlasil Hawker.

„Podle pověsti byl každému mayskému kmeni přidělen určitý božský ochránce. A některé z nich, včetně lidu Quiché, si při odchodu z Tulán-Zuiva s sebou odnesly podstatu a sílu svého boha ve zvláštních zářících kamenech.“

Hawker okamžitě pochopil souvislost. „Jako ten, který jsme právě našli.“

„A ten, který jsme objevili v Brazílii,“ dodala Danielle.

„Když jsem s Arnoldem Moorem mluvil poprvé,“ pokračoval profesor, „před nějakým rokem a půl, hovořili jsme o mayské kultuře, jejich náboženství a proroctvích. Chtěl, abych mu vysvětlil předpovědi týkající se roku 2012, a co znamenají pro Maye a jejich kulturu jako celek.

Musel jsem mu připomenout, a sobě také, že není ‚jediná‘ mayská kultura, jedno náboženství, ani celistvá řada proroctví. Podobně jako neexistuje jedno křesťanství, jednotný islám ani žádné jiné náboženství. Docházelo v nich k rozkolům, objevovaly se různé proudy a odlišné názory. Tak jako máte katolickou, protestantskou a pravoslavnou církev, jako máte ší’ity a sunnity, nejrůznější frakce existovaly i v rámci mayské říše a jejich působnost často odpovídala území jednotlivých městských států.“

„A každý z těchto států se přikláněl k jiné interpretaci,“ poznamenala Danielle.

„Zcela správně,“ souhlasil McCarter. „Uctívali v podstatě stejná božstva, ale lišili se pojetím. Zastávali různé životní názory, vykonávali odlišné rituály.“

Potřeboval, aby si v tomhle udělali jasno, protože to souviselo se vším, co se jim chystal říct. „Unifikace jakéhokoliv náboženství je obtížná, pokud není zcela nemožná. V rámci křesťanské víry církev ve čtvrtém století ustanovila, které knihy budou zařazeny do oficiálního kánonu. Z ostatních se staly apokryfy. Ale navzdory jejich jednoznačnému statusu stále existují a někteří věřící jsou přesvědčení o jejich oprávněnosti. Naproti tomu i v oficiálním kánonu jsou některé spisy méně uznávané než jiné. Martin Luther považoval List Jakubův za kacířství, protože jako prostředek ke spasení vyžaduje nejen víru, ale i skutky. Z jiných důvodů pravoslavná církev odmítá Janovo zjevení. Takže vidíte, jak je obtížné vytvořit jednotné náboženství, i když se o něco takového pokoušíte. Jenže mayské společenství nepořádalo žádné koncily, které by určily jednotný, závazný kodex. A kulturních a náboženských rozdílů je tu mnoho.“

„Každému, co jeho jest,“ poznamenal Hawker, aby dal najevo, že tomu rozumí. „Jak to souvisí s námi?“

„Tak, že představa roku 2012 jako konce časů, konce civilizace nebo naší existence nebyla nikdy široce přijímána žádnou částí mayského společenství.“

Hawker vypadal překvapeně. „Teď se jí tedy rozhodně širokého přijetí dostává.“

McCarter se musel smát. K tomu skutečně docházelo, ale jen proto, že byla určitým bezpečným způsobem poutavá, vzrušující a mystická. Většina lidí, kteří o ní mluvili, ani v nejmenším nevěřila, že by něco takového mohlo skutečně nastat.

„Pro nás je to duchařská povídačka,“ podotkl. „Dobrá k vyprávění u táboráku. Jenže pro Maye té doby tahle myšlenka nebyla populární. Řečeno dnešními slovy, demotivovala by davy. Jestliže je všechno k ničemu, komu by se chtělo pracovat? Stavět chrámy nebo vyřezávat modly a hieroglyfy?“

Hawker přikývl.

„A proto byla přehlížena,“ doplnila Danielle.

„Až tak, že málem zanikla,“ navázal McCarter.

„Ale nezanikla úplně,“ shrnul to Hawker.

„Přesně tak,“ přitakal McCarter. „A právě tady to začíná být zajímavé. My jsme vlastně objevili přerušovanou linii svědectví, která spojují kameny s proroctvím. Zdá se, že vznikla záměrně, nejspíš prostřednictvím oddaných věřících, kteří byli dost důvtipní na to, aby unikli odhalení, a natolik vytrvalí, že své znalosti předávali dál, aniž se přitom zlikvidovali snahou dokázat, že mají pravdu.“

„Zlikvidovali?“

„Kulty soudného dne mají málokdy delší trvání než pár let,“ odpověděl McCarter. „Částečně proto, že je obtížné získat pro takovou myšlenku příznivce, přinejmenším stálé příznivce, a pak také proto, že když už je získáte, je nesmírně těžké udržet si je po delší dobu, pokud se neuchýlíte k aktu sebezničení.“

„To dává smysl,“ souhlasil Hawker. „Řekl bych, že vy dva jste nic podobného nenašli.“

„Ne. Ale našli jsme tohle.“ McCarter ukázal na místa na mapě, kterou měl rozloženou před sebou. „Na kameni monumentu Tohil, což je nejstarší stavba observatoře Caracol, jsme objevili zmínky o proroctví vztahujícím se k roku 2012 a o skupině, která je nazývána Bratrstvo za kouřem, což znamená tajné bratrství. Odtud jsme je vysledovali do Ek Balámu, města jaguára, kde přijali přízvisko Bratrstvo jaguára. Tam jsme také našli hieroglyfy, které popisují stavbu chrámů a dalších budov k ochraně a uložení Obětí, čímž se podle mého názoru myslí kameny. Dovedlo nás to na horu ostrova Rubáše, odkud čerpali sopečný popel k výstavbě podmořského chrámu.“

„No dobrá,“ poznamenal Hawker. „Pořád vás sleduju.“

McCarter spokojeně přikývl. „Nuže, tato linie končí na místě, které je označováno jako Zrcadlo. Původně jsme se domnívali, že šlo o jiné pojmenování boha ohně, Tohila, protože ten bývá často zobrazován se zrcátkem na čele. Až na to, že od té první stavby jsme nenašli nic, co by na něj poukazovalo, jako kdyby tahle konkrétní ikonografie byla opuštěna, výměnou za něco nového.“

„Což je?“ chtěl vědět Hawker.

„Než nás napadli,“ pokračoval McCarter, „našli jsme monument, který zřejmě odkazoval na Bratrstvo a možná i na jejich vůdce, Ahaua Balama, jaguářího krále, a hieroglyfy, které jsme na soše objevili, nás dovedly k chrámu pod vodou. A z těch nepříliš ostrých snímků, které tam Danielle důvtipně nafotila, jsem zjistil tohle.“

Podíval se do svých poznámek.

„Právě tady se schází naše Bratrstvo, nikým nepoznáno a neviděno. Už nás zbývá jen pár. Abychom mohli pokračovat, musíme nalézt další, kdo porozumí. Jiní musí být prověřováni, a když se ukáže, že jsou toho hodni, musí prolít krev ze svých rukou a rtů. A zůstat, dokud krev poteče.“ Vzhlédl. „Podle reliéfů vyřezaných nad kameny to vypadá, že k chrámu, o kterém neměl nikdo jiný tušení, dojeli v loďce a pak se potopili s nově naverbovaným jedincem, který prošel zkouškami a prokázal svou způsobilost. Plavba pod vodou byla závěrečnou zkouškou; museli se ponořit do velké hloubky, doplavat k jeskyni a pořezat si ruce a rty jako oběť krve.“

„A k tomu ještě ti žraloci,“ podotkl Hawker.

McCarter s ním ochotně souhlasil, dokonce se domníval, že to je důležitý faktor. „Nu ano, jen si je představte uvnitř chrámu; s otevřenými ranami, možná nějakým jídlem a pitím. Museli tam zůstat uvězněni, dokud se jim zranění nezahojila, jinak by je žraloci sežrali. Takže zatímco v chrámu pobývali, ztráceli síly a dostávali se do stavu podobného transu a při něm se vydávali na jakousi cestu vizí. A potom jim bylo dovoleno přiložit ruce na kámen, Oběť duše.“

„Určitý druh iniciace,“ podotkl Hawker. „Chápu. Potom co si tím vším prošli, měli pocit, že jsou součástí něčeho většího. Myslíte, že právě tohle jim po celou tu dobu dodávalo takové odhodlání?“

„Myslím, že zčásti ano,“ odpověděl McCarter. „Jenže to není všechno.“ Vyměnil si pohled s Danielle a ta se chopila slova.

„Když jsme byli tam dole, chovala jsem se divně. Částečně to způsobilo opojení dusíkem, ale bylo v tom ještě něco jiného. Utrhla jsem se na tebe, když ses chtěl toho kamene dotknout.“

„To teda jo,“ souhlasil Hawker. „Čekal jsem, kdy mu začneš říkat milášku.“

„Což by nebylo tak daleko od skutečnosti. Při zkoumání brazilského kamene jsme mimo jiné zjistili, že signál, který vydává, je částečně naladěn na frekvenci lidských mozkových vln. Náš mozek není nic jiného než složitý elektro-chemický procesor. Myšlenky, emoce i rozhodování jsou výsledkem synapsí neuronů, takže vlastně elektrických impulzů. Když jsem studovala medicínu, přihlížela jsem operaci, při níž byl do mozku pacienta zaveden slabý elektrický proud. Subjekt, který byl zcela při vědomí, si nedokázal vybavit některé věci jako své jméno; na fotografii nepoznal svého psa a netušil, jak se jmenuje. Stimulace jiných oblastí jeho mozku způsobila nárůst emocí; v jednom místě strachu, v jiném zlosti.“

Výraz zaujetí v Hawkerově tváři vystřídaly obavy. „Co se mi tu pokoušíš říct?“

„Jsme přesvědčení, že smyslem onoho posledního stadia iniciace, při němž bylo kandidátům dovoleno kámen si podržet, bylo naprogramovat mozek těch, u kterých bylo shledáno, že jsou toho hodni.“

Na Hawkerovi bylo vidět, jak mu mysl běží na plné obrátky a všechno si pospojovává. Netrvalo mu to dlouho. Tohle pátrání v podstatě vedl především McCarter, ačkoliv to vůbec nebylo logické, ačkoliv ho už jednou machinace NVI málem zabily, a přestože nebyl vůbec stavěný k jednání s lidmi jako Kchang či Saravič, odmítal to vzdát i poté, co ho postřelili a přišel o Danielle.

„Vy jste se toho kamene v Brazílii dotkl,“ poznamenal.

McCarter přikývl.

„My oba,“ dodala Danielle. „Ale ty ne. A já jsem chtěla, aby ses nedotýkal ani toho druhého.“

„Působilo to na vás nějak?“

„Když jsem se vrátil do New Yorku, nikdy jsem nespal celou noc,“ odpověděl McCarter. „Říkal jsem si, že je to nějaká opožděná stresová reakce na všechno, čím jsme si prošli, ale jak ubíhaly měsíce, insomnie byla čím dál horší. Začal jsem brát prášky na spaní a nějakou dobu to fungovalo, až mě jednou v létě probudila pořádná bouřka. Na okamžik jsem byl přesvědčený, že jsem zpátky v Amazonii. A od té chvíle jsem nedokázal přestat myslet na ten kámen. Když jsem si posléze promluvil s Moorem, potvrdil mi, že jak on, tak Danielle i jeden technik, který s tím kamenem manipuloval, všichni trpí stejnými příznaky. Nedostatkem spánku, nutkavými myšlenkami, potřebou dělat něco, co s tím kamenem nějak souvisí.“

„Chcete říct, že vás ta věc naprogramovala.“

„Není to tak přitažené za vlasy, jak to vypadá,“ namítla Danielle. „Spousta věcí nějakým způsobem programuje lidskou mysl. Výzkum pomocí magnetické rezonance prokázal, že zvuk dětského pláče ovlivňuje myšlenkové vzorce žen, obzvlášť když se jedná o hlas jejich vlastních dětí. Závislosti působí podobně; drogy a alkohol mění chemii mozku a myšlenkové vzorce tak, že mozek závislého člověka je vlastně přeprogramován, aby upřednostňoval drogu před čímkoliv jiným. Včetně potravy, vody a sexu.“

McCarter ukázal na mapu. „Taková vytrvalá oddanost, jakou bratrstvo projevovalo kamenům a jejich apokalyptickému poselství, aniž by si přitom vytvořilo svou vlastní falešnou apokalypsu, je v podstatě neslýchaná. Domníváme se, že kameny byly navrženy tak, aby podobnou oddanost vyvolávaly.“

„No dobrá, ale proč?“

Slova se opět ujala Danielle. „Kdybys posílal nějaké velice důležité předměty lidem, kteří nejspíš nemají ani tušení, o co se jedná, nenapadlo by tě zabalit je tak, aby je dobře přijali?“

Hawker přimhouřil oči. „Takže k tomu všemu tyhle kameny vytvářejí impulzy odpovídající mozkovým vlnám a v těle člověka, který se jich dotkne, uvolňují endorfiny. O tomhle se tady bavíme?“

McCarter přikývl.

„Aby ten šutr miloval a byl ochotný pro něj zemřít,“ dodal Hawker.

McCarter, který pozorně sledoval Hawkerův obličej, si všiml nepatrné změny v jeho postoji. Větší obezřetnosti, sotva znatelného sevření čelistí. Připadalo mu, že ho jejich upřímnost spíš znechutila, než potěšila.

„V Africe,“ začal Hawker, „najdete vesnice plné dětí, dnes ve věku dospívání, kterým chybí ruka nebo noha. To proto, že před nějakými deseti lety bylo moderní používat něco, čemu se říká motýlová mina; je to výbušnina, která je vyrobená tak, aby vypadala jako hračka, a která se rozmístí v blízkosti měst a vesnic vašeho nepřítele. Vychází se přitom z teorie, že je snazší člověka přesvědčit, aby se vyhodil do povětří, když si bude myslet, že to, co našel, má nějakou cenu.“

McCarter se podíval na Danielle; podobná myšlenka je také napadla, když to spolu probírali před několika měsíci. Ta možnost tu byla.

„Právě proto jsem nechtěla, aby ses ho dotkl,“ odpověděla Danielle. „Pořád ještě nevíme, k čemu ty věci slouží. Přestože jsem pevně přesvědčená, že jejich smyslem je činit dobro, nevím, jak dalece se na tom podílí můj vlastní úsudek a jak dalece něco, co mi bylo vnuceno. Říkala jsem si, že jeden z nás by měl zůstat nestranný.“

Zdálo se, že tohle na Hawkera zapůsobilo. Trochu se uvolnil a pak se podíval na McCartera.

„Přišli jste na to, k čemu má všechna ta oddanost sloužit? Nejde snad hlavně o to, zjistit, co tyhle věci za pár dní provedou?“

„Udělejte si vlastní názor,“ odpověděl McCarter. „Knihy Chilama Balama popisují nastupující temnotu; nápisy na tortugerském Monumentu 6 nám říkají, že bůh změny sestoupí z místa, které je zřejmě označováno jako Černé slunce, a přivodí nějakou katastrofu. A k tomu tu teď máme tohle, z Chrámu iniciace.“

Podíval se do svých poznámek.

„Je tu psáno: ‚Na konci katunu byly oči nebes oslepeny a králové pevniny vedli války a králové moří činili totéž a zloba všech časů vychází na povrch a děti budou potrestány za hříchy svých otců.‘

Domníváme se, že oči nebes mohou být satelity,“ dodal McCarter. „Jako ty, které přestaly fungovat při tom výboji před pár dny.“

„Družice jiného státu bývají likvidovány z jediného důvodu,“ vložila se do toho Danielle. „A tím je oslepení. V takovém případě vám vojenská doktrína velí použít zbraně hromadného ničení, jinak o ně přijdete.“

„Takže vše zahalí temnota a každý zmáčkne kohoutek,“ poznamenal Hawker.

„Jestliže vše zahalí temnota,“ podotkl McCarter. „Třeba tomu ty kameny dokážou zabránit.“

„Zabránit?“ podivil se Hawker. „Copak jste zapomněl, že právě ony způsobily selhání satelitů?“

McCarter se zhluboka nadechl. Hawkerovo uvažování dávalo smysl, jenže profesor byl přesvědčen, že dává smysl jen proto, že neznají všechna fakta. Jako když člověk vrazí do nohy slona a myslí si, že našel strom.

„Netroufám si hádat, co by se stalo, kdyby byly v jednu chvíli z oblohy všude po světě smeteny družice. Ale nedovedu si představit, že by tady šlo právě o tohle.“

Podle toho, jak se zatvářil Hawker, bylo jasné, že on si to představit dovede.

„Ať už je to jakkoliv, potřebujeme víc informací,“ vložila se do toho Danielle. „Tak co pro nás máte?“

McCarter se vrátil ke svým poznámkám. „Hieroglyfy z vašeho podmořského chrámu nám poskytují návod, jak najít další kámen, ten hlavní, pokud si je správně vysvětluju.“

„Kde?“

„Na místě zvaném Chrám jaguára, kdesi v horách.“

Dívali se, jak rozkládá mapu jižního Mexika. Podle pravítka nakreslil čáru, která vycházela z polohy podmořského chrámu a kterou vypočítal z další řady čísel. Táhla se napříč Mexikem a pokračovala do guatemalské vrchoviny.

„Vydáme se tímhle směrem,“ řekl, přičemž ukázal na čáru. „Dovede nás k dalšímu kameni, Oběti těla.“

„Kde přesně to končí?“ zeptala se Danielle s pohledem upřeným na nakreslenou linku.

McCarter sklopil zrak k mapě; jeho trasa vedla nízkým podrostem džungle plné mangrovových bažin a potom vzhůru po úbočí hor, přes Sierra Madre Occidental až k pobřeží Tichého oceánu.

Pokud by se po ní vydali, museli by pochodovat džunglí a potom stále nahoru a zase dolů přes řadu vrcholků, z nichž některé měřily víc než patnáct set metrů. Zabralo by to měsíce.

McCarter se podrbal na hlavě. „To přesně nevím,“ připustil. „Hieroglyfy jsou sice mayské, ale působí to, jako kdyby tomu řemeslníkovi někdo vyprávěl příběh. Stojí tam: ‚Bratrstvo bude sledovat cestu těch, kdo byli jako bohové, ale pohybovali se jako lidé. Křehcí a smrtelní, pouhý odraz bohů, pokus o lidskou rasu, jako byli dřevění lidé dávných časů. Tam bylo postaveno Zrcadlo a Chrám jaguára, na konci zářící stezky, ve stopách bohů.‘“

„Nerada ruším romantické kouzlo,“ řekla Danielle. „Ale tohle nám zrovna moc nepomůže.“

„Je mi líto,“ řekl na to McCarter.

„Co by mohlo být tou zářící stezkou?“ přemýšlela Danielle. „Co třeba Mléčná dráha? Vzhledem ke vší té mayské astronomii.“

„To mě taky napadlo,“ připustil McCarter. „Jenže hieroglyfy neobsahují časovou složku, nezmiňují dokonce ani roční období. A jako všechny hvězdy i ty z Mléčné dráhy se v průběhu roku někdy objevují níže nad obzorem, jindy výše. Nemůžete je použít jako výchozí bod, pokud neznáte měsíc či den, nebo přinejmenším přibližnou část roku.“

„Tak co s tím?“ zeptala se Danielle.

McCarter začal vrtět hlavou, ale vtom si koutkem oka všiml, že Hawker se směje.

„Já asi vím, co to je,“ řekl. „Nebo aspoň vím, jak to najít. Potřebujeme jenom“

Přerušilo ho zvonění hotelové linky. Popadl sluchátko.

Zaslechli důrazné varování recepčního.

„Musíte pryč, seňore! Okamžitě! Jdou po vás!“

( 42 )

Hawker praštil telefonním sluchátkem.

„Vemte toho kluka a ten kámen,“ křikl a přitom už otvíral skříň, odkud vzápětí vytáhl brokovnici.

McCarter popadl Jurije, zatímco Danielle vyndala ze skříňky v kuchyňce jejich apartmá batoh.

Hawker přistoupil ke dveřím a maličko je pootevřel. Chodbou se k nim blížili muži oblečení jako turisté, přesto rozhodně nevypadali jako někdo na dovolené. Běloši s nekompromisním výrazem v bledých obličejích, které neměli ani trochu opálené. Určitě nechodili venku po památkách. Dva si stoupli ke vzdálenému schodišti a tři další se zastavili o jedny dveře dál, u vedlejšího apartmá, které Hawker pronajal jako první.

Díky Bohu za toho kluka v recepci, pomyslel si. Nechtěl přijít o své prémie. Pokud tohle nějakým zázrakem přežijí, setsakra si je zaslouží.

První ze dvou mužů vešel do vedlejšího pokoje. A pak se ten třetí ohlédl do chodby. Pohled mu padl přímo na Hawkera.

Hawker zabouchl dveře.

„Na zem!“ zařval a uskočil ode dveří, které okamžitě provrtala sprška smrtících střel.

Hawker spustil palbu, prostřelil otvor ve zdi nalevo od vchodu a pak se obrátil k přepážce oddělující obě místnosti. Rozlehl se třeskot brokovnice, když v tenkém zdivu vystřílel čtyři rozšklebené díry. Po jedné ze střel se ozvalo mučivé zaúpění a vzápětí úder, jak něco těžkého dopadlo na podlahu. Hawker doufal, že trefil aspoň jednoho z těch ničemů.

Danielle, přikrčená za kuchyňským pultem, na něj křikla: „Kudy?“

Odpověď přišla vzápětí; do dveří třísklo a rozrazilo je něčí rameno. Hawker po té postavě začal pálit, zatímco Danielle hnala McCartera a Jurije na balkon. Jejich jedinou nadějí byl šestimetrový pád do písku dole.

Než stačil Hawker změnit pozici, sneslo se krupobití střel skrze zeď, kterou předtím prostřílel; roztříštilo talíře a sklenice i posuvné dveře vedoucí na balkon. Hawker střelbu poslepu opětoval, přičemž se přikrčený přesouval z dostřelu. Když na okamžik zavládl klid, otočil se a uviděl Danielle, jak s Jurijem přelézá zábradlí. McCarter ale ztuhl pár kroků za ní.

Hawkerovi bylo jasné, že se rozhlíží po nějaké jiné cestě.

„Skočte!“ zařval právě ve chvíli, kdy apartmá začala trhat další dávka ze samopalu. Vzduchem létala omítka a kousky dřeva jako konfety. Hawker padl na zem a po břiše se odplazil k balkonu.

„Skočte!“ křikl ještě jednou.

McCarter se po něm ohlédl, s jednou nohou přehozenou přes zábradlí, neschopen se pohnout, jako srna zachycená světly auta. Pokud některý z těch zabijáků projde vedlejším apartmá na sousední balkon, bude to McCarterův konec.

Hawker, rozptýlený McCarterem, minul. Okamžik nato jeden z útočníků prokopl zbytky přepážky a spustil palbu.

Kulky létaly všude kolem a jedna ho škrábla do ramene, právě ve chvíli, kdy se obracel, aby střelbu opětoval.

Začal zběsile pálit, ale statný, tmavovlasý muž, který se vynořil z otvoru ve zdi, se sklonil a střelbě se vyhnul. Hawkerovi došlo střelivo, a tak brokovnicí máchl jako kyjem a mužovi vyrazil z ruky útočnou pušku. Sotva zařinčela o podlahu, Hawker se po ní vrhl. Útočník na něj padl a přišpendlil ho k zemi.

Hawker se převaloval ve snaze ho ze sebe shodit, ale nemohl se vyprostit a muž už sahal po pistoli v ramenním pouzdře.

Hawker natáhl paži a zoufale šmátral po něčem, co by mohl použít jako zbraň. Rukou nahmatal dlouhý úlomek skla z balkonových dveří. Sevřel ho do prstů. Rozmáchl se a zabodl ho mužovi do krku.

Ten zavrávoral, ruce přitisknuté k hrdlu. Hawker se honem vyhrabal na nohy a prchal k balkonu; vzápětí se vymrštil a skočil přes zábradlí, přičemž s sebou strhl váhajícího profesora.

Dopadli do písku, Hawker přes McCartera.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Hawker.

„Budu,“ zavrčel McCarter, „jen co ze mě sakra slezete.“

„Pozor!“ vykřikla Danielle.

Hawker se honem překulil, zatímco Danielle vystřelila z pistole na muže nad nimi. Zasáhla ho právě včas, než po nich mohl začít pálit.

Hawker pomohl profesorovi na nohy a přitom si všiml, že jeho šaty jsou nasáklé krví.

„Z vaší ruky,“ řekl mu McCarter.

Prohlížel si ji v běhu, zatímco všichni čtyři pospíchali podél pláže. Krev mu vytékala z řezné rány od skleněného střepu. Přitiskl si na ni pěst a snažil se paži přidržovat u boku.

Po nějakých padesáti metrech narazili na krytou spojovací pasáž, která vedla ze strany hotelu přilehlé k pláži ven na ulici. Byla to přístupová cesta pro údržbáře. Vběhli do ní a utíkali na druhý konec, ale cestou se zastavili ve skladu.

Když vybíhali na přední straně, Hawker měl ruku zavázanou ručníkem a všichni tři měli na sobě montérky. Jurij se držel Danielle a tak společně kráčeli kolem přední části pozemku.

Z pokojů se za kvílení sirén valili hosté.

Zatímco procházeli kolem portýra, Hawker shrábl svazek klíčů a okamžik nato všichni čtyři ujížděli v kradeném pronajatém autě.

„Jak jsme na tom?“ zeptal se Hawker.

„Slušně, až na vás,“ odpověděl McCarter.

„A co Jurij?“

Ve zpětném zrcátku viděl, jak ho Danielle konejšivě hladí po rameni. Vzhlédla. „Vypadá dobře.“

Skutečně tak vypadal. V očích měl prázdný pohled, jako kdyby k tomu šílenství vůbec nedošlo.

„Ti chlápci nebyli od Kchanga,“ řekla Danielle.

„Byli to Rusové,“ prohlásil Hawker. „Počítal jsem s tím, že na ně dříve či později narazíme. Ale doufal jsem, že to bude spíš později.“

„Jak nás sakra našli?“ zeptala se Danielle.

Stejnou otázku si Hawker pokládal ohledně Kchangových mužů na moři. A neměl na ni odpověď. Tvořili podivnou skupinu; bílý muž a žena se zraněným černochem a ruským dítětem. Takové rozdíly k nim přitahovaly pozornost, na druhou stranu se obvykle dlouho nezdržovali na jednom místě.

Hawker se podíval na McCartera, usazeného na místě spolujezdce. „Kdy jste k sakru dostal strach z výšek?“

„Před dvěma léty, v té vaší rozhrkané helikoptéře,“ odpověděl. „To byl ten okamžik, kdy moje fóbie propukla.“

Hawker se rozesmál. Doufal, že profesor žertuje, protože se chystali opět do vzduchu.

Ivan Saravič procházel pobořeným hotelovým apartmá a mířil k balkonu, přes který jim právě unikla jejich kořist. Pod nohama mu křupalo sklo a v dáli se ozývalo vytí policejních sirén.

Nalevo od něj ležel mrtvý jeden z jeho mužů; z krku mu trčel dlouhý skleněný klín. Další dva byli těžce zranění a samotnému Saravičovi po boku stékal pramínek krve z místa, kde ho trefilo několik broků.

Zatímco se jeho zbylí muži starali o své druhy, Saravič vyšel na balkon.

„Odneste je do dodávky,“ řekl, aniž se ohlédl.

„A co s Gregorem?“ zeptal se jeden z mužů.

Saravič zavrtěl hlavou. „Nechte ho tady. K nám od něj nevedou žádné stopy.“

Muži se odšourali ven a Ivan se rozhlédl kolem. Na balkonovém stolku stála neporušená sklenka rumu. Vzal ji do ruky, přičichl si k jejímu aroma a pak ji pozdvihl na počest svého nepřítomného protivníka.

Podvakrát jsi měl štěstí na své straně. Potřetí bude stát při mně.

Vypil to na ex a vstoupil zpět do místnosti. Když kráčel ke dveřím, něco upoutalo jeho pohled. Na podlaze, vedle převráceného stolu, ležela velká, rozložená mapa. Sehnul se, aby ji zvedl. Ke svému překvapení na ní uviděl několik zakroužkovaných míst a černou čáru, která je spojovala.

Saravič se usmál. Možná se už štěstí obrátilo.

( 43 )

Třicet minut cesty od hotelu, teď už v jiném, legálně získaném vozidle ujížděli Danielle, Hawker, McCarter a Jurij na sever, zase zpátky do zalidněnějších oblastí pobřeží v okolí Cancúnu, odkud pak zamířili na letiště.

Danielle seděla na zadním sedadle a pokoušela se mluvit rusky s Jurijem. Byl velice rozrušený, a když měl teď kámen znovu tak blízko u sebe, nebylo možné ho uklidnit.

„Juriji, jedeme jinam, bude to dobré.“

Podíval se na ni a potom na batoh s kamenem. „Jasnější,“ řekl rusky. „Jasnější.“ Zakryl si oči.

Předpokládali, že jejich kámen bude mít stejnou frekvenci energetických vln jako ten z Brazílie, ale co když tomu tak nebylo? Danielle napadlo, že se klidně zrovna teď může blížit k vrcholu.

„Co vidíš?“ zeptala se rusky.

Natáhl ruku a znázornil oblouky. „Žlutou,“ řekl.

„Bolí tě to?“

Na to jí neodpověděl.

„Bolí tě z toho oči?“ pokračovala. „Bolí tě z toho jasu hlava?“ Dotkla se jeho spánku.

Zavrtěl hlavou. „Žlutá je dobrá. Modrá není dobrá, tmavší už bolí.“

Danielle se při jeho slovech ulevilo. Všimla si, že si na blízkost kamene od včerejší noci trochu zvykl, ale bála se, že se to změní, jestliže energie kamene začne opět sílit.

Podle jejich současných odhadů by měl další vrchol přijít zhruba za pět hodin a doufali, že půjde jen o „normální“ výron, který zdaleka nedosáhne takové intenzity jako energie uvolněná na lodi. I tak ovšem mohly nastat potíže. Budou tomu muset přizpůsobit svůj postup.

Pohladila Jurije po hlavě a on se pohodlněji vmáčkl do sedadla a opřel se o ni. Nebylo pochyb o tom, že ten kluk už je ostřílený mazák. Před nimi seděl profesor McCarter na místě vedle řidiče. Zdálo se, že ho trápí bolest v noze. Ohmatával si kůži kolem obvazu, opatrně se dotýkal pohmožděného svalu.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Danielle.

„Buď jsem se zranil při pádu, nebo se mi tam vrátila infekce.“

„Dám vám další dávku antibiotik,“ navrhla.

„Teď ještě ne,“ namítl. „Je mi nějak divně. Až se někde usadíme.“

Nenaléhala a obrátila pozornost na Hawkera. Prodírali se k místnímu letišti hustou dopravou po úzké, dvouproudé vozovce. Až dosud to jakžtakž jelo, ale teď každou chvíli stáli.

„Kde se ksakru bere v takhle malém městě tolik aut?“ vrčel Hawker.

„Copak jsi neviděl všechny ty hotely podél pláže?“ připomněla mu Danielle.

Hawker místo odpovědi zapnul rádio. Musel projít řadu stanic ve španělštině, než našel jednu, která vysílala anglicky. Hlasatel byl Brit.

Danielle to tipovala na BBC Worldwide.

… přijely jich sem tisíce, oslavit tento mayský mezník. Vážení učenci, zvědaví cestovatelé i příznivci hnutí New Wave, kteří uctívají krystaly a pátrají po něčem, co označují jako vír. A především desetitisíce rekreantů, většinou z Ameriky a Evropy, těšících se na oslavu, která měla být něčím mezi karnevalem Mardi Gras a newyorským Silvestrem, ovšem za daleko příjemnějšího počasí.

A až donedávna se jim přesně toho dostávalo. Všichni se dobře bavili a dychtivě očekávali ten vrcholný okamžik, kdy mayský kalendář dosáhne svého konce, překulí se a začne znovu od začátku. Obvykle se jen smáli, když přišla na přetřes možnost katastrofy. Tak tomu aspoň bylo až do včerejšího poledne, kdy nepředvídaná rázová vlna ponořila polovinu země do temnoty.

Hawker maličko zesílil zvuk.

Podle oficiální verze byl výpadek proudu způsoben přetížením v síti Spojených států, po nehodě na přísně tajné letecké základně Groom Lake. Mnoho lidí však tvrdí, že rázovou vlnu pocítili právě tady a nejsilnější byla podél pobřeží. To pak spolu s možným teroristickým útokem v jednom z hotelů během dnešního dne a náhlým nárůstem napětí po celém světě způsobilo, že valná většina cestujících se teď za každou cenu snaží dostat domů.

Ať už jde o konec světa nebo ne, turisté, s kterými jsem mluvil, většinou nemají chuť tady zůstat a přesvědčit se o tom na vlastní oči.

Hawker rádio vypnul a Danielle upřela pohled na dopravu před nimi. Byli nějaký kilometr a půl od vstupu na letiště. Kolem vrat viděla jednotky mexické armády a zásahovou policii. Každé auto, které tudy projelo, bylo několikanásobně kontrolováno.

„Můžou mít náš popis,“ řekla. „Nevím, jestli mám chuť riskovat průchod ochrankou.“

„Nehodlám si kupovat letenku,“ řekl jí Hawker. „Mám v plánu půjčit si helikoptéru.“

„Chceš říct ukrást helikoptéru.“

„Není to krádež, když ji potom vrátíš.“

Rozesmála se. Tohle byla Hawkerova dokonalá logika.

„Ale i tak to bude drsné. Je tam moc lidí. Dobře si to hlídají.“

McCarter vypadal potěšeně. „Nedá se říct, že bych byl zklamaný.“

„To ani já nejsem,“ dodala Danielle.

Hawker se na ně usmál. „Ještě s tím chvilku počkejte. Neznáte můj plán B.“

A s tím zahnul k benzínce, kde chvilku počkal, než jakoby nic vyjel zpátky na silnici. Tentokrát zamířil opačným směrem než šňůra aut pomalu se přesouvající k letišti.

( 44 )

Kchangovo skladiště v Campeche se stalo velicím centrem srovnatelným se střediskem řízení vesmírných letů NASA. Jednu stranu okupovali vědci, které najal, a překládali hieroglyfy z podmořského chrámu, na druhé straně stály hradby počítačů s desítkami monitorů, u nichž pracovaly skupiny vyškolených mužů jako při řízení letového provozu.

Byl to terénní průzkum s vymoženostmi jednadvacátého století. Kchang vyslal týmy, aby pročesávaly nejrůznější města, vesnice a archeologická naleziště, včetně Muzea antropologie v hlavním městě Mexika, o nichž se domníval, že by je mohli navštívit lidé z NVI. Sečteno a podtrženo venku pobíhaly dvě stovky mužů s fotoaparáty a dalšími přístroji na dálkový průzkum. Prostě se přesouvali z místa na místo a sledovali obličeje, bloumali sem a tam, po náměstích, letištích, restauracích a hotelech, procházeli se po ulicích a hlavních třídách. Jejich bezprostředním úkolem nebylo najít tým NVI, většina z nich dokonce neměla tušení, co vlastně hledá; prostě jen vykonávali jednoduché rozkazy, o zbytek se už postarají Kchangovy počítače.

Za ním bzučely řady vysoce výkonných procesorů, které dodané informace vstřebávaly a zpracovávaly. Každý snímek prošel rychlostí blesku softwarem určeným k identifikaci podle obličeje. Kchangův člověk obsáhl jednu ulici a rázem se nasnímaly a vyloučily stovky tváří. Jiný člověk přecházel letištěm od jedné brány ke druhé a třicet minut nato si Kchang mohl být jistý, že tam lidé od NVI nejsou.

Dvě stovky mužů takhle dokázaly proslídit oblast jako spolehlivá pátrací četa. Kchang si prohlédl výstup. Jeho systém umělé inteligence původně předpovídal s jednatřicetiprocentní pravděpodobností, že tým NVI jedno z těchto míst navštíví kvůli získání dalších informací.

Předpověď se ovšem stále aktualizovala na základě dosaženého pokroku. Jak Kchang procházel výstupy, viděl, že se zmenšuje pravděpodobnost, že by Američany našli na kterémkoliv ze známých mayských nalezišť. A vzhledem k tomu, kolik dalších tváří bylo prozkoumáno a zamítnuto na univerzitě, zdála se nepravděpodobnou i tato možnost.

Poslední analýza utřídila předpoklady následujícím způsobem:

Pravděpodobnost, že

•skupina NVI byla zadržena či jinak zneschopněna: 3,27 %

•skupina NVI není v Mexiku a zamířila do Spojených států: 9,41 %

•skupina NVI použije McCarterův dálkový přístup k sálovému počítači NYU: 11,74 %

•skupina NVI má dostatečné informace k určení přesné polohy dalšího naleziště: 14,69 %

•skupina NVI navštíví místní univerzitu či muzeum kvůli získání informací: 28,91 %

•skupina NVI má dostatečné informace k povšechnému pátrání po dalším nalezišti: 31,08 %

•jiný výsledek: < 1 %

Kchang se nad výstupem zamyslel. Kategorie s největší mírou pravděpodobnosti, podle níž má skupina NVI dost informací k tomu, aby zahájila povšechné pátrání, se před čtyřiadvaceti hodinami jevila jako nejméně pravděpodobná. Když sledoval, jak její hodnocení stoupá, svářila se v něm naděje s obavami.

Pakliže se tým NVI skutečně touto dobou nacházel někde v džungli, byl daleko blíže nalezení posledního kamene, než Kchang původně předpokládal. Na druhou stranu on potřeboval, aby právě tohle nakonec udělali. A tím, že opustili zalidněné oblasti a vkročili do džungle, mu hráli do karet. Tam venku mohl použít vyhledávací a sledovací prostředky, jaké nebyly přípustné v přeplněných ulicích městské zástavby. A až je najde, postará se o ně v klidu, bez spousty zvědavých očí.

Obrátil se na hlavního inženýra. „Připravte k výjezdu roboty.“

( 45 )

Seděli v Lake Renagade LA250, obojživelném letadle, které poháněl jediný motor a místo na plovácích přistávalo na trupu ve tvaru člunu. Objevili ho v turistické atrakci s názvem Výpravy do vzduchu a na moře. Odtud se rekreanti mohli za sto padesát dolarů vydat na čtyřicetiminutovou leteckou obhlídku pobřeží a za pár dolarů navíc dostali dvouhodinový výlet s možností přistání v odlehlém zálivu, kde si mohli udělat romantický piknik na liduprázdné pláži. Na takový přepych týmu NVI nezbýval čas.

Když objeli přístaviště a nízkou budovu, která sloužila jako kancelář Výprav do vzduchu a na moře, Hawker usoudil, že to je ten pravý letoun pro jejich účely.

A pak čekali skoro do půlnoci. Jednak proto, že potřebovali, aby se přístaviště vylidnilo, ale především proto, že předtím, než vzlétnou, kámen musel dokončit zvýšenou aktivitu a vstoupit do klidové fáze.

Tentokrát ho Danielle odvezla autem nahoru do kopců. Našla místo uprostřed pustiny, vykopala hlubokou jámu a schránu s kamenem do ní uložila. Nebyla to zrovna fascinující práce, a zatímco kopala, čekala, kdy se odněkud vynoří nějaký federale a bude chtít vědět, co to tam sakra dělá. K ničemu takovému ale nedošlo.

Po čtyřiceti minutách kámen zase vyhrabala a odjela zpátky na místo, kde na ni čekali Hawker, McCarter a Jurij.

„Jak to šlo?“ zeptal se profesor.

„Dobře,“ odpověděla Danielle. „Dokonce i rádio pořád ještě funguje.“

Vlastně jí to dělalo starosti. Třeba si kámen vypálil pojistku, když se den předtím rozžhavil.

„Co vidíš?“ zeptala se Jurije.

Chlapec se ostýchavě zazubil. „Spí.“

Vypravili se zpátky na pobřeží, kde se Hawker vloupal do přístavní kůlny a sebral v ní sadu klíčů. Minutu nato seděl v hydroplánu a mával na Danielle, aby si nastoupila. Převedla McCartera a Jurije přes molo a pomohla jim zalézt dovnitř. Připoutali se a zaklapli výklopné dveře.

Hawker nastartoval motor, a jakmile s letadlem vyjel z doku, přitáhl řídicí páku nadoraz. Třicet vteřin nato byli ve vzduchu.

To se odehrálo před dvěma a půl hodinami. Od té doby se drželi černé čáry, kterou nakreslil McCarter, přičemž Hawker trval na tom, že ví, kam letí.

Danielle se rozhlížela kolem. S obrovským předním sklem a velkými panoramatickými postranními okny, která se směrem ke střeše klenula, navržená tak, aby turistům poskytla co nejlepší výhled, vnitřní prostor působil vzdušně, což ještě umocňovala bezmračná obloha a vzdálený třpyt hvězd.

Jednotvárnost letu ve tmě Danielle trochu uklidnila. Aspoň prozatím neměli důvod dělat si starosti. Nezdálo se pravděpodobné, že by je tady nahoře čekaly nějaké potíže. Něco takového sice nemohla vyloučit docela, ale přinejmenším to neočekávala.

A tak si dovolila vypnout, přestala se strachovat, plánovat a improvizovat, a místo toho jen povětšinou zírala z okna na hvězdy.

Odvrátila pozornost od nádherné noční oblohy k ostatním pasažérům hydroplánu. Zdálo se, že nespavost a období, kdy cyklus během noci vrcholil, spolu nějak souvisí. Jelikož právě teď kámen „spal“, usnuli konečně i McCarter a Jurij. Danielle dokonce slyšela McCarterovo chrápání v palubním telefonu.

„Nešlo by to vypnout?“ zeptala se do mikrofonu.

Hawker přepnul interkom tak, aby se slyšeli jen oni dva.

„Je to takhle lepší?“

„Mnohem.“

Opět upřela pohled z okna. „Už chápu, proč tak rád lítáš.“ Pro ni samu to vždycky byl jen dopravní prostředek a obvykle si hodiny letu krátila prací na svém laptopu.

„Tady nahoře je ticho,“ řekl. „Obzvlášť v noci.“

Renagade měl motor o výkonu dvě stě padesát koňských sil usazený na vzpěře nad kabinou; i přes ochranná sluchátka k nim doléhal příšerný randál.

„Tomuhle říkáš ticho?“

Přikývl. „Tady nahoře tě nikdo nesekýruje, že máš udělat to či ono. Není tu žádný dopravní ruch, nikdo tu netroubí, neslyšíš žádné přerývané, nahodilé zvuky.“

Usmál se pro sebe; očividně byl se svým vysvětlením spokojený. „Jo, pro mě je tohle tiché. A taky prosté. Dostaň se z bodu A do bodu B a pak zase zpátky. A pokus se přitom nenechat se sestřelit.“

Rozesmálo ji to. Usoudila, že tohle se opravdu dá pokládat za ticho. „Omlouvám se za ten večer tehdy.“ Od jejich společné chvíle na balkoně se mu vyhýbala pohledem. Něco takového neměla ve zvyku.

„Myslíš to, jak ses na mě vykašlala, abys mohla telefonovat s Arnoldem Moorem?“

„Jo,“ zaváhala. „To a pak taky…“ Nemohla najít vhodná slova. Rozhodla se, že bude upřímná, tak jak to měla ve zvyku.

„Chtěla jsem tě políbit. Už dlouho mi nikdo nepřipadal tak blízký a měla jsem chuť tě políbit. To jen že… už někoho mám. Doma, kde na mě čeká. Tedy myslím.“

Hawker hned neodpověděl. Možná mu tahle konverzace připadala absurdní. Lidé se je pokoušeli zabít, zatímco se nad všemi vznášela hrozba jakéhosi kataklyzmatu, a ona tady vykládala o svém skoro snoubenci, který přitom nejspíš nebyl už ani jejím přítelem. Právě proto tak nesnášela vztahy; vždycky si v nich nakonec připadala hloupě.

A pak ji napadlo, že je mu to třeba jedno; možná i to, že se málem políbili, pro něj byl jen způsob, jak ukrátit čas. Jako pozorování bouřky a popíjení rumu. Žil v tak naprosto jiném světě. Nebylo hloupé už jen vykládat něco takového někomu, kdo netuší, kde bude příští týden, měsíc či rok? Ona si dělala starosti kvůli tomu, co se děje doma. On žádný domov neměl.

„Vlastně bych právě teď měla být zasnoubená,“ začala mu vysvětlovat. „Měla bych být doma, plánovat svatbu a litovat, že už tu není můj otec, aby mě odvedl k oltáři.“

„Možná bys měla,“ řekl po chvíli. V jeho hlase zněl smutek, ale i upřímnost.

„Možná,“ přitakala.

„Ví, co děláš?“

„Byl to můj první partner,“ odpověděla.

Hawker povytáhl obočí.

„Během mého druhého roku u NVI mě vyslali do terénu. Marcuse mi přidělili jako parťáka. Byl o pár let starší, daleko méně naivní a úplně stejně cílevědomý.“

„Zní to jako láska na první pohled.“

„Chovali jsme se profesionálně nějakých osm měsíců,“ namítla poněkud dotčeně.

Zasmál se. „Nemusíš mi to říkat. Nejsme tady v ‚Nic než pravda‘.“

Ona ale chtěla. Měla pocit, že to mezi nimi pročistí vzduch, aspoň pro ni. „Všichni tě varují, jak je nebezpečné míchat práci a potěšení, že to otupuje tvou pozornost a způsobuje neopatrnost. Jenže tak tomu nebylo. Mělo to všechno grády, práce, vztah i parťáctví. Pokud něco, byli jsme ještě lepší, měla jsem pocit, že jsem neporazitelná.“

„Jako při čtvrtém stadiu tequily?“

„Ještě lepší.“

„Co se stalo?“

„Měla jsem velké oči, jako vždycky. A protože on byl naprosto stejný, neměli jsme žádný hlas rozumu, který by nás držel zpátky. Operace, které jsme se účastnili, nevyšla. Dostal kulku do jedné ledviny a druhou do nohy. Rehabilitace mu zabrala skoro celý rok, a když byl konečně zdravý natolik, aby se mohl vrátit, rozhodl se, že to neudělá.“

„A co ty?“

„Já jsem z toho vyvázla bez jediného škrábnutí.“

„Ty máš vždycky kliku.“

„Asi ano,“ řekla. „Vzala jsem si nějaké volno, abych mu pomohla se z toho dostat. Ale tehdy ho pohled na mě akorát rozčílil. Jako nějaká převrácená verze pocitu viny u toho, kdo přežil. Nakonec mě požádal, abych odešla. Prostě šla pryč a nechala ho na pokoji. Tak jsem to udělala.“

Hawker až dosud mlčel. Poslouchal a sledoval přístroje. „Takže když jsi odešla z NVI, vy dva jste se zase dali dohromady?“

„Role civilisty pro mě byla dost matoucí; samá rutina, nic, s čím bych si mohla dělat starosti. Bylo fajn mít někoho, s kým jsem si o tom mohla promluvit. A tím to vlastně zase začalo.“

„Tak proč by na tebe neměl čekat? Přeskočilo mu snad, nebo co?“

Trpce se zasmála. „Nejspíš jsem to zpackala tím, že jsem vzala tuhle práci. Začali jsme se hádat, mně se to nějak vymklo z rukou a volila jsem příliš ostrá slova. Něco takového si nezasloužil.“

Rozumově Markusovy námitky chápala. Vrhala se po hlavě do něčeho, co bylo mimo jeho dosah. Přesto potřebovala jeho podporu, a když ji nedostala, zuřivě na něj vyjela.

„Mám výčitky svědomí z toho, že jsem odešla,“ řekla. „Ale přitom si moc dobře uvědomuju, že jsem odmítla každou příležitost k návratu. Mohla jsem se vrátit potom, co jsi mě zachránil. Mohla jsem odjet, když jsme našli McCartera; nasadit mu želízka a odtáhnout ho domů.“

„Ale nechtělo se ti.“

„Pamatuješ si, jak jsi mi řekl, že by mě ‚normální‘ život nebavil?“

Hawker odvrátil pohled. „Jen jsme si tak povídali. Nemyslel jsem to vážně.“

„Myslím, že jsi měl v podstatě pravdu.“

„Podívej,“ řekl. „Nemyslím si, že má smysl někoho přesvědčovat, aby něco udělal. Ale pokud tenhle svět nevyletí do povětří, naše mise za pár dní skončí, a až k tomu dojde a být tebou, udělám všechno, abych tomuhle šílenství unikl.“

„Ty jsi na jeho straně?“ podivila se Danielle.

Hawker zavrtěl hlavou. „Tady nejde o něj. On mi může být naprosto ukradený. Mluvím o tobě. Jestli se ti v tomhle životě nabízí něco, co stojí za to, něco, kvůli čemu má většinou smysl vracet se domů, ať už je to on nebo někdo jiný, anebo jen to, že jsi doma, v bezpečí a mezi přáteli, měla by ses toho držet a nikdy to nepustit.“

Překvapeně na něj vytřeštila oči.

„Nemyslím tím, že máš péct koláče,“ vysvětloval. „Kandiduj do Kongresu. Nakopej jim tam zadek. Bůh ví, že by někoho takového jako ty potřebovali.“

„Zní to, jako bys říkal, že se mám spokojit s něčím, co je docela dobré.“ Ta slova z ní vylétla, jako kdyby se chtěla hádat, ačkoliv to tak nemyslela.

Zhluboka se nadechl. „Říkám jen, že mně osobně by stačilo daleko míň, abych se usadil, pokud by se mě přitom nikdo nesnažil zabít.“

„A co když se vlastně vůbec nechci usadit?“

„Pak možná nemáš výčitky svědomí z toho, že jsi odešla, ale především z toho, že jsi chtěla odejít.“

Jeho slova uhodila hřebík na hlavičku; vyjádřila něco, co si sama dosud nedokázala připustit. Před tím telefonátem, jímž ji Moore žádal o pomoc, neměla žádný důvod, proč by někam jela, přesto si už začínala připadat jako v pasti. Co když vítala příležitost vrátit se do NVI, aby z té pasti unikla? A vycházela přitom z nějakých zasutých vzpomínek na to, jak skvělý to byl život? Možná měl Hawker pravdu, možná sama zahazovala šanci být šťastná, ať už s Marcusem nebo někým jiným. Už zase v tom měla zmatek a najednou o tom nechtěla dál mluvit.

„A co ty?“ zeptala se, aby změnila téma. „Čeká na tebe někde žoldnéřka, co se umí ohánět zbraní?“

„Jsou jich spousty,“ odpověděl, jako by činil doznání. „V každém přístavu jedna.“

Rozesmála se a částečně doufala, že je to pravda. Připadalo jí, že takové uspořádání všechno zjednodušuje. „Tak to se máš,“ řekla stejně upřímně, jako když mluvila předtím. „Co kdybys mi teď prozradil, kam vlastně letíme?“

„Podívej se z okna.“

Danielle se obrátila a upřela pohled skrz vypouklé sklo. Pod hydroplánem neviděla nic než temnotu; nekonečné kilometry neosvícené džungle a neschůdného terénu.

A pak zahlédla záblesk světla. Stříbrné mihnutí, jako kdyby na ně někdo namířil obrovské zrcadlo a pak ho zase zakryl.

Netušila, co by to mohlo být. Nic takového v životě neviděla. Zdálo se, že to k nim probleskuje skrze stromy.

Nepřestávala upírat pohled do temnoty, zatímco letadlo pokračovalo v přímém letu; dívala se a pátrala. A konečně to znovu uviděla. Tentokrát se to pohybovalo, prořezávalo temnotu jako had v trávě. Plazilo se to, ztrácelo a zase objevovalo; posouvalo se to s chladnou přesností, která přesně odpovídala pohybu letadla.

Teprve když to znovu spatřila, uvědomila si, o co jde. Vzhlédla. Měsíc byl v úplňku a zářil téměř přímo nad nimi. Jeho světlo se odráželo v úzké řece dole.

„Ty už jsi něco takového viděl,“ poznamenala.

„Tady ne,“ odpověděl. „Ale na jednom z těch dlouhých, tichých letů, o kterých jsme mluvili.“

„A tehdy tě sestřelili?“

„Ne. To bylo jindy.“

„Pak je to možná dobré znamení.“

Hawker se zasmál. „Asi bys měla probudit tu naši Šípkovou Růženku. O něco takového by nejspíš nerad přišel.“

Danielle vzbudila McCartera a ukázala mu, co objevili. Drželi se řeky, která se prakticky shodovala s trasou, kterou on sám nakreslil. Vlnila se džunglí, přerušovaná řadou jezer, uspořádaných cik cak. Jedno jezero bylo po jejich levici, zatímco druhé se vynořilo po pravé straně a vzápětí tu bylo další opět nalevo.

Danielle jich viděla přinejmenším desítky. Shora, s měsícem, který se odrážel na jejich povrchu, skutečně vypadala jako kročeje bohů.

„Není to špatné,“ souhlasil Hawker. „A jestli se nám podaří najít nějaké dost velké na přistání, nebudeme se muset zřítit do džungle.“

( 46 )

Danielle a McCartera Hawker svým prohlášením příliš nevyděsil, jenže on sám, jak se tak díval dolů na plynoucí jezírka, začínal mít pocit, že se přepočítal.

Správný byl jeho předpoklad, že říčka vinoucí se džunglí s celou řadou jezer a jezírek představuje stříbrnou stezku a kročeje bohů. Něco podobného viděl už dříve, při svých nočních přeletech nad odlehlými oblastmi. Pokud se měsíc nacházel na správném místě, jeho odraz putoval po vodě spolu s letadlem, jako stříbrná nit, která letadlu ukazuje cestu, jako by ho lákala za sebou.

Z letmého pohledu na mapu si pamatoval, že čára, kterou McCarter nakreslil, směřovala do pahorkatin, kde se stékaly a různě klikatily drobné potůčky. Mapa neukazovala žádná větší jezera, ale Hawker věděl, že při takovém podnebí se v podobném prostředí neustále vytvářejí a zase mizí přechodné vodní plochy. Vzhledem k tomu, že období dešťů skončilo sotva před měsícem, pevně věřil, že tam některé dosud budou, a třebaže by nebyly přístupné pro helikoptéru, doufal že s hydroplánem, jaký měli k dispozici, se jim přistát podaří.

Ukázalo se, že jeho odhad byl správný, jenže když si teď jezírka prohlížel v měsíčním světle, přepadaly ho obavy, že žádné z nich nebude dost velké.

Zkoumal je nějakých čtyřicet minut; létal sem a tam, zatímco hledal rozlehlejší vodní plochu, ale ta nebyla nikde k nalezení, a jelikož jim docházelo palivo, pochopil, že se budou muset spokojit s tím, co už viděli.

Sklopil nos letadla a přelétl nad dvěma největšími jezery; to první mělo zhruba tvar kruhu, kdežto druhé bylo podlouhlé a užší. Skýtalo více prostoru k manévrům, jenže vyžadovalo přistání s větrem z boku, a jak nad ním Hawker přelétal se zapnutými přistávacími světly, viděl, že z něj místy vyčnívají zbytky potopených stromů.

Nabral výšku a znovu se vznesl nad první jezero; budou mít zhruba tři sta metrů na přistání, což vlastně bylo málo, ale aspoň mu to umožní jít proti větru.

„Tak dobrá,“ řekl do palubního telefonu. „Ujistěte se, že máte stolky a zádové opěrky ve vzpřímené poloze.“

Danielle vedle něj si zkontrolovala pás a odložila baterku spolu s rastrovou mapou, kterou měla v ruce. McCarter probudil Jurije a ujistil se, že je připoutaný, zatímco Hawker stoupal o nějakých sto padesát metrů, potom ubral plyn a vztlakové klapky vysunul do krajní polohy.

Renegade výrazně zpomalil, tak, že Hawker měl co dělat, aby udržel jeho nos vzhůru.

„Jak jsme na tom s palivem?“ zeptala se Danielle.

„Moc už nám ho nezbývá,“ odpověděl jí Hawker.

„Ale máme ho dost na další přelet, nebo ne?“

Když se podíval na ukazatele, měl pocit, že tolik nemají, ale nahlas to neřekl.

„Co když pak dole zjistíme, že je tam spousta stromů?“ zeptala se.

To byl určitě důvod k obavám, ale pokoušet se nabrat výšku a nalétávat znovu by bylo ještě nebezpečnější. V tu chvíli už budou muset přistát, bez ohledu na to, co uvidí v posledních vteřinách.

„Piloti mají takové jedno pořekadlo,“ řekl. „Když nouzově přistáváš v noci, počkej si, až budeš nějakých třicet metrů nad zemí, a pak zapni přistávací světla. Jestliže se ti to, co vidíš, nezamlouvá, zase je vypni.“

„Snad tam žádné stromy nebudou,“ řekla Danielle.

„Neboj, nebudou,“ odvětil Hawker a doufal, že se nemýlí.

Naváděl Renegade pomalu, nos držel nahoru a přidával jen trochu plynu, podle pravidel přistávání na krátké dráze. Přes nos letadla sotva viděl, a tak klopil trup doprava, aby mohl vyhlížet bočním oknem.

Ve výšce třiceti metrů už zahlédl vršky stromů. Blížily se k němu a letadlo klesalo rychleji, než předpokládal.

Zamáčkl plynovou připusť a motor vzápětí zvýšil otáčky, přesto letadlo stále ztrácelo výšku. Dostal se s ním příliš nízko; vrcholky stromů mu clonily výhled, takže ve světlech neviděl nic než větve a vějíře listoví.

Kde je sakra to jezero?

Potřebovali nabrat aspoň nějakou výšku. Ještě víc stlačil plynové táhlo a přitáhl knipl. Nos se maličko zdvihl a pak to v motoru zarachotilo.

Nezhasl úplně, ale šel ztěžka.

„Hawkere,“ vykřikla Danielle.

Nastavil spalovací směs na bohatou a zatahal za plynovou připusť; doufal, že tak napumpuje do karburátoru trochu víc plynu. Spustilo se nepříjemné, pronikavé pískání varující před ztrátou vztlaku. Motor hlasitě rachotil a otřásal letadlem.

Hawker sklopil nos.

„Pozor!“

Zavadili o vršky stromů, z nichž tu a tam odlomili nějakou větev, načež se začali propadat do hustšího větvoví.

Najednou z toho byli venku a ocitli se nad vodní hladinou, na kterou vzápětí ztěžka dopadli. Zpomalení bylo tak prudké, že pasažéry vymrštilo proti bezpečnostním pásům.

Na okamžik se vznesli a ihned zase dosedli. Tentokrát se Renegade srovnal; hladkým povrchem jezera prořezával bílou brázdu a přitom zpomaloval.

„Držte se,“ varoval je Hawker.

„Proč?“ zeptala se Danielle. „Jsme přece dole.“

Jak jí to má vysvětlit? „Nemáme brzdy.“

Pohlédla před sebe.

Hawker udělal to samé. Řítil se na ně břeh, při nějakých třiceti, možná i čtyřiceti kilometrech za hodinu. Nepatrně zpomalovali, ale určitě to nestačilo k tomu, aby dokázali včas zastavit. Připravili se na nejhorší a vzápětí Renegade narazil do břehu a vyklouzl na něj.

Zprudka se zarazil.

Danielle visela v předklonu na bezpečnostním pásu, hustá hnědá hříva jí popadala do obličeje. Odfoukla si pramínky z čela a pak si vlasy zahrnula za uši.

„Bez brzd,“ řekla a rozhodně přitom nevypadala pobaveně. „Opatřil jsi nám letadlo bez brzd.“

„Je to hydroplán,“ namítl. „Létající čluny brzdy nemají. Myslel jsem, že v něm bude třeba kotva nebo něco podobného. Co já vím. V něčem takovém jsem ještě neletěl.“

„Vzal jsi nás v letadle, v jakém jsi v životě neletěl, na místo, o kterém sis nebyl jistý jestli tam budeš moct bezpečně přistát?“

Kupodivu ho její zlost pobavila, dokonce mu připadala milá. „Abych řekl pravdu, ve skutečnosti jsem si byl jistý, že budeme moct bezpečně přistát. Jenom se to pak nějak zvrtlo.“

Rozepnula si bezpečnostní pás a uvolnila zástrčku na dveřích, aby je mohla zvednout.

„Dostaňte mě z toho ďábelského vynálezu,“ zaúpěla, popadla baterku a vyškrábala se po šikmém břehu.

Sedadlo se sklopilo a škvírou se protáhl Jurij.

McCarter se soukal za ním. Poplácal Hawkera po rameni. „Nerad vám to říkám, ale tohle rozhodně nezmírnilo moje obavy z létání. Zvláště pak s vámi. Ale jelikož jsem byl přesvědčen, že zemřeme, a kupodivu jsme dosud naživu, dalo by se to nazvat povedeným přistáním.“

Hawker ještě pár minut zůstal sedět, aby povypínal přístroje. Odsud už určitě nevzlétnou, ale baterie měla dosud šťávu a v letadle byly vysílačky. Hawker usoudil, že by se jim obojí mohlo hodit.

Vylezl ven a zabouchl dveře.

Měsíc i hvězdy nádherně zářily. Poměrně slušně osvětlovaly okraje jezera. Zjistil, že je menší, než předpokládal, možná nějakých dvě stě metrů na délku, s patnáctimetrovými stromy po obvodu. Jako kdyby se pokoušel trefit na přistávací dráhu se stěnami na každém konci.

Bylo to pekelné přistávání. Prakticky se sem nedalo bezpečně zaletět, přesto se jim to podařilo. Nevěděl, jestli se má nadýmat pýchou, nebo se divit, že měli takové štěstí.

Pak mu pohled zalétl k okraji lesa před nimi. Zahlédl blikání světla, nejdřív bílou záři baterek a pak několik záblesků oranžových plamenů. Skrze stromy k nim pochodovala skupinka lidí nesoucích svítilny a louče a bůhví co ještě. Hawkerovi se vybavila představa rozzlobených vesničanů, jak se vypravili chytit Frankensteina.

( 47 )

Danielle ucítila pach kouře ještě dřív, než zahlédla světla problikávající lesem před nimi.

Na okamžik se jí zmocnily obavy ale nesdílela Hawkerovu univerzální podezřívavost vůči každému a všemu, proto si říkala, že setkání s jinými lidmi by jim tady v divočině třeba mohlo být ku prospěchu. Muži a ženy v Ocově vesnici jim v počátcích pátrání rozhodně hodně pomohli.

Přesto si pro jistotu stoupla před Jurije, aby ho zaštítila svým tělem, zatímco čekala, až se k nim skupina přiblíží.

„Myslím, že bychom měli vypadnout,“ namítl Hawker.

„To bude dobré,“ odvětila. „Jsem si tím téměř jistá.“

McCarter netrpělivě postával vedle. Zapnul baterku a zamával jí nad hlavou.

Sled pochodní změnil směr a zamířil přímo k nim.

„Někde tady musí být vesnice,“ poznamenal profesor. „Jestliže hledáme další mayské ruiny, místní by o nich mohli něco vědět. V džungli se skrývají stovky staveb, z nichž většinu nezasvěcení nikdy nespatří. Třeba se na nás usmálo štěstí.“

Pochodně se blížily, klikatě sestupovaly z mírného návrší a zanedlouho se z křovin vynořilo několik mužů a namířilo na ně prudké světlo baterek. Danielle záře oslepovala, a tak si rukou zaclonila oči.

„Nos puede ayudar usted, por favor?“ zeptala se. Můžete nám prosím pomoct?

Světla jí nepřestávala zářit do očí.

„Necesitamos ayuda,“ dodala. Potřebujeme pomoc.

Odpověděl jí drsný hlas. „Ponga los manos.“ Zvedněte ruce.

A pak zaslechla zvuky, které nebylo třeba překládat; pumpování brokovnice a odsouvání závěrů pušek.

Danielle odevzdaně zvedla paže a pohledem se vyhýbala Hawkerovi.

V okamžení je obklopila skupinka osmi mužů, z nichž někteří byli ozbrojení. Vedl je starší, menší člověk, který měl tvář zarostlou plnovousem a v jedné ruce třímal baterku, ve druhé pistoli.

Zatímco jeden z mužů prohledával letadlo, další sebral Danielle a McCarterovi batohy. Třetí jim naznačil, ať si sednou na zem, a Hawkerovi zabavil černou ruční zbraň.

Muž s plnovousem je pomalu, zeširoka obcházel, jako by je studoval. Pak zaměřil pozornost na Jurije a nakonec sklopil pistoli.

„Co tady děláte, seňorito?“

Danielle si pomyslela, že něco takového se nedá vysvětlit, aniž by přitom vypadala jako blázen.

„Nouzově jsme tu přistáli. Můj manžel se pokoušel přeletět s námi Puerto Vallarta. Jenže si před startem nezjistil směr a sílu větru ani nedoplnil nádrž.“

Muž k ní přistoupil blíž, podíval se jí do obličeje a pak na ruce. „Pokud je to váš manžel, kde máte snubní prsten?“

Než mohla odpovědět, dodal: „A kdybyste hodinu nekroužili nad tímhle místem, snadno byste dolétli na pobřeží. Takže si myslím, že to všechno bylo trochu jinak, nebo ne?“

Danielle dostala vztek, že se nechala přistihnout při lži. Navíc takové hloupé a velice průhledné. Nechápala, jak si vůbec mohla myslet, že jí to projde.

Naklonil se k ní Hawker. „Říkal jsem ti, že máme vzít nohy na ramena.“

„Na to teď není čas,“ odsekla.

„Jen na to poukazuju.“

„Poukazovat na to můžeš jindy,“ obořila se na něj.

Muž s plnovousem se otočil ke svým společníkům. „Hmm… možná jsou nakonec přece jen manželé.“

Muži se zasmáli. Jejich velitel přikročil k McCarterovi. Svítil mu baterkou do obličeje a dlouho si ho prohlížel.

„Můžete prosím sklopit to světlo?“ požádal ho profesor. „Bolí mě z něj oči.“

Muž odklonil svítilnu a pak ji pro změnu namířil do tváře Hawkerovi. Ten jen vyzývavě mžoural do světla a nic neříkal.

Muž, který odešel prohledat letadlo, se vynořil z kokpitu. „Nada aquí,“ oznámil. Nic tu není.

Jiný muž jim zatím prohrabával batohy. Člověku s plnovousem předal satelitní telefon a kulatý, průsvitný kámen.

Jakmile se kámen objevil před nimi, Jurij se pokusil Danielle vyškubnout, jako by se ho chtěl dotknout. Danielle Jurije zadržela, ale muži s plnovousem jeho reakce neušla.

„Je to vaše dítě?“ zeptal se.

„Je adoptovaný,“ odpověděla. „A má zvláštní potřeby, takže když dovolíte…“

Velitel vrátil kámen poskokovi, který ho přinesl. Jurij ho celou dobu sledoval pohledem a uklidnil se, teprve když byl kámen uložen zpět do schrány vystlané olovem a vyplněné pískem.

„Tolik lží,“ prohlásil jejich uchvatitel. „Myslím, že je na čase, abyste si promluvili s knězem.“

Obrátil se a vydal se zpátky k lesu.

„Vemte je s sebou,“ zavolal na muže.

( 48 )

Pod dohledem ozbrojené skupiny v čele s jejich velitelem kráčeli Hawker, Danielle, McCarter a Jurij tropickým listovím. Stromy, kapradiny a křoviny připomínaly džungli, ale nerostly tak hustě a byly menšího vzrůstu, kvůli nadmořské výšce. Zhruba po třech kilometrech chůze se terén vyrovnal a bujnou vegetaci vystřídala obdělaná půda, pole a pastviny.

Před nimi se rozprostírala menší vesnice sestávající z budov, které měly omítku z hašeného vápna. Na nedlážděných uličkách si hrály děti, v uzavřených ohradách se pohybovala hospodářská zvířata, většinou slepice a kozy.

Něco takového Danielle nečekala. Rozhodně to nevypadalo jako úkryt nějakých kriminálních živlů. I nadále však byli pod ozbrojeným dohledem, a když je jejich uchvatitelé prováděli před očima všech hlavní ulicí, veškerá činnost kolem náhle ustala a upřely se na ně zvědavé pohledy.

Muž s plnovousem šel napřed a mávl na hezkou, zhruba třicetiletou ženu, oblečenou do prostého, jednoduchého šatu. Přišla se s ním přivítat a po krátkém rozhovoru se podívala na Danielle a potom na Jurije, který stál vedle ní.

Danielle pochopila, k čemu to směřuje, a pevně sevřela Jurijovu ruku.

„Nedělejte si starosti,“ řekl jí muž s plnovousem. „Maria se o něj postará a my si zatím promluvíme.“

Žena Jurije odvedla do domku z vepřovic.

Danielle se obrátila k muži, připravená se s ním hádat, ale ten už procházel brankou před kostelem v misionářském stylu. Na nápisu vedle dveří stálo, že je zasvěcený svatému Ignáci; zakladateli jezuitského řádu a patronu katolických vojáků.

Přinutili je vejít dovnitř a zavřeli za nimi dveře. Muž s plnovousem nejdříve poklekl a pokřižoval se svěcenou vodou, potom si sundal pončo, pověsil ho na háček, a obrátil se k nim čelem.

Na sobě měl černou sutanu a bílý kolárek katolického kněze. „Vítejte ve svatém Ignáci,“ řekl jim. „Jsem otec Domingo.“

„Vy jste kněz,“ podivila se Danielle.

„Sí,“ odpověděl. „Řekl bych, že se teď na lži, které jste mi navykládala, díváte trochu jinak.“

Očividně mu to připadalo zábavné, ale Danielle měla jiný názor. „Přijala snad církev nějakou novou roli, o které nevím? Jako třeba unášení lidí s namířenou pistolí?“

Vedle ní se zapotácel McCarter a Hawker přiskočil, aby ho podepřel, a pak mu pomohl dojít ke kostelní lavici, která stála podél zdi. Otec Domingo se na něj přísně podíval.

„Nedělejte si starosti,“ řekl mu Hawker. „Na mě už toho dolehlo tolik.“

Otec Domingo se obrátil zpátky k Danielle. „Musím takhle jednat, chci-li ochránit občany této vesnice.“

Danielle cítila, jak v ní narůstá zlost. Že jim odepřel pomoc zrovna duchovní, jí připadalo naprosto nepatřičné. „Žádala jsem vás o pomoc. Znělo to snad jako hrozba?“

„Nezachovali jsme se zrovna jako milosrdný Samaritán,“ připustil, „ale měli jsme k tomu své důvody.“

„A jaké, prosím vás?“

„Pašeráky drog.“

„Což my nejsme,“ namítla.

„Nu ano,“ souhlasil. „Zdá se, že nejste, ale museli jsme se o tom přesvědčit. Před několika léty sem přišli muži s penězi, za něž se pokoušeli koupit naše mlčení, zatímco káceli stromy pro přistávací dráhu a zabírali si dobrou půdu, aby na ní mohli pěstovat drogy.

Jakmile tu zapustili kořeny, vlídná slova i příliv peněz ustaly, a oni se proměnili v tyrany. Ale místní lidé mají silného ducha. Rozhodli jsme se, že je vyženeme, nebylo to však snadné. Došlo na hrozby a někteří lidé byli zraněni,“ pokračoval a zachytil přitom její pohled. „Krev byla prolita na obou stranách. Přísahali jsme, že nedopustíme, aby se vrátili; vždycky je snazší udržet vlka venku, než se s ním vypořádat, když ho jednou vpustíte dovnitř.“

Kývl směrem k oknu, jímž bylo vidět na modrou oblohu. „To, že tu vaše letadlo hodinu kroužilo uprostřed noci a pak přistálo na jezeře, nám připadalo velice podezřelé. Museli jsme si to ověřit. Dokonce i svatý Ignác byl voják, než se stal knězem. I my někdy musíme bojovat.“

Danielle tím obměkčil. Najednou jí připadalo hloupé, že je tak unáhleně soudila. Dovedla si představit, jak se jim vzhledem k takové minulosti muselo jevit to, co prováděli.

„Chápu, jak to myslíte,“ uznala.

„A jelikož je mi jasné, jak to celé muselo připadat vám, já zase chápu, proč jste mi předtím lhala. Ale to mi neříká nic o tom, proč tu doopravdy jste. Nechtěla byste mi to vysvětlit?“

Danielle uvolnila paže, které měla založené na prsou, a posadila se. „Něčemu takovému nejspíš nebudete věřit.“

„Zkuste to,“ vybídl ji. „Víra je mým povoláním.“

„Hledáme prastaré mayské ruiny takzvaného Chrámu Jaguára. Jsme přesvědčení, že by se mohly vyskytovat někde tady. A ten náš podezřelý…“ vrhla pohled na Hawkera, „… a poněkud šílený let byl součástí toho pátrání.“

„Proč jste se nevrátili?“

„Než jsme si uvědomili, že letíme špatně, měli jsme na návrat příliš málo paliva, proto jsme se rozhodli přistát na největším jezeře, jaké se nám podařilo najít.“

„No dobrá,“ řekl otec Domingo. „Ale proč jste měli potřebu něco takového tajit?“

Zaváhala, protože knězi nechtěla znovu lhát, ale na druhou stranu mu nechtěla ani příliš prozrazovat.

Nakonec promluvil otec Domingo. „Možná je to proto, že s sebou máte něco, čemu nerozumíte a bojíte se to použít, ale také se bojíte to nepoužít. Největší strach však máte z toho, co udělají určité síly, jestliže něco podobného najdou jako první.“

( 49 )

Tak přeplněnou prezident ještě situační místnost ve sklepení Bílého domu neviděl. Všechna místa k sezení byla obsazena sborem náčelníků štábů, ředitelem CIA, ministry zahraničí a obrany a jejich pobočníky. Ostatní členové kabinetu postávali ve druhé řadě kolem hlavního stolu.

Napětí ve světě během uplynulých dvaceti čtyř hodin prudce vzrostlo. V odpověď na sestřelení svého bojového letounu se Číňané zmocnili dvojice ruských špionážních lodí ve sporných vodách a nyní se na jejich vzájemné hranici shromažďovaly ozbrojené jednotky.

Jelikož ve stejné oblasti bylo kontaktováno i americké plavidlo, kterému se ale podařilo odsud uniknout a vyhnout se tak zajetí, Rusové nyní obviňovali Spojené státy z podvodného jednání a obě země zuřivě napadali na všech dostupných kanálech.

Číňané se naproti tomu dožadovali odpovědi na otázku, proč byla americká a ruská loď v jejich vodách na společné operaci, čímž se naplno rozeběhlo druhé kolo paranoie a osočování.

Prezident seděl mlčky ve svém křesle. Procházel si situační zprávu, zatímco mu velitel sboru náčelníků štábů objasňoval jednotlivé detaily pomocí plochého monitoru.

„… a k tomu všemu Číňané rozmístili čtyřicet vojenských oddílů na hranici s Ruskem, strategické letouny byly rozptýleny nebo vypuštěny a zaparkovány ve vyčkávacích pozicích sto šedesát kilometrů od hranic.“

Překlikl a na obrazovce se objevil další satelitní snímek; ruské silo mezikontinentální balistické rakety a něco, co vypadalo jako pára, unikající z hadic napojených na obrovský, podivně vypadající cisternový vůz.

„Rusové se intenzivně připravují, ale jejich aktivity jsou vyvážené; zpola v asijské, zpola v evropské části.“

Na dalším snímku bylo vidět, jak jsou v krajině rozmísťovány mobilní odpalovací základny střel středního doletu. Následující záběr ukazoval ruský přístav v Murmansku. Doky byly opuštěné a Barentsovo moře, touto dobou obvykle zcela zamrzlé, bylo čištěno masivními ledoborci.

„Tohle považujeme za nejzávažnější problém,“ poznamenal náčelník. „Během pouhých čtyřiadvaceti hodin, v nejhorším možném ročním období, se celá flotila balistických střel přesunula na moře. Nejenže jsme nepředpokládali, že by to dokázali zvládnout tak rychle, ale k něčemu takovému nedošlo od kubánské raketové krize.“

Upřel pohled na Hendersona. „Neměli bychom to brát na lehkou váhu, pane prezidente. Rusové to berou velice vážně a my bychom k tomu měli přistupovat zrovna tak.“

Nejnovější vývoj událostí byl krajně nežádoucí. A v prezidentovi vyvolával rostoucí dilema. Byl přesvědčen, že brazilský kámen je zajištěný, a dokud zůstane v úložišti Yucca Mountain, nepředstavuje bezprostřední hrozbu. Senzory rozmístěné kolem hory nezaznamenaly žádný únik elektromagnetické energie. Jenže ani personál NVI ani noví odborníci najatí CIA či Nathanial Ahiga nedokázali s jistotou říct, co se stane, jestliže dojde k dalšímu masivnímu výronu.

Při současném stavu zvýšené ostražitosti si rozhodně nemůžou dovolit, aby se něco takového znovu opakovalo.

V tom ohledu měli příšernou smůlu. Právě ta nehoda bezprostředně vyvolala současnou prekérní situaci, zničení satelitů, vystupňování napětí. Přitom by bývala stačila hodina a kámen by byl bezpečně uložen v hloubi Yucca Mountain, takže by se vůbec nic nepřihodilo.

Ale v jiném smyslu měli možná štěstí. Kdyby kámen vyslal výboj, dokud spočíval pod ústředím NVI ve Virginii, anebo, což by bylo ještě horší, na začátku jejich cesty, na silnici vedoucí do Andrewsovy základny vzdušných sil, potemněl by celý Washington D. C. a valná část východního pobřeží včetně Pentagonu, Bílého domu a Kongresu, nemluvě o ústředí CIA v Langley a samotné letecké základně.

Ty impulzy usmažily každý elektrický obvod a záložní systém v Groom Lake, a dokonce i záložní systémy ve 130 kilometrů vzdálené letecké základně Nellis nefungovaly skoro pět hodin.

Prezident sloužil v armádě a vyznával profesionalitu a trénink. Přesto si netroufal odhadnout, k čemu by došlo, kdyby se zčistajasna Washington a s ním většina východního pobřeží ponořily do naprosté tmy.

Bylo by to nesrovnatelně horší než výpadek v roce 2003, kdy elektrická síť sice selhala, ale telefonní spojení fungovalo, záložní zdroje energie nebyly poškozeny a vojenská komunikace probíhala online. Tentokrát by byla temnota i ticho absolutní.

Velení na západě Států by si pět hodin bez spojení nedokázalo vysvětlit. Přerušilo by se veškeré televizní i rozhlasové vysílání i připojení na internet, v přístrojích by nebylo nic než statický šum, nebylo by možné přijímat telefonáty, nikdo z armádních ani civilních zaměstnanců by se nemohl ozvat, z východních letišť by nestartovala žádná letadla. Každý rozumně uvažující člověk, natož pak někdo, kdo má na starosti obranu Ameriky, by si takovou náhlou ztrátu spojení s každým a vším od New Yorku po Washington, a to bez jakéhokoliv varování, mohl vysvětlovat leda jako důsledek jaderného útoku.

Sám pro sebe prezident přemýšlel o tom, zda by takový scénář přiměl západní velení k nějakému protiútoku, namířenému proti komukoliv, koho by za něco takového mohli činit zodpovědným.

S ohledem na podobné úvahy byl rád, že k výronu došlo tak daleko od civilizace. Ale přinutilo ho to změnit názor. Začal se přiklánět ke stanovisku ředitele Ústřední zpravodajské služby. Souhlasil s ním, že tyto kameny, tato zařízení disponující nepředstavitelnou silou, představují obrovské nebezpečí. Jestliže jim vědci, kteří je zkoumali, nerozuměli, a dokonce si ani nedokázali udělat představu o jejich schopnostech, jak mohl vůbec někdo s určitostí říci, co můžou záměrně nebo i nezáměrně způsobit?

Po celý předešlý měsíc se nechával zviklat názorem svého dlouholetého přítele Arnolda Moorea. Ale ačkoliv si vždycky vážil jeho zdravého úsudku, tentokrát se zdálo, že Moore nedokáže rozpoznat nebezpečí.

„Pane prezidente,“ promluvil na něj velitel sboru náčelníků štábů. „V zájmu národní bezpečnosti musím oficiálně požadovat, abychom zvýšili stav obranné pohotovosti na druhý stupeň.“

„Druhý?“ zeptal se překvapeně prezident.

„Ano, pane prezidente. Ve světle ruských a čínských aktivit to pokládám za nezbytné.“

Eskalace jen vyvolává další eskalaci. V tomhle měl Moore pravdu. I když přehlížel svůj podíl na dané situaci.

Prezident se podíval na fotografii, kterou měl ve své složce. Ruské mezikontinentální raketě bylo dodáváno palivo. Poprvé za celá desetiletí. Ucítil, že mu dlaně pokrývá tenká vrstva potu. Věci se začaly dávat do pohybu. Až do téhle chvíle byl přesvědčený, že může udělat, co je třeba, a přitom všechno a všechny udržet na uzdě. Teď věděl, že se mu otěže vysmekávají z rukou. A zároveň si byl naprosto jistý, že už nedokáže současně chránit svého starého přítele i americký národ jako takový.

„Pane prezidente… omlouvám se, ale potřebujeme znát vaši odpověď.“

Henderson zavřel desky a vzhlédl.

„Ne,“ prohlásil. „Pouze třetí stupeň. Přijměte všechna bezpečnostní opatření, ale nepřeji si, aby na moře vypluly lodě, bombardéry byly připraveny vzlétnout ani žádné zprovoznění mezikontinentálních střel. Uděláte jeden zatracený krok, který je ještě víc vyděsí, a máte okamžitě padáka. Rozumíme si?“

Prezidentův hlas byl tak silný a zazněl tak nečekaně, že se všichni přítomní stáhli, což Henderson považoval za dobré znamení. Byl si dobře vědom toho, že známky zvýšené aktivity se budou nadále objevovat, ale věřil, že budou minimální a možná postupně začnou slábnout.

„Ano, pane prezidente,“ odpověděl mu velitel sboru náčelníků štábů.

Když prezident Henderson vstal, všichni v místnosti zpozorněli. „Chci být informován o novém vývoji každé dvě hodiny,“ prohlásil a pak se obrátil k Byronu Steckerovi. „Pojď se mnou.“

Henderson vykročil ze situační místnosti a odcházel chodbou. Tvářil se tak nepřístupně, že zaměstnanci, kteří tu čekali hodiny, aby s ním mohli promluvit, ustupovali stranou a nechávali ho projít.

Stecker ho dohnal na půli cesty k výtahu.

„Jaký máš názor na Moorea?“ vyštěkl na něj prezident.

Stecker chvíli hledal správná slova, než promluvil. „Jde si svou cestou,“ řekl, zatímco se snažil udržet s Hendersonem krok. „Záleží mu na tom, aby měl pravdu.“

To určitě není Mooreův styl, pomyslel si prezident. Moore dokázal být paličatý, ale nesnažil se za každou cenu prosadit svůj názor. Jestliže fakta jasně svědčila proti němu, ustoupil. Bylo v tom něco jiného.

Zahýbali za roh, když vypálil další otázku. „Je možné, že by zatajoval informace?“

Stecker odvrátil pohled, jako by tu možnost zvažoval.

„S NVI byly potíže od samého začátku. A zvláště poté, co převzal velení Moore. Bylo by to možné, kdyby si myslel, že dělá správnou věc, ale…“

„Ale?“

„Ale v tomhle případě by se musel setsakra snažit. Máme přístup k tomu kameni i do celé jejich databáze. Moji lidé se tím posledních pár týdnů důkladně zabývali. Všechno souvisí se vším. Každá zpráva vychází z té předchozí. Kdyby v těch údajích byly nějaké nesrovnalosti, objevili bychom je. Takže pokud něco zamlčuje, muselo by to být něco, co nikdy neprozradil.“

O tom prezident pochyboval. Moore mu na rovinu řekl, že ten kámen pochází z budoucnosti, že vydává stále silnější vlny energie a že odpočítává nějakou kataklyzmatickou událost. Jestliže se netajil s něčím takovým, co už by sakra mělo smysl skrývat?

A přesto se Mooreovo jednání v tomto konkrétním případě vymykalo normálu; od jeho počáteční neochoty vysvětlit, co jeho lidé dělají v Mexiku, po soukromé najmutí žoldnéře, aby vysvobodil jeho přítelkyni, takovou ztrátu by muž, jakého Henderson kdysi znal, nesl se stoickým klidem jako oběť povolání. I se vší bolestí a utrpením.

Prezident se zastavil deset metrů od výtahu a ochranky tajné služby.

„Připadají ti Mooreovy činy racionální?“ zeptal se.

Pokud by Stecker měl v úmyslu vést proti Mooreovi soustředěný útok, prezident mu teď poskytl skvělou příležitost. Rozhodl se ale jít na to opatrně.

„Když to chcete vědět, pane prezidente…“

Ovšem že to chtěl vědět. A nejvíc ho rozčilovalo, že ho Moore staví do takové pozice.

„Musíš se vrátit do Yuccy,“ prohlásil. „Chci, abys osobně dohlédl na Moorea.“

„Pane prezidente“

„Je tou věcí příliš zaměstnaný, než abychom ho odtud stáhli. Ví o tom kameni a jeho výzkumu víc než kdokoliv jiný. Ale začínám nabývat silného přesvědčení, že je třeba tu zatracenou věc zničit, a pokud by tahle možnost připadala Mooreovi nepřijatelná, bude na tobě, abys mu znemožnil zasáhnout.“

Prezident se odmlčel a pak dodal: „Jakýmikoliv nezbytnými prostředky.“

( 50 )

Ivan Saravič seděl na konci špatně osvětleného baru, před sebou zteplalého panáka mizerné vodky.

Podíval se na muže vedle sebe, kápa jednotky FSB, které teď měl velet.

Velet. To slovo bylo jen výplodem něčí představivosti. Jeho ale nebyla.

Ti muži byli spíš jeho strážci než podřízení. Poslouchali ho, to ano, ale jen co se týkalo daného pátrání. Jejich skutečné velení sídlilo v Moskvě, spolu s Gorou a FSB.

„Seženu ti sklenici,“ navrhl.

„Já nepiju,“ odpověděl muž.

Ivan lhostejně pokrčil rameny. „Možná bys měl. Vypadáš rozčileně.“

„Neměli jsme tam Gregora nechávat.“

„Jinak to nešlo.“

„Měli jsme je dál pronásledovat,“ pokračoval muž.

Ivan do sebe hodil panáka a nalil si dalšího.

„Po pláži plné lidí, se zbraněma všem na očích,“ ušklíbl se. „Jak dlouho by podle tebe trvalo, než by se objevila mexická policie? Za jak dlouho by nás obklíčil vrtulník se spoustou aut? Co by pak bylo s naším pátráním?“

Muž se trochu stáhl, ale stále ještě vypadal naštvaně a měl v sobě určitou aroganci, která nepolevovala. Promluvil až po chvíli. „Říkám si, jestli toho kluka opravdu chceš najít.“

Ivan se znechuceně uchechtl.

Kápo vstal. „Ráno vyrážíme. A varuju tě, příště tě takhle jednat nenechám.“

Odešel. Byl asi o polovinu mladší, o třináct kilo těžší a při síle. Ivan soudil, že pro něj, starého bojovníka, nemá v srdci nic než pohrdání.

Jak se věci mění. Ivan Saravič byl kdysi hrdinou Sovětského svazu a po jeho rozpadu se stal úspěšným kapitalistou. Přišly mu zvláštní, ty rozdíly. Komunismus mu přinášel čest bez bohatství, kdežto kapitalismus bohatství beze cti. A on se teď stal hanbou obou režimů a jedinou šancí, jak to mohl odčinit, bylo zabít dítě.

Což nebyl uspokojivý konec, ať se na to podíval z kterékoliv strany. Kapitalista v něm v tom neviděl žádný zisk a komunista žádnou čest.

Hodil do sebe dalšího panáka vodky, aby tu myšlenku umlčel. Alkohol ho začínal přemáhat.

Bylo jasné, že pokud neuspěje nebo nesplní rozkazy, ti muži ho zabijí. A jestliže uspěje… nejspíš ho zabijí tak jako tak.

( 51 )

Profesor McCarter se opřel o kostelní lavici, aby udržel rovnováhu. Najednou se mu zatočila hlava, jako kdyby se houpal, nebo se s ním houpala podlaha.

„Můžete to zopakovat?“ požádal kněze.

Otec Domingo k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Proroctví týkající se Kukulkána. Tak o tom píše Chilam Balam: dvacátého prvního prosince 2012 se z nebes spustí temnota. Právě kvůli tomu je ve Střední Americe tolik turistů. Ale mám pocit, že vy k nim nepatříte.“

„Jak to víte?“ zeptal se sarkasticky Hawker.

„Za prvé máte zbraně, za druhé si nikdo z vás s sebou nevzal fotoaparát.“

Obrátil se k Danielle. „A pak je tu ten předmět, který jste si přivezli. Od kterého něco očekáváte. Toužíte ho dopravit do Chrámu jaguára, ale máte obavy z toho, co se stane, až tak učiníte.“

McCarter nechápal, jak ten muž může znát totéž co on. Ale bylo mu tak mizerně, že mu to připadalo zlověstné. „Anebo neučiníme,“ podotkl.

Otec Domingo souhlasně pokýval hlavou. „Strach přepadá ty, kdo nemají čisté svědomí. Ježíš pravil pozůstalým, kteří truchlili nad domnělou smrtí své dcery, aby se ničeho nebáli a pouze věřili. A jejich dcera se uzdravila. Jestliže se necháte ovládnout strachem, vaše rozhodnutí nebudou nikdy správná. Musíte jednat na základě víry, ať už se vydáte jakýmkoliv směrem.“

„Vám se to snadno řekne,“ namítl profesor.

Otec Domingo přikývl. „Možná že ano. Ale možná vám můžu ukázat něco, co vaše rozhodnutí usnadní.“ Vstal. „Pojďte za mnou.“

Dovedl je k malým dvířkům za oltářem. Klíčem odemkl moderní visací zámek a uvolnil tak závoru. Dveře se skřípavě otevřely. Za nimi se objevilo dřevěné schodiště.

S pomocí Hawkera a Danielle se McCarter vydal za otcem Domingem po starých schodech z lakované borovice. Ocitli se v prostorném vinném sklípku. Ze dvou stran ho lemovaly zdi z cihel a ve výklenku hliněné stěny spočívalo pět obrovských dubových sudů.

„Svatý Ignác nejprve sloužil jako pevnost a teprve později misijním účelům,“ vysvětloval jim otec Domingo. „A po dobytí Mexika se z něj stal klášter. Vojáci tu začali pěstovat hrozny, a když je vystřídali mniši, zušlechtili vinice a nechali postavit tyhle sudy. Stále ještě vyrábíme víno a většinu ho budeme podávat dnes večer v rámci novény, naší slavnosti konané devět dnů před Vánocemi.“

Zatímco mluvil, pomalu pokračoval v chůzi, až se zastavil před posledním z těžkých sudů. Do škvíry mezi dvěma prkny v jeho čele zasunul plochý šroubovák. Malým kladívkem ho zarazil hlouběji. Opatrně, aby dřevo nerozštípl ani nepoškrábal, prkno vypáčil.

„Skvělý úkryt,“ poznamenal Hawker.

„A funguje,“ řekl kněz z úsměvem. „Tenhle dodává nejlepší víno ze sadby.“

Sáhl dovnitř a vytáhl odtud plochou, tenkou schránu, jaké se používají na řezané růže.

McCarter přikulhal blíž, zatímco otec Domingo položil krabici na vinný lis. Na víku byl nápis: EN EL ANO DE DIOS MDCXCVIII.

„V roce našeho Pána,“ četl McCarter nahlas, „šestnáct set devadesát osm.“

„To musí být vzácný archivní ročník,“ řekla Danielle.

Otec Domingo vzhlédl. „Velice vzácný. O žádném podobném nevím.“ Otevřel schránu a uvnitř, zabalený v utěrce a vrstvě nomexového vlákna, ležel uzavíratelný sáček. Obsahoval popraskaný pergamen, zčásti ukrytý v hedvábí.

Otec Domingo pergamen velice opatrně rozevřel. V horní části zažloutlé listiny spatřili španělský text napsaný vybledlým modrým inkoustem. Spodní část pokrývaly znaky; mayské hieroglyfy.

„Co to je?“ zeptal se McCarter.

Otec Domingo se usmál. „Dějiny církve mají i četné stinné stránky. A v téhle části světa to platí obzvlášť. Když sem přišli konkvistadoři, církev se držela v závěsu, a co neukradli Cortézovi muži, to zničila a spálila. Brzy zmizelo vše, co tu kdysi bývalo. Domorodci byli zabíjeni, jejich tradice zakazovány, pergameny po tisících házeny do ohně, až z nich zbyl jenom prach a popel. Kdyby to dokázali, kamenné monumenty by smetli do moře.“

McCarter smutně přikývl a pak se obrátil k Hawkerovi a Danielle. „Do dnešních časů se zachovaly pouze čtyři známé pergamenové svitky mayských textů. Říká se jim kodexy, a jde o madridský kodex, pařížský kodex a drážďanský kodex, byly totiž pojmenovány po městech, v nichž jsou dnes uloženy. Pak je tu ještě čtvrtý spis zvaný Grolierův fragment. Čtvrtý z původních tisíců. Jen pár stránek astrologického bádání je vše, co zbylo ze stovek generací mayské civilizace.“

„A církev na tom měla hlavní podíl,“ připustil sklesle otec Domingo. „Tento hřích si s sebou poneseme do soudného dne.“

„Ale jak je možné,“ podotkl McCarter s pohledem upřeným na několik srolovaných listů, „že se zachoval tenhle spis?“

„Většina božích skutků je činěna prostřednictvím padlých a slabých,“ odpověděl otec Domingo. „V tomto případě se hlasy ozvaly z nejtemnějších a nejostudnějších hlubin církve. Například od misionáře jménem Cabeza de Vaca. Mezi lidmi, jež jeho svědectví zasáhlo, byl i jeden z prvních mužů, kteří přišli sem, ke svatému Ignáci. Jmenoval se Philippe don Pedro a pocházel z Baskicka ve Španělsku, kde kdysi vlastnil vinici, kterou viděl hořet, a sotva ji znovu vybudoval, hrozny mu zničila nákaza.

Vydal se do Nového světa jako zlomený muž, venkovský kněz. Jenže když sem přijel, spatřil kopce, na nichž by se mohlo dařit vinné révě, a roviny, které mohly být zavlaženy a přeměněny v úrodná pole. Ale také si všiml toho, že lidé, kteří tu žili, jsou šťastní a vyrovnaní, přestože dosud nebyli obráceni na křesťanskou víru. A tak lhal. Ve svých hlášeních diecézi místo popisoval tak, aby nikdo neměl chuť na něj vkročit, jako oblast, která se hemží komáry, kde vás ohrožuje horečka a bažiny. A všude kolem je nanejvýš neúrodná půda.“

„A Philippe don Pedro našel tenhle svitek?“ zeptal se McCarter.

„Ne tak docela,“ odvětil otec Domingo. „Když nejstarší muž vesnice ležel na smrtelné posteli, dona Pedra si k sobě povolal. Vyprávěl mu, že žil v jiných vesnicích, než uprchl do hor, a že don Pedro je v nových poměrech jediný, koho si váží. Slíbil, že přestoupí na křesťanskou víru, pokud don Pedro uchová na věky poslední slova jeho umírajícího světa. Která už nebyla zaznamenána a byla stěží vyslovena.“

„Hieroglyfy,“ podotkl McCarter.

Otec Domingo přikývl. „Podle toho vyprávění se don Pedro starce zeptal, jestli ví, co obrácení na víru znamená. On mu na to odpověděl, že jeho národ, Mayové, vždycky věřil, že jedině oběť krve může odčinit hříchy. Pokud mu don Pedro potvrdí, že Ježíš ji vykonal za všechny, potom uvěří.“

Tohle McCarter chápal. Pro mnohá náboženství Střední Ameriky měl příběh Ježíše, který se obětoval na kříži, svůj život a svou krev vyměnil za spásu, bezpochyby smysl. Jejich králové a kněží také obětovali krev, řezali se a protahovali si ostnatý drát a různé zoubkované předměty ušními lalůčky, rty a jazykem.

A přestože většina představitelů církve v tomto jednání vůbec žádnou podobnost neviděla, bylo díky tomu snazší původní obyvatele obrátit na víru. Aspoň částečně.

Zdálo se, že dokážou být velkorysí a uctívat jak Krista, tak své vlastní bohy, aniž by někoho upřednostňovali. Teprve když byli nuceni vzdát se veškerého pozlátka svého původního náboženství, začal jejich odpor vzrůstat.

„A tak stařec přestoupil na novou víru a dal donu Pedrovi pergamen,“ soudila Danielle.

„A don Pedro slíbil, že ho bude střežit,“ dodal Hawker.

Otec Domingo přikývl. „Napsal na něj španělsky slova, která mu řekl ten stařec. Stojí tam: En los últimos días, antes del Sol Negro, ellos vendrán: tres blancos y uno negro; tres hombres y una mujer; tres viejos y uno joven; tres sin ira, uno sin paz. Ellos decidirán el destino del mundo.“

Zatímco McCarter ta slova poslouchal, zhruba si je v duchu překládal.

Podíval se na Danielle a potom na Hawkera. Danielle mluvila španělsky velice dobře a z šoku, který se jí zračil ve tváři, bylo jasné, že dobře rozuměla. Hawker se tvářil podezřívavě, ale jeho španělština nebyla na takové úrovni.

„Co to znamená?“ zeptal se.

„Přijdou v posledních dnech před Černým sluncem,“ promluvil otec Domingo a jeho hlas se přitom jako ozvěna odrážel od kamenných zdí. „Tři bílí, jeden černý; tři muži, jedna žena; tři staří, jeden mladý; tři beze zloby, jeden bez míru.“

Když to Hawker slyšel, rozzlobeně přivřel oči a zatnul čelist. Nezdálo se, že by nad novým nálezem pociťoval zrovna posvátné ohromení, a jak ho tak profesor pozoroval, soudil, že poslední věta tomu jen dodá.

McCarter znovu pohlédl na Danielle; ta si to také uvědomovala. Obrátil pohled zpátky k otci Domingovi, který se chystal překlad dokončit a prstem si ukazoval řádky španělského textu.

„Ellos decidirán el destino del mundo,“ zopakoval španělsky. „A oni rozhodnou o osudu světa.“

( 52 )

Hawker vytřeštěně zíral na kněze, který právě domluvil. Bylo naprosto očividné, že jejich skupinka přesně odpovídá popisu na pergamenu, ale co z toho vyplývalo? Copak by tím skutečně mohli být míněni oni? On, Danielle, Jurij a McCarter?

Na Danielle viděl, že jí mozek pracuje na plné obrátky, zatímco profesor vypadal, jako by se mu právě dostalo nějakého osvícení, což Hawker pokládal za nebezpečné.

„Nevyvozujte z toho žádné závěry,“ varoval ho. „Je to jen souhra náhod.“

„Zrovna teď máme poslední dny přede dnem Černého slunce,“ řekl otec Domingo. „Přiznám se, že jsem byl ohromen, když jsem vás čtyři spatřil. S tím, jak se krátil čas, jsem o pergamenu hodně přemýšlel a napadalo mě, jestli se tu někdo objeví. Ta slova byla zapsána před čtyřmi sty devadesáti lety.“

Hawker se díval, jak Danielle přistupuje k McCarterovi a společně zkoumají pergamenový svitek. Obsahoval dlouhou řadu mayských hieroglyfů a profesor se do nich okamžitě ponořil.

Danielle se z počátečního šoku rychle vzpamatovala. Oči jí v přítmí vinného sklepa zářily a bylo na ní vidět určité uspokojení; aura úspěchu, jako kdyby z ní někdo sňal těžké břemeno. Hawker to chápal; jejich pátrání nebylo zbytečné. Všechna ta bolest, utrpení, krveprolití kolem nich; najednou zřejmě měla pocit, že to mělo nějaký účel. Spatřovala v tom předurčení. A právě tohle Hawkera děsilo.

Hawker koncepci předurčení odmítal. Samozřejmě mělo i své dobré stránky. V některých případech dodalo lidem vůli pokračovat a uspět navzdory obrovským překážkám. Ale Hawker byl přesvědčen, že ve většině případů působí destruktivně.

Ti, kdo se domnívali, že jejich kroky vede bůh, jakýkoliv bůh, byli schopni příšerných činů. Každý skutek a zvěrstvo lze odůvodnit, jestliže jsou činěny z vůle nějaké vyšší bytosti.

Pro arogantní a toužící po moci to byl skvělý prostředek manipulace. Lež, která způsobila, že i slušní občané se dopouštěli násilností.

A utlačovaným bylo vštěpováno, že takový je jejich osud; jejich údělem v tomto životě je trpět, jejich porážka byla předurčena, a proto musí být přijímána a nesmí být zpochybňována.

Jak o tom tak přemýšlel, říkal si, že musí varovat Danielle i McCartera, ale to už viděl horečnatý pohled jejich očí.

( 53 )

V hloubi Yucca Mountain pokračoval vědecký spor. Navzdory všem známým technickým parametrům kamene nebyl Moore ani Stecker ani žádný jiný vědec schopen říct, jak přesně funguje. Nebo k čemu má sloužit.

V důsledku toho se telekonference zvrhla v křížový výslech; na Moorea se ze všech stran sypaly otázky. Mohlo to znamenat jediné: hlavní břemeno spočívalo na něm. Jestliže dostatečně neospravedlní existenci kamene, jeho obrana selže a kámen bude zničen.

„Odkud ta energie pochází?“ zeptal se prezident Henderson na rovinu. „Jak ten kámen vytváří druh energie, jakou nám tu popisuješ? Je z jádra? Jde o nějaký proces na bázi fúze?“

„To ne, pane prezidente. Ten kámen není radioaktivní. Nejedná se o studenou fúzi, jak jsme se kdysi domnívali. A už vůbec to nemůže být termojaderná fúze. Neznáme vlastně žádný postup, jakým by ten kámen mohl vytvářet energii v takovém objemu. Proto soudíme, že ve skutečnosti energii nevytváří, ale odněkud odčerpává. Chová se jako vodič.“

„Vysvětli mi to,“ požádal ho prezident.

„Představte si vedení ve vašem domě. Když strčíte prst do zásuvky, dostanete ránu, ale sama zásuvka ani dráty, které k ní vedou, energii nevytváří, jsou to pouze vodiče. Elektřina se vyrábí jinde, v elektrárně, vzdálené mnoho kilometrů. A my jsme došli k závěru, že ten kámen podobně získává energii odjinud a pak ji vydává.“

„Odkud?“

„Z místa, kde vznikl,“ odpověděl Moore, přičemž doufal, že prezident jeho slova pochopí, aniž by museli zacházet do detailů.

„Z budoucnosti?“ zeptal se prezident.

Moore přikývl. „Není to tak přitažené za vlasy, jak se zdá. I při tom, co jsem vám uvedl jako příklad, byla energie vytvořena v jiném čase, ačkoliv jen tisíciny sekundy předtím, než se dostala do vašeho domu. Rozdíl je pouze v objemu a směru. V tomto případě je časový posun daleko větší.“

Zdálo se, že prezident všemu rozumí, ale očividně to přijímá s velkou nedůvěrou. „Co na to věda?“

Moore neuhýbal, na něco takového teď nebyl čas. „Většina fyziků je přesvědčena, že vesmír není dán pouze třemi rozměry. Teorie strun a kvantová mechanika dnes předkládají jedenáct dimenzí, ale přinejmenším čtyřmi si můžeme být jisti; třemi prostorovými, výškou, šířkou a hloubkou, a tou čtvrtou je čas.

Obecně se soudí, že čas je jednosměrný, pohybuje se pouze vpřed a nikdy zpátky, ale s jistotou víme, že časoprostor může být zakřiven přítomností hmoty, a jestliže se nemýlíme v tom, odkud a z jaké doby tento kámen pochází, pak můžeme se značnou určitostí říct, že jednosměrné pojetí času je chybné. Pokud by tomu tak bylo, pak přesun prosté elektromagnetické energie v čase by byl zřejmě daleko jednodušší než bezpečné cestování lidské bytosti.“

„Proč se to neprojevuje i jinak?“ namítl prezident.

Něco takového se obtížně vysvětlovalo. „Možná pomůže názorná ukázka,“ odvětil Moore a sebral třiceticentimetrovou kovovou úchytku, která odpadla z nějaké skříňky. Postavil ji na zem tak, že tvořila stříbrný oblouk, který vypadal jako plošší verze saintlouiské Brány na Západ.

„Vidíte to?“ ujistil se.

„Ano.“

„Dobrá, tak si zkuste představit dvojrozměrný svět. Plochý, jako tahle podlaha. Kdyby v něm žili dvojrozměrní lidé, viděli by jen to, co existuje v rámci jejich dvou dimenzí. To, co se nachází na severo-jižních nebo východo-západních souřadnicích. Ale nic nad tím ani pod tím. Všechno, co z této roviny směřuje vertikálně nahoru nebo dolů, by bylo doslova mimo jejich možnosti vnímání.“

Moore ukázal na úchytku. „Pokud bychom do jejich dvojrozměrného světa umístili tento trojrozměrný oblouk, viděli by z něj jen to, co jejich svět protíná.“

Dotkl se základen prohnuté úchytky. „Tohle a tohle. Oba body by identifikovali jako nezávislé, dvojrozměrné objekty. Neměli by ani tušení, že ty dvě části jsou propojené a ve skutečnosti se jedná o jediný objekt.“

Přejel rukou po oblouku.

„Teď si představte, že tohle je elektrický obvod, napojený na zdroj energie. Na obou koncích by cítili proud, a možná by si dokonce uvědomili, že ty dvě věci fungují ve vzájemné shodě, jejich energie kolísá podle stejného vzorce, ale v žádném případě by nemohli přijít na to, odkud ta energie pochází či proč tomu tak je, neboť úroveň jejich veškeré existence by se omezovala na plochu dvojrozměrné podlahy.“

Tohle prezident Henderson zřejmě pochopil. „Chceš tím říct, že naše kameny fungují jako ty průsečíky na podlaze, ale ve čtyřech dimenzích.“

Moore měl pocit, že se někam dostává. „Přesně tak. Vidíme a vnímáme jen části, které jsou propojené s naším trojrozměrným světem, ale pokud se nemýlíme, časem prochází jakýsi neviditelný vodič, který vede od zdroje energie a v obrovském množství ji pumpuje do kamenů.“

„No dobrá,“ připustil prezident. „Konečně mi něco z toho začíná dávat smysl.“

Naproti Mooreovi vstal ze své židle Stecker.

„Pane prezidente, musíme ale zvážit ještě jednu možnost. Takovou, která se neopírá jen o divoké teorie a v jejíž prospěch mluví skutečné důkazy týkající se těch kamenů.“

„A to je co?“ vyštěkl Moore, rozhořčený Steckerovým špatně načasovaným přerušením.

Stecker mu neodpověděl přímo, ale promluvil do objektivu kamery, takže se obracel na Hendersona. „Pane prezidente, slyšel jste někdy pojem geomagnetické přepólování?“

„Máte na mysli posun severního magnetického pólu?“

Stecker přikývl a pokynul svému vědci, aby se ujal slova. „Promluv si s panem prezidentem, Erneste.“

Zvedl se muž v laboratorním plášti a nejistě si odkašlal. Zdálo se, že je z rozhovoru s prezidentem nervózní, a musel si ještě jednou odkašlat, než konečně začal mluvit.

„Za uplynulých sto milionů let si severní a jižní magnetický pól vyměnily místa mnohokrát. K poslední výměně došlo před 780 000 lety, na rozhraní epoch Brunhes a Matuyama. Ale miliardy let předtím se póly převracely prakticky nahodile, někdy i po čtyřiceti padesáti tisících let, jindy naopak zůstávaly stabilní nějakých padesát milionů let i déle. Tak dlouhým údobím se říká superchrony. Pravdou je, že nikdo nechápe načasování ani mechanismus těchto změn.“

Moore řečníka pozorně poslouchal, zvažoval jeho slova a přemýšlel, kam tím míří.

Muž si narovnal brýle a začal se potit. „Nuže,“ pokračoval, „posledních pár let se výzkumní pracovníci z Národního úřadu pro oceán a atmosféru i z jiných organizací zaměřují právě na studium magnetického pole a snaží se tomuto jevu lépe porozumět.“

Prezident ho přerušil. „To je všechno velice zajímavé,“ prohlásil, aniž se snažil zakrýt rozmrzelost. „Ale jak to sakra souvisí s těmi kameny?“

Vědec CIA ztěžka polkl. „Hned vám to ukážu,“ vychrlil ze sebe a odběhl k počítači, na němž postupně zmáčkl několik kláves. Na jedné z plochých obrazovek v laboratoři se objevil graf, který se zároveň přenášel i na vzdálený monitor v Bílém domě. Ve spodní části běžela časová osa, začínající v roce 1870 a končící roku 2012.

Ještě než se vědec pustil do vysvětlování, Mooreovi se udělalo zle. Co to mají k čertu za lubem?

„Zhruba od konce devatenáctého století máme poměrně přesná měření jak síly pole, tak polohy severního magnetického pólu. Tento graf znázorňuje hodnoty posunu pólů za každý rok.“

Ukázal na tlustou červenou čáru, přetínající diagram. „Tady vidíme počínající fázi rychlejšího pohybu. Posun, ke kterému docházelo již v roce 1870, se z neznámých důvodů roku 1908 výrazně zrychlil.“

Přejel po čáře ukazovátkem. „A od té doby můžeme pozorovat neustálé pomalé zhoršování stavu, jak se po většinu minulého století severní magnetický pól pohyboval směrem na jih, přibližně rychlostí jedenáct až dvanáct kilometrů za rok. V posledních několika letech toto tempo vzrostlo na dvaatřicet kilometrů za rok.“

Párkrát klikl a objevil se druhý graf, tentokrát znázorňující sílu magnetického pole, s časovou osou, která počínala dobou před nějakými třemi tisíci lety.

„Jak vidíte, síla pole klesá téměř nepřetržitě od vysokých hodnot, kterých dosáhla přibližně před nějakými dvěma tisíci lety. K minulému roku magnetické pole oslabilo o třicet pět procent ve srovnání se svým vrcholem, a téměř z poloviny k tomu došlo po prudkém propadu v roce 1908.“

Ten rok byl Mooreovi něčím povědomý, ale nedokázal si ho nikam zařadit.

Na obrazovce vyskočil třetí, rozkolísanější graf. Tentokrát jeho časová osa sahala pouze do roku 2009.

„Tohle je síla magnetického pole za poslední tři roky.“

Moore vytřeštil oči. Byly tam dva výraznější propady a dva menší vrcholy, ale pokud byl časový ukazatel správný, konečně se ukázalo, kam CIA míří.

Síla magnetického pole klesla o dalších pět procent v zimě roku 2010, přesně v té době, kdy Danielle a ti, co zbyli z jejího týmu, objevili brazilský kámen a odvezli ho do Washingtonu.

Malý vrchol bylo možné rozeznat ke konci listopadu současného roku, což se časově shodovalo s výbojem nad Arktidou. A další velký propad byl zaznamenaný u pravého okraje tabulky. Moore soudil, že souvisí s událostí, ke které došlo před několika dny, kdy Danielle vytáhla druhý kámen ze dna Mexického zálivu.

Po tom posledním propadu se síla magnetického pole snížila v relativních číslech téměř o padesát procent a dosáhla absolutně nejnižších hodnot za posledních 50 000 let.

Pokud ty údaje nebyly podvržené, dokonce i Moore z nich vyčetl úzkou souvislost mezi kameny a oslabováním magnetického pole. Podle jejich současných odhadů se kámen objevil někdy kolem roku 1000 před naším letopočtem, což odpovídalo počátku poklesu.

Pro případ, že by to prezidentovi ještě nedošlo, se vědec ze CIA s vervou pustil do výkladu.

„Jak vidíte, pane prezidente, tyto dramatické poklesy síly magnetického pole se časově naprosto přesně shodují se dvěma událostmi: okamžikem, kdy NVI objevil kámen v Amazonii, a nehodou, ke které došlo tady před osmačtyřiceti hodinami. A, což není o nic méně pozoruhodné, z výsledků průzkumu vyplývá, že za posledních pět měsíců se magnetický sever posunul na jih o více než dvě stě dvacet pět kilometrů, z toho o sto čtyřicet kilometrů po jednadvacátém listopadu.“

Moore se nezmohl na slovo. Stecker se chopil příležitosti.

„Domníváme se, že v určitém smyslu,“ připustil blahosklonně, „má NVI vlastně pravdu. Kameny skutečně čerpají energii prostřednictvím nějakého vodiče, který se vzpírá našemu poznání, který zůstává neviditelný našim očím. Ale ujišťuji vás, pane prezidente, že její zdroj není někde v budoucnosti. Je právě tady a právě teď, v naší době. Ty kameny odčerpávají naše magnetické pole. Prakticky nám před očima kolabuje. Pokaždé když Mooreovi lidé objevili jeden z těch kamenů a vytáhli ho na povrch, jeho stav se zpropadeně zhoršil.“

„Sakra,“ ulevil si prezident, očividně rozrušený.

Jenže Stecker ještě neskončil. „A co mě na tom děsí nejvíc, pane prezidente, je skutečnost, že ty kameny všechnu tu energii odčerpávají pro sebe, a až ji uvolní… Nevím, jestli nastane konec světa, ale každopádně by to mohl být konec moderního, elektronického světa, v jakém dnes žijeme.“

Moore si připadal jako zaskočený obhájce, který se ptá jak to, že před ním něco takového zamlčeli. Jenže nebyl v soudní síni a tady nikoho nezajímalo, jestli je překvapený. Naopak se tím všechno ještě určitým způsobem zhoršovalo. Vzhledem k tomu, že CIA přišlo s něčím, co on se svým týmem přehlédl, působil jako neschopný blbec.

„No dobrá,“ promluvil prezident. „Teď mi řekněte, co slábnutí magnetického pole pro nás znamená v praxi. Očividně k něčemu takovému docházelo už dříve. Čeká nás nějaké vymírání, masový zánik jako v případě dinosaurů?“ Vyčkával. „Arnolde?“

Moore vzhlédl, aniž měl čas se vzpamatovat. „To ne, pane prezidente,“ zamumlal. „Ale náš svět se od toho jejich v mnohém liší. Ve všem, co je důležité, závisí na elektřině. A bez magnetických polí bychom byli vydáni napospas slunečnímu větru.“

„Což je?“

„Nepřetržitý proud nabitých částic, jejichž delší působení poškozuje lidskou tkáň. Jenže daleko rychleji zničí elektrickou síť, počítače, procesory a jakákoliv jiná zařízení s moderní soustavou obvodů. Sice to Zemi neroztaví, jak se občas v Hollywoodu předpokládá, ale silné sluneční erupce nebo jev, kterému se říká vyvržení koronální hmoty, nás můžou doslova vrhnout zpět do doby kamenné. Nebo přinejmenším do konce devatenáctého století.“

Prezident se odmlčel. Zdálo se, že to všechno zvažuje. A pak tonoucímu podal nečekané záchranné lano.

„A ty se zřejmě domníváš, že nám ty kameny byly poslány právě proto, aby něčemu takovému zabránily.“

Moore pookřál. „Ano, pane prezidente. Z těchto dat bych skutečně takový závěr vyvozoval.“

Stecker zavrčel. „Ale no tak, Arnolde, ty jsi tak naivní. Po tom všem si pořád ještě myslíš, že ty kameny jsou požehnáním?“

Vytáhl potištěný arch papíru. „Tohle je překlad tvého vlastního zaměstnance: ‚Děti se nebudou učit, proto musí být potrestány. Muž povstane proti muži, plody přestanou růst, tok krve nepůjde zastavit, většinu schvátí nemoci. Den Černého slunce přinese zhoubu lidstva. Pět katunů, sto let nekonečného zabíjení, padesát katunů, tisíc let nemocí a umírání. K jejímu odvrácení je nutná oběť za všechny‘“

Stecker papír odložil. „Miliony lidí zemřou ve válce, další miliardy na různé nemoci a hladem. Tyhle věci jsou zbraně, Arnolde. Bomby seslané k tomu, aby nás zlikvidovaly rychle a čistě, než to uděláme my tak, že jim přitom zničíme jejich svět.“

Moore vypěnil. „Co je to za zvrácenou logiku, myslet si, že se můžeš vydat do minulosti, pozabíjet spoustu lidí a doufat, že si tím pod sebou nepodřízneš větev? Tvoje argumenty nedávají vůbec žádný smysl, Steckere, a kdybys měl dost inteligence na to, abys rozuměl tomu, co říkáš, pochopil bys to.“

Stecker se naježil, ale odmítal ustoupit. „Jestliže nám ty věci mají pomoct, tak proč by je před námi skrývali? Tebe by snad napadlo schovat někam lékárničku? Nebo hasicí přístroj? Samozřejmě že ne, zato se skrývají miny, nástražné výbušniny a bomby. Kdyby nám tahle zatracená věc měla pomoct, nemyslíš, že by nám ji hodili do klína, místo toho, aby ji pohřbili v nějakém prastarém chrámu před třemi tisíci let?“

Po jeho slovech propukl naprostý chaos. V okamžení Moore řval na Steckera a oba vědci se navzájem překřikovali, zatímco prezident opakovaně požadoval ticho jako soudce v rozvášněné soudní síni.

„To je taková kravina,“ křičel Moore. „Nejneuvěřitelnější cesta v dějinách lidstva, dost možná největší čin všech dob, a ty si myslíš, že to podnikli jen kvůli tomu, aby zničili své předky?“

„Přestaň klamat sám sebe, Arnolde. K největším činům se lidstvo odhodlává právě kvůli válce. Země, kontinenty i náboženské proudy mobilizují každou špetku fyzické, mentální a duchovní energie v boji o přežití.“

Moore se ocitl v defenzívě, rád by na to něco odsekl, ale nic inteligentního ho nenapadlo. Když se Stecker nesetkal s žádnou námitkou, pokračoval v útoku.

„A ty si přijdeš s nějakými lidmi z budoucnosti, kteří nám sem něco poslali, co na nás má negativní dopad, a ty přesto věříš, že přišli v míru? Kdyby nám skutečně chtěli pomoct, proč by ty kameny neposlali rovnou do naší doby? Já ti řeknu proč. Protože tyhle věci potřebovaly čas na nabití. Poslali je do doby dávno před námi, aby v nich mohli nashromáždit energii, uskladnit ji v té tvé čtyřrozměrné smyčce a pak ji na nás všechnu najednou vypustit. A dokázat nám, že se šeredně mýlíme.“

V Mooreovi se probudila mladistvá prchlivost a musel se držet, aby Steckera fyzicky nenapadl.

Otočil se ke kameře. „Pane prezidente, nebavíme se tady o Arnoldu Schwarzeneggerovi, H. G. Wellsovi ani Star Treku. Mluvíme tu o činu, který si vyžádal nezměrné úsilí, kvůli němuž si muži a ženy, kteří něco takového podstupovali, prošli přetížením, oslabením a mutací. A nakonec tady i zemřeli, v podstatě v cizím prostředí.“

„Mohla to být sebevražedná mise,“ skočil mu do řeči Stecker. „Už jsi někdy slyšel o kamikadze?“

„Teď není vhodný čas na vtipy,“ utřel ho Moore.

„Ani na hádanky,“ vrátil mu to Stecker. „Ta věc je prostě nebezpečná. Je to tikající bomba a my nevíme, jak ji zneškodnit. Když si s ní budeš zahrávat, jenom nás všechny zabiješ.“

Z pohledu na výraz v prezidentově tváři Moore pochopil, že spor prohrává. A přesto nedokázal zařadit zpátečku, setrvačnost ho hnala kupředu, navzdory prezidentovu naléhání, navzdory tomu, že si sám dobře uvědomoval, jak šíleně musí působit.

Obrátil se na svého vědce, pak na obrazovku se záběrem prezidenta a nakonec na druhou stranu místnosti, kde mlčky seděl Nathanial Ahiga a celou výměnu názorů sledoval jako divák v divadle, zatímco brčkem popíjel grepovou sodovku.

„A co vy,“ křikl na něj Moore. „Tak taky sakra něco řekněte. Prezident vás sem poslal, abyste se s námi podělil o své názory, abyste rozhodl, kdo má pravdu. Takže by nebylo od věci, kdybyste taky občas otevřel tu vaši zatracenou hubu.“

Jak se Moore obouval do každého, koho měl na dosah, najednou si uvědomil, že napadá svého sudího. Ale dosáhl už takového stavu vyčerpanosti, že mu na tom přestávalo záležet, a ačkoliv si byl vědom toho, že se chová sebedestruktivně, neměl sílu to zastavit.

Ahiga si ho zkoumavě prohlížel, zatímco se celá místnost nořila do úplného ticha. Dokonce i v přenosu z Bílého domu jenom šuměla statická elektřina. Starý obyvatel Gallupu v Novém Mexiku si zřejmě uvědomil, že pozornost všech se upírá na něj, a znovu upil grepové sodovky.

„Chcete, abych promluvil?“ začal řečnickou otázkou. Hlas měl měkký a chraplavý, jako chrastění oblázků. „Ale jistě, proč ne, pokud jste už skončili s tím křikem a řevem.“

Odkašlal si, odložil láhev se sodovkou a upřel pohled na Moorea. „Podle mého názoru,“ řekl a pokrčil rameny, „se mýlíte.“

Působilo to jako náhodná volba, jako kdyby si právě v duchu hodil mincí. Anebo se tak rozhodl proto, že se na něj Moore rozkřikl. Copak ten člověk nemůže brát svou práci aspoň trochu vážně?

„A to je celé?“ zeptal se ho Moore. „To je vše, co nám k tomu řeknete?“

„Není,“ odvětil Ahiga a kývl Steckerovým směrem. „Ten se taky mýlí. Oba se pohybujete v kruzích. Křičíte tu a řvete a děláte všechen ten randál. V takovém hluku se nedá přemýšlet. Rád bych k tomu dodal, že to je hluk bílého muže, ale můj otec takhle taky vyváděl; jako člověk, který chce mít pravdu, a ne jako někdo, kdo chce pravdu poznat.“

Na Mooreův upřený pohled znovu pokrčil rameny. „Ptáte se mě, jestli znám odpověď? Ne, neznám. Ale vím toho dost na to, abych poznal, v čem děláte chybu.“

„Tak v čem?“

„Při hledání řešení vycházíte z toho, co udělali ti lidé z budoucnosti. Vycházíte z jejich činů, toho, co vám poslali, a všemožných záznamů, které o tom zanechali. A proto vám uniká pravá podstata věci.“

Moore se marně pokoušel v jeho řeči objevit nějakou logiku.

„Zaměňujete příčinu a následek,“ shrnul to Ahiga. „Jestliže nějakých tisíc let ode dneška dospěli ke svému rozhodnutí, všechno tohle, nález kamenů, tenhle spor, cokoliv, co z něj vzejde, pokud vůbec něco, se už odehrálo. Už je to dávná minulost. A to znamená, že se rozhodovali na základě toho, co jsme udělali. Neposlali sem ty kameny proto, aby nás přiměli udělat to či ono. Poslali je proto, že jsme je o to nějakým způsobem požádali.“

Ahiga zdvořile přelétl pohledem všechny přítomné.

„My jsme tou příčinou, jejich činy jsou jejím následkem. Naše volba určí jejich osud, nikoliv obráceně. Jestliže mají mizerný život, protože jsme se nakonec nechali ovládnout svým válečnickým pudem, pak to způsobila naše volba, bez ohledu na kameny. A pokud žijí v ráji, je to taky naše zásluha.“

„Chcete tím říct, že nemáme na vybranou?“ zeptal se prezident.

„Nic takového netvrdím,“ namítl Ahiga. „Ovšem že si můžeme vybrat, ale ať se rozhodneme jakkoliv, pošlou nám ty kameny, buď za účelem destrukce, nebo spásy.“

Moore se svalil na židli a vzdychl, dokonce i Stecker ztratil řeč.

„Tahle argumentace kruhem nám zrovna moc nepomůže,“ zabručel nakonec Moore.

„Já vím,“ odvětil Ahiga, když se zase posadil a chopil se láhve se sodovkou. „Právě proto jsem si to nechával pro sebe.“

( 54 )

I přes mírnou deformaci elektronicky šifrovaného satelitního přenosu Danielle z Mooreova hlasu vycítila, že nemá dobré zprávy. Ale netrápila ho pouze geopolitická situace a vládní boje o moc.

„Získal jsem nějaké informace o Jurijovi. Něco mám ze svých vlastních zdrojů a něco jsem dokonce vymámil ze Steckera, který má na ruském výboru pro vědu svého člověka ve vysokém postavení. Takže to pokládám za důvěryhodné.“

„Co je s ním?“ zeptala se s obavami.

„Podrobnosti jsem ti stáhl, takže si je můžeš prohlédnout v telefonu, ale tohle je to hlavní. Jurij se narodil hned vedle zóny zvýšené radiace u Černobylu. Nemám tušení, kdo byli jeho rodiče, ale nedokázali se o něj postarat, protože přišel na svět s degenerativní poruchou nervové soustavy, kterou dodnes trpí. Skutečná diagnóza zůstává záhadou, ví se však, že to nemilosrdně poškozuje nervové spoje. U postiženého člověka se nejprve objeví drobné tiky a záškuby, ale ty se následně naplno rozvinou do celkového třesu, a dokonce záchvatů. Ve třetí fázi pacient ztrácí veškeré motorické schopnosti a ve čtvrtém stadiu přestává fungovat mimovolní motorika svalů, jako je srdce, což způsobí smrt.“

Danielle se zhrozila. „Jak rychle to postupuje?“

„Za normálních okolností se pacient za pět let dostane do třetí fáze, maximálně za deset ho dostihne závěrečné stadium.“

Přemýšlela o jeho slovech. „Víš to jistě? Protože já na něm moc podobných příznaků nepozoruju, a pokud ses nepřepočítal, Jurij už měl být touhle dobou mrtvý.“

„Nepřepočítal jsem se. Jurij je stále ještě naživu, protože Rusové k jeho léčbě použili neobvyklou metodu. Ukázalo se, že ve vzácných případech postup nemoci zpomaluje přímá elektrická stimulace nervových zakončení, míchy a šedé kůry mozkové.“

„Jurij má v mozkové kůře nějaký předmět,“ podotkla, přičemž měla na mysli to, co spolu s doktorkou objevila na pohotovosti. „Jakýsi implantát.“

„Ano,“ potvrdil Moore. „Byl to experiment. A kromě toho, že se tím zpomalil nebo zvrátil průběh choroby, právě tenhle implantát mu dodává schopnosti, jakých sis všimla; to, že vidí nebo cítí výkyvy elektromagnetického pole.“

Když se dozvěděla, že Jurij byl předmětem experimentů, vyvolalo to v ní pouze odpor, ale teď se na to dívala jinak. „Zdá se, že ten pokus dopadl dobře, přinejmenším po stránce fyzické.“

„Není to až tak růžové,“ namítl Moore.

„Proč ne?“

„Když jsme si prostudovali dostupné informace a zaměřili se na poněkud zvláštní původ toho předmětu, napadlo nás, co mohlo být implantováno do Jurijova mozku. Nejde o žádný umělý orgán, ale o úlomek ruského kamene, který je od padesátých let ve vlastnictví ruského výboru pro vědu.“

„Cože?“ vyhrkla nevěřícně.

„Vypadá to, že Rusové našli svůj kámen už dávno, nebo aspoň to, co z něj zbylo,“ odpověděl Moore.

„Jak to myslíš?“

„Včera jsem se nechal zaskočit Steckerem. Spolu se svým týmem prokázal, že ty kameny souvisejí se stálým úbytkem zemského magnetického pole. Odvedl docela slušnou práci,“ dodal znechuceně. „Nejspíš má v lecčems pravdu. Včetně toho, že je nějaká souvislost mezi kameny a oslabováním magnetického pole.“

„Děláš si legraci?“

„Vůbec ne,“ ohradil se Moore. „Pokaždé když jsme nějaký kámen vytáhli ze země, došlo k úbytku síly magnetického pole a posunu severního magnetického pólu.“

Danielle se nad tím zamyslela. Najednou se v myšlenkách vrátila do Kchangovy šatlavy, kde naslouchala Petrovovu vyprávění o tom, jak jejich plavidlo plulo špatným směrem, na sever místo na jih, protože se řídili podle kompasu. Pól se posunul, ale oni o tom nevěděli. Vybavila si, jak jim selhala navigace GPS a že je pronásledovali žraloci, a najednou věděla proč; to kvůli Jurijovi a úlomku implantovanému do jeho mozku.

Ten menší impulz jednadvacátého listopadu v Beringově moři musel pocházet od něj, a proto je sledovali žraloci, tak jako ji obklíčili v zálivu, když měla u sebe kámen.

„K podobnému oslabení došlo i v roce 1908,“ doplnil Moore. „Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, proč.“

„Rusové objevili kámen už takhle brzo?“ zeptala se Danielle.

„Ne tak docela,“ odpověděl Moore. „Domníváme se, že v červnu toho roku ten kámen explodoval nebo se sám zničil v oblasti centrální Sibiře.“

Červen 1908, to datum jí připadalo povědomé. „Tunguská katastrofa,“ uvědomila si.

„Víš, o co šlo?“

„No ovšem. V létě roku 1908 otřásla tundrou ohromná exploze. Až do vzdálenosti pěti set kilometrů byla na obloze vidět ohnivá koule, třicet kilometrů každým směrem popadaly stromy jako domino. Většina lidí se domnívá, že nad zemí vybuchl meteoroid či dokonce menší planetka. Bylo zorganizováno mnoho výprav, které pátraly po jejich zbytcích, ale pokud vím, nikdy se nic nenašlo. Nedávno jsem viděla údaj, který sílu výbuchu přirovnával k účinnosti třicetimegatunové nálože.“

„Spíš padesáti,“ podotkl Moore. „Aspoň podle Rusů.“ „Hirošima násobená dvěma tisíci.“

„A ty mi chceš říct, že to byl jeden z těch kamenů?“

„To jediné by dávalo smysl. Propad magnetického pole se s tou událostí časově shoduje. Samotný výbuch nebyl dosud vysvětlen a neobstojí ani teorie, podle níž k explozi došlo v atmosféře. Nenašel se žádný kráter ani stopy radiace. A Rusové našli pouze jediné.“

„Zbytky kamene,“ doplnila si Danielle.

„Ukázalo se,“ pokračoval Moore, „že v roce 1957, uprostřed ochlazení vztahů způsobeného studenou válkou, Rusové uspořádali expedici, kterou nikdy veřejně nepřiznali. A pomocí nejnovější techniky té doby se jim podařilo najít něco, co považovali za bod nula této události. Z krajních výkyvů v magnetickém poli usoudili, že objevili jádro meteoritu ze železa a niklu, spočívající na dně jezera Čeko. Roční průzkum pod hladinou nepřinesl žádný výsledek, až jednou se hodnoty magnetismu zčistajasna změnily a na hlavním lodním jeřábu selhaly veškeré elektrické přístroje. Zatímco probíhaly opravy, magnetometr je zavedl k jedinému úlomku, který vytáhli na palubu těsně před roztavením.“

„A celou tu dobu ho Rusové měli,“ poznamenala Danielle.

„Stal se drahocenným majetkem výboru pro vědu.“

„A použili ho na Jurije,“ dodala. „Proto ho tak moc chtějí zpátky.“

„Chtějí ten kámen,“ doplnil Moore, „a nestojí o to, aby se svět dozvěděl, k čemu ho použili. Jak jsem řekl, šlo jen o experiment.“

„A jak měl ten experiment skončit?“

„Vyjmutím kamene. Což by nejspíš Jurije zabilo.“

Danielle se otřásla. Nemohla uvěřit tomu, co slyší. „Ale jak se dostal ke Kchangovi?“

„Zdá se, že někteří zaměstnanci výboru považovali odstranění úlomku za nehumánní. Našli si nějaké kontakty, Jurije unesli a prodali Kchangovi, který jim slíbil, že s ním bude slušně zacházeno. Domníváme se, že jsou všichni mrtví.“

„Ale k čemu ho Kchang potřeboval?“

„Kchang, který už léta nevychází na veřejnost, zřejmě trpí stejnou chorobou jako Jurij. Z toho, kdy se začal stahovat do ústraní, lze soudit, že u něj naplno propukla před pěti lety. Pokud jsou ty řeči pravdivé, zhruba do roka bude po něm.“

Najednou jí to aspoň částečně dávalo smysl. „Když tedy Jurije měl, proč ho hned neodoperoval?“

„Kchang zřejmě nestojí o pouhý úlomek,“ odpověděl Moore. „Je přesvědčený, že ho Jurij může dovést ke zbývajícím kamenům. A kdyby je měl, mohl by tím získat víc než jen zmírnění příznaků, mohl by se úplně uzdravit.“

„Takže žádný čtvrtý kámen není,“ poznamenala Danielle a přitom přemýšlela, co to znamená pro proroctví, ať už v dobrém, nebo špatném.

Pokud jim kameny měly pomoct, nabízela se otázka, jestli teď k dokončení úkolu budou mít dostatečnou sílu. A jestliže bylo jejich smyslem způsobit spoušť, bude nyní Rusko ušetřeno, zatímco Severní a Střední Amerika ponese největší nápor?

„Rozhodně z něj nemáme víc než odštěpek,“ podotkl Moore.

Danielle chvíli trvalo, než jí to plně došlo, a pak položila otázku, která byla nabíledni. „Co se vůbec stane, až kameny splní své poslání?“ Celou dobu byla přesvědčena, že dělají správnou věc, ale teď… najednou si nebyla tak jistá.

„Já nevím,“ připustil Moore. „Doufal jsem, že ty nebo McCarter byste o tom mohli vědět víc než já.“

„Co bude s Jurijem?“ zeptala se na rovinu.

Moore zaváhal, ale pak promluvil bez servítků. „Jsme přesvědčeni, že další impulz bude daleko silnější než ten předchozí. Možná stokrát silnější. Nebo dokonce tisíckrát. A jestliže to Jurije zasáhne úměrně k předchozímu výboji…“

„Zemře,“ dokončila za něj.

Moore neodpovídal. Nemusel.

Připadalo jí to jako zlý sen. Bylo tak strašně nespravedlivé, že Jurij, po tom všem, čím si prošel, by teď měl umřít. Nedokázala se smířit s tím, že by tohle mělo znamenat jeho konec. Musí existovat nějaký způsob, jak ho zachránit. Prostě musí.

Slyšela, jak na ni Moore dál mluví, ale v hlavě měla prázdno.

„V sázce je daleko víc než jen Jurij,“ říkal jí. „To si musíš ujasnit a nesmíš podléhat emocím.“

Kdysi právě tohle bylo její silnou stránkou.

„Neopovažuj se mi říkat, že to mám vidět v širších souvislostech…“

„Musíš to vidět v širších souvislostech. Jestliže je ta pověst pravdivá, jestliže nejde jen o nějakou pohádku, ale o naši historii, pak zemřou miliardy lidí, když zvolíme nesprávné řešení. Stovky milionů z nich budou právě takové děti jako Jurij.“

Zhluboka se nadechla a pokusila se obrnit, jak to kdysi uměla. Konečně promluvila.

„Co po mně chceš?“

„Podle instrukcí ti mám předat následující rozkaz: nastavte si hodinky, aby nezávisle na sobě odpočítávaly. Pokud se vám neozveme předtím, než odpočet dosáhne tří nul, máte kámen zničit a jeho zbytky pohřbít, jak nejhlouběji to půjde.“

„To je postup pro nepředvídatelné okolnosti,“ řekla, přičemž si uvědomila, že ten rozkaz nevzešel od Moorea. „Dobrá, beru to na vědomí. Ale co po nás chceš ty?“

„To ještě nevím. Jsem přesvědčen, že si to všechno špatně vysvětlují, ale nemůžu po tobě chtít, abys nesplnila rozkaz. Přinejmenším do té doby, než budu mít spolehlivé důkazy.“

Tušila, co by jí rád řekl, ale chápala, proč se drží zpátky.

„Utřiď si svoje vlastní myšlenky. Pokus se nějak smířit se svým rozhodnutím, ať už bude jakékoliv, a pak mi dej vědět, jestli jsi ochotná udělat, o co tě požádám.“

Rozhlédla se kolem sebe po malém pokoji pro hosty. Venku se šeřilo a oknem viděla obyvatele Svatého Ignáce. Byly mezi nimi i děti, které se připravovaly na „posadové“ představení. Potřebovala vidět Jurije.

„Tak dobře,“ řekla.

„Fajn.“

Odhlásila se, odložila telefon a ze všech sil se snažila potlačit slzy, které se jí draly do očí.

( 55 )

Hawker seděl na schodech hostince a pozoroval procesí na ulici. Skupinka nejmladších dětí předváděla putování Marie a Josefa do Betléma. Malý chlapec měl na sobě dlouhé modré roucho jako nějaký háv a vedle něj jela na oslíku holčička naparáděná ve žluté. Za nimi se trousil zbytek vesnických dětí. Hawker ve skupince zahlédl dokonce i Jurije.

Chlapec představující Josefa poslušně vodil oslíka spolu s jeho jezdkyní od domu k domu, zdvořile klepal a ptal se, jestli mají nějaké „habitaciones en la posada“. Volné pokoje v hostinci.

U každých dveří se děti v dychtivém očekávání nadechly, ale pokaždé jim bylo řečeno, že nemají. Konečně se z domku několik vchodů od kostela vynořil obličej a na malou Marii a Josefa se usmál.

„Sí,“ řekla žena.

A v tu ránu děti zdivočely.

Okamžik nato byla oslava v plném proudu, hudba hrála, pifiaty praskaly, všude bylo dost jídla a pití. Podobné výjevy se v předvánočních večerech odehrávaly všude po celém Mexiku.

V mayských vesnicích, jako byla ta, ve které kdysi krátkodobě pobýval McCarter, se slavil jiný svátek, věnovaný zimnímu slunovratu a poznamenaný blížícím se koncem mayského kalendáře.

Všude panovala radost a veselí. Hawker si říkal, jak by se tvářili, kdyby věděli to, co ví on.

Jak oslavy zpovzdálí pozoroval, spatřil ho Jurij a usmál se na něj. Když mu Hawker zamával, Jurij odběhl s ostatními dětmi, hrál si a pobíhal jako normální kluk.

Podobné městečko by pro něj nejspíš bylo rájem. Byla tu elektřina, ale moc toho nepoháněla. Nad ulicí visely malé žárovky, které poskytovaly trochu veřejného osvětlení, vyskytovalo se tu pár rádií, televizí a telefonů, ale s velkoměstem se to nedalo srovnávat.

Třeba by ho tu, až to všechno skončí, mohli jednoduše nechat, dát ho rodině, která se o něj teď starala, k adopci a dopřát mu pro jednou skutečný život. Hawker by tu sám možná docela rád zůstal.

Vyhnal si tu myšlenku z hlavy, zvedl se a vykročil přes ulici. Vešel do kostela, protože chtěl zkontrolovat McCartera, ale ke svému překvapení tam našel Danielle, která zrovna u oltáře zapalovala svíčku.

Na sobě měla bavlněné červeno-černé šaty, které byly potištěné květy a padly jí jako ulité. Kaštanové vlasy jí v dlouhých pramenech spadaly na ramena. Málem ji nepoznal.

„Danielle?“

Otočila se.

„Páni.“

Dokonce se maličko začervenala a pak vrhla pohled ke dveřím, odkud k nim z ulice doléhalo praskání rachejtlí.

„Líbí se ti to?“

„Takhle jsem tě nikdy neviděl.“

„Půjčila mi je žena, která se stará o Jurije,“ odpověděla.

„Teď jsem ho viděl. Dobře se baví.“

Úsměv jí zmizel z tváře. „Aspoň prozatím.“

„Co se děje?“

„Moore si myslí, že až zítra kameny uvolní energii, Jurij zemře.“

„Cože?“ vyhrkl překvapeně Hawker. „Proč?“

„Protože ten předmět, který se nachází v jeho mozkové kůře, není žádný lékařský implantát, ale úlomek ruského kamene.“

Jala se mu vysvětlovat, co jí prozradil Moore a co to znamená. Hawker odvrátil pohled; vypadalo to, že prostě nemůžou vyhrát.

Danielle se obrátila zpátky k oltáři. Zapálila svíčku, kterou držela v ruce, zašeptala modlitbu a svíčku postavila k ostatním.

Pokud něco takového bylo někdy třeba, pak právě teď.

„Třeba nemusí umřít,“ řekl Hawker.

Ohlédla se po něm přes rameno.

„Co ten vinný sklep dole?“ pokračoval Hawker. „Ten, který náš šílený profesor odmítá opustit, dokud nenajde tajnou formuli. Je aspoň šest metrů pod zemí. Mohl by ho ochránit podobně, jako chrámy v Amazonii a na dně zálivu odstínily ty kameny. Nebo jako tunel v Yucca Mountain nepropustí signál, takže se kámen nemůže naladit na frekvenci těch ostatních.“

Danielle zvedla zrak.

„Kdosi mi před nedávnem připomněl, že tohle je útočiště. Tak proč bychom ho jako takové nevyužili?“

Její oči se upřely do jeho, jako kdyby se mu snažily proniknout do duše.

„Nechápu, jak můžeš říct, že nemáš žádnou naději. Protože mně naději dodáváš, kdykoliv jsi poblíž.“

Taková slova nečekal, a tak ho pohled jejích očí a tón jejího hlasu zasáhly hlouběji, než jak by normálně připustil. Okamžitě si vybavil, jakým směrem se kdysi ubíral jeho život; vzpomněl si na mrtvé přátele, prohrané bitvy, a kolik z toho zapříčinil sám nějakým unáhleným, arogantním rozhodnutím. Vybavil si den, kdy ho vyhledal Moore, zatímco seděl v africkém kostele a nemohl spát, mluvit ani myslet.

„Když jsem byl naposledy v kostele, byl jsem doslova pokrytý krví,“ řekl. „Připadal jsem si jako Pilát, dokážeš si to představit? Jakmile dosáhneš určitého bodu, všechno je jenom černé.“

„Možná je tohle to jediné, co nás spojuje. Mě pronásledují pocity viny neustále. Kvůli McCarterovi, Jurijovi, Marcusovi… i kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“

Zamyšleně si ho prohlížela. „Nevím, co tě tak strašně žere, ale každopádně už je to minulost. A zrovna dnes jsem si uvědomila, že minulost nezměníme. I kdybychom se sebevíc snažili. I kdybychom měli sebevětší zdroje. Včetně těchhle kamenů.“

V hlase jí zazněl zvláštní tón, jako by právě sama dospěla k nějakému důležitému rozhodnutí.

„Můžeme se akorát rvát za lepší budoucnost,“ dodala.

„Pomocí těch kamenů.“

„Pomocí všeho, co máme,“ odpověděla. „A za každého, koho milujeme.“

Nepřestávala na něj upírat zkoumavý pohled. Znovu ho přepadl pocit, že se mu snaží proniknout do duše, jako kdyby něco skrýval a ona ho žádala, ať toho nechá.

„Jak by ses rozhodl,“ zeptala se nakonec, „pokud by to bylo na tobě?“

Stáli v ztichlém kostele a hleděli si do očí. Hawker už dávno ztratil víru ve většinu věcí: vlády, církve, sama sebe. Představa, že by takové rozhodnutí měl na svých bedrech, ho nelákala ani předtím a od té doby, co přišli do Svatého Ignáce, ho jen ještě víc dráždila.

„Ty jsi jediný, koho to nezasáhlo,“ připomněla mu.

„Pojďme se podívat, co zjistil McCarter,“ prohlásil.

„Před chvilkou jsem s ním mluvila. Nevypadal nijak zvlášť dobře, takže pochybuju, že se od něj něco dozvíme.“

To Hawkera moc nepotěšilo. Bez McCarterova překladu jim nezbude prakticky nic jiného než dohady.

„Tak co bys udělal, kdyby ses musel rozhodnout?“ tlačila na něj Danielle.

Hawker z těch kamenů neměl jen rozpolcené pocity; rozčilovaly ho. Byly jako nějaký nepopsaný list papíru, na kterém každý vidí právě to, co tam vidět chce.

„Já jsem se u většiny lidí setkal jen s brutalitou, sobeckostí a hamižnosti. Chceš po mně, abych měl důvěru v lidstvo?“ Pohledem zalétl ke krucifixu; znázornění zbitého a krvácejícího Krista. „Tohleto my děláme.“

Znovu se jí podíval do očí. „Radši doufej, že McCarter na něco přijde, protože pokud by použití těch kamenů mělo znamenat, že se něco stane tobě, jemu nebo Jurijovi…“ Zavrtěl hlavou. „Pak k čertu s nima. Roztřískám ten kámen na tisíc kousků. A jestli tenhle svět skončí v plamenech, tak ať.“

Vracela mu jeho pohled bez jediného mrknutí. Nepohnula se ani nepromluvila. Jen se na něj mlčky upřeně dívala. A Hawker nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně.

Rozhlédl se po kostele. Nepřipadal si tu o nic méně nepatřičně než tehdy v té jednoduché dřevěné budově v Africe. „Radši půjdu,“ řekl nakonec.

„Jdu s tebou,“ oznámila mu.

Naposledy se otočila k oltáři, pokřižovala se, a pak se obrátila a vyšla s Hawkerem hlavními dveřmi. Společně vykročili do chladné noci.

Na kratičký okamžik, když zrovna vycházeli ze dveří, měl Hawker pocit, že zaslechl vrčení malého letadla. Ale i když tím směrem nakláněl hlavu, nepodařilo se mu ten zvuk znovu zachytit. Vzápětí na ulici začali vyhrávat hudebníci a Danielle ho odváděla k místu, kde se tančilo.

Zhruba pět set kilometrů odtud, ve velicím centru v skladišti, Kchangovi muži zpracovávali příchozí data. Jednotky pěších hlídek s fotoaparáty napojenými na síť nasnímaly téměř dvě stě tisíc obličejů, z nichž však žádný nepatřil týmu NVI, zatímco bezpilotní letouny prohledávaly terén na základě vodítka, které směřovalo do hor. Zkoumaly džungli pomocí přístrojů na infračervené fotografie, magnetometrů a speciálních receptorů navržených tak, aby zachytily i nepatrnou stopu radioaktivního materiálu o hodnotách, jaké se používají ve zdravotnictví.

Zatím objevily několik turistických výprav, rozbitý vojenský cvičný letoun prožraný rzí a tři možná naleziště neodhalených ruin. Ale až dosud ani známku po jeho kořisti.

Jeden z navigátorů bezpilotních letounů obdržel poplašné upozornění. Seděl před dvěma obrovskými počítačovými obrazovkami, na nichž se zobrazovalo něco, co velice připomínalo kokpit moderního vojenského letadla. A vskutku to k němu nemělo daleko. Hodnoty na obrazovkách se telemetricky přenášely ze senzorů a přístrojů špionážního letounu. Jeho „pilot“, který seděl na zemi pět set kilometrů daleko v Campeche, letoun ovládal a právě s ním zamířil na samou hranici svého dosahu, když zaznamenal signál.

Signál velice rychle zeslábl, a tak se navigátor rozhodl riskovat ještě jeden přelet, než mašinku za milion dolarů obrátí k domovu. Tentokrát byl signál silnější.

Přepnul interkom do Kchangovy kanceláře. „Hlásím kontakt u letounu číslo pět. Opakuji, máme kontakt. Už zjišťuju jeho polohu.“ Zadal do počítače souřadnice a klikl enter.

Počítač je projel senzorovou analýzou a signál potvrdil.

„San Ignacio,“ řekl navigátor, když se podíval na mapu. „Ukrývají se v San Ignaciu.“

( 56 )

Arnold Moore zůstal v Yucca Mountain dlouho do noci a v programu, který mu sestavili jeho technici, projížděl simulace. Potvrzovaly Steckerovu teorii. Kameny a jejich energetické vlny úzce souvisely s oslabováním magnetického pole, ale ať Moore jakkoliv upravoval proměnné, čísla mu neseděla. Odpovídala pouze přibližně.

Použil hypotézy, které předložil NVI, a několikrát podle nich změnil vstupní hodnoty. Čísla vycházela příliš vysoká.

Vstupní hodnoty znovu upravil.

Tentokrát byla čísla příliš nízká.

Ze zoufalství zadal simulaci založenou na zpětné analýze. Vyjde z daných dat a dopracuje se zpátky k těm zpropadeným číslům.

Chvilku čekal. Pak obrazovka zablikala.

Neplatná operační konstanta.

Něco v té rovnici bránilo jejímu výpočtu, jako dělení nulou. Moore naťukal: Navrhované přenastavení konstant?

Počítač zpracoval řadu výpočtů a potom navrhl optimální řešení.

Konstanta s největší pravděpodobností úspěšného přenastavení: počet magnetických polí.

Moore překvapeně zíral na blikající kurzor. Počet magnetických polí. Co to má sakra znamenat?

Nasadil si na nos brýle na čtení a překlikl na stranu se vstupními hodnotami, kde projížděl všechna současná nastavení, až našel políčko s počtem magnetických polí. Momentálně mělo hodnotu 1.

Rozpačitě se rozhlédl kolem. Připadal si jako blázen. Copak by mohlo být víc magnetických polí? Software získali od výzkumníků severního pólu, kteří ho vyvinuli pro výpočet rychlosti a rozsahu předpokládaných změn. Mooreovi pracovníci program upravili tak, aby vyhodnotil působení kamenů.

Kamenů.

Je možné, že by představovaly další magnetické pole? Moore zamžoural přes brýle a změnil hodnotu na 2. Pak zadal nastavení tak, aby výsledek při veličině dva odpovídal předpokládané energii kamenů. Stisknutím klávesy enter spustil novou zpětnou analýzu.

Obrazovka zablikala. Neplatná operační konstanta.

„Zatracená práce,“ zaklel Moore.

Začal znovu od začátku a hodnotu změnil na 3. Počítač po něm žádal veličinu pro sílu třetího pole a na to Moore neznal odpověď. Napsal x a odklikl enter.

Počítač začal přemýšlet. Byl napojen na skupinu sálových procesorů přes špičkový systém zpracování dat, který vyvinula jedna z bývalých dceřiných společností NVI. Při vzájemném propojení dosahovaly výkonnosti superpočítače. Jenže vzhledem k tomu, že Moore zadal na místo jedné z proměnných x, úloha vyžadovala nesmírně složité výpočty. Zíral na netečný monitor a pomalu si začínal myslet, že systém odpálil.

Po několika minutách vzdychl a právě to chtěl vzdát, když se obrazovka rozsvítila. Objevila se na ní řada čísel vyjadřujících sílu pole, současnou polohu pólu a polohu, na které by měl být. Moore čísla zkontroloval. Seděla naprosto přesně.

Pokud se počítač nemýlil, neměli co do činění s jedním zemským magnetickým polem, ale se třemi.

( 57 )

Profesoru McCarterovi se znovu přitížilo. Mžoural při světle holých žárovek ve vinném sklípku kostela a nedokázal se soustředit.

Opřel si záda a zahleděl se do svých dosavadních poznámek k hieroglyfům, které měl už přeložené. To byla slova Padlého jaguára, posledního z bratrstva. Píšu je v jazyce, který už není.

Profesor soudil, že jde o autora svitku a jazykem, o němž se zmiňuje, má na mysli mayské hieroglyfy.

Přešel k další řádce poznámek. Viděl, jak je jeho písmo čím dál méně čitelné, a uvědomil si, že se mu třese ruka; ale takhle na tom musel být, už když to psal.

Bohové ve své moudrosti dali čtyři kameny prvním lidem, dřevěným lidem. Po velké bouři, kdy padal Černý déšť, k předávání tajemství zbylo pouze Bratrstvo.

McCarter si byl jistý, že je tím míněn mayský příběh stvoření, podle něhož se bohové pokoušeli stvořit lidi. Po několika neúspěšných pokusech použili jako materiál ke svým výtvorům dřevo a konečně uspěli; vytvořili bytosti, které se vzdáleně podobaly lidem, ale spíše lidem nemocným, s deformovaným tělem a vysušeným, popraskaným obličejem.

Někteří vědci se domnívají, že ve skutečnosti šlo o opice, které se nakonec usídlily ve stromech, ale McCarter tento názor vždycky odmítal, protože podle dostupných popisů dřevění lidé neměli srst ani ocas a nevykazovali ani patřičnou eleganci a obratnost. Naopak byli prý neohrabaní a slabí. Daleko spíš připomínali tělo nalezené v jeskyni pod amazonským chrámem. Tělo člověka z budoucnosti.

A pokud byl McCarterův úsudek správný, dřevěné lidi zabila bouře a následná potopa, zatímco skuteční lidé, kterým zřejmě dřevění lidé vládli, z Amazonie uprchli a zamířili na sever. Většina z nich, a v podstatě i legenda jako taková, zničení dřevěných bytostí oslavovala. Přesto se Bratrstvo, snad nějaká skupina kněží nebo akolytů, zachovalo jinak. Kameny, ke kterým měli přístup, s sebou vzali na svou pouť. Vlastně několik poutí. A uložili je tak, jak jim bylo řečeno.

Oběť srdce zůstává v Zuivě.

To byl brazilský kámen, který s Danielle našli před dvěma lety.

Oběť mysli byla odnesena daleko. Následovala slunce přes velké moře.

McCarter soudil, že jde o ruský kámen. Ten, který teprve začnou hledat.

Do Chrámu iniciace byla odnesena Oběť duše a ta poslední směřovala do hor. Tam jsem umístil hlavní kámen: Oběť těla leží pod Zrcadlem v Chrámu jaguára.

Bratrstvo, skuteční lidé ze současnosti, mělo svůj počátek už při vzniku svatyně v Brazílii. Dávalo to smysl; cestovatelé z budoucnosti byli očividně slabí a deformovaní, potřebovali pomoc a podporu. V žádném případě by takový úkol nemohli splnit sami. Museli do svého tajemství zasvětit některé z místních, a tak vzniklo Bratrstvo.

McCarter zíral do poznámek. Byl rád, že mu minulost konečně dává smysl, ale uvědomoval si, že nic z toho, co zjistil, mu neposkytuje klíč k tomu, co potřeboval vědět ze všeho nejvíc: co mají udělat teď.

Ačkoliv se mu motala hlava, pustil se do dalšího překládání.

Jak se nakláněl nad hieroglyfy, z čela mu ukápla kapka potu a dopadla na pergamen. Profesor pergamen vysál ručníkem, otřel si obličej a zaměřil se na další skupinu znaků.

Jeden pro Zemi, půdu. Druhý představoval uzdravování, a pak ještě jeden, o němž profesor usoudil, že představuje kameny.

Vyléčí kameny Zemi? A z čeho?

Znovu sklopil hlavu a soustředil se na symbol, který reprezentoval lidi nebo lidstvo či lidský druh. Další zastupoval přírodu, v podstatě zemi, a třetí znak představoval temnotu. Takové hieroglyfy viděl už dříve, v tom smyslu, že příroda zničí člověka, jako když vybuchne sopka nebo zemětřesení srovná vesnici se zemí, ale tady bylo pořadí obrácené.

Mohlo to znamenat to, co si myslel? Zdálo se, že valná většina proroctví přinejmenším při současném výkladu předpovídá, že se příroda vzbouří a zničí lidstvo, jenže tohle vypadalo jinak; na pergamenu, který měl před sebou, stálo, že člověk zničí přírodu. Že by nešlo o katastrofu přírodní, ale o uměle vyvolanou? Anebo se nechal ovlivnit svými liberálními předsudky? Vzpomněl si na debatu s jedním konzervativním přítelem, který mu vyčetl, že upřednostňuje stromy před lidmi. Nevěděl, nakolik si může být jistý, ale ty znaky tam každopádně byly.

Jak pořád upíral pohled na papír, najednou přestával vidět, oči ho pálily a slzely. Zamrkal a narovnal se. Bolelo ho celé tělo. Udělal si poznámky a obrátil pozornost k další řadě hieroglyfů. Připadaly mu povědomé, dokonce si byl jistý, že se s nimi už setkal, přesto nebyl schopen vytušit jejich smysl. Byl to zvláštní pocit, jako kdyby si nemohl vzpomenout na jméno někoho, koho dobře zná. Přejel po liniích prvního z nich prstem, doufal, že tím vyvolá nějaké představy, ale nic se mu nevybavilo. Roztřesenou rukou si znak překreslil, jenže v hlavě měl pořád prázdno.

Najednou dostal vztek. To, o co se tu snažil, bylo prakticky neproveditelné bez pořádné databáze nebo aspoň jeho starých sešitů či příručky známých znaků. A on tu nemá nic, o co by se mohl opřít, kromě své selhávající paměti.

Znovu se narovnal. Navzdory relativnímu teplu vinného sklepa se do něj dala zima. Dostal horečku, a jak se to často stává lidem, když jim prudce stoupne teplota, měl pocit, že mrzne.

Otřel si tvář ručníkem. Bylo mu na zvracení.

Přiložil si ruku k noze a dotkl se okrajů rány. Byla horká, už zase rozpálená infekcí, zduřelá a bolestivá na dotek.

Co to udělal?

V marné, zoufalé snaze slyšet znovu hlas své ženy přestal brát léky, které mu dávala Danielle. Kdysi k němu nemoc jeho ženu přivolala, nebo si to aspoň myslel; nemoc a ten kámen, vodič procházející časem. Ale když se mu ulevilo, její obličej se vytratil, její hlas už nepronikal do jeho mysli. Jako kdyby se probudil ze snu a jediné, po čem by toužil, by bylo znovu usnout a vrátit se do přerušeného snění. A takhle to McCarter rozhodně nechtěl.

A tak přestal brát antibiotika, protože doufal, že ji znovu uvidí. Ale jediné, čeho tím dosáhl, byla vysoká horečka a zamlžená mysl, právě když všichni potřebovali, aby jasně uvažoval.

( 58 )

Otec Domingo způsobil na oslavách s Hawkerem a Danielle pozdvižení. Ženy z vesnice nedovedly pochopit, že by Danielle ve více než třiceti letech mohla být šťastná bez manžela. Nutily ji tancovat s několika místními muži, ale když potom zjistily, že přijela s Hawkerem, staraly se o to, aby spolu co nejvíc tancovali a pili oni dva.

Okolo půlnoci slavnostní ruch pomalu skomíral a Hawker se s Danielle ocitl o samotě v uličce před hostincem.

Opírali se o zeď a dívali se na sebe.

V Hawkerově mysli se svářilo okouzlení s obavami. Promítal si události posledních dnů a z nějakých záhadných důvodů se neustále vracel k Mooreovu příjezdu do Afriky.

„Dala bych peso za to, vědět, co se ti honí hlavou,“ poznamenala Danielle.

Chvilku váhal. „Jen jsem si vzpomněl na něco, co mi Moore řekl v Africe.“

„Povíš mi, co to bylo?“

„Hádám z palce bolavého,“ řekl nakonec, „tudy přijde něco zlého.“

„Bradbury?“

Zavrtěl hlavou. „Vlastně je to z Macbetha.“

„Shakespeare?“ Usmála se. „Překvapuješ mě.“

„Něco málo vím.“

„To očividně ano. Připadáš si jako Macbeth?“

„Tahle slova mu řekly čarodějnice potom, co zradil a zavraždil krále,“ odpověděl Hawker.

„Ty nejsi ani zrádce ani vrah,“ namítla Danielle. „A Arnold Moore si nic takového o tobě určitě nemyslí.“

Nejspíš měla pravdu. Moore ho přece najal, aby zachránil Danielle, kterou si v tomto světě cenil nade vše. „Našlo by se pár takových, co by na to měli jiný názor. Měl jsem ale na mysli něco jiného. Macbeth byl věrný voják, generál, který drtil královy nepřátele, dokud čarodějnice neprobudily jeho ego a ambice tím, že mu řekly, že se brzy stane králem. Otázkou je, jestli by se něčeho dopustil, kdyby prostě držely hubu.“

Pochopila, o co mu jde. „Máš na mysli ty kameny, nás, a pergamen otce Dominga. Obáváš se, že nasloucháme čarodějnicím?“

„Já nevěřím v žádnou předurčenost,“ odpověděl. „Ale je možné lidi zmanipulovat, aby udělali něco, co by jinak neudělali.“

Zhluboka se nadechla a podívala se mu do očí. „Osud a předurčenost nemusí být nic špatného. Kde bych teď byla, kdybys mi nevstoupil do života?“

Zkoumavě si ji prohlížel. V jeho životě bylo tolik temnoty, ale ona kupodivu připomínala světlo. Obličej jí zalévala mihotavá záře ohně a na její kůži vrhala tajuplné stíny. Do očí jí spadl pramínek tmavých vlasů.

Hawker se natáhl, aby jí ho zastrčil za ucho. Ruku nesundal a ona ho nepožádala, ať to udělá. A tak jí prsty přejel k obličeji a jemně pohladil po tváři. Otočila se za jeho rukou a pak vzhlédla, právě když se k ní naklonil a políbil ji. Polibek mu vrátila, pevně se k němu přisála svými rty. Na jejím jazyce cítil chuť vína.

Po vášnivém políbení se odtáhli a na okamžik se zahleděli jeden druhému do očí. Prohrábl jí prsty vlasy a pak rukou sklouzl na krk a sevřel jí hlavu v zátylku. Zavřela oči a přitáhla se k němu.

Vzápětí seděli obkročmo na kamenné lavičce bez opěradla, čelem k sobě, ukryti ve výklenku tiché uličky. Znovu ho políbila, a když se svou tváří otřela o jeho obličej, dotek její jemné pokožky, vůně jejích vlasů i aroma noci působily opojně.

Uchvacovalo ho, že se jí může dotýkat. Přitom to nebylo něco, na co by čekal; měl spousty žen na nejrůznějších místech. Poskytovaly mu útěchu během těžkých nocí, možnost zapomenout na to, že život občas přináší peklo. Ale tentokrát to bylo jiné, měl pocit, jako by znovu dýchal poté, co se topil, jako kdyby dostal příležitost opět najít něco, pro co stojí za to žít.

Přitáhl si ji blíž, prsty sledoval hladkou křivku jejího krku a klouzal jimi po jejích zádech až k hornímu knoflíku šatů. Rozepnul ho.

Přejela mu prstem po hrudi, naklonila se a políbila ho. On ji přitom hladil po krku, rameni a hladké kůži zad. A pak se najednou zarazil.

Odtáhl se.

„Co se stalo?“ zeptala se a podívala se na něj. Vlasy měla rozcuchané, oči malátně přivřené.

Sáhl jí rukou na záda, těsně nad zapínání podprsenky. Tentokrát byl ale jeho dotek jiný, věcný a pátravý.

Vypadala pobaveně. „Nějaké potíže tam vzadu, námořníku?“

„Podstoupila jsi v poslední době nějakou operaci?“

„Ne,“ odpověděla trochu podrážděně. „Proč?“

„Protože máš čerstvou jizvu, mezi lopatkou a páteří. A pod kůží jsem tam nahmatal něco tvrdého.“

Pár minut nato byli v hostinském pokoji. Danielle si stáhla vršek bavlněných šatů z ramen a předklonila se pod lampou. Náhle si vzpomněla na bolest v zádech, když znovu nabyla vědomí v Hongkongu. Vybavila si jasně osvětlenou místnost, o které se domnívala, že slouží k výslechům.

Mohl to být ve skutečnosti operační sál? Bylo by možné, že jí voperovali nějaký implantát?

„Co je to?“ zeptala se Hawkera.

„Řekl bych, že nějaké sledovací zařízení,“ odpověděl. „Nejspíš s krátkým dosahem, ale dá se zachytit vzdálenými senzory, jako je třeba LoJack.“

Najednou jí to všechno dávalo smysl. Tak proto jí vrátili boty, proto ji nechali uniknout. Věděli, co hledá, a uvědomili si, že to najde rychleji než oni. Kchang potřeboval, aby byla volná. Nejspíš dokonce chtěl, aby měla s sebou Jurije, kvůli jeho schopnostem.

„Tak takhle nás našli na moři,“ poznamenala.

„Asi ano,“ odpověděl.

„A před chvilkou jsi měl pocit, že jsi zaslechl letadlo,“ dodala.

„Mohlo to být cokoliv.“

„Ale dobře víš, že nebylo.“

Stála tam a přidržovala si předek šatů na hrudi, aby jí nespadl.

Otočila se a pokoušela se zahlédnout jizvu v zrcadle, ale byla na takovém místě, že téměř nebylo možné se jí dotknout, natožpak ji pořádně vidět. Což bylo také záměrem, pomyslela si. Aby vůbec netušila, že ji tam má.

„Jak je to hluboko?“ zeptala se, protože ji napadlo, že by se cítila daleko hůř, kdyby jí nařízli sval.

Ucítila, jak prsty ohmatává okraje. „Hned pod kůží.“

„Podkožní,“ konstatovala; to věci hodně usnadňovalo.

„Co po mně chceš?“

Otočila se a vážně na něj pohlédla. „Chci, abys našel nějaký nůž a tu zatracenou věc ze mě dostal.“

„Zbláznila ses? Připadá ti tohle jako sterilní prostředí?“

„O to se můžeme postarat,“ odpověděla, protože věděla, že mají po ruce silná antibiotika.

„No dobrá,“ řekl, „ale nejsem žádný chirurg a celé tři hodiny jsem pil.“

Upřela na něj pohled. „Nežádám tě, abys mi odstranil žlučník. Je to jenom trochu větší tříska. Prostě nařízneš kůži a vytáhneš to.“

Nezdálo se, že by to Hawkera uklidnilo, ale zřejmě si uvědomoval, že jim nic jiného nezbývá. „Tak jo,“ prohlásil. „Lehni si.“

Svlékla si vypůjčené šaty, na postel natáhla jeden ručník a druhý si ovinula kolem pasu. Hawker zatím došel pro jodovou tinkturu a Daniellinu lékárničku.

Vytáhl zithromax, který dávala McCarterovi, a podal jí dvě pilulky. Zapila je pořádnou dávkou vody.

„Bude to bolet,“ varoval ji.

Málem se rozesmála. „Ne tak, jak to bude bolet tebe, jestli si nepospíšíš a nepostaráš se o to.“

Dívala se, jak ze soupravy vytahuje skalpel. Několikrát ho sterilizoval tinkturou a pak ho opatrně odložil, aby se ostří ničeho nedotýkalo.

Rukama objala polštář a zavřela oči, přičemž se snažila myslet na něco jiného než na řez, který ji čekal. Na holé kůži cítila Hawkerovy ruce. Byly teplé a silné a připadaly jí na zádech těžké. Nohou se pevně opíral o její stehno a pocit jeho těla nad jejím ji dráždivé rozptyloval.

Najednou se jejích zad dotkl chlad; kostka ledu, která jí měla otupit kůži. Pořádně se nadechla a zadržela dech. Po lopatce jí steklo několik kapiček vody. Jedna putovala dál po jejím těle, dolů k bokům, přilnula jí ke kůži, až se dostala na břicho.

Z chladu jí naskočila husí kůže a Danielle si uvědomila, že pořád zadržuje dech. Dostala chuť mu říct, ať s tím počká. Otočit se, přitáhnout si ho k sobě a ještě před tím vším se s ním pomilovat. Jenže už neměli čas si užívat života.

„Můžeš,“ řekla.

Ucítila, jak jí rameno pevně tiskne jeho ruka, aby ho znehybněla, a pak jí ostří skalpelu do kůže vykrojilo mělký zářez. Napjala se a potlačila touhu vykřiknout bolestí.

( 59 )

Když měla Danielle zase na sobě svoje šaty, rameno zavázané, ačkoliv jí stále krvácelo, vydala se s Hawkerem do kostela. S sebou nesla batoh s kamenem. Hawker vzal lékárničku s McCarterovými antibiotiky.

Zatímco kráčeli, pokoušela se zbavit vln emocí, které se jí zmocňovaly, potlačit vzrušení, jaké pociťovala, když ji Hawker držel a líbal. Potřebovala teď jasnou hlavu, musela se zase chovat jako profesionálka.

Ukázalo se, že maličký předmět, který měla schovaný pod kůží, byl radioaktivní brok, izotop, který se dal vhodným vybavením vystopovat ze značné vzdálenosti. Bylo logické, že nešlo o vysílač. Jestliže byl Kchang s kameny obeznámen, musel si uvědomit, že mikrovysílač by v jejich přítomnosti brzy přestal fungovat, a tak zvolil jednodušší řešení. Danielle soudila a doufala, že to byl izotop s nízkou aktivitou, s krátkým poločasem rozpadu, takže jí nemohl způsobit vážnou újmu, ale nemohla si tím být jistá.

Zabalila brok do kusu látky a vložila ho do olověné schrány, která ukrývala kámen. Pak spolu s Hawkerem pospíchala za McCarterem. Rozhodli se, že vyrazí okamžitě. Aby od vesnice odlákali Kchangovy vojáky a cestou se někde zbavili broku, čímž by Kchanga, jak doufali, ještě víc zmátli.

Vešli do kostela a pokračovali rovnou dolů do vinného sklepa.

Když sestupovali po schodech, zavolala na McCartera. „Profesore?“

Uslyšela ránu a zbývající schody seběhla. McCarter ležel v protějším koutě, vedle něj převržený stůl. Doběhli k němu.

„Profesore,“ opakovala a pomáhala mu na nohy.

Byl zmáčený potem.

„Hoří,“ řekla Danielle Hawkerovi.

„Co je vám?“ zeptala se McCartera.

„Nemohl jsem…“ mumlal, „nemůžu…“

Přitiskla mu dlaň na čelo. Měl určitě přes osmatřicet stupňů. Sáhl si do kapsy a vytáhl z ní pět denních dávek antibiotik, která měl brát.

„Omlouvám se,“ řekl. „Chtěl jsem ji zase vidět. Domníval jsem se, že mi ji ten kámen může vrátit. Že bude zase skutečná.“

„Musíme vás dostat nahoru,“ prohlásila Danielle a spolu s Hawkerem mu pomohli vstát.

Hawker ho podpíral za jednu paži, Danielle za druhou a pomalu se pohybovali. „Pokoušel jsem se na to přijít, ale nejde to,“ pokračoval McCarter. „Nemyslí mi to.“

„Co jste zjistil?“ zeptal se ho Hawker.

„Že ty kameny léčí zemi.“

„Zemi?“

„Půdu,“ vysoukal ze sebe. „Krajinu.“

„A co Černé slunce?“ zeptala se ho Danielle. „Co udělá slunce?“

„Slunce ne,“ namítl. „Země.“

„Jak to myslíte?“

„Od země zčerná slunce.“

Danielle vrhla pohled na Hawkera a ten pokrčil rameny.

„Přijde to…“ McCarterovi se podlomily nohy, byl téměř v bezvědomí, „… odtud zdola.“

Opíral se o ně celou vahou, devadesátikilová hadrová panna. Jeho stav očividně hraničil s deliriem.

Podařilo se jim ho vyvléct nahoru po schodech a táhli ho do kostela.

„Omlouvám se,“ opakoval. „Chtěl jsem ji zase vidět.“

„Uvidíte.“

Ta slova vyšla z Hawkerových úst a Danielle překvapila stejně, jako ji na něm překvapovalo tolik jiných věcí. Nevěděla, jestli to říká jen tak, aby McCartera uklidnil, nebo jestli tomu sám věří, ale z toho, jak je vyslovil, s jakým přesvědčením, se zdálo, že to druhé.

„Musí ven,“ řekla. „Studený vzduch mu snad trochu sníží teplotu.“

Napůl ho odtáhli, napůl vynesli a položili ho na schod před kostelem. Vypadal hrozně.

„Můžeš mu nějak pomoct?“ zeptal se Hawker.

„Můžu do něj dostat nějaká antibiotika. Můžu mu improvizovanou nitrožilní aplikací vpravit do těla tekutiny a můžu zase znova vyčistit tu zatracenou ránu,“ řekla s pohledem upřeným na McCartera. Pak vzhlédla k Hawkerovi. „Ale nemůžu ho tady nechat samotného.“

„A co ten kámen, co tvoje poslání?“

„Vydala jsem se sem kvůli příteli. Včera večer mi tohle došlo. Ať jsou tu jakékoliv další důvody, ať mě ten kámen programuje k čemukoliv, vrátila jsem se pro McCartera. A teď ho tady nenechám.“

Oba věděli, co to znamená. Hawker se bude muset do Chrámu jaguára vydat sám.

( 60 )

Zatímco se Danielle věnovala McCarterovi, Hawker se vydal najít otce Dominga. Vklouzl do jeho pokoje a rozsvítil baterku.

„Odpusťte mi, otče, zhřešil jsem.“

Otec Domingo zamžoural do ostrého světla a zaclonil paprsek baterky rukou. „Co jsi učinil, synu?“

„Probudil jsem kněze uprostřed noci potom, co uspořádal pořádnou oslavu.“

Hawker sklopil světlo.

„To je vše?“ zeptal se otec Domingo.

„Není,“ odpověděl Hawker. „Ale na víc nemáme čas.“

Otec Domingo se ztěžka, namáhavě posadil, jako medvěd, který se probírá ze zimního spánku. „Odcházíte,“ poznamenal, když si všiml, jak je Hawker oblečený.

Hawker přikývl. „Povězte mi, kam mám jít.“

„Z čeho soudíte, že to vím?“

„Ptal jste se nás, jestli s tím kamenem hodláme něco udělat, ne co snad uděláme nebo kde to bude,“ odpověděl Hawker. „Tak jsem usoudil, že už o tom víte.“

„Jste si jistý, že tam chcete jít?“

Hawker znovu pokýval hlavou.

„Chcete, nebo jste přesvědčen, že musíte?“ zeptal se otec Domingo.

„Jsou o tom přesvědčení jiní. A právě teď mi tohle úplně stačí.“

„Pak se musíte vydat zpátky k tomu jezeru, u kterého jsme vás našli,“ řekl mu otec Domingo.

„Obejdete ho a obejdete i úzké, dlouhé jezero za ním. Dostanete se k řadě kopců. Mezi třetím a čtvrtým vrcholem uvidíte prohlubeň, tak trochu jako cenotes, závrty v nížinách. V tuto roční dobu bývá zatopená vodou, s malým ostrůvkem uprostřed, o nic větším než tahle místnost.“

„To je ten chrám?“ zeptal se Hawker.

„Ostrov je chrám, závrt je Zrcadlo.“

„Proč ho nazýváte Zrcadlem?“

„Voda je jako sklo. A jako každé zrcadlo nám ukazuje, kdo jsme.“

Hawker se snažil všechno vstřebat. „A kde je ten kámen? Ostatní byly ukryté.“

„Musíte se dostat na ostrov. Chrám jaguára je prostě místo. Zblízka uvidíte něco, co vypadá jako obyčejná studna. Funguje ale na jiném principu, místo abyste spustil vědro a vytáhl ho ven, je tam soustava protizávaží. Stačí uvolnit páku. Závaží klesne, kamenná zástěna se rozestoupí a kámen to vynese nahoru.“

„Vy jste tam byl,“ soudil Hawker.

„Viděl jsem ho a dotkl jsem se ho.“

„Poslední z Bratrstva,“ poznamenal Hawker obdivně.

Otci Domingovi se zaleskly oči. „Rád bych doufal, že nikoliv,“ řekl s pohledem upřeným na Hawkera.

Hawker netušil, jak si to má vyložit. Ale věděl jedno, že se musí dostat co nejrychleji ze San Ignacia, odlákat pronásledovatele jedním směrem a pak se sám vydat druhým. „Děkuju, že jste nám věřil.“

Kněz vstal a napil se vody ze sklenice. „Mayští lidé, které znám, by vám řekli, že tento den neznamená konec světa, ale přerod. Možná že stejně jako mnohé jiné přerody bude i tenhle bolestivý. Třeba dokonce ničivý. Ale oni věří, že povede k novému počátku.“

„A co si o tom myslíte vy?“ zeptal se ho Hawker.

Otec Domingo pohlédl na Bibli položenou na nočním stolku. „Když byl Pán na zemi, řekl nám, že všecko stvoří nové. Učinil tak svou smrtí a zmrtvýchvstáním a tím, že nám dodal víru, že jsme toho rovněž schopni. Bylo to bolestné, ničivé, ale vedlo to k novému úsvitu. Tak proč bych si neměl myslet, že tohle je další z jeho skutků?“

Hawker se zvedl k odchodu. „Já jen nechápu, proč tyhle věci nenavrhli tak, aby to, co mají dělat, vykonaly automaticky.“

„Neříkal jste, že to jsou stroje, které sem byly poslány, aby nás zachránily?“ připomněl mu otec Domingo jejich dřívější rozhovor.

„Někteří lidé si to myslí,“ potvrdil Hawker.

Kněz se usmál. „Synu, dokonce i Bůh vyžaduje stvrzující akty víry. Samotné stroje nás nespasí. I my musíme hrát svou roli. Zdá se, že tahle role je vaše.“

Hawker si nebyl jistý, jestli má tu víru, kterou do něj všichni vkládají, ale neměl čas si s něčím takovým dělat starosti. „Musím jít,“ prohlásil.

„Budu se modlit za vaše bezpečí,“ řekl mu otec Domingo. „Vaya con Dios.“

Okamžik nato už Hawker odcházel z vesnice, kámen a brok bezpečně uložené v batohu.

V malém domku na kraji vesnice se do tmy probudil Jurij. Něco zaslechl, jakoby nějaký výkřik. Ale kolem bylo ticho, žádné světlo ani hluk. Ostatní děti spaly, některé hlasitě oddechovaly, ale nikdo se nehýbal.

Přesto Jurij pohyb cítil.

Posadil se a rozhlédl. Teď si tím byl zcela jistý, znovu to zaslechl. Cítil to.

Potichu přešel přes pokoj a vykoukl z okna. Byla tam naprostá tma, přesto viděl barvy. Tam venku, na kopcích hned za vesnicí; siréna se pohybovala.

Posbíral si oblečení, obul si boty a vyklouzl ze dveří.

( 61 )

Na přistávací ploše pro vrtulníky v Campeche se ozbrojení muži skládali do břicha létajícího jeřábu, usazovali se a ukládali své zbraně. Bylo jich celkem dvacet a následoval je jejich velitel, který klidně kráčel po rampě, většinu těla zabalenou do něčeho, co vypadalo jako kevlarové brnění.

Kchang nastoupil do helikoptéry a na své muže upřel pohled, kterým jim pronikal do duše. Neměli žádný strach z toho, co je čekalo, přesto se na něj dívali s určitými obavami. Stal se z něj člověk uzavřený ve stroji a oni nevěděli, co si o tom mají myslet.

Obrátil se ke kokpitu; konečně si začínal zvykat na rychlost, s jakou hydraulické poháněcí zařízení reagovalo na elektrické výboje jeho nervů. Zpočátku mu to připadalo příliš rychlé, jako kdyby ho postrkovala nějaká vůle, která nebyla jeho vlastní. Ale teď, když si na to zvykl, si to začal vychutnávat.

Ten oblek mu dodával sílu medvěda a hbitost kočky. Už se rozhodl, že až se vyléčí, bude pokračovat v jeho vývoji a podle libosti ho bude používat. Měl celou dobu pravdu, stroje ho zachrání.

„Najdeme toho kluka a ostatní kameny,“ řekl svým mužům. „A sebereme je bez milosti. A až se vrátíme, na každého z vás bude čekat celé jmění.“

Muži propukli v jásot, bezděčný, neplánovaný, jako vojáci dávných dynastií. Potřebovali, aby se jim vrátil velitel, a teď když byl Kchang zpátky, věděl, že s ním budou až do konce.

Dal znamení pilotovi a motory začaly vrčet.

( 62 )

Celou noc Danielle dělala, co mohla, aby stabilizovala McCartera; hadičky na nitrožilní aplikaci zavěsila ze stojanu lampy, čistila a převazovala jeho ránu a dávkovala mu antibiotika. Krátce po Hawkerově odchodu jí přišel pomoct otec Domingo a někdy kolem rozbřesku horečka ustoupila. McCarter ještě nebyl z nejhoršího venku, ale Danielle doufala, že přežije a zotaví se.

Zlepšení jeho stavu jí přineslo úlevu, a tak si na chvilku zdřímla a probudily ji až kostelní zvony naproti přes ulici. Byla neděle? Neměla vůbec ponětí.

Zkontrolovala svého pacienta. Vypadal dobře, natažený na podlaze malého hostince, teď už při vědomí.

„Jste vzhůru,“ poznamenala.

S námahou ze sebe vypravoval slova. „Kdo by taky mohl spát při takovém vyzvánění?“

Na tom něco bylo. Zvony kostela zněly dost naléhavě.

Naléhavě.

Danielle vyskočila na nohy, protože si najednou uvědomila, že může jít o varování. Popadla pistoli a vyběhla ven.

Čekal tam pár ozbrojených mužů, se zbraněmi namířenými na ni. Dva další drželi několik místních jako rukojmí a stranou postával starší muž, který vypadal jako jejich velitel.

„Položte to,“ řekl jí velitel se špinavým obličejem.

Když k ní přistoupil, upustila pistoli.

„Jsem Ivan Saravič,“ oznámil jí. „A vy máte něco, co mi patří.“

Třicet kilometrů odsud Hawker hledal cestu ke čtvrtému hřebenu. Šel po zbytek noci a každou hodinu deset minut odpočíval. Když zahlédl menší kaňon, nepatrně odbočil z cesty a zahodil do něj radioaktivní brok. Při troše štěstí Kchangovi muži vysledují brok do kaňonu a začnou s pátráním tam. S tolika výklenky a jeskyněmi, které v něm Hawker viděl, snad nějakou dobu potrvá, než přijdou na to, že byli podvedeni.

Odtud urazil dalších osm kilometrů, ačkoliv ho znatelně zpomalovala únava. Klopýtal dál, poškrábaný a pořezaný od šípků a trní, zmáčený potem a špinavý. Vyčerpaně se plahočil kupředu, nemyslel na nic a díval se jen na zem před sebou.

V takovém stavu otupělosti přeslechl hlas nebezpečí, dokud nebyl tak hlasitý, že se nedal ignorovat. Nějaké bzučení ve vzduchu, které neznělo jako letadlo nebo helikoptéra, ale spíš jako létající sekačka.

Obrátil se a zalehl, načež se rozhlížel kolem a propátrával úseky oblohy. Asi kilometr a půl za sebou spatřil malý předmět, který mířil přímo k němu. Poznal, o co jde; byl to dálkově ovládaný špionážní letoun. Znamenalo to, že ho Kchang objevil.

Dal se na útěk směrem od bzučení letounu. Nenamáhal se s plížením nebo schováváním ve křoví; letoun ho viděl. Jeho jedinou nadějí bylo najít nějaký skutečný úkryt. Zdálo se, že hřeben před ním by mu ho mohl poskytnout.

Zatímco se proplétal roštím, letoun proletěl nad ním a minul ho tak těsně, že ho málem srazil.

Vrhl pohled na pahýlovitá křídla a ulevilo se mu, že nevidí žádné zbraně. Vzápětí za sebou uslyšel zvuk druhého letounu, následovaný pronikavým svistem neřízené střely.

Padl k zemi. Raketa prosvištěla kolem a explodovala třicet metrů před ním. Pocítil otřes nárazu a vlnu horka, ale byl dost daleko na to, aby byl v bezpečí.

Zatímco ho druhý letoun míjel a začínal se otáčet, Hawker uháněl k hřebenu a šplhal do skal. Našel si úkryt blízko vrcholu, ve věnci balvanů.

Prozatím v bezpečí se ohlédl po letounech. Vznesly se výš, líně nad ním kroužily v kruzích jako mechanická káňata. Mohlo to znamenat jediné: měly udržet kořist na místě. Skuteční lovci byli teprve na cestě.

Danielle byla pod namířenou zbraní přinucena vrátit se do hostince. Muž, který se představil jako Saravič, šel za ní. Zavedli dovnitř i otce Dominga a několik vesničanů. Danielle mezi nimi poznala Marii, ženu, která se starala o Jurije a půjčila jí šaty. Přikázali jim kleknout si.

„Nechte je být,“ prosila je Danielle, „nemají se mnou nic společného.“

Ivan si zvedl ke rtům láhev vodky. „Klamete sama sebe, mladá dámo. Jsou tady právě kvůli vám. Schovávají toho kluka, stejně jako jste to dělala vy.“

Danielle pohlédla na Ivanovy muže; byli mladí, s tvrdými rysy, podobní mužům, kteří se objevili v hotelu. Určitě budou chtít pomstít své přátele. Vyčetla jim to z tváře.

A Ivan… Ivan měl v očích pohled, který naznačoval, že tohle dělal už dřív a dělá to hodně dlouho.

Poprvé po mnoha letech Danielle pocítila strach, jaký nedokázala ovládnout.

Přikázali jí, aby si klekla k otci Domingovi.

„Kde je ten kluk?“ zeptal se Ivan.

Nechtěla zradit Jurije, ačkoliv si byla jistá, že když to neudělá, Rusové všechny pozabíjejí.

„Já nevím,“ řekla.

„Lžeš!“ zařval a rozzuřeně ji praštil ze strany do hlavy pistolí Makarov.

Spadla a on namířil a vystřelil. Místností otřáslo třesknutí náboje. Všichni nadskočili a z otvoru v podlaze jen pár centimetrů od Daniellina obličeje se zvedl prach.

Obezřetně se vrátila do pozice vkleče, ruce zdvihla po stranách hlavy. Saravič ustoupil a znovu si pořádně lokl z láhve, jako člověk, který se chystá k něčemu, do čeho se mu nechce, ale nemůže se tomu vyhnout.

„Už jsme prohledali kostel a dům téhle ženské a všechny domy v téhle ulici. A přesto jsme toho kluka nenašli.“

„Ztratil se,“ řekla Maria. „Netušíme, kde je. Musel utéct.“

Saravič ji obešel k ležícímu McCarterovi. Prstem zavadil o kapačku.

„Ty nevypadáš moc dobře,“ prohlásil. „Možná bych tě měl zbavit trápení.“

„Já se vás nebojím,“ odpověděl mu McCarter.

Danielle zadržela dech, protože si byla dobře vědoma toho, že nevhodná odpověď Saraviče může rozzuřit. Trochu se uklidnila, když slyšela, že se jeho kroky od profesora vzdalují.

Předstoupil před zajatce, prohlížel si je a vrtěl nad nimi prstem.

„Všichni jste říkali to samé,“ pravil, jako kdyby to schvaloval. „Ale dobře upředená lež se nerovná pravdě.“

Danielle běžel mozek na plné obrátky, zoufale přemýšlela, jak by mohli uniknout. Zdálo se to nemožné; u vchodu stáli čtyři mladší muži, se zbraněmi namířenými na podlahu, nicméně byli v pohotovosti a pozorovali ji i ostatní vězně. Ivan nepřestával přecházet místností a Danielle vycítila, že mu dochází trpělivost.

Ztěžka a pomalu dupal po prknech podlahy.

Přidřepl si před ní. „Dobře víš, jak tohle skončí. Zabiju je všechny a tebe jako poslední. Můžeš je ušetřit. Řekni mi, kde je ten kluk.“

Sklopila zrak na podlahu, vyhýbala se mu pohledem a doufala, že tak zamaskuje skutečnost, že ji přemohly city.

Jenže v téhle pozici jí slzy stékaly z obličeje. Viděla, jak kapky dopadají na prostou dřevěnou podlahu a rozstřikují se na ní.

Pevně zavřela oči. A když je zase otevřela, nebyly v nich už žádné slzy. Vrátila se jí bojovnost.

Střetla se s jeho pohledem.

„Já vím, kdo jste, Ivane Saraviči,“ řekla mu. „A vědí to i lidé, pro které pracuju. My se o sebe staráme. Člověk vaší doby by měl vědět, co to znamená.“

„Člověk mé doby,“ zasmál se. „Ano, kdysi jsme byli profesionálové. Teď jsme jen supové, vyžírající zbytky.“

„Jestliže mi ublížíte,“ varovala ho, „nebo komukoliv z těchto žen a mužů, mi lidé vás dostanou. To dobře víte. Takže mě zastřelte, pokud chcete, ale rovnou si vykopejte svůj vlastní hrob.“

Danielle měla pocit, že v jeho větrem ošlehaném obličeji zahlédla náznak obav, jenže pak se mu z nitra vydral odporný smích. Znovu se napil a láhev jí nabídl, ale ona odmítla.

„Já už ho mám vykopaný dávno,“ zašeptal.

Na zlomek sekundy vypadal smutně, kajícně. A v tu chvíli ho poznala, ten kulatý obličej, plochý hřbet nosu a ostré oči, kterým zjevně nic neuniklo.

„Já vás znám,“ řekla.

Vstal a pomalu zdvihl makarov, jako kdyby byl pro opilého muže příliš těžký.

„Znala jste mého bratra,“ opravil ji. „Muže, který unesl Jurije.“

„Pokoušel se ho zachránit,“ namítla Danielle.

„To ano,“ připustil Saravič, i když to pro něj bylo zřejmě nepříjemné. „Ale selhal.“

Obrátil se a namířil zbraň na hlavu otce Dominga.

„Nedělejte to,“ prosila ho Danielle.

„Obávám se, že je na čase,“ řekl.

„Pán Bůh vám odpusť,“ pronesl otec Domingo.

„V to můžeme jenom doufat,“ odpověděl Ivan. Otočil zbraň doprava a rychle za sebou dvakrát vystřelil. Dva z Rusů padli. Vzápětí se obrátil vlevo a zapraskaly tři další střely.

Prásk, prásk, prásk.

Zbylí Rusové se skáceli jako třísky, jen jeden se svíjel a kroutil, dokud ho Saravič nedorazil ránou do hlavy.

Otec Domingo a ostatní zajatci se vrhli opačným směrem. Maria se vyškrábala ze dveří. Danielle se přitiskla ke zdi a znehybněla vedle McCartera, když na ni Saravič namířil pistoli.

„To nechápu,“ řekla.

„Je to v podstatě prosté,“ odpověděl. „Ještě se mi nechce umřít.“

„To mně taky ne.“

„A neumřete,“ prohlásil a sklopil zbraň. „Aspoň ne mojí rukou. Ale tihle muži by nás pohřbili všechny do jednoho.“

Než se stačila zeptat na něco dalšího, obrátil se k otci Domingovi. „Máte Jurije?“

„Přísahám, že netuším, kde je,“ odpověděl mu kněz.

„Kvůli němu doufám, že lžete,“ prohlásil Ivan. „Doufám, že jste ho dobře ukryli a jenom mi nechcete věřit. Ale nedělejte si starosti, nemám v úmyslu vrátit ho do Ruska.“

Otec Domingo zavrtěl hlavou. „My opravdu nevíme, kde je.“

„Hmm…“ zavrčel Ivan. „Pak ho teda musíte jít hledat. A pokud ho najdete, nebo pokud se vrátí, až odjedeme, prosím vás, dohlédněte na něj. Řeknu lidem, kteří mě poslali, že zemřel.“

Danielle studovala Ivanův obličej. Zdál se být zbrázděný lítostí.

„Stejně tomu nerozumím,“ poznamenala.

„Celou dobu jsem si myslel, že mě můj bratr zostudil. Že zneuctil naše jména. A přitom to já jsem zostudil jeho a vše, o co se pokoušel.“

„A co teď?“ zeptala se Danielle.

„Teď?“ opakoval po ní. „Teď armáda mužů a strojů pospíchá za vaším chrabrým přítelem, tím, kterému říkáte Hawker. A ačkoliv působí velice důvtipně, zanedlouho se ocitne v bitvě, kterou nemá šanci vyhrát.“

Ivan jí nabídl ruku. „Jestliže mu nepomůžem.“

„Je odsud daleko,“ namítla Danielle.

„Já vím,“ odpověděl Saravič, „a soudruh Kchang má s sebou helikoptéry. Ale dejte na mě, tomu, co jsem si přivezl já, se to nevyrovná.“

Danielle se ještě motala hlava z toho náhlého obratu, ale představa, že Kchang zabije Hawkera, byla něčím, na co si netroufala ani pomyslet. Napřáhla ruku, chopila se Ivanovy dlaně a vysoukala se na nohy.

„Tak mu pojďme pomoct.“

( 63 )

Ve tmě tunelu Yucca Mountain vyskočil Arnold Moore z vojenského terénního vozidla ještě dřív, než řidič stačil zastavit. Rozběhl se k mobilní laboratoři a vpadl dovnitř.

Nathanial Ahiga, Byron Stecker a ostatní členové dvou vědeckých týmů vzhlédli. Zbývala jim pouhá půlhodina, a tak probírali postup zničení kamene.

„Kde jsi sakra byl, Arnolde?“ obořil se na něj prezident přes reproduktor ploché obrazovky.

„Omlouvám se, pracoval jsem na úplně nové teorii,“ odpověděl.

„Ale prosím tě,“ zavrčel ředitel CIA.

„Drž hubu, Steckere,“ okřikl ho Moore a obrátil se zpátky k prezidentovi.

„Arnolde, na něco takového je už trochu pozdě,“ namítl Henderson.

„Jenom mě vyslechněte,“ naléhal Moore. „A pak udělejte, co uznáte za vhodné. Třeba mě pro mě za mě zastřelte. Žádám vás jen o dvě minuty vaší pozornosti.“

Aniž se nadechl a aby prezidentovi neposkytl čas žádost odmítnout, Moore pokračoval. „Steckerovy údaje byly správné, ale čísla neseděla tak přesně, jak vám tvrdil. Upravili je, aby odpovídala grafu, jenže z důvodů, které by se složitě vysvětlovaly, když ta čísla extrapolujete jakýmkoliv směrem, graf neodpovídá skutečnosti.“

„Steckere?“

„Tomu se říká zaokrouhlování, pane prezidente. Jinak nevím, o čem to mluví.“

Prezident se zdál být ochotný Moorea vyslechnout, ale nervózně pohlédl na hodiny. „Mluv rychle, Arnolde.“

Moore se zhluboka nadechl. Motala se mu hlava a potil se. Rozhlédl se kolem. Stecker obrátil oči v sloup, členové Mooreova vlastního týmu klopili zrak k podlaze a Ahiga smutně zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. V místnosti neměl jediného spojence. Ale bylo mu to jedno.

„Pane prezidente, podle klasické geologie je zemské jádro obrovská, točící se koule tekutého kovu, převážně niklu a železa. Protože jsou tyto prvky vodivé, točivý pohyb vytváří magnetické pole, které nás chrání.“

Byl to dosud nejkratší Mooreův úvod.

„Potíž je v tom, že to nikdo neví jistě, nikdo se neprokopal dost hluboko na to, aby si to ověřil. A nikdo k této teorii nepřidal vysvětlení, proč se zemské pole převrací ve zdánlivě nahodilých intervalech, jednou po milionech let, jindy po padesáti tisíci.“ Moore si prohrábl vlasy ve snaze zkrotit nepoddajnou hřívu a vypadat o něco méně šíleně.

„Je to proto,“ začal vysvětlovat, „že se nejedná o jediné magnetické pole, totiž v součtu ano, ale ve skutečnosti je tvořené třemi oddělenými vrstvami, které se navzájem ovlivňují.“

„Ale no tak,“ zamumlal Stecker.

Moore ho ignoroval. „Něco podobného můžeme pozorovat na Slunci. Ačkoliv má milionkrát větší hmotnost než Země a jeho magnetické pole je milionkrát silnější, převrací se každých jedenáct let. A neprobíhá to jednoduše. Sluneční rovník se otáčí rychleji než oblasti kolem pólů. V důsledku toho se magnetické indukční čáry přetahují přes jeho plochu, asi jako když rozprostřete prostěradlo na postel a pak taháte za jeho střed. Prostředek se pohne, rohy však zůstanou na místě. Místo krásně rovné plochy máte všechno pomačkané.

Na Slunci se indukční čáry tak zamotají a napnou, že můžou prasknout jako příliš natažená gumička. To způsobuje sluneční erupce a další jevy jako koronální výron hmoty. V obou případech se v jedinou chvíli uvolní obrovské množství energie.“

„O jakém množství energie tady mluvíme?“ zeptal se prezident.

„Dost velkém na to, aby v jedinou chvíli vymrštila do vesmíru miliardy tun hmoty,“ odpověděl Moore.

Prezident vypadal, že se nedokáže rozhodnout. „Jak to souvisí s námi?“

„My pořád vycházíme z toho, že zemské jádro je jediná rovnoměrně rotující věc, a z převážné části tomu tak je, ale vnitřní vrstva je pevná, kdežto vnější je tekutá. Při simulaci, kterou jsem provedl, odpovídají grafy síly pole grafům s časy přepólování, pakliže připustíme, že se vnější vrstva otáčí poněkud jinou rychlostí v blízkosti rovníku než u pólů. To je to druhé pole.“

„Říkal jsi, že jsou tři.“

„No ano,“ přitakal Moore. „To třetí vytvářejí kameny, a je tu jen posledních tři tisíce let. Bylo sem posláno ve snaze stabilizovat druhé pole a zabránit mu v tom, co se chystá udělat.“

„Což je?“

„Prasknout. Přesně tak jako smyčky na Slunci.“

Prezident si odkašlal. „No a co se stane, když tyhle, no, gumičky, prasknou?“

Moore se nadechl. „Neobjeví se žádný hřibový mrak, pokud máte na mysli tohle, ale může to mít nějaké fyzické důsledky, nejspíš zemětřesení a záchvěvy, ovšem především prostě masivní elektromagnetický výron. Nemám všechna čísla, ale můžeme očekávat prakticky desetitisícinásobek ve srovnání s výronem energie, jakého jsme byli svědkem tady.“

„Desettisíckrát…“ prezidentův hlas se vytratil, jako by taková myšlenka pro něj byla nepředstavitelná.

„Tsunami elektromagnetické energie, které se převalí ze současného pólu přes Severní Ameriku jižním směrem a na západní polokouli zničí každý elektrický obvod. Zároveň s tím oslepí každou družici obíhající Zemi. Slabší, stínová vlna se přelije přes Asii, střed Ruska a severovýchodní okraj Evropy. Naneštěstí pro nás bude vlna, která projde Ruskem a Čínou, slabší, což znamená, že budou těžce zasaženi a oslepeni, ale některé jejich pevné vojenské vybavení přežije, zvláště pak střely v podzemních silech. Pravděpodobně budou schopni vést válku, ať už sami proti sobě nebo proti nám, ve chvíli, kdy my budeme absolutně bezbranní vůči jakémukoliv cizímu napadení.“

„A jakou v tom mají roli ty kameny?“

„Byly navrženy tak, aby tomu bránily, dokud byly ukryty, aby zadržely vlnu, takže se především nikdy nenapne,“ pokračoval Moore. „Jenže se něco pokazilo. Když ruský kámen explodoval, plán začal selhávat. Ale já se domnívám, že mají záložní program, a kdybychom je všechny dostali někam, kde by jejich signál nebyl ničím blokován, našly by se navzájem a tuhle vlnu by bezpečně svedly do vesmíru, jako když hromosvod odvádí blesk. Ale abychom tu možnost využili, musíme je všechny vynést na povrch, ty v Mexiku i ten, co máme tady.“

Prezident mlčel. V místnosti bylo ticho. Nakonec se odmlčel i Moore.

Nevěděl, jestli přesvědčil vrchního velitele ozbrojených sil, ale rozhodně se při tom pokusu vyčerpal.

„Vykliďte místnost,“ vyzval je prezident nakonec. „Potřebuju si promluvit s ředitelem NVI o samotě.“

Nathanial Ahiga, usazený vedle Moorea, popadl svou láhev se sodovkou. Smutně se usmál. „Předvedl jste pěkné představení,“ pravil, jako by mluvil k chrabrému, ale poraženému bojovníkovi.

Zatímco se Ahiga vydal zpátky do laboratorní části návěsu a zavřel za sebou dveře, ostatní vědci posbírali své poznámky a odešli do tunelu. Stecker se vydal za nimi, a než zmizel v temnotě, objevil se mu ve tváři posměšný úšklebek.

( 64 )

Hawker, přišpendlený k zemi kroužícími letouny, se krčil ve věnci balvanů, zatímco se k němu blížily tři hřmotné helikoptéry. Dvě z nich se snesly nad rovnou plochu mezi hřebeny, přistály a vypustily menší armádu.

Sledoval, jak z prvního stroje vybíhá dvacet mužů, zatímco druhý vrtulník vypouští něco, co vypadalo jako stádo soumarů, kteří postupovali s přesnými a zlověstnými pohyby.

Dalekohledem viděl, že tito „soumaři“ jsou jakési pochodující stroje, jako čtyřnozí osli s dělovou věží místo hlavy.

„To si ze mě děláte srandu,“ zamumlal pro sebe.

Muži se drželi zpátky a dovolili těm podivným chodícím mašinám, aby se ujaly vedení. Hawker pozoroval, jak je jejich hydraulické nohy pohánějí vpřed, zatímco se věže otáčejí ze strany na stranu. Napočítal jich šest a jediné, čím si byl jistý bylo, že si je nechce prohlédnout zblízka.

Zaklínil útočnou pušku do mezery mezi kameny, zaměřil první stroj a spustil palbu. Náboje z pušky se zaryly do olověné bestie, odlétly od ní jiskry a ona se zapotácela. Ale kupodivu zase získala rovnováhu a pokračovala ve své trase; zlézala svah směrem k němu. Vystřelil podruhé se stejným výsledkem a pak nechal pušku běžet na automat.

Jeden stroj se zřítil k zemi, přední nohy poškozené, kdežto zadní se stále pokoušely pohybovat vpřed. Ostatní proti němu začaly pálit.

Skalní stěna před Hawkerem explodovala pod soustředěnou palbou. Hawker padl na zem, odplazil se nějakých pět metrů a pokusil se vyhlédnout na druhé straně. Ale jako kdyby na to ty stroje čekaly. Jakmile vystrčil hlavu, do balvanů kolem něj se zaryl další nápor střel. Ať už používaly jakékoliv sledovací zařízení, snímače teploty, detektory pohybu, software na rozpoznání obrysů, prostě cokoliv, rozhodně ho zaměřily.

Zatímco střelba neustávala, Hawker si zalezl do úkrytu. Přitiskl se k největšímu balvanu a poslouchal podivné zvuky, které stroje vydávaly, jak se blížily k němu.

Danielle seděla na místě střelce v mohutné ruské helikoptéře, která hřmotně přelétala nad krajinou. Šlo o model HindD, obrovský vojenský bojový letoun, vyzbrojený kanonem ráže třicet milimetrů i řadami střel vzduch-země a poháněný výkonným turbinovým motorem, který vrtulník hnal vzduchem rychlostí až dvě stě padesát uzlů. Dojem z rychlosti, vibrace a fyzický pocit moci, který vyzařoval z jeho konstrukce, působily rozhodně omamně. Poprvé za svou kariéru se vrhala do boje na nadmíru mocném oři.

Zatímco Ivan pilotoval, Danielle se seznamovala se systémy zbraní. A když se přibližovali k cílové zóně, začínala se těšit, jaký způsobí chaos.

„Jak se ti podařilo dostat něco takového do země?“ zeptala se přes interkom.

„Oficiálně je tady kvůli filmování,“ odpověděl Ivan. „Docela dobrá zástěrka, co myslíš?“

„Fakt dobrá. Pokud ovšem nestřílí slepé náboje.“

Ivan se zasmál, upřímně a od srdce, tak, že to bylo znát i přes interkom. „Tak to se neboj. Všechno tohle jsem rozhodně neabsolvoval proto, abych si zastřílel jen slepými náboji.“

Právě v tu chvíli přeletěli třetí hřeben a na zorném poli radaru se objevily helikoptéry.

Jeden z létajících jeřábů se držel vzadu. Ivan k němu okamžitě zamířil.

„Za tři sekundy bude na dostřel,“ ohlásil.

Na zaměřovacím displeji se rozsvítilo žluté světlo a okamžik nato se přepnulo na zelené. Danielle zmáčkla odpalovací tlačítko a vzápětí letounem otřáslo intenzivní dunění, jak rotační kanon spustil peklo stovek střel.

Náboje se stopovkou se zařízly do vznášejícího se létajícího jeřábu, deset výbušných střel po každém světelném znamení. Vrtulník se ve vzduchu obalil kouřem, vzápětí vybuchl a zřítil se k zemi.

Danielle v euforii hledala další cíl.

Zatímco oslům podobné stroje ostřelovaly jeho pevnost, Hawker ležel přitisknutý k zemi a plazil se pozadu na druhou stranu. Právě zvažoval, že zkusí střelbu prolomit, když se po kraji rozlehl úder hromové exploze.

Koutkem oka zahlédl ohnivou kouli. Byl to jeden z létajících jeřábů. Jak nebo proč k tomu došlo, netušil. Ale když viděl, jak se soumaři vymykají kontrole a narážejí do skalní stěny, nemarnil čas tím, že by po tom pátral.

Dal se do běhu. Měl deset minut.

Když Stecker s vědci opustil návěs, Mooreovi padl pohled na raketové sáně, vozidlo zkázy, navržené tak, aby vyslalo kámen do nejhlubší části hory. Stálo tam připravené.

Prezident na něj křikl: „Do čeho jsi nás to sakra dostal, Arnolde?“

„Co máte na mysli?“

„Přijdeš si pozdě na schůzku kvůli Armagedonu, vypadáš, jako když jsi celou noc chlastal, a vytáhneš nějakou směšnou teorii o zemském jádru.“

Moore si byl velice dobře vědom toho, jaký dojem vyvolává. Neoholil se, působil přepadle, ve stejném oblečení, jaké měl na sobě den předtím.

„Pracoval jsem na tom celou noc, beze spánku“

Prezident mu skočil do řeči. „Podle toho, co jsem slyšel, v tom je právě ten problém: poslední dobou ses moc nevyspal.“

Moore byl v šoku.

„Když ses neukázal včas, poptal jsem se tvých zaměstnanců na tvé chování,“ pokračoval Henderson. „Odpovídali upřímně. Tak, jak jsi to měl udělat ty před několika měsíci. Místo toho, abys takhle ohrozil zemi.“

„Já bych nikdy úmyslně“

„Přitáhl jsi sem tu zatracenou věc, vyslal jsi své lidi pro další kameny, dokonce jsi zorganizoval ilegální misi na záchranu Danielle, ačkoliv jsem ti to vymlouval. A ještě jsem ti přitom kryl záda. A ty ke mně nemůžeš být upřímný?“

„Snažil jsem se“

„Přestaň lhát sám sobě, Arnolde! Vystavil jsi nás nebezpečí, možná dokonce spolu s námi celý svět! A já bych moc rád věděl proč.“

„Pane prezidente“

„Proč?“ zařval. „Co mi zatajuješ? Nějakou tajnou část proroctví, o kterou ses s námi nepodělil, něco dalšího, co jsi našel v té Brazílii, nebo nějaké informace, které nám nechceš prozradit? Čím to, že téhle věci tak bezdůvodně věříš?“

Moore odvrátil pohled. Jeho starý přítel ho znal dobře; nebyl tak docela upřímný. Zahlédl modré světlo odpočítávání: sedm minut do nuly.

„No tak, Arnolde!“ vykřikl na něj prezident.

„Já jsem se ho dotkl,“ řekl Moore nakonec, a při tom přiznání měl pocit, jako kdyby završil své bláznivé skutky a současně si z ramen sňal břemeno.

„Podržel jsem tu zatracenou věc, když ji Danielle přivezla z Amazonie. A od té doby, přesně od té doby, se nemůžu ubránit pocitu, že tahle věc, tenhle kámen, sem byla poslána, aby nám pomohla. Nikoliv aby nám ublížila nebo uškodila, ale aby nás před něčím ochránila. Možná před námi samými. Ten kámen takhle působí na každého, kdo se ho dotkne.“

Na okamžik Moore zalitoval, že prezidenta nenechal se toho kamene dotknout. To by pak tenhle rozhovor vůbec nevedli. Ale tehdy mu to nepřipadalo rozumné.

„V jeho signálu jsou vzorce, které odpovídají aktivitě mozku,“ dodal. „Domníváme se, že je to záměr, aby nám předaly vzkaz, na něco nás připravily a o něčem poučily.“

Zatímco Moore mluvil, výraz zlosti na prezidentově obličeji vystřídalo zoufalství a totální nechuť. Bylo to tak očividné, tak hluboce zakořeněné a zřejmé, že Moore pohled na svého starého přítele nevydržel. Prezident mu neposkytl žádnou možnost obhajoby, neuchýlil se k rozzlobenému pokárání. Prostě s ním skončil.

„Propouštím tě,“ prohlásil. „Pošli mi sem Steckera.“

( 65 )

Danielle sledovala, jak se dělová palba, kterou spustila, zařezává do druhého z Kchangových létajících jeřábů, drtí tenký hliníkový trup a urvává ocasní rotor. Letoun se v plamenech rozpadl a spadl na zem, kde explodoval.

„Tady máme třetí,“ řekl Ivan a obrátil se k ní.

„Nech ho být,“ namítla Danielle. „Jsou v něm lidi.“

„Vidíš svého přítele?“ zeptal se jí Ivan.

Vrtulník HindD měl kamerový systém s teleskopickým objektivem navrženým tak, aby viditelně zobrazil cíl a zabránil střelbě na spřátelené cíle. Danielle jím prozkoumala terén, ale viděla jen Kchangovy lidi a podivné mechanické soumary.

„Ne,“ křikla.

„Jseš si jistá, že není mezi nimi?“

Kchangovi lidé stále ještě něco pronásledovali, pořád mířili k vrcholu stolové hory. „Doufám, že ne,“ odpověděla. „Proč?“

„Protože až tudy přeletíme, tam dole nezůstane živá duše.“

„Tak ať,“ prohlásila. „Za tvého bratra.“

Na ta slova Ivan naklonil vrtulník o padesát stupňů, dokončil otáčku a zaměřil postavy na zemi. Nemilosrdně na ně nalétal, zatímco Danielle doplňovala střelivo do kanonu.

Když se přiblížili, muži se začali otáčet a spustili palbu. Danielle zmáčkla spoušť kanonu a současně odpálila dávku střel vzduch země. Rotační hlaveň vypustila během pěti vteřin tři sta nábojů, střely létaly zleva i zprava. Země se prohnula výbuchem, souběžné ohnivé koule splynuly v ohnivé peklo na místě, kde předtím byli lidé.

Hind prolétl nad tím a nabral výšku, aby se vyhnul kouři a plamenům. Teprve tehdy si Danielle všimla druhé skupiny mužů.

„Vlevo,“ vykřikla. „Deset hodin. Pozor!“

Zatímco ji míjeli, druhá skupina spustila střelbu. Jenže hind byl stavěný pro boj nad zemí a jeho pancéřování odráželo střelbu z pušek, jako kdyby to byly broky. Horší byl ale reaktivní granát, který jim vybuchl nad hlavou.

Přední sklo okamžitě potřísnil olej s ohněm. Kouř se dostal dovnitř a helikoptéra se otřásla jako závodní auto, které přišlo o nějaké to kolo.

Ivan se ji pokoušel upilotovat, jenže měla poškozené rotory. „Drž se!“ zařval.

Vrtulník se najednou divoce nahnul ke straně a ve spirálách se řítil k zemi.

Z paluby svého osobního létajícího jeřábu Kchang sledoval, jak ruský vrtulník padá k zemi. Jeho muži si vedli dobře. „Obraťte to,“ přikázal.

„K našim mužům?“

„Ne, nahoru na hřeben.“

Viděl postavu na vzdáleném okraji stolové hory, jak utíká přímo přes ni.

„To je on,“ oznámil. „Dožeňte ho.“

Pilot natočil helikoptéru směrem k cíli a zrychlil. „Nemáme žádné zbraně,“ upozornil ho.

Kchang překřičel hluk motoru. „Jen mě k němu dostaň. Zabiju ho sám.“

V příšeří Yucca Mountain Byron Stecker pozoroval Arnolda Moorea, jak ztěžka vystupuje z návěsu, sako od obleku neohrabaně přehozené přes rameno. Chůzi měl pomalou, jak se patřilo na poraženého muže.

„Jak zní rozhodnutí?“ zeptal se, naléhavě si vědom toho, že do stadia nula nezbývá ani pět minut.

„Vyhrál jsi,“ odpověděl mu Moore. „Vyhrál jsi úplně všechno.“ Kývl hlavou směrem k raketovým sáním. „Asi bys měl tu věc připravit.“

Moore se šoural pryč, směrem k obřímu tahači, který kdysi použili k přepravě návěsu.

Stecker se zazubil a vychutnával si okamžik vítězství. „Máme jen čtyři minuty. Připravte sáně. Musíme jednat rychle.“

Stecker vstoupil do návěsu.

Na obrazovce stále ještě zářil obraz prezidenta. „Už bylo sakra na čase, Steckere.“

„Moore mě právě informoval,“ řekl. „Hned ten kámen zničíme.“

„Dobře. Dejte mi vědět, až bude po všem.“

Prezident přerušil přenos a Stecker vypnul obrazovku. Vykročil k laboratoři a otevřel dveře. Místnost byla setmělá až na záři počítačových monitorů.

Přikročil k pozorovací plošině a málem uklouzl.

„Co to do hajzlu je?“

Když se podíval dolů, uviděl louži grepové sodovky. Vedle ní ležel na podlaze natažený Ahiga, napůl v bezvědomí a s velkou podlitinou na čele.

„Co se tu sakra stalo?“

Ahiga se zaúpěním otevřel oči, ale než stačil ze sebe vypravit slovo, Stecker si uvědomil, o co jde. Rozběhl se k pozorovacímu stanovišti a podíval se do trezoru. Kámen byl pryč.

Aniž se zdržoval pomocí Ahigovi, vyběhl z laboratoře, rozrazil dveře návěsu a rozběhl se do tunelu.

Tahač hrčel pryč a Moore seděl uvnitř.

„Zastavte ho!“ zařval Stecker. „Moore má ten kámen!“

( 66 )

Hawker se mohl pouze dohadovat, jaké se za ním rozpoutalo peklo, ale když dorazil na okraj závrtu, čekaly ho další potíže. Otevírala se před ním obrovská prohlubeň; kruhová studna vytesaná ze žuly, šedesát metrů v průměru a třicet metrů hluboká. Ze svahu to vypadalo jako povrchový lom zaplavený nehybnou vodou.

„Copak jsem nějaký jeskynní potápěč?“ řekl nahlas.

Uprostřed spatřil malý ostrůvek, o kterém mu vyprávěl otec Domingo. Vypadal jako vršek věžičky, kamenný sloup o průměru šest metrů, jehož základy se ztrácely ve vodě jako nosníky mostu. Po straně pilíře vedlo schodiště, které sestupovalo do vody, ale nemělo žádný můstek ani lano.

Očividně mu nezbývalo nic jiného než tam přeplavat a vyšplhat.

Všiml si úzké stezky, která se vinula dolů a dokola, ale na takovou zdlouhavou cestu neměl dost času. Spustil se a klouzal po svahu, dokud nedosáhl úzké římsy. Když se zastavil, zahřmělo nad ním něco jako hrom.

Vzhlédl a nad sebou spatřil létající jeřáb, jak klesá k zásahu. Očekával, že ho z otevřených dveří zaměří odstřelovač, ale místo toho uviděl člověka v tělesném brnění.

K jeho absolutnímu překvapení ten muž seskočil z výšky devíti metrů a střetl se s ním. Náraz je oba skulil dolů po svahu.

Navzdory Ivanovu úsilí byl ruský HindD odepsaný. Rozbil se a sklouzl na stolovou horu, kde pomalu zastavil.

Náraz vymrštil Danielle kupředu, ale bezpečnostní pás ji udržel, takže vyvázla bez zranění. Vymotala se ze svých úvazů, pomohla Ivanovi vyprostit se z trosek a pak ho odtáhla právě ve chvíli, kdy helikoptéra začala hořet.

„Jak jsi na tom?“ zeptala se.

Ivan zavrtěl hlavou. „Moje nohy,“ vypravil ze sebe. Ze zběžného pohledu poznala, že má zlomené oba kotníky. Obrátila zrak do údolí, kde byli Kchangovi muži.

„Dej mi svou zbraň,“ požádala ho.

Ivan jí podal marakrov.

Popadla ho a doplazila se s ním k okraji hřebenu. Poslední z Kchangových mužů směřovali na opačnou stranu. Bylo po boji. Díky Bohu za to.

Teď jenom najít Hawkera.

Vrátila se zpět k Ivanovi. „Tady bys měl být v bezpečí,“ řekla mu. „Kterým směrem jsme letěli?“

„Na západ.“

Podívala se tam. Nějaký kilometr odsud se ve vzduchu vznášel poslední ze tří létajících jeřábů a nad něčím pomalu kroužil. Neviděla nikde ani stopu po Hawkerovi, nicméně napůl cesty mezi ní a vznášejícím se vrtulníkem spatřila něco jiného: malá postavička, která měřila sotva metr, přebíhala vršek stolové hory.

Byl to Jurij.

Hawkerův zběsilý pád skončil na středně velkém výchozu patnáct metrů nad vodní hladinou.

Vyskočil na nohy a napřáhl se pěstí po hlavě útočníka, ale muž jeho ránu blokoval obrněným zápěstím a zasadil mu úder do hrudi, který Hawkerovi vyrazil dech a odmrštil ho dozadu.

Po tvrdém dopadu se Hawker neovladatelně rozkašlal a pokoušel se ze sebe setřást následky zásahu. Za svůj život se dostal do spousty půtek a mnohé z nich byly předem prohrané, ale snad až na to, když ho praštili polenem, nikdy nepocítil nic podobného.

Pořád ještě pokašlával a snažil se odplazit, jenže ruka ho sevřela vzadu za košili a vytáhla na nohy. Než stačil zareagovat, dostal ránu ze strany do hlavy a znovu se sesunul k zemi.

Pohlédl vzhůru na svého protivníka. Muž sám byl středního vzrůstu a vypadal křehce, ale kolem sebe měl sestavu hydraulických poháněcích zařízení, vycpávky a brnění, které z něj dělaly mohutné monstrum.

„Na mě nemáš,“ řekl.

Znělo to, jako kdyby právě objevil pravdu. Žádné vychloubání ani hrozba, jen prosté sdělení faktu. Hawker to nemohl popřít.

„Měl bys mi dát, co chci,“ oznámil mu muž ovládaný stroji. „Dopřeju ti lehkou smrt.“

Hawker se ztěžka nadechl k odpovědi. „Proč si vy… chlapi vždycky myslíte… že je to taková výhra?“

Když k němu Kchang přikročil, Hawker se otočil stranou a ze všech sil muže kopl do kolene. Takový úder mu měl roztříštit kloub, promáčknout nohu a zpřetrhat vazy, ale brnění a výztuhy jakékoliv škodě předešly.

V odpověď na to mu Kchang vrazil koleno do žeber. Hawker odletěl dozadu, přepadl přes okraj a skutálel se na nejspodnější římsu.

Kchang sklouzl za ním, postavil chodidla pevně na zem a zlověstně se nad Hawkerem vztyčil.

Hawker byl omámený z posledního úderu a jen stěží se udržoval při vědomí. Odplazil se o pár desítek centimetrů a v suti na svahu nahmatal kámen.

Kchang se po něm napřáhl. Jeho ruka mu zmáčkla paži jako ve svěráku a vytáhla ho nahoru. A dřív než se Hawker stačil rozmáchnout kamenem, druhá pěst mu zasadila úder do ramene.

Hawker padl na kolena.

„Dej mi ten kámen,“ řekl mu Kchang.

Příliš slabý na to, aby mluvil, příliš fyzicky vyčerpaný na to, aby se přel, Hawker pohlédl přes okraj římsy na vodní hladinu. Spatřil v ní svůj vlastní odraz; zmláceného a krvácejícího, poraženého muže. Viděl, jak se nad ním Kchang tyčí, jako mohutný, vítězný stroj. Vzpomněl si na slova otce Dominga: Zrcadlo nám ukáže, kým jsme.

Stáhl si batoh z jednoho ramene.

„Rychle,“ přikázal mu Kchang.

Hawker svlékl druhý popruh, vyprostil z něj paži a pak se rozmáchl a batoh odhodil za Kchanga. Přeletěl mu přes hlavu na nejvzdálenější konec římsy. Kchang ho sledoval pohledem.

V tu chvíli se na něj Hawker vrhl. Popadl vzduchové vývody jeho brnění, pevně je sevřel jako madla a vší silou, která mu ještě zbyla, se zaklonil.

Oba muži se pozadu zřítili do vody a rozrazili klidnou hladinu Zrcadla, až voda vysoko vyšplíchla.

Hawker, náhle ostražitější, se narovnal. Navzdory tomu, v co doufal, Kchang zůstal funkční. Jeho oblek musel být dobře izolovaný. Hawker se od něj odtáhl, ale jedna z jeho mechanicky ovládaných paží mu stiskla kotník. Máchal pažemi a kopal volnou nohou, aby se dostal k hladině. Kchang možná dokonce dělal to samé, ale pětačtyřicet kilo jeho brnění, hydrauliky a baterií je oba stahovalo do hlubin studně.

( 67 )

Byron Stecker ujížděl v humvee a pronásledoval Arnolda Moorea.

„Zastřelte ho!“ křikl na příslušníka vzdušných sil, který seděl vzadu. „Slyšíte mě? Zastřelte toho sráče!“

Muž se vyklonil z boku vozidla a spustil palbu z pušky. Jenže za kabinou tahače bylo nejrůznější zařízení včetně trezoru, ve kterém se původně převážel kámen. Střely opakovaně bušily do jeho stěn, ale dovnitř nepronikly.

Druhý terénní vůz se pokusil dojet ke straně řidiče, ve snaze získat lepší úhel ke střelbě, jenže Moore obří tahač prudce stočil a jeho konec přimáčkl menší vozidlo ke stěně úzkého tunelu.

Temnotu prozářila sprška jisker. Když Moore poodjel, humvee se vymklo kontrole, převrátilo se a málem přitom smetlo Steckerův vůz.

Jeho řidič ho objel a k honičce se vzápětí přidalo třetí vozidlo, ale Moore zatím získal určitý náskok a neustále zrychloval.

„Střílejte na gumy,“ přikázal Stecker. „Zastavte ho, jinak tu všichni zemřeme.“

Jako na povel se spustily alarmy, rozmístěné po celém komplexu.

„Za jednu minutu dojde k výronu EM,“ ohlašoval počítačový ženský hlas. „Vypněte všechny elektrické systémy. Opakuji, vypněte všechny elektrické systémy.“

Stecker vrhl pohled na digitální zařízení, které bylo v kabině humvee narychlo instalováno. Tikalo jako zběsilé. Tunelem zněl hlas: „Padesát pět… padesát čtyři… padesát tři.“

Před sebou Stecker zahlédl příslovečné světlo na konci tunelu. Nechtěl, aby právě k němu Moore dojel.

„Uzamkněte vrata!“ křikl do vysílačky. „Zamkněte ty zatracený vrata!“

Klesali tak rychle, že Hawker zřetelně cítil, jak mu narůstá tlak v uších. Rukama škrábal o stěnu, pokoušel se najít něco, čeho by se zachytil, jenže žula byla hladká a tíha Kchanga a jeho mechanického brnění ho stahovala stále hlouběji.

Patou udeřil Kchanga do hrudi ve snaze se vyprostit, zatímco Kchang se pokusil chytit ho za volnou nohu. Ani jeden z nich neuspěl a narazili na dno. Dopadem se Kchangova ruka rozevřela a Hawker se odrazil, máchal pažemi i nohama a zoufale mířil na hladinu.

Pod sebou viděl, jak se Kchang pokouší plavat nebo šplhat, ale byl příliš těžký, takže spadl a přistál na dně studně jako nějaká obětina bohům. Místo vedle něj by čekalo na Hawkera, pokud by nepokračoval.

Na samém pokraji vědomí Hawker pořádně zabral, vší silou kopal a drápal se k hladině.

Prorazil ji, vydechl oblak kysličníku uhličitého a hladově nasál čistý vzduch. Nejbližší pevninou byl ostrůvek uprostřed závrtu. Namířil ke schůdkům.

Vtom ucítil bodáni vln energie, jako kdyby mu páteří probíhala statická elektřina. Voda kolem něj se začala čeřit a vibrovat, s hlubokým duněním, které mu zevnitř otřásalo tělem.

Dosáhl na schůdky a vytáhl se z vody. Doplazil se ke studni, o které mluvil otec Domingo.

Oběť těla.

Hawker zíral na oltář. Vibrace v jeho těle se změnily v bolest, hučení v jeho hlavě přešlo v jekot. S každým bodnutím vlny kolem něj do vzduchu vystříkly provazce vody, jako kdyby se nějaká bestie pokoušela přervat řetězy.

Vlevo na břehu zahlédl pohyb. Když se otočil, spatřil nějakou postavu, jak se škrábe dolů po svahu. Jurij.

Jak to bylo možné? Jak se sem dostal?

Jurij přelezl na stranu římsy, kde zůstal ležet Hawkerův batoh.

„Ne!“ křikl na něj Hawker.

Jurij batoh otevřel a vytáhl olověnou schránu.

„Juriji, nedělej to!“

Jurij ho neslyšel. Otevřel schránu a zíral na kámen, jako by v něm viděl bránu nebeskou.

Půda se otřásla dalším přívalem energie, ale Hawker nespouštěl oči z Jurije.

To přece není možné.

Zaslechl nějaký křik. Kupodivu ho slyšel i přes hukot v hlavě a boží dopuštění kolem. Vzhlédl. Po svahu slézala Danielle a pospíchala k Jurijovi.

Vzedmula se další vlna energie. Sloup, na kterém stál, se otřásl v základech a srazil ho dolů. Z hladiny vyšlehly nové provazce vody, bičovaly stěny a vířily kolem jako zběsilí duchové.

Zatímco se okolo něj hroutil svět a půda se otřásala tak mocně, že se neudržel na nohou, plazil se Hawker kupředu. Uviděl protizávaží a lana. Zahlédl páku, o které mu řekl otec Domingo.

Moore držel plynový pedál u podlahy, ale světlo před ním se tenčilo. Mohutná vrata do Yucca Mountain se zavírala.

„Dvacet devět… dvacet osm… dvacet sedm.“

Přejel do oblasti na tři vrty poblíž vchodu, kde se tunel rozšiřoval. Téměř vzápětí se po jeho levici objevilo druhé humvee. Moore stočil tahač jeho směrem.

Na kabinu se snesla sprška střel. Moore sebou škubl, když se roztříštilo zpětné zrcátko. Dostal zásah do paže a pustil volant.

Tahač změnil směr, přední pneumatika explodovala a celý kolos se převrátil. Tvrdě dopadl a doklouzal k výjezdu, kde se zadrhl šest metrů před prahem.

„Dvacet tři… dvacet dva… dvacet jedna.“

Moore vyhlédl roztříštěným předním sklem. Po obličeji mu tekla krev a jedno oko mu otékalo tak, že jím přestával vidět. Ale pořád ještě měl šanci.

Popadl kabát, vysoukal se z trosek vozu a plazil se k stále užšímu proužku světla.

Slyšel houkání klaksonů, slyšel varovný hlas: „Devatenáct… osmnáct…“

Najednou se nemohl pohnout. Podíval se za sebe, zamžoural oteklým okem. Stecker mu přišlápl kabát a shlížel na něho jako majitel, kterému se podaří chytit vodítko neposlušného psa.

„Pozdě,“ řekl mu. Vyškubl mu z rukou kabát právě ve chvíli, kdy se vrata s hrozivým rachotem zaklapla.

Stecker rozevřel Mooreův kabát, ale uvnitř nic nenašel.

„Patnáct… čtrnáct…“

„Nic tu není,“ houkl jeden člen ochranky z kabinky převráceného tahače.

„Kde je?“ zařval Stecker.

Moore na něj zíral, celý potlučený a roztřesený. „Já ho nemám,“ pronesl jenom.

Steckerovi se ve tváři objevil výraz naprostého ohromení, ale pak mu to zřejmě došlo. Ohlédl se zpátky do tunelu.

„Ahiga.“

Hluboko v Yucca Mountain, u konce ventilační šachty, která měla sloužit jako úniková cesta, pokud by se něco pokazilo, Nathanial Ahiga slyšel, jak alarm dosahuje kritického stupně. Zatlačil vzhůru a opřel se do padacích dveří.

„Tři…“

Mysl měl otupělou ze tmy kolem a přepadl ho strach, že spadne. Znovu zatlačil, ale těžkými dveřmi sotva pohnul.

„Dva…“

Zařval navažskou kletbu a silou dveře rozrazil. Do očí ho bodlo nevadské slunce a vzápětí se převalil na úbočí hory i s kamenem, který přidržoval nad sebou.

„Jedna…“

Hawker se vrhl k rukojeti.

„Věřím,“ zašeptal v okamžiku, když jeho ruka sevřela páku.

Protizávaží se uvolnilo. Po obou stranách studny se spouštěly těžké kameny, zatímco po železných kladkách obrovskou rychlostí klouzala lana. Hawker zaslechl, jak se k němu něco rychle blíží nahoru šachtou. Kamenné kvádry zapadly a čtvrtý kámen se zasekl mezi nimi.

Hawker ho zahlédl jen na okamžik. Pak svět znehybněl. Hawker naprosto ztratil sluch. A všechno se rozplynulo v oslepujícím záblesku běloby.

( 68 )

Hawker si uvědomil, že je při vědomí, a potažmo taky naživu, když se bušení v jeho hlavě stalo nesnesitelným. Probral se zády na kamenité zemi a s mokrým hadrem přes oči.

Ticho kolem se zdálo absolutní, v naprostém protikladu k tomu všemu, co si pamatoval.

Pokusil se pohnout, ale zjistil, že je to příliš bolestivé.

„Hawkere?“ zavolal na něj nějaký hlas. „Slyšíš mě?“ Zněl ustaraně. Uvědomil si, že patří Danielle.

Podařilo se mu pohnout rukou a pokusil se ji zvednout ke kusu látky, ale neměl dost sil ani na to.

Danielle mu stáhla látku z očí.

Nejdřív viděl jen stíny, světelné šmouhy a obrysy jejího obličeje. Ale pomalu se mu zrak zaostřoval, až dokázal rozlišit detaily. Byla v hrozném stavu, ale pane Bože, tak krásná.

„Co se stalo?“ Slova se mu zadrhávala v hrdle, vysušeném na prach.

„Dostal jsi kámen na místo,“ odpověděla. „Výbuch tě odmrštil o nějakých třicet metrů, takže jsi přistál ve vodě.“

Podíval se na ni. Oblečení měla vlhké a zablácené tam, kde předtím ulpěl prach. „Ty jsi taky skončila ve vodě?“

„Nechtěla jsem, aby ses utopil.“

Za to jí byl vděčný. Pokusil se podepřít. Pomohla mu.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Dvě hodiny,“ odpověděla. „Už jsem se bála, že jsem o tebe přišla.“

Byli na stolové hoře. Panovala téměř naprostá tma. „Kromě toho, že jsem si nechal nakopat zadek, přihodilo se ještě něco jiného?“

Poprvé se usmála, ale v očích měla stále stopy smutku. „Podívej se sám.“

Pomohla mu se obrátit. Nahoře nad závrtem proti temnotě noci spatřil přízračná světelná vlákna, která mířila vzhůru. Vycházela z ostrůvku v jeho středu jako mihotavý, sotva znatelný sloup světla.

Sledoval je pohledem vzhůru k temné obloze, kde se rozprostřela jako třpytivá modro-bílá opona. Chvílemi se zdálo, že blikají a hasnou, jako kdyby šlo jen o optický klam, ale pak byla najednou zase jasnější a barvy měla výraznější než předtím.

„Co to je?“ zeptal se Hawker.

„Nabité částice v atmosféře, které sledují linii magnetických indukčních čar a neškodně proudí do vesmíru.“

„Jak to víš?“

„Je to polární záře. Už jsem ji kdysi viděla. Ačkoliv normálně se nabité částice blíží k naší planetě.“

„Štít jaguára,“ poznamenal Hawker.

Přikývla, ale už zase vypadala smutně.

Najednou si vzpomněl na Jurije.

Rozhlédl se kolem. Směrem k závrtu spatřil nějakého člověka, jehož rysy nedokázal rozpoznat, jak sedí a zírá na světelný úkaz na obloze. Vedle něj ležela drobná postavička zakrytá kabátem.

„Prosím tě, řekni mi…“ začal Hawker.

Zavrtěla hlavou. „Bylo to na něj příliš.“

Hawker zavřel oči a pokusil se potlačit příval emocí.

„Znehybněl hned, jak k tomu došlo. Kámen duše mu vylétl z rukou směrem ke studni, ve stejnou chvíli, kdy to tebe od ní odmrštilo.“

Danielle se odmlčela a snažila se překonat smutek. „Poblíž temene měl pramínek krve. Maličký otvor jako po zásahu šípem. Myslím, že to z jeho těla stejným způsobem vytáhlo ten úlomek.“

Hawker zůstal jako opařený. Tušil to, dokonce předtím, než uvolnil protizávaží. Věděl, co se stane Jurijovi, jenže v tom okamžiku nabyl přesvědčení, že se přihodí něco ještě mnohem horšího, pokud to neudělá. Jedinou útěchou pro něj bylo, že Jurij obětoval svůj život pro záchranu mnoha, snad miliard, lidí po celém světě.

Oběť těla.

Věřili v ni Mayové i křesťané, stejně jako židé a muslimové. Krev nevinného, prolitá za nás ostatní. Aby přišly deště, vzrostla úroda. Aby se zachránil svět.

Čtyři dny před Vánoci, na přelomu mayského kalendáře, v den známý jako čtvrtý ahau třetí kankin, se opět ukázalo, že je to pravda.

( 69 )

Bethesdská vojenská nemocnice, Bethesda, Maryland

Čtyřicet osm hodin nato se Hawker, Danielle a McCarter vrátili do Spojených států na palubě letounu vzdušných sil. Hawker vkročil na americkou půdu poprvé po více než deseti letech, ačkoliv z ní zatím nikdo z nich moc neviděl. Hawkerovy přetrvávající potíže s očima, oficiální utajení a přísná bezpečnostní opatření způsobily, že na ně na Edwardsově letecké základně čekala sanitka a několik dalších dní strávili v uzavřených prostorách bethesdské vojenské nemocnice.

Mezitím se Hawkerovi zcela vrátil zrak, Danielle podstoupila léčbu kvůli ozáření nízkého stupně a McCarterovi operovali nohu a konečně patřičně zatočili s jeho infekcí.

Jak úsilí doktorů polevovalo, Danielle cítila čím dál větší frustraci. S výjimkou lékařských zákroků a dlouhých hlášení, která museli podávat, je všechny drželi na jednotlivých pokojích. Chtěla si popovídat s Moorem, podívat se na McCartera, ale ze všeho nejvíc toužila mluvit s Hawkerem. Jenže dosud se jí nepodařilo proklouznout kolem ochranky u dveří ani ji přesvědčit, aby se dívala jinam.

Arnold Moore přijel čtvrtý den jejich „zajetí“. Vypadal, jako když absolvoval patnáct kol se zápasníkem těžké váhy.

„Co se ti sakra stalo?“ zeptala se ho Danielle.

„Špatně jsem odbočil u Albuquerque,“ odpověděl, ale pak jí vyprávěl, jak to bylo doopravdy, svou teorii o pokřivených magnetických indukčních čarách a o tom, jak blízko měli k Armagedonu. „Vlna svět stejně zasáhla,“ dodal. „Tři kameny a jakési množství energie z úlomku, který v sobě nosil Jurij, působily tak, že ji ztlumily a přebytek odvedly, ale i tak byly všude po Státech výpadky, jakož i nad Tichým oceánem od Kamčatky po Bombaj. Bylo by to daleko, mnohonásobně horší, kdybychom neuspěli.“

„Opravdu jsme byli na pokraji války?“

„Zabránila jí skutečnost, že většina družic byla ušetřena. Prezident použil horkou linku a dokázal je přesvědčit, že ta vlna je přírodní úkaz. Ale myslím, že by se mu to sotva podařilo, kdyby se na nás nemohli podívat, aby viděli, že nevypouštíme žádné zbraně.“

„Děti se nebudou učit,“ poznamenala Danielle. „Možná se teď poučíme.“

„Doufejme.“

„Co bude dál?“

Moore se rozveselil. „No tak především, tvůj neohrožený šéf možná dostane nějakou tu odměnu, třeba dokonce Nobelovu cenu za svou revoluční, novou teorii o fungování zemského magnetického pole. Co ti zní líp? Mooreův teorém, nebo Arnoldův axiom?“

„To první,“ řekla s úsměvem.

„Beru to na vědomí.“

„Chci odsud.“

„To je jasné. Ale napřed tě někdo přijde navštívit. A říkal jsem si, že si budeš chtít obléknout něco vhodného, když se máš setkat s prezidentem Spojených států.“ Podal jí látkovou tašku plnou oblečení z jejího domova.

Dychtivě se tašky chopila a prohrabávala její obsah. Neměla by z ní větší radost, ani kdyby byla plná zlata.

Moore vstal.

„Kam jdeš?“

„Najít McCartera a propustit ho z jeho dočasného zaměstnaneckého poměru. Potom se asi zajdu podívat za Hawkerem. Bylo by to na dlouhé vyprávění, ale ještě mu musím vypsat jeden poměrně tučný šek.“

Zavrtěla hlavou. „On si ho nevezme.“

„Zasloužil si ho.“

„Tak půjdu s tebou napůl. To můj zadek se zachraňoval.“

Moore přikývl.

„Doufám, že ho čeká nějaký lepší osud,“ dodala vážně.

„Pracuje se na tom,“ řekl jenom, než vyklouzl ze dveří.

Danielle obrátila pozornost k látkové tašce a prohlédla si výběr šatů. Moore zvolil překvapivě dobře.

Po čtyřech dnech strávených v nemocnici si Hawker pomalu zvykal. Líbilo se mu, že může zmáčknout knoflík a požádat o nové polštáře, další ledovou vodu nebo nášup čehokoliv, čím ho zrovna krmili. Nechápal, proč si tolik lidí stěžuje na nemocniční stravu, ta jeho byla zatím skvělá. A kromě toho bylo úžasné nechat si přinášet věci.

Při patnácté návštěvě jeho pokoje se na něj sestra zamračila.

„Co jiného máte na práci?“ zeptal se jí.

„Je toho spousta,“ odsekla a strčila mu láhev vody.

„Nate,“ dodala a podala mu papíry s psací podložkou. „Propustili vás. Máte se sejít s panem Moorem v konferenčním sále.“

Pět minut nato Hawker prošel skupinkou agentů tajné služby. Vkročil do místnosti, kde našel McCartera a Danielle. Objali se, konečně byli zase spolu.

„Co se děje?“ zeptal se Hawker.

„Přichází prezident,“ vysvětlila mu Danielle.

„Máme ho rádi?“

„Jak to myslíte?“ podivil se McCarter.

„Byl jsem nějakou dobu pryč a nikoho jsem nevolil od Perota v roce 2000.“

„Perot nekandidoval v roce 2000,“ namítla Danielle.

„Já jsem pro něj hlasoval. Nebo to byl Bush? Gore?“ Zavrtěl hlavou a otřásl se, jako kdyby dostal zimnici.

Chvíli nato se dveře konferenčního sálu otevřely a dovnitř vešla dvojice agentů tajné služby. Následoval je prezident, v doprovodu Arnolda Moorea a Byrona Steckera.

Tři pacienti při jeho příchodu vstali.

„Posaďte se,“ vyzval je prezident a sám se také usadil.

Hawker si všiml, že Moore má v obličeji zřejmě nějaké částečně zhojené odřeniny a jiná zranění a při chůzi viditelně kulhá. Navzdory tomu vypadal nesrovnatelně veseleji než Stecker.

Prezident jim poděkoval za sebe i za vlast. Objasnil jim to, co se k nim předtím doneslo jen ve zlomcích.

„Sdělili jsme světu, že spojené úsilí USA, Mexika, Ruska a Číny odvrátilo katastrofu. Samozřejmě že ta událost a její dokonalá shoda s mayským proroctvím vyvolaly řadu divokých konspiračních teorií, ale tvrdíme, že tento systém byl vyvinut před jedenácti lety, po sluneční erupci, která měla podobné, i když méně výrazné následky, a že jen čistou náhodou k této události došlo jednadvacátého prosince.“

„Hádám, že tomu moc lidí neuvěří,“ namítl McCarter.

Prezident pokrčil rameny. „Konspirační teorie jsou kvetoucím průmyslovým odvětvím. Alespoň po nás nechtějí žádné dotace.“

McCarter se rozesmál. „Bylo by vhodné, kdybychom našli nějaký způsob, jak poděkovat mayskému lidu, jeho náboženství. Předávali si tuhle pověst po tisíce let. Navzdory tomu, čím si prošli od té doby, co se do Ameriky dostali Evropané, si udrželi svou víru a to bylo zcela zásadní.“

Zdálo se, že prezident to v duchu zvažuje. „Nepochybně máte pravdu,“ pravil naprosto vážně. „Určitě si o tom promluvím se svým protějškem v Mexiku.“

Další otázku položila Danielle. „A co Saravič? Kde je?“

„Byl ošetřen a propuštěn,“ odpověděl prezident.

„Kam byl propuštěn?“ naléhala Danielle.

„Právě nasedá na palubu letadla British Airways mířícího do Londýna. Odtamtud bude mít přímý let do Moskvy.“

„A co pak?“

Hawker v jejím hlase rozpoznal obavy, které možná zazněly zřetelněji, než chtěla. Ale vyprávěla mu, jak to všechno bylo. Saravič ji zachránil a společně pak zachránili jeho. Jeho bratr unesl Jurije z ruského výboru pro vědu a pak ho nenechal umrznout na arktickém ledovci. V důsledku tyto činy přispěly k záchraně jich všech. Oba muži porušili instrukce, které dostali. Podobně jako to dělá Hawker.

„Nedělejte si o něj starosti,“ odpověděl jí prezident. „Ivan Saravič je hrdina ruského národa. A stejně jako vy tři je i hrdina pro celý svět. Na veřejnost proniknou informace, z nichž vyplyne, že jeho vojáci byli zabiti v boji s Kchangem a jeho armádou, ale on svým jednáním rozhodujícím způsobem napomohl zničení této armády, což skutečně učinil. A z toho mála, co vím, soudím, že se stane jakousi ruskou celebritou a čeká ho dlouhý a spokojený život plný úcty.“

Danielle se zase opřela, zdálo se, že ji ta odpověď uspokojila a dodala jí naději.

„A co bude s námi?“ zeptal se McCarter.

Tentokrát se ujal slova Stecker. „Ve vašem případě je to prosté. Nejdřív odpřísáhnete mlčenlivost podle antišpionážního zákona z roku 1949. V tomto zákonu se praví“

„Prosím vás, ušetřete mě toho,“ zarazil ho McCarter. „Tím vším jsem si už jednou prošel. Je mi to jasné. Potvrzuju, že nemám vůbec v úmyslu po návratu ze sabatiklu rozhlašovat, že jsem pracoval jako špion, unikal nájemným vrahům a převážel z místa na místo magický kámen, který spasil svět.“

Odmlčel se a pak dodal: „Ačkoliv bych to možná měl zkusit. Nejspíš by mi dali další studijní volno, tentokrát ze zdravotních důvodů.“

Hawker se málem nahlas rozesmál. Smích se mu dral z hrdla a jen stěží ho potlačil. Pro někoho, kdo něco takového neviděl na vlastní oči, byla pravda příliš absurdní, než aby se jí dalo věřit.

Na protější straně stolu se usmál i prezident. Obrátil se na Steckera. „Mám pocit, že tohle můžeme ze seznamu vyškrtnout.“

„A co teď bude s Hawkerem?“ zaútočila Danielle jako správný právník.

První zareagoval Moore. Hawker očekával, že v tom bude něco dalšího, co je třeba brát v úvahu, a nepochybně se to bude týkat CIA.

Byl na to připraven. Pokud někdy nastal čas tohle vybojovat, bylo to teď.

„Připravili jsme smlouvu,“ řekl Moore.

Než stačil Hawker odpovědět, chopila se jeho obrany Danielle. „Tady není zapotřebí žádné smlouvy. Chci říct, pane Bože, co by vám ještě tak mohl dlužit?“

„Nic,“ souhlasil Moore. „Dokonce, pokud to správně chápu, si přijde na pěknou sumu peněz. Takovou, aby bylo jisté, že už nikdy nebude nikomu nic dlužit.“

Podíval se na Hawkera. „Být vámi, seberu ty peníze a zmizím, a už nikdy v životě nesáhnu na práci.“

Hawker se nahnul kupředu. „A kdybych čistě náhodou po něčem takovém netoužil?“

Moore zdvihl obočí. „Pak můžete získat úplnou amnestii. Nebo záruku imunity na všech úrovních, říkejte si tomu, jak chcete, spolu s okamžitou, písemnou omluvou CIA za situaci, do jaké vás před léty dostali.“

Stecker se při Mooreových slovech ošíval, ale nepokusil se je nijak popřít.

„Odměnou za co?“

„Za souhlas, že budete pracovat jako agent Spojených států po příštích pět let.“

„V utajení,“ řekl Hawker, aby v tom měl jasno. „Pro CIA?“

„Ne,“ odpověděl Moore. „Pro NVI.“

Hawker se překvapeně opřel.

„Nemusíš to brát,“ zasáhla Danielle. „Pořád ještě si můžeš najít tu pláž.“

Ano, to by mohl. Ale k čemu by to bylo? Zase by zůstal tam venku sám. Určitě to nemyslela tak, že by jela s ním.

„Má to ale háček,“ poznamenat Moore.

Jen jeden? pomyslel si Hawker. To teda musí být povedená smlouva.

Moore si odkašlal a Hawkerovi připadalo, že hledá vhodná slova.

„To, co vás činí mimořádně cenným, je mimo jiné váš zvláštní status známého, řekněme, vyvrhele. Když jsme o vás my tři jednali za zavřenými dveřmi, shodli jsme se v tom, že představuje jedinečnou výhodu po celém světě. Můžete na místa, kam se žádný náš agent nedostane, proniknout do organizací, do kterých bychom se nikdy nedokázali infiltrovat ani se k nim přiblížit, aniž bychom si napřed deset let budovali krytí. Abychom vás mohli co nejefektivněji využít, musel byste si tento status zachovat.“

Moore si znovu odkašlal. „Jinými slovy, muselo by se zdát, že jste pořád ještě na útěku. Což znamená, že byste musel do čtyřiadvaceti hodin opustit Spojené státy.“

Ta slova zasáhla Hawkera do srdce jako dýka.

„Dejte mi pár hodin na rozmyšlenou,“ řekl nakonec.

„Myslím, že to udělat můžeme,“ souhlasil prezident.

A s tím jejich schůzka skončila. Stecker se vytratil okamžitě a něco si pro sebe mumlal. Prezident si se všemi třemi hrdiny potřásl rukou a pak odešel v doprovodu příslušníků tajné služby. Moore se zdržel, aby si před odchodem ještě promluvil s Danielle.

A pak konečně Hawker, McCarter a Danielle osaměli a podívali se na sebe.

„Co budete dělat?“ zeptal se Hawker McCartera. „Možná byste k nim měl nastoupit na plný úvazek. Jen se na to podívejte, chtějí najmout mě, tak to už musí být opravdu zoufalí.“

McCarter se zasmál. „Děkuji, nechci. Mám syna a dceru a oba zdědili oči po matce. Pojedu je navštívit a zůstanu u nich, dokud jim nepolezu na nervy. Možná se dokonce vrátím ke vzezření černého Mojžíše.“

Rozesmál se. „Přinejmenším znám pár úžasných pohádek, které můžu vyprávět svým vnoučatům, dokud jsou ještě dost malá na to, aby jim věřila.“

Danielle ho pevně objala. „Dejte o sobě vědět.“

„Dám,“ slíbil jí.

McCarter si potřásl rukou s Hawkerem a pak ho také objal.

„Ať se vám vyhýbají potíže,“ popřál mu Hawker.

„Bůh vás provázej,“ odpověděl mu McCarter. „Ať už se rozhodnete pro cokoliv.“

McCarter si odešel sbalit a Hawker se přistihl, že zírá na Danielle, vpíjí se do jejích očí. Na okamžik se v nich docela ztratil.

„Tak co budeš dělat?“ zeptala se.

„Nevím. Nechceš mi pomoct se rozhodnout?“

„Chci.“

„Musím si posbírat své věci, než mi je sestra spálí.“

„Ty máš nějaké věci?“

„Něco málo.“

Usmála se. „Tak dobrá. Sejdeme se dole. Počkám na tebe.“

Danielle se vrátila do svého pokoje, šťastná, že odchází, nadšená představou, že bude zase venku na svobodě.

Zatímco si balila své věci, otevřely se dveře. Koutkem oka zahlédla obrovskou vázanou kytici. A za ní nějakého muže.

„Můžete ji dát jinému pacientovi,“ prohlásila vesele. „Já právě odcházím.“

„No dobře,“ odpověděl muž zaraženě.

Ten hlas poznala.

„Marcusi!“ zvolala a otočila se na podpatku. „Co ty… Co tady děláš?“

Vypadal dobře a upraveně. A seriózně, jako vždy.

„Uplatil jsem Arnolda. Potřeboval jsem mít jistotu, že tě uvidím.“

„Proč?“ podivila se. „Totiž, tak jsem to nemyslela. Já jen… jen že právě odcházím. Přišla bych se za tebou podívat zítra.“

Cítila, jak ji její rozvaha opouští. Měla v plánu ho navštívit, jakmile se dostane z nemocnice, ale teď ho tady nečekala. Nevěděla, jak má reagovat. Nebyla připravená. „Dal ses ostříhat,“ bylo jediné, co ji napadlo.

„Několikrát,“ odpověděl. „Byla jsi pryč osm měsíců.“

Přistoupil k ní a objali se, ale ona stále ještě nevěděla, co říct.

Hawker poděkoval sestře, že mu nevyhodila pero a hodinky, což byl veškerý jeho hmotný majetek.

„Stejně nejdou,“ poznamenala a ukázala na hodinky.

Hawker to věděl. Ve skutečnosti měly prasklý ciferník a ručičky zamrzly přesně v čase výbuchu. Z důvodů, které by jen obtížně vysvětloval, se jich nedokázal zbavit. Byly svědectvím toho, co se přihodilo. Pro něj samotného představovaly důkaz, že člověk prokázal dobro svému bližnímu, navzdory tomu, že za to zaplatil nesmírnou cenu.

„Pro mě jdou.“

Střelila po něm pohledem, který naznačoval, že je ještě větší blázen, než si myslela, a Hawker vykročil z pokoje a zamířil do vestibulu.

Danielle seděla na posteli. Marcus se usadil vedle ní a držel ji za ruku. Bylo to tak důvěrné a současně tolik divné. „Stalo se toho moc,“ řekla nakonec. „Nevím, čím začít.“

„Kdo tě odtamtud dostal?“ zeptal se.

Chystala se mu odpovědět, ale na poslední chvíli se zarazila. Už nepatřil k institutu, takže neměl pověření, které by ho opravňovalo to vědět.

„Jasně,“ vzdychl. „Už je to tu zas.“

Upřela na něj pohled, očima ho prosila o trochu dobré vůle.

Zdálo se, že to pochopil. „Něco pro tebe mám,“ řekl. „Vím, že jsem se nezachoval dobře, když jsi odjížděla, ale teď, když jsi zpátky…“

Vytáhl malé pouzdro. Danielle věděla, že uvnitř je prsten.

Nesáhla po něm.

„Já vím, že jsme se hádali kvůli tvé práci a kvůli tomu, že ses k ní vrátila. Ale teď když, ať už se stalo cokoliv, je to za námi, nemáme k hádkám žádný důvod.“

Hlavou jí vířily myšlenky. V tomhle měl pravdu, přesto to teď nechtěla udělat. Potřebovala aspoň chvilku.

„Marcusi, většina toho, co jsem ti řekla, byla ode mne krutá,“ začala. „Zlobila jsem se na tebe, že mi nejsi oporou.“

„Nechtěl jsem, abys odjela, protože jsem se o tebe bál, a nelíbilo se mi, že mě opouštíš. Takže jsem se určitě nezachoval o nic líp než ty.“

Možná že čas skutečně všechno napraví; konečně volili správná slova, místo aby se jen pokoušeli mít jeden nad druhým navrch.

„Ty víš, že to mezi námi může být dobré,“ dodal. „Víš, že tomu tak bylo, než do toho vstoupila naše ega.“

Otevřel pouzdro. Diamant byl samozřejmě dokonalý.

Cestou k výtahu Hawker minul sesternu. Všechny sestry se na něj usmívaly. „Měly jste příjemný den?“ zeptal se.

„Vy odcházíte,“ odpověděla mu jedna z nich. „To je důvod k oslavě.“

Musel se smát.

Vstoupil do výtahu a sjel do přízemí. Odtud se vydal do Daniellina pokoje. Slyšel nějaké hlasy, a tak nakoukl dovnitř. Seděli na posteli a drželi se za ruce.

Rychle se stáhl, překvapený a zaskočený. Byl si jistý, že ho neviděli, přesto si připadal jako vetřelec, a tak vycouval. Rovnou do Arnolda Moorea.

Moore ho obešel a nahlédl do místnosti, pak se honem vrátil k Hawkerovi.

„Špatné načasování,“ prohlásil Hawker.

„Hodně si toho spolu prožili. Být vámi, našlapoval bych opatrně,“ varoval ho Moore.

Hawker zaťal čelisti, protože si zdrceně uvědomil skutečnou situaci. Když jsou lidé pod tlakem a daleko od domova, dějí se různé věci, ale normální život je něco jiného. Rád by si s Danielle promluvil, řekl jí o svých pocitech, o nichž v podstatě stejně věděla, nebo se o nich aspoň mohla dohadovat. Ale k čemu by to bylo? Ona odcházela a chystala se definitivně vstoupit do normálního života, bez krve a smrti, takového, v jakém za každým rohem nečíhá zkáza. A on sám jí říkal, že by to měla udělat. Tak jak by po ní sakra mohl chtít, aby to nedělala?

„Nejlepší bude, když tam nepůjdu,“ řekl Mooreovi.

Moore neurčitě kývl. Strčil ruce do kapes a podíval se do chodby. „Už jste se rozhodl?“

„Jo, jdu do toho,“ odpověděl Hawker, protože se rozhodl právě teď. „Vypravte mě na cestu.“

Moore vytáhl z kabátu pasové pouzdro. „Instrukce najdete uvnitř, spolu s novou totožností a doklady. Venku čeká auto a letenka do Miami. Tam budete mít připravený další odvoz.“

Hawker si Moorea zkoumavě prohlížel. Utvořil si na toho muže jiný názor. Předpokládal, že se s ním během následujících pěti let bude hádat, ale věděl, že mu může věřit.

„Ty peníze vám vrátím,“ prohlásil. „Ale až vyprší těch pět let.“

„S úrokem?“ zeptal se Moore.

„To asi ne.“

Moore pokrčil rameny. „Za pokus to stálo.“

Hawker si převzal papíry. „Nepokoušejte se přitáhnout ji zpátky,“ varoval Moorea.

„Pro jednou to bohatě stačilo,“ ujistil ho Moore.

Hawker kývl a pak se neochotně vydal ke dveřím na druhém konci chodby. „Rozlučte se s ní za mě.“

„Rozloučím,“ slíbil mu Moore.

Danielle vytáhla prsten z pouzdra. Broušené plošky zachytily světlo, takže se zatřpytil skoro jako brazilský kámen. Byl strašně krásný. Jenže krásné věci už na ni nepůsobily. Vlastně na ni nepůsobily ani nikdy předtím. Odsunula ho stranou.

„Nechci, aby ses zlobil,“ řekla.

Vypadalo to, že se už zlobí. Ale na tom nezáleželo, Danielle ke svému rozhodnutí dospěla už v San Ignaciu, dokonce ještě předtím, než políbila Hawkera. Týkalo se jejího budoucího života.

„Vrátila jsem se do NVI, protože jsem musela,“ řekla, aby osvětlila svou původní pozici. „Ale taky proto, že jsem chtěla.“

„Proč?“ zeptal se.

„Tobě tvůj život vyhovuje. Máš rád učení a své přátele a univerzitu. Rád poskytuješ konzultace a pracuješ pro lobbistickou firmu. Ale pro mě všechno tohle jen ujde.“

„Zvykneš si na to.“

„Já si nechci na nic zvykat,“ namítla.

Zhluboka se nadechl a odvrátil pohled, jako by se vší silou ovládal.

„Nebudu tě litovat,“ řekla. „Máš téměř všechno, po čem toužíš. Postřelili tě a málem jsi umřel, ale místo toho, abys zalezl do díry, ses vydal do světa budovat impérium. Jediné, co ti v tvém životě působí bolest, jsem já.“

„Není tomu tak vždycky,“ odpověděl s přesvědčením.

„To není. Ale nemělo by to být nikdy. Jestliže tady zůstanu a budu žít tvým životem, budu ti to neustále zazlívat, protože pro mě takový život není. A když budu dál pracovat pro NVI, ty si o mě budeš pořád dělat starosti a budeš si pořád připomínat, co se kdysi stalo tobě. Ani jedno z toho já nechci.“

„A co tedy chceš?“ zeptal se.

„Já nevím,“ připustila po pravdě. „Ale nevzdám to, dokud na to nepřijdu.“

Podíval se na ni, jako by se chystal pronést řeč před soudem, vložit do toho veškeré úsilí, aby ji přiměl změnit názor, ale neudělal to. Neochotně uklidil prsten, zavřel krabičku a vstal. Rozhostilo se dlouhé ticho. „Vyhrálas,“ pronesl nakonec.

„Nikdo z nás nevyhrál,“ namítla. Naklonil se k ní. Objali se a pak odešel.

Danielle se dívala za ním, s vědomím, že mu zase ublížila, ale zároveň s pocitem, že konečně udělala správnou věc pro každého, včetně sebe samu. Posbírala si své věci a vyšla z pokoje do chodby. Čekal tam na ni Moore.

„Máš se?“ zeptal se.

„Fajn,“ řekla a poprvé po dlouhé době si tím byla jistá. „Dobře.“

„Viděl jsem odcházet Marcuse. Nepůjdeš s ním domů?“

„NVI je můj domov. A držím se ho oběma rukama.“

Smutně se usmál. „Dopadneš jako já, jednou budeš stará a opuštěná.“

„Dokážu si představit i horší věci,“ konstatovala. „Kde je Hawker?“

„Odjel.“

Srdce jí pokleslo. Tohle se nemělo stát. Jestliže se Hawker ztratí někde ve světě, nemusí ho už nikdy najít.

„To si ze mě děláš srandu. Řekl, kam jede?“

„Ne,“ odpověděl Moore. „Ale ohlásí se, až tam dorazí.“

„Jak to myslíš?“

„Vzal tu práci,“ vysvětlil jí Moore.

Nedokázala skrýt překvapení: „Myslíš to vážně?“

„No jo. A já právě hledám někoho, kdo by fungoval jako jeho spojka. Někoho, kdo by ho trochu ukáznil a dohlídl, aby se nedostal do potíží. Napadl mě Carson nebo Palomino anebo…“

Provrtávala ho pohledem. „Dej tu práci komukoliv jinému než mně a namouduši tě zabiju.“

„Páni,“ řekl a zatvářil se překvapeně. „Jelikož si momentálně nemůžu dovolit ani pohřeb… máš ji mít.“

(70)

Hawker seděl na místě střelce v Bell Jet Rangeru, který s ním přeletěl bažiny jižní Floridy a klesal na rozjezdovou dráhu v koutu Miamského mezinárodního letiště.

Někdo z NVI nebo CIA telegraficky oznámil jeho polohu ministerstvu zahraničí, což bylo součástí jeho současného utajení. V důsledku toho už po něm jistě pátrá ministerstvo spravedlnosti i FBI, možná dokonce v Miami. Aby se utajení neprovalilo, musel zůstat běžencem. Na to byl ale zvyklý.

Zatímco Jet Ranger pokračoval v klesání, Hawker si prohlížel rozlehlé plochy Floridy. Vzduch tady byl teplý a vlhký, což byl obrovský rozdíl proti mrazivému Washingtonu. Na západě zapadalo slunce, velikánská oranžová koule, klesající mlžným oparem.

Podle posledních odhadů se póly vrátily k normálu po třiceti sedmi dnech a nebylo pravděpodobné, že by k něčemu podobnému došlo v průběhu příštích pěti tisíc let.

Mezitím byla pozorně sledována polární záře, která vyrašila nad středním Mexikem a kterou hlídal úctyhodný šik vojenské techniky. Ale nechali ji být. Všichni zasvěcení se shodli na tom, že neobratný zásah do toho zařízení by mohl způsobit jeho selhání.

Jurije odnesli zpátky do San Ignacia a pohřbili na posvátné půdě, jako mučedníka, o kterém většina světa ani neměla tušení. Asi to tak mělo být.

Jet Ranger dosedl doprostřed přistávací plochy pro helikoptéry. Pilot ukázal přes dráhu na starý, prostý nákladní tryskáč.

Hawker si s pilotem potřásl rukou a sebral svůj batoh. Vyskočil z vrtulníku a vydal se po asfaltu k čtyřicet let starému DC8, vybavenému novými motory.

Na stroji nebylo žádné značení. Ale muži, kteří stáli před ním, byli zcela určitě bývalí vojáci. Od pohledu veteráni, kteří za sebou měli třicet let vojenské služby; prozrazovaly to jejich větrem ošlehané, sebevědomé obličeje, šedý vojenský sestřih a ocelový pohled.

Hawker došel až k nim.

„Máme tu potíže,“ oznámil kapitán. „Vy nejspíš budete náš pasažér?“

Hawker přikývl.

„Jmenuju se Samuels,“ řekl a potřásl si s Hawkerem rukou. Ukázal na muže naproti. „Tohle je Haile, můj druhý pilot. A pro Boha živýho, neříkejte nám, jak se jmenujete vy. Šest měsíců by nám museli vymývat mozky, abysme to zapomněli.“

Hawker se usmál; ti muži v sobě rozhodně měli něco pozitivního. A nejspíš jim bylo řečeno, že on je na správné straně.

„Co je v plánu?“ zeptal se Hawker, protože předpokládal, že něco bylo domluveno.

„Dopravíme vás, kamkoliv se vám zlíbí,“ oznámil mu Samuels. „Mám dost benzínu na deset tisíc mil letu a přistavenou nádrž v každém směru pro případ, že by vám to z nějakýho důvodu nestačilo.“

Kapitán se podíval přes letiště na zapadající slunce. „Jedno ale nemám, a to je čas. Musíme bejt ve vzduchu, než slunce zapadne, s váma, anebo bez vás. Takže ať už jste kdokoliv, máte to jen tak tak.“

Hawker se ohlédl přes rameno; slunce se právě dotýkalo obzoru. Pokud se nemýlil, FBI byla na cestě, za žhavým tipem s jeho pozicí; někdo dostal geniální nápad, jak zařídit, aby nemohl změnit své rozhodnutí. Jemu to nevadilo, teď už neměl v úmyslu ho měnit.

„Poletíme,“ řekl.

„Kam?“

„To vám řeknu, až se rozhodnu.“

Kapitán přikývl a zavedl Hawkera na palubu. Sedět v oddělení pro pasažéry bylo v tomhle podivném letadle prakticky stejné jako být součástí nákladu, a tak si Hawker raději zvolil sklopné sedátko za piloty.

Než se připoutal, piloti prošli předletový seznam a vyřídili povolení pojíždět. Pár minut nato řev motorů ohlásil zahájení rozjezdu a obrovské DC8 se s burácením rozjelo po tříkilometrovém pruhu betonu.

Měli za sebou dvě třetiny dráhy, když letadlo zvedlo nos a konečně se odlepilo od země.

Starý stroj stoupal rovnoměrným tempem, za řevu motorů, otřesů a chrastění kabiny. Hawker měl pocit kinetické energie, svobody a nabírané rychlosti. Jeho život se změnil. Kdysi byl plný bolesti a zkázy, ale on z toho vyšel čistý. Netušil, co mu přichystá budoucnost, přesto jí bude pospíchat vstříc, stejně jako teď spěchal vpřed obklopený něčím větším, než byl on sám. Už byl zase součástí života místo smrti. A poprvé po letech temnota opustila jeho duši.

EPILOG

Poušť v nevadském pohoří, o tři měsíce později

Arnold Moore vystoupil z šedého humvee s pohonem na čtyři kola a s logem Letectva Spojených států amerických vyraženým na dveřích. Zíral na obrovskou plochu, která se před ním rozprostírala. Byl to stejný typ holé krajiny, jakou pozoroval cestou mezi leteckou základnou Groom Lake a Yucca Mountain, s jedním drobným rozdílem. Tohle byla poušť v přirozeném stavu, nehyzdily ji krátery od bomb a hromady sutě, neničily nekonečné a opakované zkoušky zbraní.

V dálce se v ranním slunci třpytily bělavé solné pláně. Za nimi se tyčily rozeklané hory barvy čokolády, jako kdyby časem zčernaly pod věčným náporem veder.

K jeho překvapení to Mooreovi připadalo nádherné, majestátní, dech beroucí.

Zatímco se kochal scenérií, z vozidla za ním vystoupil druhý muž. Moore se obrátil k Nathanialu Ahigovi. „Máte chuť se projít?“

„Řekl bych, že šplhání jsem si užil dost,“ namítl Ahiga.

„Tentokrát v tom nebudou žádné žebříky, slibuju.“

S Ahigou v závěsu se Moore vydal po klikaté stezce, která stoupala po úbočí zvětralé hory, do výšky nějakých pětačtyřiceti metrů.

„Říkal jsem si, že tohle byste měl vidět,“ řekl Ahigovi. „Byl to svým způsobem váš nápad.“

„Můj nápad?“ podivil se Ahiga.

Moore přikývl. „Když jsem se pokoušel přijít na to, co máme udělat, vycházel jsem z toho, co k nám poslali zpátky do minulosti. Vy jste mi řekl, že to je obráceně. Že naši potomci nás o nic nežádají, ale reagují na to, oč jsme je požádali my. Jelikož tomu tak bylo, napadlo mě, že jim radši pošleme zprávu. Jen tak pro jistotu.“

Obešli kopec. Před nimi se objevil kulatý vyhloubený otvor. V jeho středu, třicet metrů pod nimi, stál vysoký, štíhlý obelisk, který se leskl jako naleštěné stříbro.

„Dáváte jim znamení,“ konstatoval Ahiga.

„Mayové tomu říkají stéla. Podle McCartera podobné vytesané kameny obklopovaly většinu významných staveb. Ten náš je vyrobený z tvrzeného titanu pokrytého vrstvou čirého kevlaru, ale princip je stejný.“

Ukázal na stranu obrácenou k nim. Na jejím povrchu byly vidět znaky.

„Do jeho stěn byly vyryty, vyřezány laserem a zakryty ochrannou vrstvou základní informace o tom, co se přihodilo, ve čtyřech různých jazycích. Angličtině, ruštině, čínštině a, z úcty k těm, kdo tuto pověst uchovali, v mayských hieroglyfech.“

„Bratrstvo jaguára,“ doplnil Ahiga.

Moore přikývl. Ta nepatrná sekta udržovala pravdu v povědomí lidí na své pouti z Jižní Ameriky do džunglí Yucatánu a okolních zemí. Chránili tajemství kamenů, předávali si ho dál, jak nejlépe dovedli, povzbuzováni pocitem, který v nich vyvolaly právě ty kameny.

Svým způsobem se Moore, Danielle a McCarter sami stali členy Bratrstva. Když se na svá rozhodnutí teď díval s odstupem, mnohá z nich mu připadala iracionální, třebaže v posledku byla nesmírně žádoucí.

Zvláštní na tom bylo, že pocit splněného poslání a propuštění měl teprve tehdy, když pozoroval, jak laser do stěn obelisku vyřezává hieroglyfy. V tu chvíli si byl jistý, že udělal všechno pro to, aby zpráva byla doručena.

Byl za tím vliv kamenů a účinek, jaký měly na chemii jeho mozku, nebo to byl jeho vlastní smysl pro povinnost?

Tím si nemohl být jistý. Nakonec usoudil, že na tom vlastně nezáleží. Koneckonců tu byli jiní, kteří se rozhodli pomoct i bez takového ovlivňování; k těm patřili především Hawker a Ahiga.

S myšlenkou na to se obrátil k vědci.

„Děkuju vám,“ řekl. „Za to, co jste udělal.“

Starý Navah zavrtěl hlavou. „Za to, že jsem dostal příležitost pomoct světu? Za to bych měl děkovat já vám.“

Mooreovi to tak nepřipadalo, ale chápal, jak to Ahiga myslí.

Na okraji vyhloubené jámy obrovský jeřáb vyzvedl kontejner plný hlíny a vyklopil ho, takže se jako vodopád sesunula po stěně kráteru.

„Proč ho zahrabáváte?“ zeptal se Ahiga.

„Ze stejného důvodu, z jakého to všechno udržujeme v tajnosti. Nejsme si jistí, zda je současný svět jako celek schopný něco takového pochopit. Ale takhle by lidé, kteří tu informaci potřebují, ji měli objevit zhruba sto let předtím, než se rozhodnou něco s tím udělat.“

Ahiga naklonil hlavu ke straně.

„Eroze v tomto údolí je z devadesáti pěti procent způsobená větrem,“ vysvětloval mu Moore. „Postupuje zcela rovnoměrným tempem. Zhruba za tisíc let ode dneška velká část tohoto kopce zvětrá a obelisk se začne vynořovat.“

Ahiga se rozhlédl po neúrodné pláni. „Co když tu nebude nikdo, kdo by si toho všiml?“

„Staví se další tři,“ odpověděl Moore. „Jeden v Rusku, druhý v Číně a třetí v Mexiku. Navíc každý z nich obsahuje atomové hodiny, podobné těm na palubě kosmické lodi Voyager, a vysílač. Pokud by tyhle pamětní desky nikdo nenašel dřív, než bude třeba, začnou vysílat signál, aby k sobě někoho přivolaly. Uvnitř každé z nich je uloženo v mnoha formátech vše, co o kamenech víme.“

Ahiga si zastrčil ruce do kapes a ještě jednou se rozhlédl po plošině kolem. Vypadal potěšeně.

„Je v tom symetrie,“ podotkl. „Oni nám poslali čtyři kameny, které vysílaly signály. My jim posíláme čtyři jiné, co dělají totéž. Líbí se mi to.“

Mooreovi se to také zamlouvalo.

„Nějaké pochybnosti?“ zeptal se ho Ahiga.

„Těch je celá řada,“ odpověděl Moore. „Pochybuju o všem, co kdy dělám. Ale tohle…“ mávl rukou směrem k vyhloubené jámě a obelisku, který v ní pomalu mizel.

„Nathaniali, tohle je první zpráva ze všech, co jsem kdy poslal, u které jsem si jistý, že bude doručena.“